Tokyo-Tokyo

Toto je poslední ze série blogů, jež postupně vznikaly během mé turistické pětidenní cesty do Tokya - ve dnech 10. - 17. prosince 2010. Dnes tedy část 11.: "Kdykoli jedu znovu."

Úvodem: Hlavní články tohoto blogu vznikaly přímo během mího pobytu v Tokyu. Psal jsem je v lobby hotelu, na japonském notebooku - proto musíte oželet háčky a čárky u těchto částí.
A za druhé, důsledně používám anglickou pravopisnou verzi města Tokyo, nikoli české Tokio - chcete-li znát důvod: během pobytu v Tokyu a psaní blogu by se mi to s českým přepisem jen pletlo.

První část vznikala ještě doma, následujici přímo v letadle, od části třetí jsem už tzv. datloval v hotelové lobby. Psalo se mi hrozně. Jednak nejsem zvyklý na titěrné psaní na notebooku a prsty mi neustále skakaly na jiná písmenka a také překlepy dělám neustále, což také zdržuje, jednak - řeknu vám,  ještě že ovládám klávesové zkratky a jiné triky. Jinak bych asi nenapsal ani řádku. Veškerá menu se totiž na japonském notebooku zobrazovala pochopitelně pouze japonsky (a je jedno jestli je to hiragana nebo katakana). Sice jsem mohl používat anglickou klavesnici, ale softwarového menu se topochiopitelně netýkalo. Také úpravy obrazků jsem dělal velmiprimitivně na on-line web editoru a ten tedy nebyl nic moc - jen velmi jedoduchý, tak buďte shovívaví.

Napsal jsem zde v celkem deseti článcích své pravé a nefalšované zážitky z této své životní vytoužené soukromé cesty. Čili nejde o žádné nagejšleniny z dlouhodobých pobytů v cizině, ale o bezprostřední turistické dojmy. Pochopitelně ryze subjektivní. Tak to také tak berte, večtně nadměrné ukecanosti. Kdyby se vám to zdálo příliš dlouhé, dejte si pauzu a pak pokračujte. Pokud to nepomůže, omlouvám se. Krom toho, človeka vždy potěší, když slyší o cizím neštěstí, trapasech a problémech... Věřím, že vás ale potěší i mé radosti a zejména toto dnešní shrnutí.

Dnešní část má totiž název...

Kdykoli jedu znovu.

Prosinec 2010 

Tak jsem doma deset dní a i když je možná na nějaké větší hodnocení ještě brzy, pokusím se o to.

Asi největším zážitkem bylo, že jsem tam vůbec byl. A byl to na jednu stranu báječný odpočinek o českých reálií, politiky, známých a koneckonců i rodiny. Už leta zastávám názor, že aspoň jednou za čas by v rodině měli každý trávit dovolenou odděleně.

Pro mne bylo ovšem důležité i to, že mohu říci "Byl jsem tam!" To pochopitelně může říci každý, kdo němak přijel. Já sám mám ovšem na mysli takový způsob bytí, který dává aspoň trochu nahlédnout do toho, jak se žije jinde. Čili, ne to turistické honění se po atrakcích (DVD s cestopisy poslouží úplně stejně) nebo tulení vyvalování se na pláži (mně na to stačí s úspěchem doma vana). Nebudeme si nic nalhávat, že toho všeho mohlo být mnohem víc - to může být vždycky. Takže podobná laciná všeobecná rádobychytrá tvrzení si odpustím, nehledě na to, že toto nikdy nebyla moje životní pozice.

Takže pro mne byl opravdu nejdůležitější ten moment, tak trochu v Tokyu žít...

První dojem? No, člověk je tady opravdu ztracený. Zejména, pokud vyvede takovou drobnost, jako že nemá k dispozici dobrou podrobnou mapu. Komerční prodávané mapy, ale i mapy nejbližího okolí v metru nejsou bohužel dostatečně podrobné, aby zachycovaly vše do detailu. Upřímně, byla to moje chyba a jak jsem to celé prožíval i jak to dopadlo, víte z popisu mého prvního dne.

Co musí každého na první pohled praštit do očí je neuvěřitelný respekt a úcta jednoho k druhému. Ochota a taktní přístup v případě problémů. Neuvěřitelná slušnost za všech okolností. A čím je člověk starší, tím je ta úcta vyšší.

Stalo se mi v metru, že bylo relativně slušně plné, pár lidí stálo. Jen odděleně celkem 6 míst (3+3 proti sobě) bylo neobsazených. Jediný kdo si tam sedl, jsem byl já, do té doby než jsem si všiml, že sedím na místě vyhraženém pro seniory, děti a invalidy. Samozřejmě jsem vstal. Ty tiché nepsané zákony společenského chování vás automaticky donutí tato pravidla podvědomě přijmout - tedy pokud nejste skutečně nevychovaní hulváti, jak jsem na ně narazil v císařských zahradách mezi diváky japonského svatebního obřadu. Pochopitelně to byli Evropané... Několikrát jsem se pohyboval v místech, kde proudily davy lidí - ať to bylo na Ginze plné luxusních obchodů nebo Shibuji proslavené svojí křižovatkou, kde se mísí 5 různých přechodů najednou. Nestalo se mi, že by do mne někdo vrazil, nebo já vrazil do někoho jiného.

Nejen lidé jeden k druhému, ale i společnosti se starají o své bližní. Zatímco u nás v dopravních prostředcích vidíte varovnou nálepku "Pozor na kapesní zloděje" - tokijská "MHD" má v metru jinou starost: abyste si neskřípli ruku do zavírajících se dveří.

Tokyo platí za jedno z nejbezpečenějších míst, kde se prakticky nekrade. Úcta a ohleduplnost se projevuje i tímto způsobem a přinejmenším pouliční kriminalita je minimální.

Je to jeden z jevů, jak je Japonsko řízeno jako stát. Snaží se potencionálně kriminalitu "nevyrábět". 

Díky tomu v Japonsku usilují programově o plnou zaměstatnost. Jejich ekonomika je přední ve světě, trh práce funguje a má to řadu sociálních výhod: především tam nejsou asocilálové, i ti bezdomovci tam nějak jsou užiteční, a je tam mizivá kriminalita. Asi je to výhodnější než mít ulice plné bezdomovců, rodiny neschopné splácet hypotéku a agentury dovážející pracovníky z ciziny... v prvé řadě musí být zaměstnán Japonec, teprve pak cizinec, nelze-li jinak.

Ověřil jsem si také nepřímo, že Japonci jsou skutečně pracovně velmi vytíženi. Nevím, zda je to nevhodnou organizací práce nebo naopak opravdu vysokými požadavky na výkonnost... možná, že obojí. Každopádně bylo na příklad vyloučeno, abych se sešel s mým známým z prvního dne, s Hirofumim, po druhé - z jeho slov, bylo zřejmé, že i to dobotní odpoledne, které mi věnoval, si časově v práci pěkně "odskáče". Jeho SMSky pak přicházely kolem jedenácté s tím, že je právě v metru a jede domů. - Pro změnu s druhým známým se nepodařilo sejít vůbec. Omluvil se, že se musí věnovat klientovi a jeho přáním, na což mne upozorňoval již při naší přípravné komunikaci před mou cestou do Tokya. Opravdu nevím, jaká je tedy v Japonsku efektivita práce, ale zaměstnanost je zde opravdu vidět.

Takže třeba potkáte řadu "profesí," o kterých byste si řekli, že jsou zbytečné. Například mladík, který nás usměrňoval ve frontě na vstupenky na vyhlídkovou věž, nebo stejně tak několik hostesek jejichž jedinou činností je řídit chod návštěvníků u výtahu... Dozorčí v metru většinou jen píská na píšťalku nebo dává signál lampičkou, že vlak může odjet.

Japonští ekonomové a sociologové si jistě dobře spočítali, co je výhodnější. Zda armády nezaměstnaných a kriminalita nebo tohle nadbytečné zaměstnávání...

Ze stejného důvodu jsou například veškerá WC zdarma - podotýkám, že tak čistá veřejná WC jsem viděl pouze počátkem 90. let ve Švédsku. Také tady to má jednoduchý důvod. Kdokoli si může "odskočit" a ani člověka nenapadne, že by měl někde znečišťovat prostory v parku, nějaký roh či zákoutí v podchodu.

Mimochodem, klasické odpadkové koše najdete naopak minimálně. Stejně tak kontejnery. Vše je přísně pod zámkech ve dvorcích, takže potencionálně prostě neexistuje nějaké hrabání se v odpadkových koších apod., jak to vídáme u nás. Jediné odpadkové boxy najdete u automatů na nápoje. Osobní odpadky údajně Japonci schraňují a likvidují až doma.

Svým způsobem je podobný přístup logcký. Ve 12 milionovém městě, s hustotou téměř 6 tisíc obyvatel na kilometr čtverečný, není dost dobře možné rozmístit vhodně odpadkové koše, natož je spíše několikrát denně čistit. A když se v Tokyu dají davy do pohybu, stojí to za to. I v obyčejném denním provozu by však podobná zařízení byla nebezpečná. Tojiské ulice jsou totiž zpravidla všechno, jenom ne liduprázdné.

Celá ta moje návštěva Tokya byla něco jako ochutnávka. Ale ochutnával jsem plnými doušky, ne jako na nějakém brunchi, kde vám naservírují jedno-dvě sousta.

Najedl jsem se do sytosti sushi, nudlí, ale i horkých polévek z automatu nebo jídla z místních fastfoodů, u nás dvou nejrozšířenějších značek. Co bylo ale mnohem důležitější: vnímal jsem svět a lidi kolem sebe. Jakkoli jsem mnoho lidi nefotil, o to pozorněji jsem vnímal chování, jednání i vystupování. Vnímal jsem i prodavače a zákazníky... Nezapomenutelným byl úspěšný nákup parfému v obchodním domě na Ginze, kde se mi prodávající slečna klaněla v předklonu 90 stupňů; stejně tak bylo úžasné sledovat jak se prodavačka v hudebninách snaží do vyčerpání všech možností najít mnou požadované DVD hudební skupiny W-inds, aby se nakonec ukázalo, že prodej tohoto DVD byl přesunut až za datum mého odjezdu. Stejně tak úslužný byl ale mladý prodavač v krámku elektroniky, který mne poslal do jiných obchodů v okamžiku, když jsem hledal, kde koupit čtečku karet na Akihabara; neméně úslužní byli prodavači všude jinde - nešlo jen o bohatou a prestižní Ginzu. Ať to byla nákupní zóna u chrámu Sensoji nebo prodavači v malé drogerii v místě, kde jsem bydlel, o hotelovém personálu nemluvě. Vysvětlili, ukázali, poradili... a stejný přístup jsem viděl i k japonským zákazníkům, nešlo tedy jen o to, že já jsem cizinec. A bylo báječné se procházet císařskou zahradou a vnímat tamější společenský ruch, kolem křtů, kolem svatby nebo čistě jen modlitebních rituálů a trochu se jich i zůčastnit. Nesmím zapomenout i na mého průvodce prvním dnem - Hirofumiho, který mi pootevřel dveře do bezprostřední běžné lidské komunikace.

Co jsem naopak "nevychytal"?

Například jsem koupil málo suvenýrů. Respektive, koupil jsem jich dost, ale udělal jsem chybu, že každý jiný. To jsem totiž netušil, že na každý takový suvenýr se ozve: " Jé, to je hezký to si necháme." Takže mám sice doma pár suvenýrů, ale jen pro doma...

Určitě jsem nestihl navštívit všechna místa, jako třeba jsem "zasklil" ráj elektroniky Akihabara, kde jsem byl jen na vnějším okraji, když jsem sháněl čtečku. Nebo jsem vůbec vypustil Shinjuku. Prostě mi nezbyl čas. Nakonec je to možná i dobře. Kdoví.

Naprosto jsem vynechal muzea, výstavy. Možná jsem kulturní barbar, ale dnes je řada věcí přístupných na internetu. Mezi námi, některé informace mne naopak odradily třeba od návštěvy muzea moderního umění - jsou prostě věci, které nemusím. To se týká v prvé řadě formálního, bezobsažného umění.

Stejně tak nemusím bary a diskotéky, přestože jsem dokonce měl v rukou seznam vybraných  barů, s jejich popisem.

Vynechal jsem i restaurace, třeba tu s proslaveným biftekem kobe...

...a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Kolik pamětihodností ale třeba člověk ani nezná ve městě, ve kterém žije? Někde se člověk zkrátka musí zastavit a nadechnout.

Takže já jsem se na 6 dní zastavil a nadechl v Tokyu. Ptáte-li se mne, zda bych je zas, odpovím vám, že bych tam nejraději žil.

Co dodat?

Stálo to za to! I za ty peníze, které mi bratr vyčítal, že bych si za ně mohl 3 týdny užívat u moře. Raději jsem si za ně užil 6 dní v Tokyu. Protože se mi tím splnil zase jeden životní sen...

P.S.: Skarohlidi a svetaci mi mohou namitnout: "No, no, aby ses z toho nepo..." Mate na jednu stranu nepokryte pravdu. Ale ja jsem o tomhle okamziku snil vic jak 35. A napred jsem si musel na nej poctive vydelat. Dokonce vlastnim telem - hranim v reklamach. Ze zamestnaneckych platu na takovehle radosti zivota clovek nedosahne a ne kazdy ma talent ci zaludek na podnikani. Ja nemam ani jedno. Overeno, provereno. Myslete si o tom, co chcete, ale ja to beru takto.

P.P.S.: Komu by se zdálo, že jsem opravdu mohl toho stihnout za 6 dní víc, vězte, že jsme byl limitován ještě jednou věcí. A sice tím, že jsem zároveň filmoval pro vytvoření DVD o mém pobytu tam. A to není jakpri fotorgafování: "cvak!" a jdete dál. Film - to je vyprávění. Vše, o čem vyprávíte, musíte dostatečně do podrobna zachytit, abyste z několika záběrů mohli sestavit alespoň malou představu o místě, které jste navštívili. A takové filmování prostě vyžaduje čas. Na co turistickému fotografovi může stačit 10 minut, to při poctivém natáčení byť jen na video zabere třeba až hodinu. Tak proto jsem toho nestihl mnohem víc, ačkoliv jsem si to přál.