Tokio 2016 - 4. Všechno jezdí, co kola má. Aneb Akasaka není Asakusa!

Po šesti letech mne shoda okolností zavála znovu do Tokia. Pochopitelně se nemohu s vámi nepodělit o své nové dojmy a zážitky a věřte mi, že to občas bude stát za to!

Mapkou jsme posledně skončili a stejnou mapkou dnes začneme, v poněkud kultivovaném provedení. Po naplánování, po cestě letadlem a ubytování se, jsme konečně mohli vyrazit za životem v Tokiu.

Dovole mi, abych vám představil tokijský dopravní systém.

Pro zajímavost: jeden výřez z plánku - příměstský vlak linky Odakyu Line a zelené linky metra C. Což byla tedy naše domovská trasa, která nás spojovala s ostatními částmi Tokia. (Vlevo dole pak máte přehled všech linek metra.)

Vtip je v tom, že některé vlaky končily na stanici C1 - "Yoyogi" a my jsme přecházeli na jiné nástupiště. Jindy jsme prostě seděli ve vagónu a najednou jsme byli vlakem metra.

Cožpak směrem tam to ještě šlo. Horší to bylo nazpět!

Byl jsem z toho zpočátku tak zoufalý, že jsem si vyfotil infopanel s linkou, abych věděl, který že vlak z centra jede k nám a který ne. Ony totiž některé vlaky byly na naší stanici značeny kolečkem, jiné trojúhelníkem...

Staví? Nestaví? To byla moje denní otázka. A infopanely na nástupištích nám to moc neusnadňovaly.

Nakonec to vždy, kupodivu, dopadlo dobře. Nikdy jsme směrem zpět nepřejeli, protože vlak stavěl v naší stanici vždy.

Směrem do centra, to bylo popněkud dobrodružnější.

Jednou se mi podařilo dokonale přejet přestupní stanici. Naštěstí to bylo v takovém dopravním uzlu, že jsem mohl přestoupit na jinou linku a svůj omyl napravit. A na místo setkání s naším japonským kamarádem jsme přijeli pouze s několika minutovým zpožděním, za což jsem se SAMOZŘEJMĚ omluvil.

Co bylo poměrně zajímavé: přestupy.

Už jenom to, že chcete někam dojet, musíte počítat někdy s větším časem. Zejména, pokud bydlíte na "okraji". Vězte, že Tokio není jen centrální část, ale patří k němu okolní tzv. prefektury. To ale běžný turista příliš nerozlišuje.

A tak jsme z naší stanice jeli třeba do chránu Sensóji na stanici Asakusa víc jak hodinu; do Ginzy, která je na stejné lince, jen asi o 15 minut méně. A kupodivu, stejně dlouho jsme jeli i k Tojiské věži, právě díky přestupům.

Někdy ty přestupy byly jen pár metrů. Občas s jezdícími schody, někdy jsme se přesouvali přes jakási vnitřní, podzemní náměstíčka a já se snažil "vyčíst" kudy. Jindy to byla zatáčka a pochod bůhvíkudy, protože zrovna v centru se prováděly stavební úpravy. Zajímavá pak byla místa, kde se metro kříží se stanicemi vlaků JR, které už opravdu vyjíždějí do celého Japonska.

Z přechodů nám zatopil jeden, který měříl 800 metrů. A samozřejmě, šli jsme jím naprosto unavení, po celodenním "bloudění" Disneylandem.  Vězte, že jsme měli v nohu polovinu z jeho 465 km čtverečných, na kterých se nachází. Dodnes nevím, jak jsme to zvládli. Bylo to díky tomu přechodu ale natolik strašné, že jsem pro náš druhý den v Disneylanu našel zcela jinou trasu v dopravě a vyplatilo se to.

"Výživný" byl take podchod v Asakusa, s několika výstupy na rozlehlé náměstí. Zde jsme při návratu zpravidla šli do malé uličky s prodejem aromatických tyčinek. Byl to vhodný a vítaný smysluplný dárek a tak jsme tam zašli opakovaně. Navíc jsme si oblíbili i tamější malou kavárnu naproti, kde jsme zasedli k ledovému "macha" koktejlu.

O to horší pak byl s kavárničkou sousedící vchod do metra. I přes ten kavárenský odpočinek to odnesly rozbolavělé nohy sestupem přes čtvery schodiště, pěkně příkrá a hluboká.

Jinak se takových přechodech nenudíte.

Je tady neustále živo. Lidé proudí sem a tam... ja se můžete přesvědčit na foto výše. Občas jsou rozlehlé chodby oživeny nějakou reklamou. Jako třeba tady byla propagace na jednu manga hru. Všichni si to fotili, tak jsem pochopitelně také neodolal.

Co tam nepotkáte: hudebníky, malíře a jim podobné pouliční umělce. A jen ve dvou odlehlých stanicích jsme viděli na přechodu pár lidí pospávat. Ale to bylo opravdu hodně daleko od centra.

Jinak na přechodech najdede stánky s novinami a drobnostmi. Dále jsou tu informační panely a vesměs reklamní časopisy zdarma. A nakonec zde byly všudypřítomné nápojové automaty. VIděli jsme jich i pár se zmrzlinou a jeden s jakýmsi vakuovaným krájeným ovocem.

Tolik dopravní teorie.

A jak to vypadalo v praxi?

Přiznám se, že první dva-tři dny, než jsem se do toho systému zase vpravil, to bylo hrozné. Nechtěl jsem nic riskovat, potřeboval jsem mít jistotu, že jedeme správně. Ze začátku to bylo o to horší, že ve většině vagonů je jakýsi japonský info systém s angličtinou, ale ve starších typech vagonů není a hlas z reproduktoru na vás mluví jen japonsky. Ani tak to nebylo jednoduché.

Proto jsem byl rád, že jsem měl sebou brožurku: průvodce po Tokiu z turistického centra. Ten průvodce byl ale z roku 2010! Ne, příliš se na něm nezměnilo. Stačilo nalistovat pamětihodnost a našli jste spolehlivý popis, jak kam dojedete, včetně přestupů. Japonci, na rozdíl od turistů, toto pochopitelně nepotřebují a věnují se ve vagónech všemu možnému.

S radostí jsem potom na jednom místě si vzal dva výtisky průvodce letošního 2016. K mému zklamání zde byl jednak zredukovaný systém dopravy, bez prefektur. A zmizely také návody a to kam jak dojet - aujtoři předpokládali, že si to turista vydedukuje z mapek. Zato zde bylo vice pamětihodností a doprovodných reklam. Inu, když jsem toto pochopil, vrátil jsem se ke svému staršímu průvodci z roku 2010 a nekompromisně se ho držel.

A takto vypadal.

Systém placení? Paráda.

Ano, dají se v automatech (které trochu vypadají jak komplikovaný bankomat - ale nebojte se, da se tu navolit angličtina) zakoupit malé jízdenky. Nevyhazujte je a neničte! Při výstupu je budete potřebovat!

Pokud pojedete do Tokia, dám vám ale jednu radu. Kupte si tam z automatu za 500 jenů kartu Pasmo. Bohatě se to vyplatí. Je to něco na způsob dobíjecí karty. Dobít ji můžete kdykoli. Nesmírně vám to ulehčí nejen cestování. Jak?

1. V Tokiu je v metru a železnicích system turniketů. (Přiznám se, že autobusem jsem tam nejel, takže tady vám příliš neporadím.) Pokud máte kartu Pásmo, stačí přiložit čtečce u turniketu. Zábrany se rozevřou a jdete. Ještě si můžete přečíst na displeji turniketu kolik máte na kartě. Při výstupu vám to odečte příslušnou částku. V Tokiu se platí podle počtu ujetých stanic. A kromě zaplacené částky vám to zobrazí i zůstatek. Dobití není nic jednoduššího. Před vchodem skoro do každé stanice. A pokud nestačí kredit na výstup, je v placeném prostoru doplatkový automat.

2. Karta je provozována společností platebních karet Suica. Takže je to i malá peněženka. Bezpečně ji můžete použít v řadě nápojových automatů. Ty jsou na to vybaveny příslušnou čtečkou. A v supermarketu Family Markt se mi stalo, že jsem ji jednou vytáhl omylem místo jejich bonusové karty - a v pohodě jsem zaplatil nákup. Mělo to pro mne jen jednu nepříjemnost: zaplatil jsem tou kartou Pasmo tolik, že jsem kartu musel znova nabít penězi. A to jsem ji těsně před tím v metro dobil! No a do třetice, při odletu zpět jsem s ní platil v jednom suvenýrovém obchůdku - zaplatil jsem z ní poměrnou částku ceny za nákup, až do nulového zůstatku karty. A ostatní doplatil v hotovosti.

Takto by měly fungovat podobné karty i u nás. Kéž by!

Vlaků najdete v metru a příměstských linkách tolik druhů, že jsem si velmi rychle přestal lámat hlavu, který kam patří. Tak vám aspoň nabídku pohled, který potěší nejednoho malého i velkého kluka: do strojvůdcovské kabiny jednoho z vlaků.

A tady je pro změnu železniční vlak Japan Railway.

Mezi všemi je však jen jeden král králů:

Střela na kolejích - Shinkansen

Japonský rychlovlak Shinkansen je pojem a legenda, kterou nelze jen tak přehlédnout. Není divu, že můj kamarád projevil přání se jím aspoň jednou projet. Nedivil jsem se mu. Shinkansen vypadá impozantně.

Za léta provozu bylo vyrobeno již několik generací vlaků Shinkansenu. Aktuálně nejčastěji používaným typem je N700 - s maximální rychlostí 300 km/h, průměrná rychlost je o něco menší - neuvěřitelných 270 km/h. A právě typem N700 jsme se svezli.

A protože, vlak je především o jízdě, tady máte video pohled na jízdu zevnitř vlaku, jak jsme ji zažili my.

https://www.youtube.com/watch?v=YzZDLE31MkQ

Ovšem, když jste na nádraží a kolem vás N700 projede v plné rychlosti, nejenže nestačíte spusit kameru, když N700 slyšíte přijíždět, ale nestačíte ani švenkovat...

https://www.youtube.com/watch?v=EkE7C5IMCWk

No a zrychlení má tento vlak 2,6 km v hodině za sekundu. Plné rychlosti 270 km/h tak dosáhne za pouhé tři minuty.

https://www.youtube.com/watch?v=ZhWpPWLmjbE

A tak jsme si Shinkansenem dopřáli aspoň jednu cestu z Tokia - na malý výlet k hoře Fuji. V přestupní stanici Hakone po Shinkansenu následoval kontrast největší. Jízda malinkým červeným vláčkem (rovněž provozovaným v několika modifikacích), který nás šplhavým, kyvadlovým způsobem vyvezl k úpatí Fuji a zase zpět.

Stejně tak neuvěřitelně jiný byl "Romantický expres", který nás odvez z Hakone zpátky do Tokia. Byl v podstatě vlak, který nikde nestavil a do Tokia jel přímo... ovšem vagónem projížděl servis s prodejem občerstvení.

Co na něm bylo více romantického jsme po náročném výletu nestudovali. Nebyl na to ani čas.

V Tokiu na nás čekala další a další místa i "dobrodružství všedního dne". A o nich zase příště.