Malé poklady z mé velké knihovny VI. - aneb cokoli kromě politiky!

Knihy jsem nikdy nepočítal. Jako knihomol jsem hlavně četl a čtu. I v mé knihovně se občas najdou malé perly, někdy doslova poklady. A tak jsem se rozhodl se o ně s vámi podělit.

Poklady jsou to samozřejmě jen teoreticky. Prakticky jsou to drobné knihy, které tenkrát vyšly a už nikdy nejvyjdou. Zůstanou zapomenuty v domácích knihovnách, v odlehlých antikvariátech, možná ještě v Národní či nějaké místní knihovně. Nikdo se k nim nikdy nevrátí, možná tak z badatelských důvodů.

Já se k nim občas vracím proto, že mne pobavily tenkrát a pobaví mne i dnes. Je zajímavé sledovat, jak se vyvíjí i můj pohled na tyto knížky, ale to hlavní - jejich zábavnost - zůstává.

Můj dnešní výběr představuje jediná kniha - trilogie.

O jejím autorovi Emilu Erichu Kästnerovi (1899-1974) se česká wikipedie spokojuje pouze s překladem úvodní všeobecné charakteristiky tohoto zajímavého i rozporuplného spisovatele. Jako by se autoři báli i po letech demokracie sáhnout k detailnějším informacím... a nebo v tom je obyčejná lenost, případně pro nás malý význam tohoto německého autora hlavně dětských knížek.

Co že tedy napsal?

Stačí když vám řeknu název jeho neznámější dětské knížky: Emil a detektivové. Příběh o Emilovi a jeho kamarádech, kteří pronásledují lupiče. Ten Emilovi ve vlaku ukradl peníze, když jel za babičkou. Jistě vám nemusím říkat, že vše dobře dopadne.

Protože sám autor se rovněž jmenoval druhým jménem Emil, můžeme v tom trochu spatřoval i autorovu sebeprojekci do dětského dobrodružství. Mimo jiné maminka skutečného i literárního Emila byla pomocnou kadeřnicí.

Z dalších známých dětských knížek je její pokračování Emil a tři dvojčata nebo Louisa a Lotka. Méně známé jsou Kulička a Toník, Létající třída. Za knížku Když jsem byl malý kluk, popisující autorovo dětství, Kästner obdržel cenu Hanse Christiana Andersena.

Z knížek pro dospělé je asi nejznámější právě ona "veselá trilogie" - tedy knížky Tří muži ve sněhu, Honba za miniaturou a Malý pohraniční styk. K nim se řadí ještě pozdější novela Fabian. Jsou to vesměs humorné příběhy, označované jako satirické... Z dnešního pohledu je to spíše tak trochu lepší červená knihovna.

Své nejslavnější knihy autor napsal pochopitelně v mládí.

Ale i tak je dodnes oceňován. O tom svědčí nejen mnoho filmových adaptací jeho děl (nejnověji z těch dětských Louisa a Lotka v r. 2007, Emil a detektivové má na svém kontě prozatím 6 filmových adaptací, nejnověji v r. 2001). A záhy po autorově skonu byla ustranovena Cena Ericha Kästnera. Od r. 1979 je nepravidelně udělována autorům za mimořádná literární díla s kritickým charakterem.

Co jsme léta nevěděli.

Režimem milovaný-nemilovaný Erich Kästner.

Našemu "lidově-demokratickému", čili později tak zvanému "socialistickému zřízení", Kästner svojí rozporuplností pěkně zatápěl.

Ano, byl politicky byl levicově názorově orientován a byl to významný pacifista. Potud bylo pro soudruhy vše v pořádku. Ve 40. letech se významně angažoval v kulturní frontě. Byl jedním z antifašistů, nicméně diky jeho literárnímu významu si na něj gestapo příliš netroufalo. I když si jej nejednou pozvali k výslechům. Kästner byl totiž jedním z mála, kdo odmítl odejít např. do švýcarské emigrace a vrátil se do Německa, mimo jiné proto, aby tím ochránil svoji matku.
Proto byl za socialismu žádoucí.

Bohužel, byla zde ale celá řada proti.

V prvé řadě: po skončení druhé světové války, dokud to ještě šlo, zdrhnul před sovětskou armádou a usídlil se v Mnichově. Značnou měrou k tomu přispěl šok z bombardováním zničených Drážďan, které byly Kästnerovým srdečním městem. I nadále v Mnichově spřádal levicové myšlenky, nikoli však takové, aby bezvýhradně souhlasil se sovětským bolševismem a leninismem.

V Mnichově pak pracoval jako editor kulturní rubriky známých novin Die Neue Zeitung. Už to samo o sobě byla velká kádrová kaňka, protože to byly "americké noviny pro německé obyvatelstvo", jak uváděly v záhlaví od svého prvního vydání v říjnu 1945.

Svým odchodem do západní zóny poválečného Německa se navíc stal tím pádem pro socialistické (chcete-li komunistické) vydavatele jeho knížek autorem devizovým. Pro mladší generaci připojuji, že to v praxi znamenalo, že za každé vydání jeho knížky se u nás i jinde muselo platit ve valutách, tedy západoněmeckých markách. A západní měny, počínaje US dolary, západoněmeckými markani, britskými librami, švýcarským či francouzským frankem..., to byla ostře sledovaná záležitost a "plýtvání" na knížky se příliš nenosilo.

Další kaňkou byl Kästnerův pozdější pokleslý charakter. Musela to být opravdu síla, když se o jeho alkoholismu zmiňuje i Wikipedie. K zármutku soudruhů se ani nepřipojil v 50. a 60.letech svojí tvorbou k protiválečnému hnutí Západní Evropy, ale věnoval se výhradně literární tvorbě pro děti a mládež (knižně i časopisecky). A své pokrokové názory, či zřejmě spíše deziluzi z levicovství, utápěl v alkoholu.

Možná jej z toho alkoholu vyvedlo i narození syna Tomase, v r. 1957. A to bylo také trochu na pováženou, vždyť v Kästnerovi bylo v té době již 58 let. Šestiletému synovi pak věnoval i knížku o příhodách veselého cirkusového klauna, české vydání až v r. 1972 pod názvem "Matýsek z krabičky od zápalek".

Co tedy s Kästnerem za komunismu?

Inu, vydával se. Neochotně, ale vydával. A spíše v uvolněnějších časech. Emil a detektivové v r. 1957 a v r. 1968. Pak samozřejmě pohádky. Po r. 1972 další knížka česky vyšla až v r. 1979 a naposledy v r. 1982. A po r. 1989 až v r. 2006 výběr z veršů.

V r. 1982 jsem si tedy pořídil do své knihovny poklad v podobě Veselé trilogie.

Jde o souborné vydání tří Kästnerových satiricko-humoristických novel. I když tu satirickou špičku čas notně obrousil, úsměvný humor zůstal.

"Honbu za miniaturou" jsem znal už z jejího předešlého vydání v r. -1959 - zase díky knížkám vyřazeným ze závodní knihovny na rekreační chatu, kde byl otec správcem. Poněkud komplikovaný příběh o převozu vydražené miniatury, jehož zprostředkovatelé jsou pronásledováni bandou lumpů, je nicméně oddychovým čtením. Kästner uměl své postavy i humorné situace napsat velmi dobře, nejen pro děti ale i pro dospělé.

"Malý pohraniční styk" ja taková dobová satira o salzburgském festivalu a seznámení dvou mladých lidí. Novela malá svým rozsahem i významem v autorově tvorbě.

"Tři muži ve sněhu" je naopak asi prvním nejvýznamějším dílem z tvorby pro dospělé. Rozmarný milionář se anonymně zúčastní reklamní soutěže svých továren. A vyhraje druhou cenu: zimní pobyt v hotelu na horách. Jede tam pochopitelně na zapřenou, protože chce zase poznat život "obyčejných" lidí. Aby tam nebyl sám, jede s ním, rovněž inkognito, sluha. Smůla je, že jeho dcera tajně telefonuje do jinak luxusního hotelu a varuje ředitele před touto "proměnou". A jelikož si při příjezdu hotelový personál splete onoho milionáře s výhercem první ceny (rovněž pobytu), s nezaměstnaným mladíkem, který je opravdu z chudých poměrů, je o zábavu i dobovou satiru postaráno.

"Tři muži ve sněhu" vyšli v r. 1934 a o dva roky nato se její filmové adaptace ujali - čeští filmaři!

Významný komik Hugo Haas rozeznal v látce vynikající příležitost pro své herecké umění. Převlečený milionář jako by mu byl napsaný na tělo! A nic nebylo ponecháno náhodě. Pro zpracování byli angažování nejlepší tvůrci své doby - režii měl Vladimír Slavínský, na scénáři s ním spolupracoval - podržte se - Otakar Vávra.

I ostatní obsazení bylo reprezentativní. Jako sluha Jindřich Plachta. Třetího muže, mladého milovníka, hrál Vladimír Borský. Dceru si zahrála Věra Ferbasová, její "tetičku" herečka Národního divadla Zdeňka Baldová. I další jména něco tehdy v českém filmovém a divadelním světě znamenala: Ella Nollová, Theodor Pištěk, Jaroslav Marvan. Jako kameraman byl angažován Jan Roth - pozdější kameraman všech tří nejklasičtějších českých filmových pohádek Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Pricezna se zlatou hvězdou.

Bohužel, ani to nestačilo k tomu, aby se Tři muži ve sněhu zařadili mezi klenoty české filmové komedie. Snad ještě v té době nebyl dobře řemeslně zvládnutý český zvukový film, snad tvůrce příliš svazovala předloha, možná to přílišná snaha o uměleckost přes snahu o zábavné odlehčující režijní podání (Slavínsky později proslul jako režisér nenáročných, lidových komedií)... Prostě, je to celé takové trochu chtěné; chybí tomu jednoznačně odlehčující jiskra pozdějších Hassových komedií.

Ať tak nebo tak, souborná knížka Veselá trilogie patří k pokladům mé knihovny a rád se k ní občas vracím.

Celková atmosféra, která na mne z oněch Kästnerových novel dýchá, mi dokáze navodit pohodu, oddělit mne od uspěchanosti dnešního světa a nalít do mne novou životní energii. A tak by tomu mělo být se vším, co čteme, co vidíme, co sledujeme...

Přeji vám, ať i vás dnes něco takového v tomto směru povzbudí.