Tokyo 17-12-2010

Toto je série blogů, tak jak postupně vznikají z mé turistické pětidenní cesty do Tokya - ve dnech 10. - 17. prosince 2010. Dnes tedy část 10.: "Doma je doma."

Uvodem: Protoze pisi jsem psal hlavni casti blogu primo v Japonsku, presneji receno v Tokyu na hotelovem notebooku, museli jste ozelet hacky a carky. A za druhe, dusledne pouzivam anglickou pravopisnou verzi slova Tokyo, nikoli ceske Tokio - chcete-li znat duvod: jsem ted v Tokyu a psano blogu by se mi do toho ceskym prepisem jen pletlo.

Prvni cast vznikala jeste doma, nasledujici pred dvema dny primo v letadle, od casti treti uz datluji v hotelove lobby. Psalo se mi hrozne. Jednak nejsem zvykly na titerne psani na notbooku a prsty mi neustale skakaji na jina pismenka a preklepy delam neustale, coz zdrzuje, jednak - reknu vam, jeste ze ovladam klavesove zkratky a jine triky. Jinak bych asi nenapsal ani radku. Anglickou klavesnici mi sice zapnuli, ale jinak veskera menu jsou v japonskem pismu (a je jedno jestli je to hiragana nebo katakana). Zurocuji tady bohate sve veskere PC zkusenosti, vcetne hledani souboru na disku, jen upravy obrazku on-line web editorem nic moc - je velmi jedoduchy, tak budte shovivavi.

Popsal jsem tady sve prave a nefalsovane zazitky z cestovani. Cili nejde o zadne nagejsleniny z dlouhodobych pobytu v cizine, ale o bezprostredni turisticke dojmy. Pochopitelne ryze subjektivni. Tak to take tak berte, vcetne nadmerne ukecanosti. Kdyby se vam to zdalo prilis dlouhe, dejte si pauzu a pak pokracujte. Pokud to nepomuze, omlouvam se. Krom toho, cloveka vzdy potesi, kdyz slysi o cizim nestesti...

Dnesni cast ma nazev...

Doma je doma.

Pátek 17. prosince 2010 

Úvodem k závěru: Jistě vás potěší, že jsem vpořádku docestoval domů a protože jsem již opět za svým počítačem, můžete si užívat komfort podkazu Jana Husa - totiž háčků a čátek... naší vzácné a milé diakritiky, jejíž absence byla kritikou u několika diskusních příspěvků.

* * *

Dnes tedy cestovní den domů. Dnes tedy cesta z Tokya do Prahy.

Ještě večer před odletem dostávám milý dárek: ubrousek a pár jídelních hůlek - firemní pozornost hotelu. Dal jsem totiž den před tím přívěsek, klíčeku s nápisem "Praha" jednomu recepčnímu, kuchaři a číšníkovi v jedné osobě - za to, že mi pomáhá v případě potřeby s počítačem. Také dnešní rozloučení ráno s ním bylo na Japonce trochu nezvyklé: podal mi obě ruce a sevřel je po buddhistickém způsobu, na rozloučenoi. Jeho přihlížejícím doprovázejícímu kolegovi  nezbylo než mi kratince podat jednu ruku. Oba mne vyprovázejí pohledem, dokud nezahnu za roh.

Kufr jsem si zabalil den před tím. Trochu to byla fuška. Nikoli co do váhy (váha na letišti ukáže o pouhý 1 kg víc, 9,5kg, než při příletu), ale co do objemu. Teď už to mohi prozradit: vezu sebou např. lehké kimonové "yukata", dřeváky "geta", několik bererních pásů "fundoshi" a to jsou věci mimořádně objemné, další drobnosti střední a malé velikosit nepočítaje. A pochopitelně se tam musely vejít i mé košile a jiné oděvní součásti, ať již vyprané nebo nevyprané. Narovnal jsem to přes sebe - doma stejně půjde všechno do pračky, protože prací prášek, který mi dali v hotelu na vyprání, prádlo pouze dobře zapral. Balit ale umím víc než dobře a tak se mi do kufru v pohodě vejde i ranní pyžano.

Teprve před pár dny jsem si v tom shonu a nedostatku času pořádně všiml, že pokoje na patře mají svá jména. Fotím si tedy ten můj na památku (všimněte si, že je to na ručním papíru) stejně jako recepci s paní senior recepční. Na samotný hotel Shoryukan se mi už nedostává času si jej vyfotit zvenčí. Kovářova kobyla...

Cestu na letiště mi trochu zkomplikuje drobný omyl recepčního. Ptám se jej na stanici metra, kde musím vystoupit na Lumousine bus, speciál, který mne má dovézt na letiště. Splete se o pouhou jednu stanici. Ale i to mne stačí na 15 minut zdržet než na té stanici najdu někoho, kdo mulví anglicky. To, s prominutím, mladé ucho v podobě dozorčího, ani nechápe, co po něm chci. Toleruji to, však se otříská... Pak mi poradí  kvalifikovaně až ve Ztrátách a nálezech metra, pracovník mluví anglicky velmi dobře a vysvětlí mi můj omyl. Musím tedy přejet jinam a gratuluji si, že jsem si na ten den vyšetřil druhou celodenní jízdenku metrem, kterou jsem dostal v rámci zakoupení jízdenky na Limousine bus..

Pak už to jde ráz na ráz. Vyměním kupón společnosti za jízdenku, s řidičem se domuvím kde vystupuji (možné jsou celkem 3 terminály) a pak už jen nachytat pár posledních obrázků z Tokya, např. tento čistě industriální pohled:

Nebo jako tento s řekou:

Na rozloučenou záhlédnu z dálnice i věž pohádkového zámku Disneylandu, na důkaz toho, že moje pohádka jménem "Tokyo" se chýlí ke konci.

Zahlédnu také kousek japonského venkova...

A po průjezdech několika dálničními terminály a bezpečnostní kontrolou (viz foto nahoře v záhlaví) se nakonec přiblížíme k letišti.

Zbývá mi tady jeden hlavní a jeden vedlejší úkol. Zbavuji se proto nejprve zavazadla do nákladového prostoru a už jen s příručním zavazadlem (kde je veškerá technika a pár nejcennějších dárků, kdyby se zavazadlo ztratilo - já jsem v hloubi duše totiž optimista).

Prvním úkolem je vrátit mobil. Nebudeme si nic nalhávat. Osvědčil se a zachránil mne v nouzi nejvyšší, když jsem se ztratil hned při příjezdu. V pořádku jej vracím, vyúčtování mi přijde emailem a částku si odčerpají z mé kreditní karty (pozor, debetní neberou!).

Druhým, relativně vedlejším úkolem, je odčerpat jeny z japonské "Openkarty" pod názvem "PASMO". Znovu ironicky připomínám, že tohle je využitá karta. Nejenže s ní mohu jezdit metrem a příměstskými vlaky. Není jedna problém na terminálech zakoupit na kartu i jízdenku; jednak se vám automaticky odečítají peníze při průchodu turniketem... můžete si zvolit jak platit.  Ale také všude v těchto místech je dostatečná síť automatů na nápoje (a sem tam na cigarety) - přiložením karty získáte požadované zboží. Všimněte si čtečky vpravo těsně pod růžovou nálepkou "PASMO".

Teď mi zbývá na kartě skoro tisíc jenů a já je s čistým svědomím propiji v limonádách a kafe... ještě při přechodi bezpečnosntí kontrolou k letadlům mi žbrundá voda v žaludku. I tak mi zbyde "na příště" 550 jenů. Kartu ale nevracím a nerefunduji. Chci si ji nechat na památku, dal jsem si na ni vytisknout i své jméno.

Kromě peněz na této kartě mi ještě zbývá nechutně mnoho na hotovosti. 12 tisíc jenů, které si tedy šetřím na Duty Free. Na druhou stranu nejsem příznivcem zavilého utrácení za každou cenu - odmítám tedy nakoupit další suvenýry - čehož posléze lituji, zejména doma, když se u každé cetky ozve: "Jéééé, to je hezký, to nikomu nedávej, to si necháme." A já ve finále zjistím, že jsem tak bez dárků pro dva-tři kolegy z práce a dva-tři nebjližší známé.
Zrovna tak nemiluji nakupování onoho mezinárodního velkošuntu v podobě cigaret, alkoholu, kosmetiky a elektroniky. Jelikož mám ale své objednávky, tak kupuji aspoň cigarety s tím, že se mi v rámci akce dostane elektronického šuntu zdarma (viz poslední foto): kalkulačky s časovými pásmy na jedno stisknutí. Neuniknu ani kosmetice, tak aspoň že mi nezbyde na nic z prodávané elektroniky - za zbývajících 4 tisíce jenů tady krom primitivního valkmana nic neprodávají. Naštěstí pro mne. Jeny si tak vezu domů jako suvenýr a už vím o jednom známém, který je ze mne bude mámit, neb sbírá bankovky. Má ale smůlu. Může si je dojít klidně nakoupit do jedné pražské směnárny - přinejmenším ty, které tam možná prodám zpátky já, to až podle kursu (zatím je to 867 Kč).

Když při nákupu kosmetiky zjišťuji kolik tam stojí skutečně Duty free mýdlo (tedy ne ta volná zlodějská cenotvorba "duty free" u nás na letišti - viz druhý blog), tak si uvědomuji, že kdybych si skládal účtenky, mohl jsem teď žádat o tax refundaci za různé nákupy. Mohl jsem tak dostat zpátky dobře 2 tiscíe jenů. Pozdě bycha honit. TaxFree přepážku jsem minul buhví kde a účtenky jsou rozesety po příručním zavazadle, ale i v kufru a kdíví jeslti jsem ještě v hotelu leccos nevyhodil... Může mne hřát aspoň svědomí, že jsem v době krize drobnou měrou přispěl k podpoře japonského a globalistického hospodářství.

Nasedáme do letadla. Startujeme naprosto na čas. Jelikož mám opět místo vpředu a do uličky, sedím těsně ob jednu řadu za přepážkou oddělující bussiness klas od ekonomického plebsu. Naštěstí nesedím v prostředním sloupci, ale v levém. Být v prostředním, asi bych se zbláznil z novopečené rodinky přede mnou.

Tady musím požádat, aby citlivější osoby dámského pohlaví, zejména pak (čerstvé) matky, aby následující odstavec přeskočily.

- - -

Chlap má být chlap. I když je novopečeným otcem. Ten náhle se zrodivší papínek, který se vyloupl na svět narozením potomka - a tomu nebohému robátku, jež mordovali 11 hodin letadlem, mohlo být tak 6 neděl (tipuji to na zakoupený porod v Japonsku) -  nuže, tenhle asi tak 26 letý Junge Papa, to tedy byla síla. Ano, já chápu, že to je všechno nesmírně náročné. Porod, péče o děcko, náhlá změna v rodinném životě dvou mladých lidí... nejen na nějakou dlouho dobu, ale vlastně už navždy.
Domnívám se, že muži by měli pomáhat manželkám (nejen) za těchto okolností. Manželství je koneckonců o SOUŽITÍ dvou osob. Ale TOHLE nebyl chlap, ale baba - jen kojit. A co víc, úspěšně jsem postřehl, jak toho mladá mamina využívala, jak si jej ochočila... divže miláček nedržel robátko, když je ona krmila, to aby si nenamohla ruce. Že po kojení blblal děckem na krknutí on a ne ona, je vám doufám jasné. Mamina se mu ani nenamáhala pomoci, když jednou rukou držel děcko a druhou se "přes ruku" snažil naistalovat opěradlo; chudák mimčo přitom vyfasovalo menší ránu do hlavičky - až jsem se vyděsil. Ale buďto to utlumila čepička nebo jej ta rána spolehlivě uspala, děcko ani nevrklo. (Možná z něj bude v životě kaskadér.) K dovršení všeho papínek střílel pohledem po každém, kdo se odvážil byť jen trochu hlasitěji zakašlat... mne pak málem pohledem zavraždil, když jsem zvedal opěradlo sedadla a ono začlo vrzat (a tím pohledem mne vlastně zaujal jako "psychiatrický případ syndromu novorozeného otce"). Nutno říci, že robátko mělo mnohem větší rozum než oba rodiče dohromady a skoro celou cestu spalo; zaplakalo jen jednou - to než papínek snaživě běžel s robátkem na WC vyměnit plenku.

- - -

Tak a můžeme zase pokračovat ve čtení všichni...

Opětovně mne vytrestala moje zvídavost, že jsem si již před půlrokem objednal "cholesterol free" jídlo. Tentokrát to v představách zásobovatelů sjednotili s vegerariány a tak jsem nadcházející Rok Králíka oslavil už předem: zeleninovou mísou, už v letadle. Zákuskem bylo, zcela originálně, ovoce. Kdo mne ovšem dožarl, byl obsluhující steward. Když jsem mu ukázal, že pečivo, které mi přidali v rácmi balení, je v celofánu, neohřáté a tudíž řádně gumové - ani jsem to nemusel rozbalovat, stačilo jen zmačknout, odbyl mne steward povýšeně slovy: "Takhle nám to dodali, s tím my nemáme nic společného." Vzal jsem si teplý rozpečený rohlík z dodatečné nabídky a tenhle celofánovo gumový jsem mu posléze ostentativně vrátil.

Muselo mu to být jasné, ale ani nehnul brvou. Znám tenhle typ stewardů, (neb jsme měli jednoho takového známého, než se před nedávným časem odstěhoval do Finska - ten byl v soukromý sice otevřeně přátelský, ale s podvědomou profesionální deformací): sterilní, perfekcionistický a přitom srdečný jako chladírenské vejce. Stručně: přezíravě devotní. Byl jsem rád, že mne za letu neobsluhoval jenom on. Povýšeně mne obluhovat 11 hodin letu, skončím v blázinci.

Zabavil jsem se jinak posloucháním nahrávek v mobilu; pak také trochu sledováním nabídky filmů - ovšem bez zvuku. Odmítal jsem vybalit sluchátka jak cestou tam, tak cestou zpět. Na ty s prominutím, sračky, to byla škoda. I tak se dalo pochopit oč jde. Timm Allen coby Santa Klaus3 se pitvořil s Martinem Shortem v roli negativní postavy, která ukradne  Santovi jeho byznys... pak nějaký fantasy film o mládenci, který svými kung-fu chramovými a nadpřirozenými schopnostmi a tetováním na čele spasí celou fantazy civilizaci - brr, na tohle se nedalo koukat v jednom kuse ani 5 minut, natož celých 100, které to mělo trvat. O něco lepší (o fous) byl akční film, kde hrdinka zachraňuje svět před šílenými vojáky či co a seskakuje přitom po zdech výtahu v mrakodrapu... Zbytek nebyl ke koukání vůbec a nabízený dokument o vzniku vesmíru mám dokonce doma na DVD.

Protože pilot nás dopravil o půlhodiny dřív, měl jsem dostatek času ve Vídni na nákup skoro nejdůležitějíšího úkolu: originál Sacher dortu. Koupil jsem rovnou ten největší, téměř za 50 Euro. A kdo si myslí, že tisíc dvěstě korun za kilový dort jsou vyhozené peníze, tak ať nepindá a tenhle Sacher napřed ochutná; pokud tedy vůbec rozumí sladkému. A to jako na potvoru prodejně nefungoval terminál a já jsem musel hledat nejbližší bankomat.

Od koupil jeho příbuzného, Císařského dortu, mne odradila nejen ještě vyšší cena, za kterou jej nestydatě nabízela v odhledlém kiosku jakási Arménka, jejímž hlavním prodejním artiklem byl ruský kaviár. Důvěru ve mně nevzbuzovalo ani jedno, ani druhé ani třetí. Na tyhle věci já mám nos.

I jinak jsem si při čekání na letadlo do Prahy připomněl, že jsem opět v západní civilizaci a ne v Japonsku. Tam vládne všude tak automatická úslužnost a ochota a v podstatě úcta k druhému, že vás ani nenapadne se chovat jinak. A protože já svojí introvertní povahou inklinuji k něčemu podobnému, cítil jsem se v Japonsku jako doma.

A ta připomínka? Stál jsem, čekal jsem na nástup do letadla. Byl jsem tak krok, krok a půl od pána sedícího na sedačce. Před sebou jsem nechával cca dvoumetrový prostor, abych překážel co nejméně. Nástupní prostor "gate" je kombinován se dvěma dalšími společnostmi. Takže lidí bylo dost. Náhle se ovšem od stojící skupinky odpojila mladá dáma, s kufříčkem a s baloňákem přes ruku a z mně naprosto nepochopitelných důvodů se rozhlédla a pak se protáhla mezi mnou a sedícím pánem, namísto, aby udělal dva kroky v řed a normálně prošla. Byl jsem už notně unavený z 11 hodin letu, ale tohle mne dohřálo. Naštvaně jsem se přesunul do rohu, který svým odchodem uvolnila a notně podotýkám sprostě! jsem si ulevil na adresu té dámy se zakončením, že "..." nemůže projít tam, kde má dost místa". Začátek nebudu citovat, jsem jinak slušný člověk a sprosťáky necituji :-)))

Pak jsem jen trnul, že jiná dáma, která stojí vedle mne na doslech, není její kamarádka. A nebo, že mi aspoň nerozumí. Tak jsem pro jistotu dodal: "Doufám, že bude v letadle seděl vedle mne." Naštěstí s námi neletěla, ale ruku do ohně za moji sousedku nedám.

Vedle mne pak usedla asi třicetiletá Češka, úspěšně zahraniční kosmetikou předstírající, že jí je dvacet - ale začínající faldíky pod bradičkou již už prozrazovaly. Jinak vypadala perfektně, stejně tak perfektně anglicky mluvila - nějak jsme na sebe nemluvili česky, četla si totiž Květy, nebo co. I to se na mezinárodních letech stává.

Celník na letišti v Praze si mne nevyhlídl. Ani mne nekontroloval, zda mám svůj kufr. Přitom jsem si mohl vybrat něco lepšího a většího... původně nás aerolinky nahnaly na přísun zavazadel, kde se sypala zavazadla z Madridu. Cestující dojemně spolupracovali, aby nahrnuli na sebe zavazadla, která si nikdo nevybíral, aby se tak pohnul přísun nových zavazadel. Posléze nám amplionem operativně oznámili jiný bagážní prostor na výdej. Komentáře spolucestujících tady vypisovat nebudu.

No a pak už jen metrem domů... a vybalit kufr i tašku a jak to dopadlo, vdiíte na obrázku:

vlevo - na bílé sedačce, co jsem si přivezl já, v oranžové tašce - dárky pro ostatní.

Měřeno ovšem na zážitky, ten poměr dopadl přesně obráceně.

No s tím to vlastně skoro celé končí. Tahle část blogu dostane ještě za pár dní jakousi rekapitulaci a zhodnocení. Až budu jaksepatří usazený zase doma.

Když to tak ale vezmu kolem a kolem, viděno vnitřně a psychicky, kde já jsem vlastně doma?

P.S.: Skarohlidi a svetaci mi mohou namitnout: "No, no, aby ses z toho nepo..." Mate na jednu stranu nepokryte pravdu. Ale ja jsem o tomhle okamziku snil vic jak 35 let. A napred jsem si musel na nej poctive vydelat. Dokonce vlastnim telem - hranim v reklamach. Ze zamestnaneckych platu na takovehle radosti zivota clovek nedosahne a ne kazdy ma talent ci zaludek na podnikani. Ja nemam ani jedno. Overeno, provereno. Myslete si o tom, co chcete, ale ja to beru takto.

Pozn.: Všechny obrázky byly mršeny ve Online Image Editoru. Na jeho adresu musím říci, že by se na něm dalo pár věcí vylepšit. Na druhou stranu mi posloužil celkem dobře a v té časové nouzi byl použitelnej.