"Jak jsem se učil kouřit" je legendární povídka dvojice Šimek-Grossman, kterou jsme všichni milovali. Ne pro to kouření, ale pro ten humor, který z toho vyvěral. A jak jsem se učil kouřit já?
Řeknu rovnou - prabídně. Ba přímo se dá říci, že jsem měl na kouření trochu smůlu.
Pominu-li nějaké to dětské potahování kousku stébla trávy... nějak mne to celé minulo. Nekradl jsem tatínkovi cigarety, nekouřil za školou ani na záchodě.
Upřímně, první cigaretu jsem zkusmo zapálil až v 18 letech na studentské koleji, během studií v prvnm ročníku filmové školy v Moskvě. Tehdy se něco slavilo. A naše česká kolonie studentů se pochopitelně ráda scházela, aby oslav využila. Pilo se a povídalo, když tu jeden ze starších spolužáků, takový trochu provokatér, mne poslal ať prý mu zapálím cigaretu... v kuchyni, jinde oheň nebyl. A očekával moji reakci. Já jsem sice byl vychovaný, nezkažený klouček ze slušné rodiny, ale na druhou stranu jsem se nebál. Tak jsem s cigaretou došel do kuchyně a přinesl ji hořící a onomu spolužákovi ji podal. A nemrknul jsem při tom ani okem, čímž jsem tomu spolužákovi dokonale vypálil jeho škodolibý rybník.
A tím moje kuřácké pokusy nadlouho skončily. Občas jsem si v kruhu kamarádů "zapálil" a potahoval neméně neobratně, jako kdysi to stéblo od trávy. Nikdy jsem nešlukoval, ani to neumím, stačilo mi se "vznášet" ve stylu "když v báru houstne dým". Párkrát jsem zkusil i minidoutník... Kuřák se nikdy ze mne ale doopravdy nestal...
...Až když mi bylo 26 let...
To už jsem pracoval ve Filmovém studiu Barrandov a připravoval jsem si podklady pro film z trampského prostředí. Tehdy v časopise Mladý svět vycházela speciální rubrika Táborový oheň. Velmi pečlivě jsem ji studoval a vymohl si i speciání povolení: přístup k ročníkum Mladého světa před r. 1970. To běžně přístupné nebylo ani v Národní knihovně Klementinum. Panovaly totiž obavy zejména z demokratizujících myšlenek Pražského jara roku 1968. Jiný důvod v tom jednoznačně nebyl.
Samozřejmě, že jsem v Mladém světě nečetl jenom onu rubriku, ale občas jsem si vybrané výtisky náhodně prolistoval. Tak mne zaujal článek... o dýmkách Dunhill. Dokonce tak, že jsem si jej opakovaně přečetl...
...no a uzrálo ve mně rozhodnutí: "Tohle chci zkusit." Koneckonců - Sherlock Holmes také kouřil dýmku.
Z překladové literatury jsem věděl, že lidé kouří z řady důvodů. Aby se uklidnili, protože mají stress, aby se nějak zaměstnali, aby si dodali důležitosti, z frajeřiny... a také pro navození pohody.
Pro toto byla v mých očích dýmka ideálním prostředkem.
Měl jsem to štěstí, že se zrovna v té době dodávaly na trh výborné české dýmky. Jinou bych si sotva mohl dovolit, o pravé "dunhilce" nemluvě.
Z onoho článku jsem věděl, jakou dýmku si vybrat, že by člověk neměl mít jen jednu... jak dýmku zakouřit, jak o ni pečovat. Byla a je to celá věda. Jakkoli jsem si první dýmku vybral náhodou a dodnes ji mám z nostalgických důvodů schovanou. To je ona.
Cožpak, dýmka nebyla problém. Horší to bylo s kvalitním tabákem.
Občas k dostání i aromatizovaná Amfora. O ní jsem věděl už ze studií v Moskvě, kdy jsem ji jako "kontraband" vozil mému ročníkovému profesorovi... od spisovatele Jiřho Marka, kterého pojilo s mým profesorem Jefimem Dziganem přátelství. Ale Amfora se mi zdála přliš aromatická. Tak já jsem se rozhodl zkusit zahraniční čistý holandský tabák. A ten se tehdy dal sehnat jedině v Tuzexu, tedy obchodu s dováženým, tzv. luxusním, devizovým zahraničním zbožím.
Tady se ale dalo nakupovat jen ve valutách nebo za poukázky - tzv. bony. K těm se dostali pouze ti, co pracovali v cizině nebo měli příbuzné v devizovém zahraničí. V zahraničí jsem nepracoval, příbuzných nemaje, nebylo jiné cesty než nákup u překupníka. A tak jsem, klepajíce se starchy, vyveksloval pár desítek tuzexových bonů - zvláštního platidla, v pomětu 1:5, tedy barevné papírky, "poukázky", které jedině v Tuzexu byly jako platidlo.
A zakoupil jsem 50 gramovou plechovku balení Mac Barren.
Upřímně, nikdy nedělám nic polovičatě. Ten článek v Mladém světě jsem si pročetl opravdu pečlivě, dokonce jsem si, tuším, opsal návod, jak správně naplnit dýmku. Nemá cenu se příliš rozepisovat. Svoji první dýmku jsem nemáčel v koňaku, na poprvé jsem ji samozřejmě nacpal příliš neobratně... ale postupem času jsem se to skutečně naučil, také nezůstalo u jedné dýmky, ale v průběhu roku jsem si jich pořídil několik. Nejoriginálnější byla asi dýmka s asi 20 centimetrovým náústkem, kdy jsem mohl sedět v křesle, ruku na opěradle a pokuřovat, aniž bych musel nějak výrazně pohnout rukou.
Pokud se týká samotného kouření: naplnit, "nacpat" dýmku jsem se naučil tak perfektně, že jsem si na stanici tramvaje rozkouřil dýmku, dal si ji do kapsy a po dobrých 20 minutách jsem vystoupil z tramvaje a pokračoval jsem v kouření bez zapálení. Být to už v dnešní době, mohl bych se směle zúčastnit soutěže kuřáků dýmek. V 80. letech u nás snad ani něco podobného neexistovalo.
Po roce ovšem tabák došel. (Z toho vidíte, jaký jsem byl "kuřák", že vykouřit 50gr tabáku mi trvalo skoro rok.) I vypravil jsem se znovu do Tuzexu. Ale malér! Tabák Mac Barren nebyl. A nikdo nevěděl kdy bude, pochopitelně. I vzpomněl jsem si na studentská léta, kdy jsem převážel Amforu a jedno balení v Tuzexu zakoupil.
A tím jsem skončil s kouřením!
Po první dýmce mi neuvěřitelným způsobem opuchlo patro i dásně... dostával jsem se z toho několik dní a s dýmkami jsem z hodiny na hodinu praštil. Už nikdy jsem se k tomu nevrátil, občasné pokusy končily úplně stejně... dokonce i v 90. letech, kdy se Mac Baren začal k nám dovážet. A vytratilo se mi z toho i ono kouzlo pohody.
Možná je to tak lepší.
A tak mi dovolte sem na závěr připojit vyprávění nedostižného a nepřekonatelného Vladimíra Menšíka - O cigaretách.
Věnováno Světovému dni bez tabáku a prvnímu dni platnosti zákona o zákazu kouření.
