Řekni mi, co čteš... aneb kavárenští povaleči v akci

Jestli jsou kavárenští povaleči a intelektuálové někde akční, pak jsou to výstavy a veletrhy, autogramiády a interview. Chcete-li toto všechno zažít, musíte na veletrh Svět knihy!

Nikde jinde totiž tak velké seskupení kavárenských povalečů nenajdete. Tím totiž nemyslím jen politiky (pokud tam nějací zavítají), nakladatele, spisovatele a jiné umělce. Tím myslím i nás čtenáře. Ne nepodobni tichým bláznům opouštíme zákoutí kaváren a čajoven -  ať již veřejných nebo domácích - a vydáváme se načerpat svěží vzduch: na Knižní veletrh. Je k tomu nejlepší příležitostí.

Když jsem přišel na ten letošní, každoroční, na pražské Výstaviště - bylo v tom z mé strany klasické "deja vu".

Ani ne kvůli mému dětství, tehdy ještě v "juldě-fuldě". A ani ne kvůli drobným zážitkům.

Hned cestou ke vstupu Průmyslového paláce se nějaký starý pán rozčiloval na mladou dvojici. Dosti silně a nevybíravě. Ale vedl v podstatě monolog. Co si ti tři provedli, nevím, ale od té dvojice by, jak se říká i mimo kavárny, pes od nich kůrku nevzal. A pán už začal být velmi osobní a házet věty typu: "No ano, řekněte si, že jsem starý, senilní a debil... že jo. No tak jak říkáte, jsem..." To už mne naštvalo, protože určitý způsob jednání a obviňování tohoto typu nesnáším a pronesl jsem hlasitě: "To jste ale řekl jen vy sám!" A byl klid. Senior zmlknul, začal se vrtat v mapě, kterou držel v ruce, a já pokračoval směr vstup na výstavu.

To "deja vu" (mám zde na mysli to, co jsem už viděl a zažil; i když významů má tento pojem povícero) na letošní výstavě bylo silné. Když jsem vešel dovnitř a jak jsem tak postupně veletrhem procházel, trochu mi to připadalo, jako bych byl přišel na ten loňský, ano snad i předloňský... Všichni hlavní vystavovatelé byli prakticky na "svých" místech! Alespoň pro mne.

Jistě to ale bylo dáno tím, že tito velcí vystavovatelé si platí tradičně určitou plochu výstavy a samozřejmě pro architekty je pak jednodušší dodržet osvědčený koncept uspořádání stánků, než výrazně experimentovat a utvářet třeba i k horšímu již osvědčené.

Paradoxně jsem v tom výstavním shonu nemohl najít iDnes ani annoncovaný blogerský stánek. Tedy, spíše jsem na něj nenarazil, protože jsem jej nijak výrazně nehledal.

Můj čas na výstavu byl tentokrát omezen.

Limitován jsem byl jednak autogramiádou, kterou jsem chtěl stihnout, jednak tím, že jsem na celkový pobyt měl nějaké dvě hodiny. Pak jsem měl již smluvenou schůzku, kterou jsem nemohl odvolat.

Mým hlavním důvodem návštěvy letošního Světa knihy byla autogramiáda Adolfa Borna ke knížce Z. K. Slabého "Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě."

K této autogramiádě i ke knížce bych se rád vrátil v příštím blogu. Tentokrát se spokojím s tím, že jsem tu autogramiádu stihl! Vyrazil jsem z domova časově jen tak tak, a znáte to, jak se pak proti vám všechno spikne a spoj vám ujíždí jeden za druhým před nosem, a v pokladně na vstupenky se zrovna utvoří nesmyslně dlouhá fronta a před vámi je ta nejupovídanější dvojice holek, které se vykecávají a vyptávají prodavačky div ne i na to, jaké bude dneska počasí, kde jsou toalety a kolik bere za sezení v pokladně.

Vchodem na veletrh jsem doslova prosvištěl. Jen tak jsem dorazil ke stánku vydavatele knihy "Tři banány" asi deset minut před začátkem autogramiády. Honem, honem zakoupit knihu, fronta se už tvoří! (Foto je až po příchodu Mistra.)

Co mne potěšilo, byla její výstavní cena 275 korun (konkurenční prodejce za ni chce nestydatě skoro o 100Kč více). Zcela náhodou jsem byl zásoben 75Kč drobnými a tak jsem k běžným dárkovým prémiím dostal navíc ještě pěkný kalendář s fotografiemi z filmu Tři bratři.

To byste nevěřili, co všechno se semele ve frontě při čekání na autogram! Pravdou je, že jsou v ní hlavně intelektuální a kavárenské typy, tudíž je i ten rozhovor tak trochu na úrovni.

Jako třeba pronesla jedna dáma za mnou: "To je teprve první autogramiáda, která se dnes uskuteční." (Bylo jedenáct hodin.) "Nekonala se autogramiáda ani pana Topola ani pana Boudy..." a srdnatě se zařadila do fronty, která úderem jedenácté a příchodem Mistra Borna začala povážlivě narůstat. (Ve vší spravedlnosti dodám, že v té době byla autogramiáda pana Cimického, která se určitě konala, neb jsem jej vyfotil.)

Také já jsem se zapojil do frontovně kavárenské diskuse, Díky mé introverci to vzniklo spíše spontánně. Pána přede mnou jsem při focení místa podpisu ujistil, že jej nepředběhnu. Tím se navázal první kontakt. Pak když kolem nás přicházel Adolf Born, přišlo na kontakt druhý...

"Snad nebude vadit, že mám jen fotografie a ne knihu," obrátil se na mne onen pán přede mnou. Ostatně ta foto můžete náhodou vidět i na snímku.

"Myslím si, že ne," pronesl jsem.

To jsme ještě v tu chvíli ani jeden netušili, že před námi bude pán, který dá Mistru Bornovi podepsat dobrý tucet aršíků se známkami jeho ilustrací, i jiné artefakty... a zabere si jej pro sebe na dobrých 10 minut.

No a pak konečně v rámci čekání došlo i na kavárensko-intelektuální rozpravu mezi námi dvěma. K pánovi totiž přišel jeho náctileý syn, gymnazista. Otec mu dával jakési instrukce (umím i "neslyšet" když chci nebo se mi to zdá neslušné). Syn jen netrpělivě, mlčky a útrpně naslouchal. Divže nepřešlapoval nohama. Pak jenom souhlasně přitakal a zmizel.

Protože čekání je prostě čekání a každé ukrácení je vhodné, pán se po chvilce ke mně obrátil se slovy: "Tady je tolik autogramiád, že se to nedá najednou stihnout. A nemít autogram takového Benedikta, Hilského nebo Soni Červené, to by byla škoda..."

"To by byla," souhlasil jsem bezvýhradně a sám v duchu zalitoval, že aspoň okem nespatřím paní Červenou, protože tato Dáma je skutečně mimořádnou osobností.

Nicméně diskuse pokračovala. Pán měl potřebu si tak trochu vylít srdce.

"Tak si to představte, původně začal sbírat autogramy můj syn a já to nechtěl..."

"...a dneska je sbíráte vy sám a syn ne, že?" skočil jsem mu trochu neslušně do řeči i do myšlenek (což bohužel někdy dělám).

"No, ano... syna to dnes nezajímá," pokračoval poněkud zaskočeně pán, "ale já je sbírám. A protože toho je tu moc, tak mne musí zastoupit a je mu to ale proti mysli a skoro ho musím přemlouvat, aby pro nějaký podpis šel."

Během této diskuse jsme se přiblížili k podpisovému stolku asi na dva metry a deset lidí (to byste nevěřili, jak se někdy lidi dokážou smrsknout a seskupit). A pak už jsme každý připravovali své podpisové poklady. K mému příjemnému překvapení své podpisy dával nejen Adolf Born, který knížku ilustroval, ale též autor knížky - spisovatel Z. K. Slabý.

Ale to vše si nechám do příštího blogu.

Hotovo, podepsáno. Vydávám se na pouť veletrhem dál. Co všechno jsem viděl a zjistil?

Nemohl jsem minout hlavního hosta výstavy - EGYPT. Upřímně, jeho výstavní stánek byl pro mne zklamáním. Samozřejmě jsem si nemyslel, že by zde byly poklady chrámů v Gíze. I když jedno foto zde nechybělo. Ale jinak to bylo celkově řiďounké, asi jako vývar. Sem tam nějaký titul... a nejsem si jistý zda na té straně expozice, která byla bez kontroly, nenechaví návštěvníci vystavené tituly trochu "neprobrali". Na autorské čtení s překladem jsem neměl čas čekat. Celkově to na mne dělalo dojem staletími náhle zchudlé země, která neví kudy kam.

Ten dojem nemohli vylepšit ani dva "macho" hostitelé a ani dva hudebníci, kteří předváděli pro pár zájemců své bezesporu velké hudební umění.

Trochu mi té expozice bylo líto. Ačkoliv šlo o hlavního hosta, zájem byl prostě malý a nepřevyšoval řadu prostě malinkých zahraničních vystavovatelů.

Velmi záhy jsem začal rozlišovat strukturu veletrhu. Především zde vedle nakladatelských domů byly drobní vydavatelé. Řada z nich byla zájmových - ať již náboženských nebo skupinových.

A to i politického charakteru (Dům národnostních menšin, Knihovna Václava Havla, Ústav pro studium totalitních režimů). A nebylo nemožné si nevšimnout ostentativně přehlížené "ruské" expozice - vydavatele při velvyslanectví.

Jim se často výstavními rozměry podobali i někteří zahraniční vystavovatelé. Celkově dělali dojem, že se jedná o menší nakladatelství. A jen ti tradiční se těšili většímu zájmu. Na foto najdete Činu, Goetheho německý institut a Ukrajinu, v pozadí s Polskem.

Největší zahraniční úspěch měli nepochybně vydavatelé ze Slovenska.

Velkému zájmu se samozřejmě těšili čtenářsko-divácky přitažliví domácí vystavovatelé...

...i když jsem měl někdy dojem, že si ze mne někteří dělají tak trochu legraci.

Ano, návštěvníci všeho druhu byli lákáni na oblíbenou spisovatelskou post-kavárenskou činnost: besedy a autogramiády. Jenom co jsem stačil zachytit já:. Stránský, Hilský...

...Cimický, sporťáci kolem Karla Guta...

...Radim Uzel, a dál pro mne neznámí autoři a autorky...

...ano a poštěstilo se mi zachytit i paní Soňu Červenou. Byť ne zcela ideálně, ale ona je okouzlující i se zavřenýma očima.

Kavárenských posezení bylo tedy dost a dost. Ale upřímně: já sám jsem si žádnou kávu nedal, ani neposeděl. Nebyl zkrátka čas. I tak jsem se tak trochu podobal japonským turistům, kteří fotí co jim přijde pod ruku a kde vlastně byli se podívají až doma.

Budoucnost, i v kavárnách, patří dětem a není vyloučeno, že i e-knihám. New York Times nabízely výhodné elektronické předplatné... a jinde jste si mohli e-knihy všeho druhu osahat nejrůznějším způsobem. Což bylo lákadlo především pro omladinu.

Na závěr jsem si nechal moji oblíbenou kategorii: audiokniha.

Pravda, do kaváren nechodíme poslouchat audioknihy (výjimkou je snad jen poetická vinárna Viola, kde je ale trochu jiný repertoár). Ale právě u stánku s audioknihami se odehrál můj nejkavárenštější rozhovor.

Mladá dívka, z kontextu jsem vyrozuměl že autorka, taková nakrátko ostříhaná "klukanda", si stěžovala jak těžce se jí načítají audioknihy - vlastní texty. Že trénuje, ale že jí to zlepšení - "sebekriticky" přiznala - jde jen velmi pomalu.

"Patnáctiminutový text jsem načítala dvě hodiny, při těch všech opakováních kdy se to vracelo. Neustále jsem se pletla."

Kromě pražáckého kavárenského dialektu měla roztomilou logopedickou vadu. Krásně jí viselo "L" na patře, kdykoli se jí připletlo do řeči.

"A krom toho mi vyčítali, že text strašně křičím..! Možná to čtení audioknih ale zkusím i profesionálně," zakončila sebevědomě.

Inu to už nevydrželo moje altruistické "já" a přemíra zkušeností s technikou řeči, díky posledním 14 letům pracovní praxe...

"Když dovolíte," vnutil jsem se, " možná by Vám pomohlo kdybyste si představila, že to čtete pro svého syna, dceru..." odhadem jsem nahonem začal hodnotit její mladistvý věk intelektuálky, která rozhodně nevypadala na to, že by se ještě chtěla uvazovat outěžkem - to se pak špatně chodí po kavárnách. A honem jsem slevoval: "...tedy pro synovce, neteř... pro přítele, rodiče... prostě někoho blízkého," zakončil jsem neutrálem.

"Když já si představuji toho druhého na opačném konci stolu a pak křičím... No a mezi námi je ten mikrofon."

"A což třeba si představit, že je on ten mikrofon?" nedal jsem se.

Ale mladá intelektuálka už měla poučování dost a pronesla jen: "Když mikrofon nemá očička..." A dál už se se mnou nebavila. Ten "chytrej strejda" se do jejího ega rozhodně nehodil. Chvatně se rozloučila se svým přítelem a hrdě odplula do davu.

Musím říci, že jsem si tento kavárensko-intelektuální rozhovor opravdu užil.

No a pak jsem si zakoupil jednu dokonce oceněnou audioknihu, namluvenou Jiřím Lábusem, a dál se vydal na chvatnou toulku veletrhem. Cestou jsem ale potkával i jiné exoty... Pardon, v daném případě spíš maskoty.

Až mne nakonec telefonát známého upozornil, že je čas vyrazit na domluvenou schůzku.

Tak zase za rok.

Autor všech foto: Martin Faltýn