Počítač a já, aneb: někdy je to věda

Ačkoliv to dle názvu může vypadat jako školní slohový úkol, vězte, že ze školy už jsem dávno venku. Jde mi jen o to, vyznat se ze své lásky k počítačům. Berte to jako lehce úsměvné odlehčení dneška.

Mám-li začít úplně od začátku, pak vězte, že já a matematika, to jsou dvě různé věci. Na základce jsem jakž takž prolézal, ovšem přijímačky na gymnázium z matematiky jsem udělal za 4+ a dostal jsem se na humanitní obor na odvolání, díky přímluvě učitele z naší školy, který shodou okolností seděl v odvolací komisi a věděl o mých uměleckých zájmech, kde o matematiku rozhodně nejde.

Paradoxně, kdybych se byl na gymnázium nedostal, měl jsem jako náhradní učební obor "Mechanik číslicových strojů" či jak se ten obor tenkrát jmenoval... Kdoví ja by se byl v tom případě odvíjel můj osud. Dneska bych byl možná českým Bilem Gatesem nebo aspoň Ivo Lukašovičem.

Kdybyste se mne zeptali, kdy jsem úplně prvně přišel do styku s počítačem, v klasickém smyslu toho slova, tak to vám povím docela přesně. Bylo to na podzim 1977. Studoval jsem tehdy druhým rokem filmovou režii na vysoké škole VGIK, v Moskvě. Měl jsem tehdy natáčet svůj první hraný desetiminutový film, tedy školní cvičení. Jakkoli jsem studoval v Sovětském svazu (a nebylo to z politických důvodů, nýbrž proto, že to byla díky plánům pro reciproční studium v zahraničí českého Ministerstva školství jediná šance jak se na obor filmové režie dostat bez protekce, zatímco u nás byla tehdy pro přijetí na českou FAMU protekce ministra kultury málo!), tak myšlenkově jsem samozřejmě žil stále v Československu... Jako námět jsem si zvolil tehdy u nás známé seznamování prostřednictvím počítače, s názvem "Kontakt". Tak se také jmenoval můj školní film. No a protože seznamování přes počítač, tak jsme pochopitelně museli natáčet někde, kde jsou počítače...

Takže to jsem viděl v reálu počítače poprvé. Co vám budu povídat. Zíral jsem na to vše s nemenším úžasem, než o nějakých 15 let později na jadernou elektrárnu ve Švédsku. Bylo to jen ke koukání. Samotný počítač to byl obrovský sál, data se ukládala na velká kola s magnetickými pásy, finální data se tiskla na děrovací štítky... Podařilo se mi pro vás pořídit dva printscreeny z onoho školního filmu, přepsaného na VHS a následně do PC. Nenechte se zmást tím, že na obrázku to nevypadá tak mohutně. Pochopitelně mi tehdy nedovolili natáčet všechno. Ale stačí jen, když si porovnáte "klávesnici", před kterou sedí herečka a dnešní PC klávesnice.  (Nějaký podobný obří počítač, ovšem v celé jeho velikostní kráse, můžete vidět i ve známé komedii "Hodíme se k sobě, miláčku?")

Prvním osobním počítačem, se kterým jsem přišel aktivně do styku, bylo nějaké to ZX Spectrum nebo Didaktik. Ale moc mne to tehdy neuchvátilo. Jednak to nebylo moje a v podstatě mi to jen půjčili na chvíli do ruky. Jednak mne zklamalo to, že se data nahrávala na obyčejnou MC audio kazetu...

To první stolní počítačová hra byla už zajímavější. Byla ve studiu filmového orchestru FISYO, kam ji údajně daroval skladatel snad Ladislav Štajdl, snad Karel Svoboda. Tehdy to bylo velké zvukové studio v prostorách domu ve Štěpánské ulici, s koncertní halou pro symfonický orchestr, s filmovým plátnem a zvukařským studiem. A v čekárně se jednoho dne objevil masivní konferenční stolek, s černobílou televizní obrazovkou směřující vzhůru ke skleněné desce. A prostřednictvím pár tlačítek a dvou kovových knoflíků na tomto herním počítačovém "monstru" hudebníci, skladatelé, zvukaři a pochopitelně i herci a jiní filmoví tvůrci zuřivě hráli primitivní ping pong.

S počítačem jsem si začal tak trochu tykat koncem 80. let, ještě v rámci práce pomocného režiséra ve Filmovém studiu Barrandov. Přidělili mne na zahraniční zakázku britského filmu "Hrad". Neměl to být film ledajaký. V hlavní roli Omar Sharif, kameramanem byl nositel Oskara za film "Vetřelec", vedoucím výpravy byl člověk za tento film na ono ocenění alespoň nominovaný... Bohužel, tvůrci nedostali státní podporu a film se nenatočil. - Pro mne bylo podstatné, že česká barrandovská produkce měla k dispozici jakýsi druh síťového počítače a já jsem si s ním začal tak trochu hrát... Podařilo se mi seznámit s programovacím jazykem a dokázal jsem do počítače pak i dostat nějaké plány natáčení a pod. ...vysloveně mne to bavilo. Proto byla jen škoda, že se film nerealizoval a moje "tykání" se služebním počítačem posléze skončilo.

Za můj první skutečně osobní počítač může Helena Růžičková.

To bylo tak. V lednu 1993 zazvonil telefon a ozval se hlas: "Tady je Růžičková. Chtěla bych, abyste napsal a režíroval můj příští film..." Řekli byste "Ne"..? Asi těžko. Mělo to ovšem několik podmínek.

Mělo jít o komedii (jak jinak) a scénář měl být v šibeničním termínu. Během týdne jsem vymyslel námět: mělo jít o pohádkovou komedii. Námět se líbil a teď přišlo to hlavní: scénář musel být hotov do konce února. Omdlel jsem. To se nedalo jen tak stihnout! Časově to šlo, neb jsem byl v tu chvíli na volné noze, ale tady šlo o to to fyzicky napsat. Z předešlých zkušeností jsem věděl, že pouhým psacím strojem je to nemyslitelné. Každá, sebmenší oprava znamená přepsat celou stránku znovu na čisto... a tady šlo ne o pouhý proces psaní, ale vlastně vymýšlení příběhu, situací, dialogů...

Napadlo mne jediné možné řešení.

Koupit si počítač!

Za poslední peníze z dědictví po otci jsem tedy koupil své první PC. Černobílý monitor 14", PC 386 XT, 24 jehličková tiskárna, operační systém DOS 5,0 a k tomu grafická nadstavba Winows 3,0 a software WinText602 1,0 s českým textovým editorem. Dnešním fandům do počítačů tohle všecho už prakticky nic neříká, ale vězte, že tehdy cena za celý ten komplet byla rovných 50.000 Kčs!

Kamarád tehdy dělal obchodního zástupce pro Software602, takže osobním počítačům, na rozdíl ode mne, hověl. Vysvětlil mi nejnutnější základy a já jsem se do toho pustil. Pamatuji si, že jsem začal sám s instalací operačního systému, na něj pak instaloval Windows, tiskárnu a nakonec i ten český WinText.

Byla to obrovská škola, protože díky tomu jsem se postupně naučil spoustu věcí i drobných fíglů, z nichž některé používám dodnes. Znalost základních příkazů z DOSu se mi na příklad hodí tehdy, když honím v PC nějaké viry. Kdo z dnešních uživatelů ví a běžně používá např. příkaz klávesou F2? Kdo ví, co nastane stiskem kláves Tab+Alt nebo Alt+Shift? A k čemu je dobrá zástupná hvězdička * při hledání? Postupem času jsem se vypracoval ve zkušeného uživatele, dokonce jsem 4 roky využíval tyto znalosti v rámci zaměstnání jako trenér mediálních technologií. A ve finále jsem i nedávno radil onomu kamarádovi kdysi ze Software602, který už tam dávno nedělá a kterému mezitím v počítačích tak trochu "ujel vlak".

Tehdy, v r. 1993, jsem si 10. února přinesl domů počítač, nějak vše nainstaloval a další dva dny jsem si s ním jen hrál a učil se s ním. Čtvrtý den nastal den D.

Začínal jsem psát scénář po šesté hodině ráno, zhruba do devíti s přestávkou na snídani, pak do jedné-do dvou oběd. Do čtyř, do pěti následovala pauza, někdy i delší a pak jsem psal až do osmi. Lehká večeře a když mi to psalo, psal jsem dál až do jedenácti večer. Občas jsem se na to vykašlal a nepsal třeba celé odpoledne. Trochu jsem se při psaní také dopoval - nelekejte se, žádné drogy, cigarety, alkohol či káva - dopoval jsem se hudbou, dynamickou, rytmickou a optimistickou...
a podařilo se.

Tímto způsobem jsem za nějakých 18 dní nejen napsal, ale také vymyslel nějakých 110 stránek scénáře; s vědomím, že než se začne připravovat natáčení, bude možné provést ještě nějaké detailní úpravy a změny.

Film "Jako v pohádce" byste ovšem marně hledali. Zhruba dva týdny před natáčením se položila AB banka, ve které měl producent veškeré své peníze, investiční půjčky nesehnal, a tak tři dny před zahájením natáčení skončil i náš film.

Počítač 386 XT mi ovšem zůstal a já jsem na něm nějakých dalších 5 let spřádal další filmové i jiné pracovní sny a plány... a objevoval jsem další a další kouzla a triky počítačového vědění:

• Naučil jsem se například základy webového programování. A to tak dobře, že jsem po několik let programátorsky i editorsky vytvářel webové literární stráky pro jeden dnes již neexistující zájmový server.
• Objevoval jsem další kouzla modemového internetového spojení, jako email, BBS (kdo dnes tuší, co to bylo?), ale také třeba Netmeeting, MIRC - tedy to všechno, co tehdy bylo postupně převratnými novinkami. A člověk musel o počítači něco vědět, když chtěl všechny tyhle "vymoženosti" používat. Dnes jsou automatickou součástní základního vybavení a nikdo se nad tím ani nezamyslí.
• Ovládl jsem nejen textový editor, ale i tabulkový - což se mi o pár později nekompromisně hodilo, když jsem dělal produkčního ředitele česko-americké reklamní agentury.
• Nechyběly pochopitelně hry. Touhra "hrát si" byla a je ve mně hluboce zakořeněná a díky tomu jsem se naučil řadě dalších triků, jako na příklad hledání a instalace vhodných ovladačů, pokud něco nefungovalo tak jak má.
• Naučil jsem se celkově práci s operačními systémy počítače; včetně instalací, reinstalací, různých typů formátování a dělení disků... o nahánění virů a antivirů nemluvě.
• Posléze jsem začal objevovat kouzlo multimediálního světa. Práce s obrázky a fotografiemi. Poslech hudby, sledování filmů. Posléze i střih zvuku a nakonec i vytváření svého vlastního videa.
• No a pak už se k tomu automaticky připojily další zázraky jako telefonování, webkamery, propojení PC s mobily... kdo ví, třeba se jednou naučím i to dálkové ovládání bytu přes počítač, až ta doba jednou přijde. A od Návštěvníků, kdy budeme mít na hlavě propojeno s mozkem malé PC, také nejsme daleko. Jenomže tentokrát už to nebudou maskérem přilepené peckové baterie, ale opravdové počítače.

Mnohé a mnoho z těchto počítačových znalostí a dovedností jsem pak řadu let využíval profesně, jako trenér multimediálních technologií.

Opravdu se mi hodila dokonalá uživatelská znalost počítače, protože o napjaté situace nebyla nouze. Na příklad jsem trénoval jednoho staršího novináře. To samo o sobě už byl potencionální problém. Nad 50 let se člověk hůř učí. A pokud je ještě ke všemu nejen životem opotřebovaný, ale navíc ještě technický anti-talent, je o "zábavu" postaráno. Tento mne hned v prvním okamžiku odrovnal, když jsem se ho zeptal jak je na tom s počítačem. Jeho odpověď zněla: "Výborně. Před týdnem jsem si ho koupil." Následně jsem se z hluboka nadechl a dva měsíce onoho novináře trénoval tak, že zhruba po třech týdnech byl nejen schopen napsat text, přijímat emaily, číst zpravodajské servery, ale mohl začít pracovat i se speciálním audio softwarem, který měl být hlavním cílem původně plánovaného týdeního tréninku. Zbytek času ke mně docházel na konzultace.

A přidám ještě jednu zcela ryze osobní věc: ano, díky počítači jsem si prožil svoji lásku přes internet. Skutečně to funguje (občas).

Pokud se týká počítače, nutně přišlo období hardwarového upgrade. Z nějakých 256kB na 512kB, větší disk - až 10MB, zvuková karta Sound Blaster, modem 14000kb/s... Člověk se docela potrápil, pokud něco nebylo v pořádku. Například jsem takto na třikrát měnil zvukovou kartu, aby se pak ukázalo, že chyba byla ve vadné paměti. Byla to tehdy prostě sázka do loterie a v podstatě je to sázka i dnes, ne nepodobná hledání jehly v kupce sena občas, nehledě na všelijaké testovací programy - Benchmarky.

Krátkodobě jsem měl zapůjčenou i desku XT486 a na rychlosti to bylo znát... Posléze, s příchodem Windows 95 a 98 jsem provedl základní upgrade a zakoupil Pentium, tuším 1,4Ghz. Koupil jsem si novou grafickou kartu Genius se zvukem 5.1 a reprobednami. To už jsem se pouštěl i do editování videa. Na řadu přišla DVD a jejich vypalování. I tady jsem si užil svoje. Jak s vypalovačkami, tak se software. Pozdější formáty mne zatím stále míjejí. Mezitím postupně odzvonilo disketám. Dávno těm 5,25" a nakonec i těm 1,4MB, které ještě z nostalgie mám založené v boxech.

Co dodat? I tohle PC jsem v novém miléniu upgradoval s novou deskou na Pentium 2,4Ghz. A Windows XP. I toto PC si prodělalo svoje upgrady, včetně opravy základní desky (přes jedny známé - na to už bych si opravdu netroufnul), nejvíce mne asi zlobil chladič procesoru, který se měnil dvakrát... Největší radost mi udělala webkamera Logitech, kterou jsem na služební cestě v Kyjevě koupil o dobrou třetinu levněji, než se prodávala u nás.

Pokročil jsem významně v on line komunikaci, i v hraní on-line her. Vyzkoušel jem si SecondLife, Farmáře, Skyramu; pochopitelně mne neminuly Picassa, Facebook, Twitter, ale třeba i ruská sociální siť Moi Mir.

Nakonec však došlo k neodvratným změnám, díky kterým počítačoví výrobci nutí záklazníky si kupovat nový a výkonnější hardware. A také moje staré PC začalo opět stávkovat. Napřed softwarově. Neustálými upgrady a bezpečnostními záplatami se XP začala zpomalovat natolik, že používat program na editaci videa se stalo téměř neúnosným. Když se vám obrázek občas cuká nebo naopak tuhne, to se pak film špatně edituje... A ve finále to skončilo prapodivným nedohledatelným problémem. Dle všeho šlo o nějakou prasklinku na základní desce. V podstatě  každý druhý start počítače znamenal kopat i opakovaně do bedny-toweru, aby se spustil některý ze tří hard disků...

A tak letos v listopadu 2011 následuje HP počítač nové generace. Sice Pentium 2,8, ale procesor je I5, 6GB paměti; grafická karta už ani nemá AVG port... Webkamera je bohužel slabší, na lepší teprve střádám. Ale zvuk jsem si pro změnu vylepšil THX systémem 2.1 od Logitech (nikoliv 5.1 - strašně totiž nemám rád, když mi Vetřelec houkne někde za zády...) Zvládl jsem i celkem bez problémů přenos dat z jednoho PC na druhé a teď se s tím novým HP PC sehráváme. A tak na závěr ještě připojuji fotografii ze "setkání" svou počítačů - starého a nového.

Hercům se do začátku přeje "zlomte vaz!", řidičům třeba "šťastnou cestu"... co se přeje počítačům? To je docela věda...