Volby, blafy a symboly

Jedny volby za sebou, jedny před sebou... stejně tak jídlo... nebo vzkazy. Komu? Politkům, šéfům, spolupracovníkům, milým osobám či rodině... Pořád je to nějaká volba.

"Malý český človek," jak nás oblibou označoval Jan Werich, je opět nespokojen. Všichni, co chtěli volit, šli k volbám a volili... Hlasy byly vhozeny, "mléko rozlito" a teď jede povolební vlak už zase zcela bez nás, voličů. A jedni se diví, druzí žasnou, třetí protestují... všechno se to mele sem a tam a koalice bojují za korýtka, která jsme jim přišoupli v podobě hlasovacích lístků. A "moudré" hlasy z lidu opět říkají, že koho jsme si zvolili, toho máme...a že z toho zla jsme si vybrali to nejlepší možné... a že s tím stejně nic nejde dělat.

Já vím, že bych měl tento blog napsat spíš až za dva roky, kdy nás čekají parlamentní volby a není vyloučeno, že se k němu - dá-li Pán Bůh - vrátím. Ale třeba se vám do podvědomí vryje aspoň jedna věc, kterou můžeme ve volbách konkrétně ovlivnit.

Ano, volba své strany je tím správným směrem vpřed.

Jinou, a dosti podceňovanou možností, je ale koužkování. Tzv. preferenční hlasy dokáží svoje. A dovolte mi, připomenout vám případ poslance ODS Ivana Langera.

"O některých politicích byli lidé přesvědčeni, že ve Sněmovně vydrží až do smrti. Volby ale poslaneckými křesly razantně zahýbou. Příkladem tohoto zemětřesení je Ivan Langer z ODS, který byl poslancem od roku 1996. Ve volbách ale propadl. Jiní, kteří byli na nevolitelných místech, naopak ve Sněmovně díky preferenčním hlasům zasednou. "

Takto psal deník iDnes, 29. května 2010. Ano, právě díky kroužkování, nebo-li preferenčním, hlasům, byl na Olomoucku vyšachován ze hry jeden z předních politiků. Na povolebním mítingu mu nezbylo nic jiného než smutně grimasovat a rozhazovat rukama.

Čili: nepodceňujte kroužkování. Je to velmi mocný nástroj v rukou nás voličů.

Chovám vždy obdiv k profesionálům. Jedním z nich je také Zdeněk Pohlreich. I když, přiznám se, není zcela moje krevní skupina - ale to je zcela o něčem jiném. Mnohdy si lidé stěžují, že je "přepohlreichováno". Na jednu stranu se jim nedivím, na druhé straně se nedivím panu Pohlreichovi. Situace je třeba využít, dokud je "ve kšeftě".

Není to tak dávno, co si všichni obdobně stěžovali ohledně Emanuelle Ridi, alias "S Italem v kuchyni". Recepty, tv pořady, soutěže, DVD... A móda "Itala v kuchyni" přešla a dnes jej vidíme maximálně tak křepčit ve StarDance. To není urážka. Křepčí tam všichni laičtí účastníci.

Takže kdykoli si průběžně otevřu televizi a jistou stanici, křepčí tam Zdeněk Pohlreich. Na rozdíl od výše nejmenovaných mu to křepčení jde skvěle. Při nejnovějším jeho vaření jsem se nicméně poněkud zasmál. Upřímně: jeho vaření je možná tak pro bohatší střední vrstvy, kdy se manželka doma nudí a rozhodne se manžílkovi uvařit. V běžné rodině se standardním rozpočtem Pohlreichova jídla asi těžko uvaříte. Vaří sice relativně jednoduše a lehce, ale nikoli z nejlevnějších. A na můj vkus příliš pepří. Ne mnoho, ale prakticky každé nesladké jídlo, které jsem jej viděl vařit, tak je pepřem z mlýnku aspoň štrejchnul.

Ostatně, to se mu to vaří. V kuchyni se značkovými spotřebiči, stejně tak nádobím... a hlavně: s těmi sponzorskými zásobami nejmenovaného hypermarketu.

Občas se mu ale take podaří kouzlo nechtěného.

V tom pořadu dělal kuře v solné krustě. Jak říkám, už při pohledu na to kvantum sypané "prvostřídní" a drahé mořské soli dostávala křeče moje peněženka. Pobavilo mne však něco jiného. Celou dobu pan Pohlreich zdrazňoval lehost připravovaných jídel... a na jídle z lilku, rajčatech plněných vejci i mořském vlku jistě něco bude. Věřil jsem mu, že na kuře v krustě je potřeba "krásně chutné, skvělé, perfektní" kuřátko... A PAK NA MNE VYBALIL BĚŽNÉ KUŘE Z HYPERMARKETU. Netvrdím, že výsledkem byl zrovna blaf, ale přeci jen to celé to horování poněkud degradovalo.

Omlouvám se, ale to je stejné zklamání, jako lze nazvat habaďůrou princip českého volebního systému. Marně volá vítěz voleb: "To je nečestné a nesportovní!" Vítěz nebere vše. Vše berou ti hoši, co spolu mluví a co se dokáží dohodnout, třebas i proti vítězi.

Inu, nečestné a nesportovní bylo v mých očích i to Pohlreichovo kuře. Ale tady to není o českém volebním systému a vítěz bere vše: hypermarket se svojí reklamou.

Všechno je to tedy o symbolech. Symbolech volební agitace nebo-li propagandy, chcete-li, o symbolech reklamy - otevřeně zjevné, produkt placementu či skryté - o symbolech osobnosti, která se sama o sobě stává reklamní značkou.

Ať chceme nebo ne, se symboly se setkáváme už od raného dětství. Pravda, nejprve se učíme přiřazovat pojmy k symbolům. Tahle osoba to je máma a tohle táta. Tohleto kulaté je talíř, tohleto hrnek. A tak dále - jistě mi rozumíte.

To hlavní přijde o něco později, nejlépe ve věku, kdy už jsme překonali první krůčky a konáme první krůčky ve čtení. A určitě máte v živé paměti, jak jsme se učili číst skrze symboly v Mateřídoušce nebo Sluníčku. Že jste zapomněli jak to vypadá?

No a my dospělí to v současné době praktikujeme v rúzných podobách rovněž. Díky pokročilému chatování v chytré elektronice. Takže naše konverzace s jedním známým vypadá asi takto:

Což je spíše legrace než seriozní zacházení se symboly. Máme v tom vlastní jazyk, nálady i kódování. Prostě proto, aby to psaní nebyla taková písmenková nuda. A stejně je to o tom, co nám za symboly chytrý telefon nabídne.

A tak je to se vším.

Stále uživáme to, co je nám nabídnuto. Strany a senátoři či poslanci, vaření včetně kuřat a nakonec i ty symboly.

Pak je z toho docela pěkný guláš. A vaříme si ho sami. Pěkně nedietní, plnotučný a bez reklamy!