Nechal jsem se dneska ostříhat - jak za starých časů

Jenže to bylo trochu "naruby". Dřív si holič, kadeřnice, povídali se svým klientem. Dneska je klient vesměs jenom "hlava" a střihající si povídají mezi sebou. O čem?

Přiznám se, že nechodím k holiči zas tak často. Ne, že bych se nestříhal a neholil, ale obvykle mi stačí vzít do ruky strojek a objet jím "zeměkouli" 360 stupňů.

Výjimečně, občas, si ale k holiči zajdu. Jako třeba když jsem si musel nechat udělat nový občanský průkaz. A nebo když mne popadne marnivost; jako třeba dnes při příležitosti mých brzkých narozenin.

Z nejrůznějších románů, ať knižních nebo filmových máme zažito, že holič-kadeřnice si povídají se svými hosty; pochopitelně těmi stálými. Ale i s těmi neznámými se dali rádi do řeči. (Známe to třeba z filmu Postřižiny nebo z filmu Král králů).

To už dnes skoro neexistuje.

Dnes je zákazník prostě anonymní "hlava".

Také já jsem byl dnes takovou hlavou anonymní. Dotaz: "Jak si přejte ostříhat?" v to nepočítám.

O to více si povídaly dvě kadeřnice-holičky, do jejichž něžných spárů jsme se my muži dostávali. Byl jsem asi šestý na řadě. Jedna kadeřnice prý ráno nepřišla, tudíž zde byla jen jedna a druhá na cestě. Takže se mezi muže vetřela jakási stařenka - ostatně, vyšla ostříhaná jako kluk, takže to bylo skoro jedno. S ní si kadeřnice trochu povídala, protože tam v tu chvíli byla sama.

S příchodem zaskakující kolegyně promluvy s hosty ustaly. Přede mnou byli další tři pánové a ani na přímluvu jednoho "jako vždy" se jiná konverzace než s kolegyní nekonala. Konečně došla řada na mne.

"Jak si přejte ostříhat?"  byla pochopitelně klasická otázka. Po domluvě "na havla", což stejně nekorespondovalo s historickou verzí tohoto účesu, kadeřnice pronesla:

¨"Mám bezvadnou historku s páskovejma botama."

Pochopil jsem, že to už asi mně určeno nebude.

"Tak, providej," pronesla kolegyně za rovněž oždibávání nůžkami zákazníka.

"No, až později..."

Následovalo rozebírání toho, že "moje" kadeřnice naskočila do Ulice. Tedy, že znovu začala tento seriál sledovat. "Je to jedno, kdy začneš," ujišťovala ji spravedlivě kolegyně a já jí v duchu během cvakání nůžek kolem mých uší dal za pravdu. "Moje" kadeřnice se pak pochlubila, že má známou, která jí vždy vysvětlí kdo-s kým-o čem--pro koho, aby jí neunikly všechny ty "křehké vztahy". Už jsem se začínal v duchu děsit, že dojde na rozebírání jednotlivých osudů.

Ale která žena by vydržela odkládat své "později" déle než dvě minuty.

"...tak jsem si ty boty nakonec koupila," pronesla vzápětí nato "moje" kadeřnice.

"Jo fakt a jaký jsou?"

"No paráda, s přezkama, takový skoro sandály..."

Následovala analýza, jaká komu sluší barva, a to včetně sak a bund; "moje" kadeřnice se ustanovila na černé. A pak vyrukovala s onou bezvadnou historkou.

"No, řeknu ti, já jsem je tak strašně chtěla, že když jsem čekala na přítele (následovalo jméno) na nádraží, tak jsem měla ještě spoustu času, tak jsem si sjela do Chodova - to je jen pár stanic metrem.  Představ si, že to tam všechno změnili a já jsem si nebyla jistá, kde je to obuvnictví..."

Cvak - cvak nůžkami a škrt hřebenem... pořád pracovala, ale jako bych tu fakt nebyl.

"A nakonec jsem šla takovou dlouhou chodnou a řekla jsem si, když to tam nebude, tak se otočím a jedu pryč. Představ si, jakou jsem měla kliku?"

"No?"

"Na konci tý chodby to obuvnictví bylo! Tak jsem se hned zeptala na ty boty s přezkama, ale prodavačka mi řekla, že už je nemají. Že to byl výprodej. Tak jsem se otočila a jela zpátky na setkání s přítelem."

"A jak jsi je tedy dostala?"

"Já je už před tím viděla na Černém Mostě, tak jsem se rozhodla, že to zkusím tam. A jak jsem se pak potkala s přítelem, sedli jsme do jeho auta a objezdili jsme co jsme potřebovali, tak jsem ho chytře poprosila, jeslti by se mnou nezajel na Černý most a na 5 minut tam na mne počkal."

V duchu jsem si pomyslel, že známe těch 5 minut, ale pochopitelně jsem to nekomentoval.

"Tak jsem tam sjeli, já jsem proběhla a skutečně jsem ty boty s přezkami koupila a za 5 minut jsem byla zpět."

Sklonila mi hlavu a zabzučel střihací strojek na závěrečné vyholení krku.

"Takhle chytře jsem ho využila, " zakončila bezvadnou historku "moje" kadeřnice.

Dále obě kadeřnice ještě probraly, zda by  - pochopitelně - páskové boty slušely i její kolegyni... A pochopitelně! by slušely. "Ale musíš si je vyzkoušet. A na noze vypadají líp než na věšáku," dostal jsem dovětkem do uší během jejich ometání košťátkem.

"Spokojen?" vzala mne konečně opět na vědomí "moje" kadeřnice. Byl jsem spokojen. Dva tři přečnívající vlasy se upraví po vysprchování (alergii na střihové vlasy a chlupy mám odjakživa a kdo to neznáte, nevíte, jaké utrpení mi dokáže způsobit třeba jen jeden kratinký vlas, zapadlý za límec).

Tím mé střihání skončilo a odebrali jsme se dopředu k pokladně.

Účet činil 110,-Kč.

Dal jsem "mojí" kadeřnici 150 korun. Ne, nebyl to příspěvek na "botičky s přezkami". I když jsem to měl původně z legrace na jazyku. Ale znáte to: mlčeti zlato.

Tak jsem tu částku v duchu rozdělil jinak.

110,- Kč za střihání

10,- Kč jako dýško kadeřnici

a 30,- Kč jako takový malý "honorář" za historku do mého blogu, kterou jsem vám tady právě převyprávěl.

Myslím, že za ty peníze to celé stálo.