Katastrofa vodní - katastrofa vod ní IV.

Vytopí-li vás pračka (ano byla to ona), pak je to vždycky zážitek. Někdy vás to hodí pomalu až do statusu bezdomovce a jediné co můžete proti tomu dělat: vysmát se tomu.

Ráno po zásahu stěhováků vás uvítá prázdný byt - teprve teď vidíte tu veškerou hrůzu, ve které jste žili tři měsíce od vytopení - za což můžete v duchu poděkovat "skvělému" likvidátoroví zatím nejmenované pojišťovny. Pán Bůh má prý menší moc než on.

Za to, že jste to zatím přežil, můžete poděkovat železnému zdraví a lékařce imunoložce, která vás doléčuje po operaci nosních polypů. Evidentně úspěšně, protože výsledky, které jste si nechal dělat před měsícem, jsou nejlepší od té doby, co k ní chodíte. To stálo za to trápení i výdaje s operací v dvouhodinové analgonarkóze. Kterou jste si ovšem museli hradit, protože naše drahé pojišťovny dávají přednost jednoznačně dražšímu a delšímu řešení: operaci s třídenním umístěním na lůžko, v nemocnici. Takhle se dělají kšefty!

Vzduch v bytě pochopitelně nemocnici ničím nepřipomíná. Kdybych chtěl být sarkastický, byl by to spíše zatuchlý hřbitov. Jako pomníky se zde tyčí nábytek, který postihly plísně a který bude nemilosrdně rozštípán. Škoda, že vám ten nábytek nemohu předvést v celé jeho "kráse". Část fotografií vzala za své při havárii notebooku přímo při přenosu fotografií z mobilu do něj. Zachoval se jediný použitelný obrázek, ale i ten stojí za to a tak jej sem dávám v plné velikosti.

Jak říkám, žít v něčem podobném tři měsíce  je opravdu "radost". A ani nemůžete normálně uklidit. Vše totiž musíte zachovávat v původním stavu, aby se mohly pořizovat nové fotografie tak jak si likvidátor pojišťovny ze sucha a čistoty své kanceláře zamane.

Stavební firma, kterou jsem si dohodl, se postavila k práci opravdu čelem. Především dle dohody zlikvidovala tento starý nábytek a začaly očišťovací práce na zdivu. Napřed pochopitelně běžné škrábání, potom další postupy - nesledoval jsem celé opravy a úpravy krok za krokem.

Ani to nebylo technicky možné. Do rušného týdne, kdy jsem mimo jiné a mnohé průběžně kontroloval chod událostí a přemýšlel, jak organizovat věci v budoucím bytě, do toho všeho přišel neočekávaný telefonát z práce:

"Ahoj, ...jestlipak víš, že jsi posledním říjnem vyčerpal veškerou dovolenou a že teď už bys měl být dva dny v práci?"

Krve by se ve mně nedořezal. Ovšem, nebyla to moje chyba, ale chyba nového systému, který vedl nepřesnou evidenci. Vždycky se něco najde, čím ten system překvapí.

"Tak co teď?" hroutily se moje organizační plány.

"Chceš jít do práce nebo ne?"

"No ono to prakticky ještě nejde," vzpomněl jsem si na řadu věcí, které musím ještě domlouvat. Mimo jiné další návštěvu fotografa z pojišťovny - tyto věci je lépe mít pod kontrolou. Zároveň mi probíhají hlavou myšlenky na to, v které krabici v náhradním bytě máte omáčky na špagety a nebo alespoň propisovačku a propojovací kabel mezi mobilem a notebookem.

"No..." ozve se po mučivém tichu hlas na protější straně sluchátka, "tak zůstaň do konce týdne doma podle původního plánu a pak se dál domluvíme co s tím."

Oddychnete si. Přinejmenším zítřejší návštěva fotografa je v suchu. Pomyslíte si na mokro-suchou ironii v souvislosti s vytopeným bytem. Protože teprve teď může fotograf nafotit celý byt dle přání likvidátora - prázný. On, profesionál v oboru, který se honosí na Linked In svými super zkušenostmi, totiž nedokáže spočítat - na rozdíl od řemeslníků - ani aproximativ rozsahu škod, aby mohl proplatit aspoň minimální zálohu. A to přitom obdržel zcela jasný návrh rozpočtu ze strany firmy. (Pochopitelně je to ze strany likvidátora zdržovací taktika. Nebuďme naivní, že tam sedí proto, aby vám vyplatil peníze. Tím spíše, že je konec roku a příkaz ředitele pojišťovny je jasný: vyplatit do konce roku minimum peněz. Aby bylo představenstvo spokojeno a management dostal tučné prémie. Klient to zaplatí.) Formálně to ale vypadá jako naprostá profesionální neschopnost.

A druhý den je tedy fotograf pojišťovny na místě. Dokonce si nechá odhrnout kousek linolea. I pod tím to vypadá nadmíru "pěkně".

A milosrdně tento "veselý" popis zkrátím -  za pár dní je tady onen fotograf zpět - snad už naposled - aby si nafotil, co bylo pod linem a pod deskami, na kterých bylo lino usazeno. Přičemž se ukáže, že v předsíňce a kuchyni je na podlaze rovnou beton (tato část bytu je totiž nepodsklepena - dům pochází někdy z konce 30. let a to se občas stavělo všelijak).

Rovnou se ukáže, že obraz zkázy je dokonalý. Tím spíš, když jste díky zdržovacím taktikám pojišťovny museli nechat věci tři měsíce tak jak jsou.

A tak se následná očista od plísní dál prodraží.

Stejně tak se prodraží i osobní účet za újmy, který předložím - za týden neplacené dovolené. Tu jsem si tedy zpětně jaksi vybral s laskavým svolení ředitele. Naštěstí má ředitel pochopení. Ví v jaké jste stuaci a nemíní vám ji ještě víc komplikovat.

Ony se totiž věci komplikují zcela samy od sebe. Na příklad tím, že využijete mimořádné nábytkové akce a koupíte 260cm dlouhou kuchyňskou linku za necelých 5 tisíc. A tu pochopitelně musíte někde složit. Přinejmenším v okamžiku kdy vám ji přivezou. Zatímco byt je plný řemeslníků.

A protože kamarádi, kteří by vám mohli pomoci, jsou na mimořádné vlastní podnikatelské akci, zbyde to celé na vás. V inkriminovaný den tedy přijede náklaďák. Hromotlucký, 2 metry urostlý řidič a stěhovák v jedné sobě vám milostivě poponese 8 krabic nábytku nejen za první uzamykatelné dveře, ale i o 3 m dál do chodby. A pak zmizí. Má časový skluz a pobídkové nabídky nefugují. Tak se toho definitivně chopíte sami. Se svojí 156 vysokou postavou. Krabice váží od 20 kg do 5 kg a vcelku se pěkně pronesete. Tu nejlehčí po takové fušce na foto pro přátele a známé už držíte div ne jednou rukou.

Řeknete si, že tím máte dočasně vyhráno. Ale omyl! Osud vás opravdu zkouší do morku kosti. Nejde totiž jen o byt opravovaný, ale i byt známého. Zde sdílíte jednu místnost, zatímco v dalších dvou jsou jiní podnájemníci - naštěstí rovněž kamarádi a známí. A do toho všeho oznámí váš společný zahraniční kamarád, že přijiždí do Čech na krátkodobou služební cestu.

Kam se na to hrabou Tři chlapi v chalupě! Najedou je vás tu pět plus kocour. A vy sbíráte poslední hrstky rozumu, abyste ho vzali do hrsti - o návratu do práce a s tím spojenými víc než náročnými úkoly, nemluvě.

A o tom tedy zase příště.