Manažerská snídaně šálku kávy aneb

dvě zcela různé historky, které by spolu normálně nikterak nesouvisely, nebýt s malými odbočkami ještě historky třetí, rámcové a zcela jiné.

Znáte to sami. Ráno vyrazíte brzy a pak se potřebujete někde najíst.

Šel jsem naproti kamarádovi z daleké ciziny, z východního Slovenska. Cestoval pro změnu na západ. Nikoli do Prahy, ale do zápaního Nemecka. Bylo západním tehdy i dnes. Tehdy především politicky, dnes především geograficky.

Protože vím, jak dokáže být tristní bloudit v cizím městě (ano, v Praze nikdy nebyl) tak jsem se rozhodl mu to cestování trochu ulehčit.

A tak jsem očekával příjezd lehce opožděného vlaku a múj žaludek poněkud protestoval, proti absenci ranních kalorií. Ano, byly to především kalorie, které mne nutily procházet dostupou nabídku tzv. kavárniček čekárny pražského Hlavného nádraží. Nabídka totiž byla nejen zoufale kalorická, ale i zoufale fádní. Burgery jsem zavrhl bez přemýšlení. Zůstaly různé bagety, croissanty (za obzvláště po ránu vhodným jsem spatřoval ten plněný plísňovým sýrem - jenom se nejmenoval "svěží ranní dech"), stejně tak "rozpeče" plněných sladkých taštiček, šneků a pod.

Nakonec jsem se rozhodl pro klasický croissant šunka/sýr, abych jej na poslední chvíli při pohledu na čerstvost náplně vyměnil celozrnou housku obdobného, jen trochu čestvějšího složení.

V tu chvíli přistoupil, na řadě přede mnou, mladý manažer mladostředního věku. Byl, pravda, tvrdě "šlank", ale když jsem slyšel jeho objednávku...

"Jednou malé moccacino a balíček žvýkaček."

Upřímně řečeno, málem jsem nad tou jeho snídaní omdlel. Bylo mi jasné, že si dává k snídani tu kávu a zbytek hladu "ukojí" žvýkáním žvýkačky. Možná ten balíček sežvýká za celý den, případně ještě proloží nějakou tou kávou.

Jeho osobních pět minut na snídani uplynulo a zanechal po sobě šálek s ubrouskem... a s nezbytnou aktovkou v ruce odchvátal.

"Pěkně děkuji za takovouhle dietku," pomyslel jsem si nad svojí obloženou houskou a středním kapučinem. "To jsem raději, jaký jsem."

I nastal čas hledat jednak místo příjezdu vlaku, jednak kudy se dostat před budovu nádraží. Odtud totiž odjíží tzv. AirportExpress na letiště do Ruzyně. Jelikož na foto bylo odjezdové stání na úrovni magistrály, hledal jsem logicky východ u Fantovy kavárny. No, východ. Jelikož tam probíhají rekonstrukce, očekával bych, že východ bude nějak rozumně značen. Nebyl.

Veškeré dveře do haly z nástupiště i z haly na ulici navíc působí na první pohled dojmem, že jsou uzamčeny. Na první pohled je to pohled spíše bezútěšný.

Ono vůbec najít, odkud autobus na letiště odjíždí, je poněkud tristní záležitost. Kromě nenápadné ikonky indiferentního autobusu, vás nenavede vůbec nic. A pokud opravdu nevíte, boudíte, jak ty dvě nešťastné dámy, které se sice dostaly do haly Fantovy kavárny, ale už vůbec netušily kudy z ní ven a na autobus na letiště. Pomalu se začínám domnívat, že v onom "vůbec nic" začínáme být experti.

Známého jsem bez problému potkal, byť jsem si troufl na nástupiště poněkud jít proti davu. Ale vše se v dobré obrátilo, jak praví klasik, a po stisku kamarádovy ruky jsem provedl obrat o 180 stupňů a splynul s davem.

Hledat tedy nic nemusel a my jsme se napěchovali do autobusu, označovaného hrdě jako AirportExpress. Měl jsem ovšem jmenovat spíše AirportPressure - protože jsme v něm byli doslova napěchováni.

Opravdu někdo přemýšlel, když v autobusu určeném pro cestující se zavazadly nechal plný počet sedadel.

Opravdu není nic lepšího než když běžný linkový příměstský autobus, s masivními jednosedadly hned za řidičem, celkově jinak s úzkými chodbičkami, když takový naládujete ještě kufry.

Jedna pasažérka se smyslem pro humor usedla do indiánského sedu na sedadlo, protože její nohy se už dolů u čtyřsedačky nevešly - navíc své vlastní zavazadlo měla položené na sedačce vedle sebe.

Řidič se pravděpodobně před tím živil řízením traktoru a vozením brambor, Jinak se jeho jízda nedala k ničemu jinému přirovnat. Za 60Kč jízdného opravdu neopakovatelný zážitek nejen pro mne.

Po masakru u letištního terminálu 1, kdy se lidi s kufry hrnuli přes lidi a kufry těch, co ještě nevystupovali, jsme vystoupili na konečné -  tedy terminálu 2.

První, co jsem si všiml, že kamarád nemá jmenovku k zavazadlu.  "Nic jednoduššího," řekl jsem si, "na informacích nám ji ochotně věnují."

Slečna nám jmenovku ráda vydala, byla milá a ochotná... ale jen do chvíle než jsem ji požádal o zapůjčení propisovačky pro napsání údajů na jmenovku.

"Vy nám ji nemůžete půjčit?" nevěřil sjem svým uším.

"Ne."

"Ale my to vyplníme tady před vámi a hned vám ji vrátíme."

"Ne."

"A proč ne?"

"Protože ji lidem půjčím a oni mi ji nevrátí..."

"Ale my to vyplníme tady před vámi," zopakoval jsem.

"Ne."

"A co támhleta tužka?" ukázal jsem na volnou tužku u vedlejšího PC.

"Ta patří kolegovi a tu vám taky nepújčím, protože ji potřebuje."

To už jsem se chytal za hlavu. "No to je teda síla. Víte, že na vás napíšu stížnost?"

"Klidně napište."

No... oba jsme se přitom hádání tak trochu smáli. Ale s kamarádem jsem odešli s nepořízenou. Nepůjčila. A dávat 59 kč za nejlevnější propisovačku v prodejně tisku jsem odmítl. Nakonec nás zachránila slečna v informacích Hlavního města Prahy. Půjčila nám stejnou tužku, dokonce skoro vypsanou... kamarád vyplnil jmenovku, propisku jsme v klidu vrátili a bylo to.

Když konečně opět nastal čas věnovat se pamětihodnostem letiště, upozornil jsem kamaráda na jakýsi vstup do galerie tzv. "Fórum Václava Havla". Je to takový velký elipsovitý tubus. Nahlíží se dovnitř vchodem jako na balkon a uvnitř spatříte projekční plochy... Upozornil jsem na to kamaráda v okamžiku, kdy dovnitř nahlížela jakási postarší dvojice. Ušklíbnutí se oné dámy při odchodu hovořilo za vše. Kamarád to zhodnotil ještě razantněji: "Co je to za blbost?" - "To víš," vysvětloval jsem, "někdo se potřeboval dobře nakapsovat."

A šli jsme na odbavení. Nastal čas, kdy se otevřela přepážka pro odbavení kamarádova letu.

Jestli pražské letiště v Ruzyni něčím vyniká, pak je to rovněž  - jako na hlaváku - pak je to označení ve stylu "vůbec nic". Tristní mizerně čitelné obrazovky... Stejně tak nad přepážkami, kde navíc chybí na příklad odbavovací výstup "gate". Na předem, doma vytištěném check-in papíru to pochopitelně nebylo. A nikde se to na oznamovacích tabulích nepsalo.

Nakonec jsme se šli zeptat zpátky na odbavovací přepážku.

A kamarád odletěl a šťastně doletěl. Já jsem dojel domů a s pocitem zajímavě prožitého dopoledne jsem se začal připravovat na odpolední směnu do práce.

Ale to už je, jak praví Kypling, jiná historka.