Proč nemusím fantasy a sci-fi (až na vyjímky)

Rovnou říkám, že v obou literárních žánrech mám leccos načteno. A že občas dělám průzkumy do obou žánrů. Nicméně mne i tyto průzkumy jen utvrzují v mých názorech, a to i tváří v tvář jejich fanatikům.

Seznam titulů přečtených z obou oborů by byl poměrně dlouhý. Z autorů sci-fi mi dovolte vyjmenovat zejména A. C. Clarka, Isaaca Asimova, B. W. Aldisse nebo Gert Prokopa.

Z žánru fantasy jsem přečetl samozřejmě J. R. Tolkiena, Terry Pratchetta, Rogera Zelazny a pochopitelně i Joanne Rowlingovou (jako J. K. Rowling).

Sci-fi jsem přečetl nepoměrně více: od té novodobé, soudobé a žánrově definované, až po tu historicky nepredikovanou počínaje Julesem Vernem a J. M. Matzalem konče. Což je dáno především tím, že jsem čtenářsky vyrůstal v době, kdy Tolkien byl u nás absolutně neznámý a tento žánr zde zastupovaly okrajově a s přimhouřením oka maximálně tak Výlety pana Broučka a E. R. Burroughs, autor Tarzana, v Johnu Carterovi spíše psal dobrodružný román s náznaky sci-fi a fantasy.

Nebudu se pouštět do hledání definic a základních prvků sci-fi a fantasy. Co bylo napsáno, si najdete sami. Já sám nehodlám diskutovat s literárními teoretiky. Nejde mi o literaturu jako takovou.

Ale jde mi o jejího ducha.

Umělecké dílo je obecně tvořeno několika základními prvky. Především:

1. myšlenkou - chcete-li ideou, posláním, noetickým vyzněním

2. obsahem - tedy dějem, tím co dílo popisuje

3. provedením - čili výrazovými prostředky danému uměleckému dílu vlastními - řečí a jazykem, barvou, obrazem či zvukem atd.

Z tohoto hlediska sci-fi i fantasy trpí v podstatě společnými neduhy.

1. - Myšlenka.

Zaplať Pán Bůh za každou ideu, která se v těchto žánrech projeví. Povznáší a poučuje, vzdělává a v podstatě vytváří morálně-etické vzory pro své čtenáře.

2. - Obsah

Ano, oba dva žánry jsou honičkou za dějem co nejoriginálnějším, nenápaditějším. Kombinací hrdinů a prostředí vytváří autonomní světy, neopakovatelně opakované zápletky, s průnikem do nejrůznějších žánrů, dobrodužnou literaturou počínaje a pohádkami konče. Nicméně jsou nositeli své vlastní žánrovosti.

3. - Provedení

Je v podstatě do jisté míry vedlejší. "Krásný jazyk" zde neexistuje, práce s poetikou je minimální - v podstatě jde o kombinaci obecného, či "vystylizovaného" jazyka a směsice originálních výrazových prostředků - což dohromady tvoří v podstatě jakýsi slang.

To všechno je správně, namítnete.

Je a není.

V obecné rovině můžete argumentovat jakkoli a vždy to bude - z pohledu argumentujícího - správně. A nedá se proti tomu nic namítnout. Je to totiž věc teoretikova názoru. Jiná situace ovšem bude, začnete-li se podrobněji zabývat funkčností každého díla.

Pro zábavu i poučení.

Říkalo se dřív.

Snad se shodneme, že kromě originality zpracování, je asi nejdůležitější myšlenka díla.

Ano, mám-li rozdělit čtenáře (i autory) na idejisty a formalisty, pak můžete mít sebegeniálnější mix originálních a úžasných nápadů a postupů, je-li to o ničem, bude to o ničem. Byť by to bylo sebekrásněji napsáno - jako že jak sci-fi tak fantasy honbou za třetím prvkem, tedy krásou jazyka, nepřekypují.

Takže se zaměřme na to hlavní, kterým je a bude - idea díla.

Abychom se neustále netočili v obecné názorové pojmologii, přejdu od obecné roviny ke konkrétním příkladům.

Ve své době jsem četl sci-fi jednu za druhou. Doba tomu přála. Cenzura trochu povolila a na československé čtenáře se hrnula záplava sci-fi literatury, vydávaly se sborníky, jednotlivá díla - sice ne v tak masově nadprodukčním měřítku jako dnes, ale o proti předcházejícím letům to byl nárůst markantní (a to i z hlediska publikování autorů nejen socialistické provenience); včetně nárůstu domácí tvorby - v čele např. s již legendárním Ludvíkem Součkem, Josefem Nesvadbou a nebo žijícím nestorem Ondřejem Neffem.

Četl jsem a četl... a neustále jsem se snažil v té záplavě pochopit, co mi na tom chybí a ba dokonce vadí.

Začal jsem totiž zjišťovat, že kromě zajmavých hříček, mi to nic jiného nedává.

Zkrátka zjistil jsem, že namísto, abych se tou záplavou obohacoval, tak spíše naopak: hloupnu.

Nicméně hloupnout neznamená zblbnout.

A tak jsem s hromadným čtením této literatury ze dne na den praštil. Nepodlehl jsem nekritickému hltání nahromaděných nápadů a výmyslů. Nepodlehl jsem tomu tak, jak někteří v obodobné míře naopak podléhají závislostem alkoholismu či gamblerství, a dnes už i - bohužel - návykovým drogám.

Slibované rozvíjení nápaditosti, kreativity a fantazie se zkrátka nekonalo.

Tato literatura má v sobě totiž jeden aspekt. A sice - čtenář je omezen fantazií autora. Tim teď nemám na mysli volně-asociativní obrazové myšlení. To je totiž fantazií autora do jisté míry spoutáno fantazijností děje. A je jedno má-li robot čtverečky, kolečka či mnohoúhelníky a elf je modrý, zelený nebo má vílí křídla a na hlavě číro z oranžové sasanky. Ona totiž i to obrazové myšlení je v daném případě spoutáváno již poznanými obrazy, ať již kýči nebo komerčně marketingovými jevy.

Konkrétním příkladem jsou všechny ty "tvořivé" stavebnice a hračky... které zaručejně "rozvíjejí fantazii vašich dětí", jak se vám snaží marketingoví a reklamní prodavači namluvit. Vezměte si ony setavovací hračky. Nemají to základní: variabilitu. Jsou dány jednou pro vždy svými tvůrci. Ať je to dřevěná stavebnice modelu dinosaura, lego technics nebo kinder a jiné, jim podobné skládačky - v reklamách pochopitelně nádherně rozpohybované, podpořené efekty a hudbou. Ve skutečnosti - jakmile složíte takovou hračku: přestane sloužit. Možná si s ní vaše dítě párkrát zalétá nebo zajezdí rukou, tak jak to vidělo v reklamě. Posléze ale zjistí, že se s takovou hračkou víc dělat nedá a hračku odloží a... dožaduje se jiné, ale v podstatě stejně podobné, která je baví jen tu chvíli, kdy hračku skládá a možná tak 5 minut poté. Nic víc mu ale nemůže dát a také mu nedává. (Výrobci nechtějí, aby si děcko hrálo s jednou hračkou dlouho. To by neprodali.)

Paralela se sci-fi a fantasy literaturou je nasnadě. Jsou to v podstatě jednorázové kratochvilné hračky. Nic víc vám nedávají a nehodlají dát.

Terry Pratchett vám sám navymýšlel spoustu blbostí. Dospělému dokonce připadají vtipné. On sám už ve shonu všedního dne na vymýšlení takových volovin nemá čas...

...přičemž právě teď nemohu nevzpomenout mého tatínka, který - nemaje 40 televizních zábavných kanálů - vždy svému synkovi na dobrou noc vykládal smyšlenky... něco jako fantasy. A protože v té době "letěl" čertík Bertík, dožadoval jsem se vyprávění o čertech a o čírťatech. Hluboce dnes skládám poklonu tatínkovi, že mu fantazie na tyto "fantasy" historky stačila a vykládal a vykládal... dokocne nesmírně vtipně. Řehtala se tomu i maminka, až už hubovala tatínka, ať už s tím dá pokoj, že nemůže usnout, že je pozdě a je čas jít spát...

...ale je to - stejně jako vyprávění mého tatínka - jen o "zábavnosti".

Vůbec nic proti!

Ale vlastně všechno!

Protože, propadnete-li tomuto druhu zábavy - a v podstatě konzumní zábavy - vy sami už budete jen omezováni diktátem autorovy fantazie. Ne vaší vlastní a ne vaší vlastní kreativity, růstu osobnosti a morálně-volních, motivačních vlastností.

V čem je jádro pudla?

V tom, že všechny problémy, které autoři ve svých dílech nastolují - vyřeší za vás! Aniž by vás o nich nutili přemýšlet!

A to je, přeneseme-li tento princip do života, velmi nebezpečný typ modelového jednání. Takoví lidé totiž v podstatě nejsou schopni řešit problémy, se kterými se v běžném životě potýkají. Buď je řeší iracionálním způsobem nebo od problémů rovnou utíkají, nejlépe - v daním případě - k další dávce fantasy nebo sci-fi.

Upřímně řečeno, sci-fi má někdy, o proti fantasy, záblesky hodnotnější literatury. Ale jde opravdu jen o výjimky. A zpravidla jde jen o první dílo nějaké ságy.

Na příklad první kniha A. C. Clarke "Setkání s Rámou" a nebo "Vesmírná odyssea 2001". Nebo první část trilogie Asimova "Ocelové jeskyně". Každé další pokračování je už jen horší a horší... a propracovává se někdy až k běžnému literárnímu braku.

Proč? Protože v první knize byli např. oba jmenovaní autoři uchváceni nejen scifialitou svého nápadu, ale i sdělením: myšlenkovým až i filozofickým. V pokračováních už ale neměli co rozvíjet. Z originálních myšlenek zůstala jen honba za dalším zpracováváním fantazijního nápadu, ale myšlenky už ne. Žádná další v tom tématu není nebo nepřišla.

Ano, i duchovní fantazie autorů není bezbřehá.

A tak pak plodí samozřejmě i ryze komerční díla - neb se spisováním živí. Nikoli psaním, ale spisováním. Z tohoto hlediska jsou na příklad Letopisy Narnie typickým komerčním příkladem podobné produkce. A nebo všechny ty knihy typu Pád měsíčního prachu, Světlo Země apod.

Obdobná "podpásovka" se podařila Rowlingsové, která svého Pottera začala jako čarodějnickou tajemno-pohádku, a když už své klukovsko-dívčí čtenáře uchvátila, nechala se unést fantazií bezmyšlenkovitosti a završila ságu čarodějnicko rytířským hororem.

Tím vším nehodlám lehčovat řemeslné spisovatelské mistrovství i jmenovaných. A klobouk dolů před ním. Klobouk dolů před spisovateli sci-fi a fantasy. Ale zase: je to jen jejich fantazie. A čtenářům nedává nic víc.

Jsou to jen ty skládačky ze Lega nebo Kinder Eggs... a to je tvořili opravdu Mistři svého oboru. Jak ty knihy, tak ty skládačky.

Naplno jsem si to uvědomil při čtení Zelaznyho "Přines mi hlavu čarovného prince".

Hrdina se střetává s mnohými překážkami, které ale modelově řeší: prostřednictvím nadpřirozených bytostí, zázračných předmětů, kouzel... Jako by autor namixoval Tolkienova Gandalfa s prstenem a Harry Potterovské kouzlení dohromady. (Zelazny ovšem vydal knihu 1991 a Rowlingsová 1998.)

Jsou to prostě světy s vlastními zákony. A vlastními řešeními problémů.

Jenže zejména dospívající čtenáři přenášejí "načtené" zkušenosti do reálného světa. Stejně tak modelová řešení.

Protože jiná modelová řešení neznají. Tato "krásná" literatura jim je nenabízí; o poetice a estetice nemluvě.

Vášniví čtenáři a obhájci této literatury jsou vlastně v návykovém zajetí a cesty z ní není. Protože, kdo jednou propadl sci-fi nebo fantasy, už nic jiného číst nebude. Stejně tak se jedná o počítačové hry... třeba ty strategické, bojové, válečné, ano i fantasy. A přeženeme-li to ad absurdum stačí se podívat, do jaké míry manga či anime ovlivňují realitu života mladých v Japonsku...

Byl bych blázen, kdybych říkal, že sci-fi nebo fantasy nemají právo na existenci (stejně jako manga, anime... horrory... humor a satira)... a že se vše má omezovat jen na drama, komedii a tragédii.

A hovoříme-li o vzdělávání mladých lidí, ano povědomí a možná i znalost takovéto literatury patří ke všeobecnému vzdělání. Nejsem osobně zastáncem toho, aby podobná "veledíla" sloužila jako školní či studijní četba.

To už by rovnou ve školách mohli nabízet i jiné návykové látky... jako že s cukrovinkami a slazenými nápoji to zkusili. A výsledek? Obezita dětí. Naštěstí jen fyzická. (A já osobně na svém těle vím, o čem mluvím!)

Horší by to bylo s obezitou duševní a duchovní.

_____________________________________________________________________

Poznámka: Pátráte-li po smyslu obrázků - nepátrejte. Jsou záměrně právě jen formální a bezobsažné a bezmyšlenkovité. A dokonce poslední foto je pouze ilustrační - je vlastně jen dokumentačně turistické, coby výsledek mé cesty do Tokia před šesti lety.