Na druhý skok do Malajsie V.

Můj malajský soused se vypravil do rodné Malajsie a já po 10 letech jel opět s ním do této exotické země. Jeden by ani nevěřil, co vše lze za 14 dní zažít. A dokonce se i ztratit..!

Folklorní vystoupení v obchodním centru v r. 2004

Úvodem: nečekejte ode mne tentokrát nejen cestopis, ale ani přehlednou zprávu "den za dnem". Pokusil jsem se totiž uspořádat svoje dojmy trochu komplexněji a po určitých tématech, tak jak se mi teď vybavují a jak mi je slina přinese na jazyk. Věřím, že to pro vás bude neméně zajímavé čtení než regulerní cestopisy; tím spíše, že mám možnost popisovat Malajsii spíše zevnitř každodenního života a ne jen jako všeobecný turista.

Takto to mé vyprávění začalo, následovala druhá část poznatků, postřehů a zážitků. A děkuji vám, pokud jste tento seriál navštívili po třetí. Čtvrtá část zážitků z února 2014 se z pochopitelných důvodů trochu opozdila. A dnes je tu další pokračování.

Cestování bez dobrodružství není cestováním. Jenom, každý máme o tom dobrodružství svoji představu. Já osobně podobný adrenalin zrovna nevyhledávám. Zážitkové akce nejsou mým koníčkem. Ono stačí, když se člověku připletou dobrodružství i nechtěná.

Posuďte sami.

Začalo to jako vždy nenápadně. Tady v Praze máme spolu s mým malajským sousedem kamaráda. Je to malajský Číňan. Žije v Česku již také drahnou řadu let; vesměs pracuje pro zdejší zahraniční firmy. A právě s ním jsme si dali schůzku přes půl světa - v Kuala Lumpur. Zapracovala náhoda. Můj malajský soused jel řešit administrativní záležitosti (kdo to nevíte, je poloslepý a bez doprovodu se neobejde, i to byl jeden z důvodů proč jsem jel s ním). A náš malajský Číňan jel domů oslavit čínský nový rok a hlavně: na nějakou svatbu. A termíny se sešly, takže setkání v Kuala Lumpur bylo na místě.  

Náš příjezd byl o něco pozdější, takže z oslav čínského nového roku jsme zastihli jen závěr. I tak to stálo za to, alespoň barvotiskově shlédnout pár vnějších projevů.

Významné podniky a společnosti si uspořádavají vlastní mini oslavy. Tady máte jednu z nich. Bohužel, v rozhodující moment mi došla ve fotoaparátu baterie a tak mi zbyly nejen oči pro pláč, ale z celého tance draků jen dvě fotografie. Bohužel, dost netaneční. Na foto napravo v oněch dvou ležících dracích jsou herci... No a foto nalevo je koncertní scéna v obchodním centru - první foto, které jsem v té vánoční nádheře pořídil - ovšem bez tanečníků. Přišel jsem tam poněkud pozdě a show již skončila.

Nejlepší je samozřejmě nejen vidět, ale i slyšet. Tady máte skupinku umělců - slavitelů. Hrají před malým obchůdkem, ve vzdáleném regionu Setapak, kde jsme v Kuala Lumpur bydleli.

Skutečně velkolepé oslavy pak lze spatřit v obchodních centrech - po americku označované jako mall. Ta centra jsou spíše obrovskými obchodními domy, hnanými do výšky - což je i dáno tím, že jsou skutečně v centru města. Na periferii by tady nikdo za určitými nákupy nejel. A platí zásada, že čím větší a luxusnější centrum, tím musejí být oslavy i výzdoba pochopitelně velkolepější.

Oslňující dekorace měl proto třeba obchodní mall označovaný jako Berjaya "Times Square". Byla to pochopitelně i vítaná příležitost pro návštěvníky k fotografování se v tom nádherném, byť umělém sakurovém háji... a dobrá reklama pro zdejší obchody.

Bohužel to celé nešlo zachytit z ulice ve větším odstupu: přímo před obchodem začínala frekventovaná silnice - pás pro taxíky a pak čtyřproudovka. Jakýkoli pokus přejít aspoň jeden pruh byl nemilosrdně vetován přítomnými strážníky. Ani jsem se jim nedivil.

A protože to byla opravdu pastva pro oči, tak mi dovolte vás vrhnout do víru emocí a umocnit váš dojem jednou fotografií v patřičné velikosti. Nezapomeňte kliknout na obrázek pro plné zobrazení!

Asi nejhonosnější výzdobu měl mall Pavilion. Já jsem mu ve své sklerotičnosti na jména přezdíval "Palladium". Pavilion momentálně bezkonkurenčně vede desítku top obchodních center v Kuala Lumpur. Upřímně, vede ji nejen cenami, ale opravdu vysokým stylem, designem a např. občerstvením - zažil jsem na vlastní kůži i jazyk zmrzlinu vyrobenou tekutým nitrogenem - ehm, tedy dusíkem. Co to je se mne neptejte, ale chutnalo to strašně přímo vegansky... tu firmu v angličtině najdete zde. Jinak česky více zde.

Jestliže je někde ráj pro milovníky IT, mobilní a foto techniky, pak je to obchodní centrum Low Yat Plaza. Je technikou nacpáno od spoda až nahoru, nepočítaje suterén se stravováním. V přízemí najdete přímé prodejce - zástupce světových značek; první patro nabízí jejich dealery a prodejce méně prestižních firem. Druhé patro je vyhrazeno bazarovému prodeji a prodeji techniky všech neznačkových firem. Poslední čtvrté patro pak patří doplňkům, jako jsou pouzdra a obaly, doplňky elektronické i ozdobné k vaší technice. Nemyslete si ale, že tady koupíte vysloveně šunt jako na nějaké tržnici u nás. To by si v takovém místě žádný obchodník nedovolil.

I tady se pochopitelně mohutně slavil nový rok, tím spíše, že zrovna začínal nějaký svůj byznys jeden mobilní operátor.

A právě návštěva tohoto Low Yat Plaza zapříčinila, že jsem se ztratil!

Ono totiž, za světla, ve dne všechno vypadá krásně a jasně, ale jakmile se setmí a ulice ozáří jen světla lamp, výkladů a aut... Posuďte sami. Úplnou náhodou jsem pořídil fotografii z téměř stejného místa za obou okolností.

Takže, sešli jsme se v onom místě s naším čínským kamarádem. Malajský kamarád a on pak šli "po svých". A já jsem měl v tu chvíli také svůj plán. Nechal jsem se jimi dovést do nákupního centra, těsně sousedícího s Low Yat Plaza, kde jsem měl v plánu menší nákup: pár lepších suvenýrů domů.

Vtip byl v tom, že onen čínský kamarád nás vyzvedl "doma" a do centra s námi dojel autem, kde zaparkoval v jakési postranní uličce. Pak jsme šli na večeři do thajské restaurace. A vydali jsme se do onoho obchodního centra. Pěkně ulicemi, přes křižovatku... a já jsem střílel očima po tzv. opěrných bodech na ulici.

Nemám paměť na jména a na čísla, ale mám dokonalou fotografickou paměť. Na lidi a na místa.

Takže jsem věděl, že dokud se budu rozhlížet, bezpečně trefím zpět i sám.

Vtip byl v tom, že nejenže jsem vedl pod ruku poloslepého malajského kamaráda a koukal za něj, kam šlape, ale ještě jsem musel sledovat, kudy se naprosto nesmyslně rychle řítí náš čínský známý.

"Tady si zapamatuj, jak se jmenuje tenhle čínský obchodní dům - to ti každý řekne kde je."

Pokýval jsem hlavou, protože jsem věděl, "svoje". Dodnes vím, že ten dům byl spíš do šířky, měl šedě kovově obložené velké prosklené vitriny; nad vchodem je nápis z masivních "stříbrných" 3D písmen začínajících na A... ale to je tak vše. Jestli se to jmenuje Aibo nebo nějak jako Akato... absolutně dodnes netuším.

Bezpečně jsme přešli křižovatku. Pak jsme se náhle napojili na dřevěnou podlážku a stěnu, jak jsme procházeli kolem stavby; v zatáčce toho ostění jsme minuli dokonce jakousi žebračku ...a pak jsme vešli do onoho obchodního domu a byl jsem uveden do malého obchůdku se suvenýry. A ponechán osudu s tím, že se za zhruba 4 hodiny sejdeme opět v té thajské restauraci.

Nakoupil jsem co jsem nakoupil přišel, nechal si vysvětlit cestu suterénem do Low Yat Plaza...i zde jsem pořídil pár dokonce významných nákupů. Pojedl jsem, pořídil několik fotografií a nastal čas návratu.

Bez problémů jsem se po paměti vrátil do prvního obchodního domu, vyšel jsem ven a náhle jsem zůstal šokovaný stát!

Nevěděl jsem, kudy kam!

V paměti prostě - prázdno!

A příčina byla ne, že bych to zapomněl, ale jak nás náš čínský kamarád hnal, jak jsem musel na dřevěné podlážce hlídat kroky poloslepého kamaráda, zapomněl jsem sledovat orientační body.

A to byl malér! Všechno najednou vypadalo stejně...

Kam se dát?

Jediné co jsem bezpečně věděl, že doleva dolů přes velkou čtyřproudovou křižovatku určitě ne. Takový přechod pár desítek metrů před cílem bych si i tak pamatoval.

Přiznám se vám, že jsem na dobrých 20 minut propadl panice.

Nejenže jsem neměl možnost zavolat svým kamarádům, ale nebylo se ani koho zeptat a hlavně na co? Na nějaký obchodní dům na "A"? ... na thajskou restauraci zapomenutou kdesi v nějaké uličce? GPS? K čemu, když jsem prakticky neznal jediný název, kromě toho, že to čínské nákupní centrum začíná na "A". S jediným pokusným dotazem u jakési místní ochranky jsem pochopitelně neuspěl.

Hlídači už zamknuli vchod do vstupní haly obchodního centra; zavřel i přilehlý krámek s oděvy a jen kavárna ještě poskytovala občerstvení svým hostům, což nebylo to, co jsem potřeboval.

A čas schůzky se nemilosrdně blížil.

Zkusil jsem vyrazit kolem pravého rohu nákupního centra, ale už další zahnutí za roh mne ujistilo, že tudy cesta nevede. Vrátil jsem se před hlavní vchod. Jít nalevo po ulici nahoru? Byl tam dokonce jakýsi strážní domek pro ochranku, ale moje paměť si ho nepamatovala. Po pár rozpačitých krocích jsem se vrátil zpět. Dovedete si představit, jak jsem v duchu panikařil.

Nakonec jsem si řekl: "Co můžu ztratit?" a vydal se znovu tím směrem a pustil se odvážně dál za onen strážní domek. Najednou jsem narazil na dřevěné ostění a podlážku. "Tudy?" ptal jsem se nedůvěřivě sám sebe... bylo to nějak celé mimo moje chápání...

Až... až... až pojednou jsem - podivte se! -  narazil ještě jednou na tu sedící žebračku! Měl jsem v tu chvíli chuť jí dát radostí pusu! Byl jsem ale ještě tak zblblý, že jsem se nezmohl ani na to, abych jí dal nějaké drobné. Pocit, že konečně nalézám cestu zpátky mne totiž panicky hnal dál.

Ano, tady byla ta křižovatka... tady jó, to je ten čínskej obchod... a tady červený nápis "News" - poslední kloudná věc, kterou jsem si pamatoval. Byl jsem prakticky na místě. Začal jsem hledat thajskou restauraci. Přešel ji, protože byla dokonale schovaná... a já přišel ke schodům, kterými jsme z boční uličky vystoupali na úroveň ulice... Otočil jsem se a šel tedy zpět a našel jsem konečně onu thajskou restauraci.

Pak už zbývalo jen počkat na pochopitelně se zpozdivší kamarády... no a odjet "domů". Řeknu vám, že jsem šel rovnou na kutě a spal jsem tu noc jako zabitý.

A vyspat jsem se potřeboval. Čekal mne totiž další cestovatelsky náročný den - akce, kterou jsem si vysloveně vyžádal, že chci znovu po 10 letech vidět - a sice návštěva motýlí farmy. Ale o tom až příště.