Na druhý skok do Malajsie VII.

Můj malajský soused se vypravil do rodné Malajsie a já po 10 letech jel opět s ním do této exotické země. Jeden by ani nevěřil, co vše lze za 14 dní stihnout. Třeba nakoupit.

Úvodem: nečekejte ode mne tentokrát nejen cestopis, ale ani přehlednou zprávu "den za dnem". Pokusil jsem se totiž uspořádat svoje dojmy trochu komplexněji a po určitých tématech, tak jak se mi teď vybavují a jak mi je slina přinese na jazyk. Věřím, že to pro vás bude neméně zajímavé čtení než regulerní cestopisy; tím spíše, že mám možnost popisovat Malajsii spíše zevnitř každodenního života a ne jen jako všeobecný turista.

Takto to mé vyprávění začalo, následovala druhá část poznatků, postřehů a zážitků. A děkuji vám, pokud jste tento seriál navštívili po třetí. Čtvrtá část zážitků z února 2014 se z pochopitelných důvodů trochu opozdila. K páté části přibyla šestá část a ani dnešní částí to zatím ještě nekončí.

K cestování patří také poznávání v rámci místních specialit a také nákupů. Jako turisty nás ponejvíce zajímají tržnice, bazary a bleší trhy. Toho všeho jsem si užil dostatečně. Stačí když zalistujete předcházejícími částmi.

Pravdou je, že ty tržnice jsou asi nejexotičtější. A v asijských zemích, včetně Malajsie, mají nezastupitelné místo. Proč? Vtip je v tom, že jsou národní. Zatímco všechny ty super, hyper extra markety se orientují spíš na zboží globalizované, to co se prodává na tržnici tyto velkoobchody neumějí vyrobit. Respektive jim to nařízení, zákazy a příkazy nedovolují. Jestliže jsem psal, že z místních jídelen by dostali hygienici psotník, pak z tržnic by dostali rovnou infarkt dřív, než by stihli vytáhnout pokutový blok. /Fotografie se vždy otevřou v novém okně a trochu větší, po kliknutí na ně./

Ale pravdou je, že prostě tradiční malajská (a jinde v Asii zrovna tak místní) jídla, zeleninu či ovoce prostě nekoupíte. Tady stále ještě vítězí nad globalozací. Ani nevím, co a jak se kde jmenuje. Tak se zkrátka dívejte. Ti odvážnější turisté mohou i ochutnat. Stejně tak se můžete občerstvit a najíst při dlouhé jízdě. Následující fotografie jsou z jednoho takového komplexu při dálnici, z Kuala Lumpur směrem na sever.

Ano, globalizace se snaží a tak vznikají supermarkety či sem tam nějaký ten hypermarket. Ale obchodní centrum, kde by byl nějaký přilepen k ostaním prodejnám jsem v Malasjii neviděl - což neznamená, že tam nejsou. Většinou zde totiž najdete spíše malá prodejní centra, jako je to na fotografiích.

Ve čtvrti, kde jsem přebýval, byl největším asi jeden hypermarket. Sortiment zde byl opravdu velký - ale zase v převážné míře jen mezinárodní nebo takový, který je možno obchodně globalizovat, unifikovat.

 Naprostým unikem je pak tzv. domácí kulinářský byznys. U nás díky nejrůznějším kontrolám a nařízením je ale dost nemyslitelný. Někde vám třeba na zavolání uvaří vaše oblíbené jídlo a dovezou (ano, ten jediný máme coby pečovatelský servis - nicméně unifikovaný), jinde je přijedou uvařit k vám domů. Jeden z bratrů mého hostitele si otevřel malý bufítek přímo před svým domem. V 7 ráno, a nedočkavci i o fous dříve rovnou k němu domů, si první zájemci přijdou koupit snídani; později odpoledne se navaří jídlo k obědu a případně večeři. Pokud vím, živí se tím víc jak 15 let i se svou ženou.

Dovolím si zastavit se u té nabídky jídel na prostředním obrázku. K mému překvapení, domácí kuchyně také zná bábovku - chutná dokonce stejně. Na naše poměry je naopak neobvyklé snídat třeba kuřecí křídla s rýží a omáčkou (v Malajsii jak jinak než pálivou). Rádi zde také snídají něco jako pudinkové želé - to je to fialovo červené a zelené vpravo nahoře. Na moji chuť to chutná nastejno a k srdci mi tedy fakt nepřirostla díky spíše moučné než pudinkové konzistenci. Ale patří to z jídlům, bez kterých se malajská kuchyně neobejde. A jak říkám, na takovouto tradiční malajskou kuchyni jsou z hlediska zásobování všechny super- hyper markety krátké.

Mnohem zajímavější pro mne byly prostě obchodní centra. Osobně jsem je používal spíše pro jejich stravovací nabídku a také celkové osvěžení. Neb vězte, že v Malajsii panuje 365 dní v roce 33,C coby průměrná denní teplota.

Jídlu už jsem se věnoval dostatečně v jedné části, ale pár vychytávek jsem si ještě ponechal stranou. Na příklad v jednom obchodním centru jsme šli do suši restaurace. Relativně nic zvláštního, až na to, že tady se neobjednávalo u číšníků. Na každém stolku byl tablet. A v něm byla celá nabídka, kterou restaurace měla. Take člověk si trochu zalistoval, označil jídlo a nakonec potvrdil objednávku. A do několika minut se objevil číšník, přinesl nápoje a do 20 minut k nám přišel číšník s celou naší jídelní objednávkou. Přitom se člověk mohl kdykoli obrátit na kteréhokoli číšníka a nebyl problém.

Je pravda, že po pár dnech se všechny ty dobroty trochu přejí nebo splynou v jedno... tím spíš, že člověku exotické názvy jídel níc neříkají. Co mi ze všech těch pochutin tedy utkvělo v paměti, byly medové mandarinky. Jednoho dne se jich na stole v domě, kde jsem bydlel, objevila celá krabice, s tím, že je to pro mne.

Osobně mám k ovoci celkem zdravý odpor. Ale po ochutnání téhle mandarinky... Řeknu vám, že jsem tu krabici snedl skoro celou sám. Každý den jsem si dal do ledničky 3-4 kousky a po návratu z města jsem se jimi nejen zchladil, ale opravdu si i pochutnal.

Chutnaly opravdu medově. A protože byla jejch sezóna, tak ta kilová krabice stála na naše peníze neuvěřitelných 35 korun! Mohu vím říci, že se slzou v oku jsem si na tyhle mandarinky vzpomněl, když jsem se zakousl do podobně vypadající mandarinky o pár týdnů později v Praze. Takový kyselák jako z našeho českého supermarketu jsem už dlouho nejedl.

Nejen jídlem živ je člověk. 

Dostal jsem se v Malajsii pochopitelně ke sledování televize, před 10 lety i k živému folklornímu vstoupení, jak už jsem o něm psal... Pro mne cesta do Malajsie byla svým způsobem cestou do Asie vůbec.

Kdo mne zná ví, že hudebně se zajímám o japonský pop a trochu i korejský pop. Malajský je v tomto směru dost konzervativní a tradiční, jak to v takové zemi bývá. Japonsko naopak je hypermoderní a rádo do sebe nasává i zahraniční hudební proudy.

Díky tomu jsem třeba využil přestupu na letišti v Soulu a snažil se najít něco z korejského popu, označovaného jako k-pop. Na mém oblíbeném zahraničním prodejním hudebním serveru sice je nabídka, ale některé věci se sem přeci jen nedostanou.

A tak jsem svůj letecký transfer obohatil o zažítek hledání skupin ZE:A a B1A4. Celkem logicky jsem zde hledal nějaký hudební obchod - protože to letiště v Soulu je opravdu velké. Ale něco centralizovaného si tady nemohou dovolit a menší specializované obchůdky by se jim nevyplatily. A tak to zařídili šikovně formou regálů v obchodech s tiskem. Obešel jsem asi tři a skupinu B1A4 jsem bez problémů sehnal, protože to byla čerstvá novinka - viz fotografie brožury a CD.

Povzbuzen úspěchem jsem se ptal i po té druhé ZE:A. V regálu nic nebylo a prodavač byl opravdu jen prodavačem a ani netušil, že něco takového existuje. Náhoda mi přivedla do prodejny dvě korejské dívenky, studentky. Zkusil jsem je oslovit anglicky (korejsky neumím) a kupodivu jsem se bez problémlů chytil. Děvčata zvládla konverzaci na 100%. Jen žádné CD ani DVD neměli ani tam ani jinde. I tak jsem byl se svým "úlovkem" spokojen.

A jak jsem už naznačoval minule, patřím mezi zvědavé lidi, kteří musí občas do všeho strčit nos. Tím se dostávám ke své zálibě v j-popu - čili japonském popu.

Ačkoliv jsem nějaké "japonské nákupy" v Malajsii vůbec neplánoval, připletly se mi do cesty samy. Pořídil jsem jeden nákup v obchodě, v již zmiňovaném centru elektroniky. A když jsem z obchodu vyšel, přímo naproti mně byl obchůdek "Všechno z Japonska."

To jsem pochopitelně nemohl minout. I když jsem byl již časově limitován. A jak jsem se tak rozhlížel, co bych honem honem koupil a nebyla to úplná blbost, padly mi do oka sladké tyčinky "Pocky". Věděl jsem o nich už z Čech. Právě díky j-popu; přesněji řečeno zpěvákovi jménem Nino, který je členem asi nejpopulárnějšího j-pop bandu. Členové téhle skupiny kromě koncertování, hrají v seriálech a pochopitelně v reklamách, jsou to opravdu mediální star. Jedna série reklam, kde Nino hrál, se právě týkala Pocky. Tady je jedna z nich. 

Pokud by reklama podlehla mazání na Youtube, další verze je zde. A kdo by měl zájem, může se podívat i na televizní reportáž o natáčení této reklamy.

A jak říkám, občas chci vyzkoušet různé věci, takže mi oči zasvítily, když jsem uviděl "pocky" v onom obchodě. V očekávání věcí příštích. I když neměli přesně ty "pocky" z reklamy. Samozřejmě, jakmile jsem přišel do domu, krabici jsem rozbalil a...

...a chutě se do nich zakousnul. No, super překvapení se nekonalo, ani super delikatesa to nebyla. Ale celkem to šlo, pro děti určitě, aspoň se nepřejí čokoládou. Chuťově to byla spíš tzv. čokoládová pochoutka.

Ale - zvědavost jsem si splnil, ani rohy mi nenarostly.

A pro ty co mají rádi kontrasty, malá "lahůdka" na závěr.

V Malajsii se už začaly prodávat krabičky cigaret s výstražnými obrázky.

Tak tohle čeká i nás. Užijte si to.