Jako že bychom mohli už konečně nechat toho blbnutí a flákání se a zopakovat si něco z loňského učiva, abychom byli připraveni na nadcházející školní rok....
Pro nás to byl vždycky spíš naopak okamžik, kdy jsme začínali víc blbnout, "abysme" si ty prázdniny ještě užili. To by tak hrálo, abychom se ještě učili! (A nemyslete si, že nevím jaký je rozdíl mezi abysme a abychom!)
Někdo se stačil ještě zachránit odjezdem na nějaký ten tábor. To u mne, který bydlel v rekreačním středisku, nehrozilo. Spíš jezdívali děti s rodičema k nám... pokud tedy zrovna nejeli k moři, tedy, ehm, většinou do Bulharska nebo východoněmecké NDR. Že v druhé půlce prázdnin jsou děti jak utržené ze řetězu, jsem si ověřil sám pak v dobách, kdy jsem coby středoškolák na pár táborech vedoucoval. Tedy oddíly, ne celý tábor. V tomto směru byl mezi červencovými a srpnovými dětmi rozdíl. Pro mne i v tom smyslu, že jsem byl pak víc urvaný... Na druhou stranu mne potěšilo, když druhým rokem se ke mně do oddílu nahrnuli všichni, kteří byli u mne o rok před tím, s tím, že jiného vedoucího oddílu už nechtějí. A o to dojemnější bylo po mnoha letech setkání s jedním "z děcek", když si mne dotyčný vyhledal s tím, že mne chce potkat i po těch letech. Bylo to setkání docela legrační. Z drobného klučiny se stal za těch patnáct let dvoumetrový obr... kuchař, který si dokonce díky drobným machinacím stačil za socialismu posedět v kriminále. Na radosti ze setkání to nic nezměnilo.
Pro mne osobně pak prázdniny znamenaly i povinosti. Správcovat v rekreačním středisku není jen tak... a tak zpravidla srpen ohlašoval i příjezd náklaďáků s uhlím. V chatách se v zimě topilo v kamínkách. Jenže, v oněch dobách, shánějte uhlí v zimě! A tak tatínek, coby správce, objednával vždy brikety už v srpnu - dokud byly v uhelných skladech zásoby. Já jsem pak vyfasoval vidle s kuličkami na špičce, abych normálními vidlemi brikety nedrobil. A kdo někdy zažil tohle domácí skládání uhlí, dovede si jistě představit, co to bylo 6 kůlen uhlí, kam se navíc brikety nahazovaly přes metr a půl do oken do výšky. To bývala moje letní brigáda. Od šesté třídy základky.
Za odměnu jsem pak směl na kolo, na fotbal do dolní chalupy ke spolužákům... kde mne ovšem, na rozdíl od spolužáků, jejich rodiče a zejména otec rádi neviděli, protože jsem odváděl jejich děti od práce. Ty měly brigádu celé prázdniny... aby ne, když rodina měla malé hospodářství. Kosit trávu a dělat seno pro ovce, řezat dříví na zimu... zrní pro slepice... tam bylo pořád co dělat. A do toho jsem přišel vždycky já, že jdu na fotbal. Občas mne dost nekompromisně vyhnali, že není čas, ať nezdržuju.
Ještě z jednoho důvodu jsem neměl rád druhou půli prázdnin. Bylo to období, kdy v lesích začínaly uzrávat jahody, maliny, borůvky... později už i houby. Pro mne, jako knihomola, to byla ztráta času. Za tu dobu, co jsem musel po lese hledat houby, trhat borůvky apod. se dala třeba přečíst nějaká báječná foglarovka, knihy o pravěku s ilustracemi od Buriana nebo Švandrlíkovy Příhody žáků Kopyta a Mňouka. Když jsem zatoužil se dostat na divoký západ nebo naopak do saharské pouště stačily mi k tomu dvě knihy po 15 let starším bratrovi.
No, jak říkám - půlka prázdnin je pryč a zbývá už jen nebo ještě naštěstí dalších 31 dní. Tak se to nesnažte ratolestem otrávit připomínkami o škole apod. Nechte děti, ať se ještě zrekreují, zrelaxují a odpočinou si jak se patří od stresující školy... však si jí užijí dalších 10 měsíců dost a dost. Spíše se jim snažte ty prázdniny ještě nějak vylepšit nějakým zázitkovým odpočinkovým překvapením.
Tak, hezkých 31 dní prázdnin!