Jak vypadá "casting" na hereckou roli (na Santu)

Dříve se tomu říkalo "herecká zkouška" na tu či onu roli. Dříve ovšem bylo vše jiné. Hlavně, z dnešního pohledu, to není jedno a totéž. Dřív prostě rejža zavelel: "Sežeň mi paní/pana..." A bylo to. Ale dnes?

Ano, takto jsem kdysi volal vybraným hercům, které chtěl režisér mít... A tak jsem ve svých filmových začátcích, coby asistent režie, volal tu Oldřicha Kaisera, tu Ondřeje Havelku nebo Evu Trejtnarovou-Hudečkovou... Na střední role jsem pak bloumal v kartotéce jediného (kromě Československé televize) tzv. Hereckého oddělení, pečlivě spravovaného paní Augustovou - první manželkou známého herce středních rolí Karla Augusty. A výsledky byly různé. Někdy herec nemohl, jindy nevyhohoval režiréstovi... někdo neslouhlasil. Odmítnutí na nabídku role jsem třeba dostal od Václava Haška, s tím, že "tyhle malé role už nedělá". Paní Hudečkovou jsem musel odmítnout já - za režiséra, který si nakonec vybral jinou herečku... Některé herce, jako "barťáka" - tedy Jiřího Bartošku - si rejža zavolal sám, protože byli letití kamarádi. A nebo třeba Jiřího Kodeta (na roli kapitána Exnera do filmu Smrt talentovaného ševce), přesto že se neznali a jen jsem rejžovi sehnal Mistrovo osobní telefonní číslo (paní Augustová věděla nebo měla poznamenáno vše.)

Pak následovala schůzka na Barrandově, kam jsme dotyčné umělce přivezli služebním autem zn. Volha, s nepatrným nápisem na dveřích Filmové studio Barrandov. Nebo se schůzka odehrávala ve FIlmovém klubu na Národní 40. palác Adria. Občas jsme rejžu "hodili" za Mistrem či Milostivou paní do divadla...

Spolu si popovídali, pokud klaply termíny a byl zájem tak to dopadlo dobře. Jen produkční se občas chytil za hlavu, že překracuje rozpočet (byť honoráře za denní natáčení byly opravdu "závratné" - či spíše ostudné, a to i pro zasloužilé a národní umělce).

Občas se skutečně trochu zkoušelo na roli, výjimečně i ve filmovém atelieru... případně se tedy udělal konkurs - nejčastěji ovšem na dětské role, případně pokud byl na hlavní roli určen výhradně neherec. Např. pro specifické vlastnosti které role musela mít.

Takto jsme např. dělali konkurs na hlavní roli Franty do pohádky O zatoulané princezně... kde představitel musel být nejen s koňmi srostlý, ale i připravený absolvovat cirkusácký trénink na koni.  

No a pak se filmovalo.

Dnes je to, samozřejmě trochu jinak.

Casting se dělá jak do filmu - pokud to nejsou uzavřené party tvůrců... No a pak také: pro reklamu. A o tom dnes bude řeč.

Casting reklamy je více či méně podobný výběru herců a začíná: výběrem castingové společnosti (kterých je dnes několik). Tedy firmy, která má pod palcem toho či onoho herce nebo dlouhodobě spolupracuje s tím či oním režisérem... Přičemž se pak snaží do ostatních rolí "zaměstnat" další herce ze své kartotéky a ne herce od konkurence.

Herce pak na role navrhuje ona castingová společnost - samozřejmě s výjimkou žádaných hvězd apod. - na to má své dnes již digitalizované karotéky.

A buď předvede režisérovi konkrétní nabídku herců nebo pro něho uspořádá jedno - dvou či vícekolový casting na roli. Čili předvýběr.

Tady se postupuje především podle typu scénářem určené postavy.

Mne například těžko budu zvát na casting reklamy na roli asketického kněze, ale na roli hospodského mne nabídnou obratem. Stejně tak na roli obra, pekaře či prostě "tlustého muže"... Jistým překvapením pak byla nabídka na roli cvičitel aerobiku. Pak se ukázalo, že jde samozřejmě v mém případě o parodii a věřím, že mistr aerobiku Davi Huf má z toho do smrti nezapomenutelný zážitek.

Pro šťouraly dodávám, že obéznost své postavy využívali např. Jan Líbíček, Helena Růžičková, Bud Spencer, Rossie O'Donnellová nebo William Conrad. Z těch méně známých třeba Jiřina Jelenská, Václav Štekl nebo půl svého života již jmenovaný Karel Augusta. A myslím, že ani jeden nebyl ze své obezity na větvi, nehledě na zdraví... atd. atd. atp.

Takže se vybere žena nebo muž - věk, postava, typ (např. učitelka, kuchařka úředník, pekař)...

A tyto "typy" asistentky obtelefonovávají na první kolo castingu.

Jste objednáni na určitou hodinu. Přijdete, vyplníte dotazník. Jméno, adresa věk, míry... pokud nevíte a je to potřeba, asistentky si vás samy změří.

Dále se v dotaznku vyplňuje, kdy v čem jste naposledy posledních pár roků hráli... to jednak kvůli tomu, abyste se neokoukali, ale především pro to, abyste nehráli třeba pro konkurenční značku nebo, abyste jednou v hlavní roli nepropagovali jednou pivo a po druhé, že mléko je zdravé... Což by jaksi mohlo poškodit věrohodnost obou stran. Těch důvodů a aspektů může být mnohem víc, pochopitelně.

Pak třeba vyplníte zda máte speciální dovednosti, pokud jsou požadovány - jako zpěv, tanec, hra na hudební nástroj, ale třeba i řízení automobilu.

Na posledně jmenované vždy odpovídám: "Přijde na to kolik máte aut." Protože řidičák sice mám, ale auto jsem nikdy neřídil.

No a nakonec musíte odsouhlasit honorář, zvláštní požadavek - např. že se necháte oholit, a nakonec i termíny:

• na případné druhé kolo, zvané "callback",
• na kostýmní zkoušku
• a samozřejmě na samotné natáčení.

A pak už si jen sednete s pořadovým číslem v ruce. Čekáte... nevraživě koukáte po ostatních přítomných, zpravidla konkurentech, navenek se ovšem tváříte neutrálně...

Nicméně: konkurenti to jsou, protože role vašeho typu se obsazuje jen jedna. To není třeba jako ve sportu, kde je první, druhé a třetí místo, nebo v tenise či golfu, kde i za horší místo se vám dostane nějaké finanční odměny.

Při filmování druhé ani třetí místo není. Neboli "vítěz bere vše".

A tak sedíte, čas se vleče... nasloucháte co se děje ve vedlejší místnosti, kde už tedy zkoušejí jednotlivé adepty na některou z potřebných rolí. Takže zatímco vy třeba čekáte na roli Santa Klause, trochu vás překvapí, když ze dveří najednou vystřelí slečna... tedy ta, která už má hotovo, odzkoušeno a jde domů nebo kamkoli jinam... čekat, až jí dá někdo vědět jak to dopadlo.

Konečně jste si vyseděli čas a "castingový režisér", jak se dnes tituluje, vyjde z atelirétu a obráti se na asitentku:

"Tak mi dej Santy, ale maximálně 10 lidí teď..." a vy trnete, abyste byli v té desítce. Jinak to znamená další čekání.

"Čísla sedm až... osmnáct!" ohlásí slečna asistentka vy se zaradujete, protože 14ka je tam tím pádem taky.

A jdete dovnitř s tím, co vás asi čeká.

Nejprve následuje klasické focení s číslem a představení se na kameru.

Pro tentokrát se rovnou oblékáme do kostýmu Santy. A castinogvý asistent si první dva z nás nafotí. Pak následuje jejich představení se na video.

"Představte se. Řekněte, že máte zkušenosti s hraním a to je vše," zní první pokyn. "Pokud mluvíte anglicky, tak anglicky, ideálně v našem případě i francouzsky. Neříkejte, koilik je vám roků..." zazní další pokyn. Samozřejmě, že to někdo zvorá a musí se to natočit znovu. Točí se na jednoduchou digitální kameru; pak se celý casting překopíruje do počítače, vybere, seřadí a odešle jako nabídka klientovi. Ale to předbíhám.

Po představení se, následuje malá herecká etuda.

Nejprve máte projít a jakoby se brodit sněhem.

Potom dostanete druhý úkol: je vám čten text a vy máte reagovat, trochu parodovat toho, kdo vám jej říká. Detaily po mně nechtějte. Ty jsou pochopitelně předmětem, obchodního tajemství.

(Jindy v takovém castingu předvádíte malou hranou scénu. Dostanete předem text, často i anglicky, abyste se naučili hereckou akci, kterou potom předvedete. A tak se smějete, rozčilujete, voláte... všelijak se pitvoříte...někdy i trochu zpíváte, tančíte... pokud zapomenete text, jako téměř vždy já, tak improvizujete. Velmi často podle toho, aby to bylo blízké povaze budoucí reklamní role. Ale skoro nikdy to není opravdový text reklamy, či akce z ní. Zase: jde o maximální snahu utajit o co jde. Z konkurenčních důvodů a znáte to: v Čechách se rozkecá všechno.)

A to je vlastně z castingu všechno.

Potom si seberete ze židle věci či oblečení, které jste před tím odložili... a vyjdete dveřmi,jako na začátku ona slečna. která už rovněž měla casting za sebou.

Stručné "Na shledanou" a jdete domů nebo jinam... čekat na výsledek castingu, zda jste roli dostali nebo ne.

A dovětek.

Když jsem vyplňoval ony papíry, z důvodu dopsání jednoho údaje mne předběhl další kandidát na roli Santy. A tím pádem prohlásil: "Třináctka - to je šťastné číslo." Jako by měl už tu roli v kapse.

Inu, nevím, ale roli v reklamě nemá v kapse nikdo. Ani já. A to byla ještě nedávno moje role Santa Klause každoročním "číslem" na firemní akci jedné společnosti. Nakonec jsem si tehdy z toho foto udělal internetové novoroční přání. Aniž bych tušil, že to bylo poslední "santování", protože dál už se ony vánoční večírky nekonaly. Ale foto zůstalo a mohu se pochlubit, že mám na sobě originání oblek (až na ty boty) z půjčovny kostýmů, které mi tehdy ona společnost nechala přivézt přes DHL přímo z New Yorku.

P.S.. - 10. 5. 2017: Roli jsem nakonec nedostal. To by nebylo nic neobvyklého... prostě: poptávka-nabídka. Co mne ale poněkud zaskočilo, že z pořádající castingové agentury se pak nikdo neobtěžoval zavolat, ba o tom nepřišla ani SMS. A to mi, upřímně řečeno, vadí víc, než že jsem tu roli nedostal.