100 let jako nic

Dnes, 12.4. 2012 je tomu právě 100 let, co se narodil můj tatínek. Dožil se krásného věku 76 let a jako každý jiný lidský život byl všední i zajímavý.

Tatínek se narodil ve Vídni, za Rakouska-Uherska. Pokud vím, prožil docela hezké dětství až do svých zhruba šesti-sedmi let. Rodině vídeňského krejčího se žilo docela dobře, jak vidno na jediném dochovaném dobovém foto.

Pak však naplno vypukla První světová válka. Jeho otec narukoval a padl; matka zemřela záhy na to na nemoc - víc jsem o tom psal též v blogu Jak jsem potkal kousek své rodinné historie.

Děti-siroty si pak rozebraly příbuzní. Kdepak, že by zůstaly pohromadě! Příbuzní byli vesměs sedláci ze středních Čech a to moc nevynášelo. Tatínek často vzpomínal na to, že to bylo krušné a že třeli bídu s nouzí.

Kolem 13 let ho postihla smůla, že jej při fotbalu kopli do kotníku. Dostala se mu tam sněť a tatínek strávil po nemocnicích, po špitálech, několik měsíců... O kotník přišel a mohl být rád, že vůbec přežil. Neboť vězte, že ještě začátkem století nebyl vůbec penicilin! Tatínek pak celý život měl jednu nohu kratší. Krom toho také prý šilhal. I toto se spravilo operativně a to byl jen začátek: operace jej provázely celý život.

Nevím jaké měl životní sny a touhy. Nikdy o tom nemluvil. Vyučil se krejčím; poctivě střádal korunku ke korunce - nakonec si koupil svůj šicí stroj a udělal se postupně pro sebe. Ten stroj zn. Pfaff mám dodnes, ale na fotografii vám jej neukážu. Sám jej používám jen občas a je zakonzervovaný.

Prožil si i tragickou lásku. Chodil s nemocniční zdravotní sestrou. Ta však zahynula, když se zřítila do šachty výtahu.

Kdy přesně potkal moji maminku nevím. Ba ani kdy byla svatba. Jen vím, že se seznámili na inzerát, někdy na počátku Druhé světové války. Maminka pocházela z Kladenska, byla o 10 let mladší. Zachovalo se jejich svatební foto, ručně kolorované, jak bylo tehdy zvykem.

Z věcí po tatínkovi mi zůstalo např. i cigaretové pouzdro a musí být někdy z té doby.

Bratr se narodil v roce 1942 a tady je již poválečné vánoční foto.

Pokud se pamatuji, o válce tatínek nikdy nemluvil.

Jen vím, že naše rodina bydlela a dosud bydlí stále ve stejném činžovním domě - napřed v prvním patře a později v přízemním bytě, kde dodnes bydlím já.

Já jsem se narodil coby pozdní dítě, o 15 let později než můj bratr v r. 1957. (Ten se vyučil klempířem a osamostatnil se v polovině 60. let, kdy se oženil.)

Tatínek měl v přízemním bytě pak v 50. letech malou živnost, vlastní provozovnu. Tu pochopitelně "odevzdal" a další svá pracovní léta strávil v chemické čistírně na Václavském náměstí. Pokud vím, patřil mezi ty vzorné pracovníky, kteří směli "chemicky žehlit" šaty třeba prezidentovi A. Novotnému.

Bohužel, chemické sloučeniny ze žehlířského lisu (trinitrotoluen) mu šly do krve... Nastaly zdravotní problémy, opakované operace žaludečních srůstů... až nakonec tatínek odešel do Krušných hor dělat správce rekreačního střediska - na doporučení lékaře: na čerstvý vzduch.

Tam maminka zemřela, když mi bylo 16 a tatínek se o mne vzorně staral prakticky celý svůj zbývající dlouhý život. Na příklad se kvůli mně naučil vařit a péct, ačkoliv to do té doby vůbec neuměl. Vynikal pochopitelně šetrností, takže mne zajistil na studiích na zahraniční vysoké škole. Neváhal se i přestěhovat zpátky do Prahy, abych měl ježdění z ciziny domů blíž. V Praze prodělal jednu z dalších operací: dostal kardiostimulátor.

Tady je jedna z jeho fotografií konce 70. let.

A staral se o mne i po té... do konce až do té míry, že se rozhodl uvolnil byt když už jej celkově péče zmáhala, tak šel přes naše protesty do domova důchodců, kde žil dalších spokojených 8 let. Viděno dneškem, bylo to pro něj svým způsobem nejlepší řešení. Amy jsme na oplátku s bratrem patřili mezi ty vzorné děti, které otce v domově pravidelně navštěvovali.

Co si ještě třeba pamatuji?

Pokud vím, tatínek měl napřed motorku, pak postupně auta, se kterými se hojně jezdilo na víkendy - vozil nás po hradech a zámcích, pamětihodnostech, dovolené se trávily na řekách nebo přehradách. Zkrátka se snažil, aby si rodina užila.

Byl pedantický, měl ale i velký smysl pro humor. Jako dítěti mi vyprávěl pohádky před spaním; vymyslel si vyprávěnky o "čírťatech", jak sám říkával, ale musel s tím později přestat, protože maminka se smála neméně než já a nemohli jsme dlouho do noci spát.

Zálib mnoho neměl. Vlastně jednu, která tak trochu vyplývala z let, kdy třel bídu s nouzí: byl vášnivým houbařem, sběratelem borůvek, šípků a všeho možného, co rostlo v lese.

Po celý svůj život byl ve styku se sourozenci. Pravidelně se setkávali; zejména pak bylo tradicí, aby se všichni sešli na sedmdesátinách někoho z nich. A tatínek spravedlivě pěstoval i styky s rodinou z matčiny strany, včetně společných výletů, dovolených a houbaření.

Byl zkrátka typickým starajícím se otcem za všech okolností.

Dnes by mu tedy bylo 100 let.

Jak říkal Jan Werich: Sto let - dlouhej život nebo krátkej život... ?