"Výstavu francouzského malíře Henriho Rousseaua si přišlo za čtyři měsíce prohlédnout 57 047 lidí. Řadí se tak k divácky nejúspěšnějším výstavám v ČR."
Tolik krátká zpráva kulturní rubriky iDnes.cz
Henri Russeau se stal u nás všeobecně populárním a známým nikoli vysloveně kvůli svému umění. Jeho slávu v povědomí českých a slovenských občanů způsobil známý seriál Oty Hoffmanna a Jindřicha Poláka "Návštěvníci." Tady totiž hned v prvním dílu probíhá soutěž ve znalosti obrazů a Jan Švankmajer ve své geniální animaci použil právě nejslavnější Russeaův obraz, autoportrét: "Celník"
Netroufám si tvrdit, že právě toto bylo důvodem k uspořádání Russeauovy výstavy v Praze. Upřímně, v dnešní době hledat nějakou dramaturgickou koncepci čehokoli, je poněkud nesnadné.
Navíc, nejsem stálým návštěvníkem výstav, o to je to pro mne těžší. Upřímně, výstavy moderního umění mne příliš nelákají, stálé expozice mám průběžně shlédnuté... A jak praví jeden zestručněný a zevšeobecněný citát": "To dobré není nové, to nové není dobré."
Russeaův obraz byl pro mne natolik zajímavý, že když jsem, vice méně náhodou, narazil na článek informující o této výstavě, hledal jsem příležitost, jak se na výstavu podívat. Úvodní článek byl modifikován jako pozvánka na poslední týden výstavy, i tak stojí za to si jej přečíst.
Využil jsem toho, že k nám přijel na vánoční svátky jeden známý, již odmaturovavší student. Výtvarné umění zdaleka není jeho studijní obor (mimochodem, kdybyste v Praze potřebovali juniora IT pro netvork, napište mi na email v profilu), ale zájem má. A protože dosud na takové výstavě s největší pravděpodobností nebyl, rozhodl jsem se tak využít příležitosti a na výstavu zajít i s ním společně.
Nejen první dojem ze samotného obrazu, ale i celkový dojem z výstavy byl skvělý. Výstava byla udělána nejen s hlubokou znalostí věci, ale i chytře přinášela výtvarná díla jaksi komplexně s kontextem. Do nějakých 6-7 sálů autorka výstavy dokázala vměstnat celou epochu, atmosféru doby i inspiraci v jedno.
Já sám mám poměrně dobré vzdělání v historii výtvarného umění, ale ony encyklopedické znalosti se u mne s postupem let přetavily v jakýsi smysl celkového chápání výtvarných děl a jejich souvztažností.
Takže jsem nechodil s oním mladým spolunávštěvníkem a neříkal mu "Tohle je ten Russeau, tohle je Filla, Čapek, Picasso, Manet, Lhoták..." To si i ostatně mohl přečíst na cedulkách. Spíše jsem se mu snažil přiblížit dobu, jak vůbec vznikaly výtvarné spolky... jak se vzájemně inspirovali, jak ale také a proč vznikaly skandály, jaká byla role mecenášů... a tak dál.
Pro mne zajímavým objevem bylo, že Rousseau, coby samouk, sice dokonale kreslil přírodu, ale lidi malovat neuměl. Upozornil jsem na to mého spolunávštěvíka. "Podívej se, poměř si tu dlaň, spolu s prsty, jak jsou vůči ní nepřirozeně dlouhé..."
Zajímavé také bylo zjištění, že samotný obraz Russeauova Celníka je v reálu trochu jinak světelně, než je na reprodukcích. Na obrázku ve wikipedii jsou vidět u nohou stíny. ale když se člověk zadívá na reálný, vystavený obraz, nic takového na něm vidět nebylo. (Viz diskusní příspěvek J.M.)
A to i přes to, že byl obraz na výstavě (zdaleka ne jediný) vlastně kryt ochranným sklem. Což bylo zjištění, které mne docela překvapilo. Ale byla to celkem logická ochrana... a jen to vyžaduje o něco větší mistrovstí to celé nasvítit, aby sklo (nebo co to je) nerušilo.
Postupně jsme si prošli celou výstavu. Bylo to opravdu zajímavé srovnávání... člověk jako by opravdu žil v oné době mezi umělci. Tedy, duchovně (bez žen, vína a zpěvu). Byly zde obrazy reprezentující fauvismus a bylo zajímavé sledovat inspiraci jednoho umělce druhým. Ať již v tomto případě nebo v jiných dílech, z prostředí tropů apod. Byla zde různá období Pablo Picassa s nímž se Henry Russeau přátelil. Byl zde i poměrně troufalý Russeaův výrok adresovaný Picassovi: "My dva jsme nejvýznamnější malíři doby, ty v egyptském stylu a já v moderním."
Na relativně malém prostoru vnímavý člověk mohl vidět opravdu mnoho. Učil jsem mého mladého spolunávštěvníka i na příklad známou věc, že na některé obrazy je třeba se dívat s odstupem, z dáli, aby jednotlivé "fleky" splynuly v celkový výsledný obraz, objekt apod. Jen neradi jsme výstavu opouštěli po víc jak půlhodině; zašli jsme si na skok i do výtvarné dílny. která byla při té příležitosti zřízena,
Při odchodu kolem Celníka a obrazu v sousední místnosti mne napadla ještě jedna otázka:
"Když se podíváš na tenhle Fillův obraz a porovnáš to s Celníkem, jak bys řekl, že byl malovaný? Jakým způsobem?"
Byla to spíše řečnická otázka. Chtěl jsem mého spolunávštěvníka upozornit ještě na jednu zajímavost.
"Když se podíváš na Fillův obraz, uvidíš mohutné, energické tahy štětcem," předvedl jsem dokonce trochu názorně gesty. "Russeau - to je naopak mravenčí práce, trpělivá a precizní."
Při odchodu jsem využil dekorace, která výstavu uváděla a pořádal o pořízení poněkud sebeironické fotografie. Mohla by nést třeba název: Henry Russeau a já,
či spíše JÁ a Hennry Russeau.
Russeauova výstava, včetně pár spolu vystavovaných dobových sochařských počinů, byla pro mne opravdu velkým potěšením z mistrovských děl. Když se pak zamýšlím nad tím, proč byla výstava celkově tak úspěšná... možná to bylo právě tou koncepcí. Určitě tady byl ale jeden dokonalý, prakticky marketingový tah:
přivézt ze zahraniční atraktivní, známé dílo a obklopit jej jeho dobou.
A to se Národní galerii i autorům výstavy určitě povedlo.
Blahopřeji!
