Tokyo 13-12-2010

Toto je série blogů, tak jak postupně vznikají z mé turistické pětidenní cesty do Tokya - ve dnech 10. - 17. prosince 2010. Dnes tedy část 6.: "Pro vase zacinajici stesti."

Uvodem: Protoze pisi tyto casti blogu primo v Japonsku, presneji receno v Tokyu na hotelovem notebooku, musite ozelet hacky a carky. A za druhe, dusledne pouzivam anglickou pravopisnou verzi slova Tokyo, nikoli ceske Tokio - chcete-li znat duvod: jsem ted v Tokyu a psano blogu by se mi do toho ceskym prepisem jen pletlo.

Prvni cast vznikala jeste doma, nasledujici pred dvema dny primo v letadle, od casti treti uz datluji v hotelove lobby. Pise se mi hrozne. Jednak nejsem zvykly na titerne psani na notbooku a prsty mi neustale skakaji na jina pismenka a preklepy delam neustale, coz zdrzuje, jednak - reknu vam, jeste ze ovladam klavesove zkratky a jine triky. Jinak bych asi nenapsal ani radku. Anglickou klavesnici mi sice zapnuli, ale jinak veskera menu jsou v japonskem pismu (a je jedno jestli je to hiragana nebo katakana). Zurocuji tady bohate sve veskere PC zkusenosti, vcetne hledani souboru na disku, jen upravy obrazku on-line web editorem nic moc - je velmi jedoduchy, tak budte shovivavi.

Pisi tedy dal sve prave a nefalsovane zazitky z cestovani. Cili nejde o zadne nagejsleniny z dlouhodobych pobytu v cizine, ale o bezprostredni turisticke dojmy. Pochopitelne ryze subjektivni. Tak to take tak berte, vcetne nadmerne ukecanosti. Kdyby se vam to zdalo prilis dlouhe, dejte si pauzu a pak pokracujte. Pokud to nepomuze, omlouvam se. Krom toho, cloveka vzdy potesi, kdyz slysi o cizim nestesti...

Dnesni cast ma nazev...

Pro vase zacinajici stesti.

Pondeli 13. prosince 2010 

Vcera jsem vam nechtene zamlcel jeden detail. Mozna to bylo dobre, protoze ovlivnil spise dnesek: znate urcite sami takove ty posledni nakupy z pohnuti, ze sem uz neprijdu tak aspon neco na pamatku sobe nebo blizkym... I ja jsem v chramu Menji podlehl a zakoupil pro doma amulet: "Pro vase zacinajici stesti". Az ted si dodatecne uvedomuji, ze je asi urcen novomanzelum, ale ja to vzal jako pro podporu zacinajiciho podnikani osoby mne blizke... a amulet zrejme zacal "fungovat", byt nebyl urcen pro mne.

Ovsem ne tak, jak bych si predstavoval ja... a mozna se jen zacal predvadet, ze je opravdu silny a mocny.

• Predevsim jsem ztratil krytku od sirokouhleho objektivu k videokamere. Protoze v Japonsku byste ale mohli klidne ztrati zlatou cihlu a nikdo by ji neukradl, maximakne odnesl do ztrat a nalezu... asi po 10 minutach jsem se vratil a krytku, byt poslapanou, jsem nasel.
• Kdyz jsem nakupoval suvenyry v obchudku u Cisarskych zahrad, vim bezpecne, ze mi vraceli v nakupu drobne... Nenasel jsem je dodnes. Nebyl to zas takovy obolus, abych si proto rval vlasy.
• Vecer jsem pri prenaseni fotografii na flashku ji nechal potom v pocitaci a sel klidne do pokoje. Vzpomnel jsem si na ni asi po pulhodine. Sotva jsem vystoupil z vytahu, recepni mi ji s usmevem podaval.

Tak to byly spis drobne lapalie. K dovrseni vseho se ale probouzim do nedelniho jitra s planem, natocit Sensoji - a ono zacina poprchavat! To je asi nejvetsi prusvih. A neodvolatelny.
Kazdy filmar vam potvrdi, ze nejlepe se filmuje kdyz neprsi. A kdyz je potreba aby prselo, je lepe si na to zjednat kropici zarizeni. Kdyz totiz realne prsi z nebe(s), pak je obloha zamracena a smutna, stejne tak priroda a lide. A to je lepe nefilmovat. A tak se posedava v hospode a nadava, ze prsi a ceka se na jedenactou, pak ctrnactou a pak se to zabali a jede domu. Nefilmuje se.

Pri prestupu mezi stanicemi najendou vidim japonskou materskou skolku. Ucitelky detem ukazuji metro. Neodolam a fotografuji. Koneckoncu "vsechno, co opravdu potrebuji znat, jsem se naucil v materske skolce," jak pravi klasik.

Ja si ovsem nemuzu dovolit nefilmovat. Nemam cas. A tak vyrazim metrem smer Sensoji. Nachazim to uplne bez problemu. Utvrdi mne v tom i odpovidajici vyzdoba v metru.

Jestlize pred hotelem zacinalo krapat, tady uz primo prsi. Co ted? Spolu s nekolika dalsimi jedinci vtrham do nejblizsiho kramku 10 kroku od vychodu metra a kupuji tady nejlacinejsi pruhledny destnik - paraplicko. Je idealni. Je jim videt skrz, takze mi neomezuje svetlo kolem kamery a je dostatecne velky, aby prikryl mne i videokameru. Copak, ja zmoknout muzu a porad budu fungovat, ale kamera ne..!

Pak se presunuji smerem k chramu - brane uvozujici trznici. Je to tak vesely pohled, az by clovek brecel, kdyby kolem nebylo beztak uz dost vody. Obzvlaste k popukani jsou ty houby destniku, ktere dokazi dokonale zakryt obraz. Jednu panoramu natacim snad desetkrat. Bud nekdo zakryje zaber na konci nebo na zacatku; jindy do mne neomalene v nejlepsim stouchne parta pitomych japonskych stredoskolacek, ktere jdou drzice se podpazi a na nic neberou ohled. Vztekam se a znovu se snazim o co nejlepsi provedeni. Pochopitelne to cele tocim z ruky. Kdepak sebou tahat jeste stativ... Na takove blbnuti bych musel mit oficialni povoleni filmovat. Ostatne stejne si hraju na amatera, tak co. (Aneb kdyz profesional toci Home video, haha. Pitomnejsi to uz byt snad ani nemuze.)

I kdyz se v takovych situacich vsechno sype, mam na to jediny lek: filmovat a zase filmovat. Pochopitelne ne bezhlave. Natacet ucelene mini pribehy ci minisceny a v duchu vedet, co chci kazdym zaberem sdelit. Jednoduche pravidlo, ktere by meli dodrzovat i ti, co dnes nataceji profesionalne...

Profilmuji se trzistem a co vic, mam kliku a podari se mi za prijatelnou cenu koupit boty geta. Budou vhodnym doplnkem k yukata odevu. Na prave boty ke kimonu nemam ani omylem... na nase nejakych 20.000Kc. A dokonce mi v obchode poradi kde koupit "spodni pradlo" samuraju: fungoshi - to bude povedeny japonsky darek pro meho bratra.

Vesele mi prsi na zada a ja s ulevou dokoncuji nataceni. V profesionalnich podminkach bych to cele vyhodil. Na doma to pochopitelne staci.

Chute "po filmarsku poobedvam". Nejprve vypiju dve polevky konzervy z automatu - fazolovou a zeleninovou. Pak konecne objevuji podnik, kde bych mohl neco zhltnout - davam si ale jen kavu a dva livanecky s javorovym sirupem, po americku.

A zase se venuji aspon na chvili nakupum, neb je mi jasne, ze pro dnesek je s filmovanim konec; mam toho az po krk, stejne jako prohlizeni mesta. V tomhle pocasi to fakt nejde. Uspesne nakoupim jednak fundoshi, jednak pote v obchode s polodrahokamy, nakonec v obchode s vonnymi tycinkami - oboje je pochopitelne na objednavku z domova. Vydavam se dokonce z poslednich penez.

Nadavam si za to do idiotu - kdyby se cokoli stalo, ja ztratil treba Pasmo kartu s penezi na jizdu metrem, jsem nahrany.

Pote letim do hotelu se trochu zahrat a hlavne odlozit koupene veci. Vim ze mne ceka ukol dulezity - vyzkouset jak funguji v Japonsku ceske platebni karty. Rozhoduji se to radeji vyridit pred hotelem, abych mel pak klid. Nemam.

Jdu do jedne banky. ATM bankomat kartu vyplivne jak malinu; druhou od druhe vizove firmy pro jistotu nezna vubec. V jine bance sice ATM pochopi ze jsem cizinec, ale sotva zadam pin, kartu to take plivne zpatky. V treti bance uz si pomalu zoufam  nad  stejnym vysledkem, nastesti tam prijde pracovnice banky a poradi mi informaci, kterou mam nekde v mozku zasutou jeste z domova：”Jdete na postu, tam bankomaty zahranicni karty berou." A ukaze mi cestu kousek od hotelu.

Letim nejprve na hotel, abych uz se zbavil vsech tech kramu a jdu najit postu. Podari se, jen napred vystoupam do patra, abych sestoupil zpatky do prizemi, ovsem z boku. Vsunu kartu, zadam pin a... s napetim posloucham, jak vnitrek bankomatu chrousta a chroupe. Byt to v Cechah, znamenaly by tyhle zvuky, ze bankomat pocita penize k vydani. A tady taky! Beru asi ulehcene kartu a cekam, az penize odnekud vyjedou. Nic se ale nedeje! Stojim jak opareny: kde jsou moje penize? Pak mi nahle oci sklouznou na otevrenou sterbinu, jinde nez bych cekal, a tam se mezi kolecky tkvi par bankovek. Slava, konecne mam na veceri!

Jdu na roh do malinke kavarnicky, kde delaji panini. Nastesti je jeste otevreno. Po mensi diskusi s prodavajicim a kuchticim mladencem v jedne osobe si necham poradit. Neni to ale panini jak je zname my, je to v podstate zapeceny sendvic. Hlavne si k tomu davam zeleny horky napoj, ktery neznam, ale uz jsem videl, jak jej tu piji. Rozhodnu se jej okusit. Usi mi zastrihaji, kdyz slysim "mate". A opravdu ten naslehany napoj je mate - silne jak hrom, takze jej ani nedopiju.

Stejne se na mne ale podepise. Usnu na par hodin a pak se proberu a dobre 3 hodiny se prevaluji a nemohu usnout, az se to konecne podari, ale to uz je skoro streda rano... tedy dnesek, kdy tento blog dopisuji. Usinam a doufam: "snad uz nebude prset."

P.S.: Skarohlidi a svetaci mi mohou namitnout: "No, no, aby ses z toho nepo..." Mate na jednu stranu nepokryte pravdu. Ale ja jsem o tomhle okamziku snil vic jak 35 let. A napred jsem si musel na nej poctive vydelat. Dokonce vlastnim telem - hranim v reklamach. Ze zamestnaneckych platu na takovehle radosti zivota clovek nedosahne a ne kazdy ma talent ci zaludek na podnikani. Ja nemam ani jedno. Overeno, provereno. Myslete si o tom, co chcete, ale ja to beru takto.