Občas se mi stane to, co asi sami znáte. Člověk se tak upírá na techniku, že pro ni samotnou zapomíná na "jiná řešení", mnohem prostší a věcná. Horší už je to jenom tehdy když technika nefunguje.
Začalo to úplně nenápadně: stylem zvyk je železná košile.
Občas musím dojet do Čakovic - tu do nákupního centra, tu k lékaři-specialistovi, tu ke známým; zkrátka ty končiny jsou mi souzeny. Dokonce mám přímé pohodlné spojení autobusovou linkou. Je to paráda, nastoupím a do 15 minut jsem na místě. Bohužel, linka nepřekypuje frekvencí - což je pochopitelné - dvakrát do hodiny to musí stačit. Obsazená je pak přiměřeně.
A tak si v případě cestování tím směrem i zpět kontroluji doma jízdní řád přes aplikaci v mobilu. Nemusím pak na zastávce, přímo u silnice, čekat příliš dlouho a inhalace výfukových zplodin v našem auty zatíženém regionu není zrovna mým hobby.
Onehdy jsem se vracel. Přešel jsem silnici a hurá na zastávku. Trochu jsem pospíchal. A tak NA ZASTÁVCE - podotýkám, že naprosto automaticky - jsem sáhnul po mobilu, abych zjistil v kolik mi to jede. A vůbec mne tak nějak nenapadlo udělat tři-čtyři kroky a podívat se na jízdní řád na zastávce.
V kolik mi to ale jede, jsem nezjistil!
Můj operátor měl nějakou chybu v datových přenosech a aplikace MHD se ne a ne načíst. Ujít ty tři čtyři krotky mne prostě nenapadlo ani omylem.
Nakonec jsem honem hupnul do autobusu, který mne odvezl na nejbližší metro a tak jsem dojel domů. Oklikou a s přestupem.
No, prostě vrchol digitání demence.
