O mojí babičce a její zkušeností vhodné i pro vánoce
Babička se narodila koncem předminulého století. Ke své hambě se přiznám, že to nevím přesně, ale muselo to být opravdu nějak těsně koncem, protože maminka se narodila v r. 1922 a tehdy byly maminky opravdu mladé.
Babička si prošla svéráznou a tvrdou školou života. Bydlela na vesnici. Mnoho toho ale nevím. O některých věcech nikdy nemluvila; tak ani nevím zda se něčím vyučila nebo zda byla "jen" ženou v domácnosti... Vzhledem ke třem dětem jí beze sporu byla a musela se umět otáčet; stejně jako děda, který byl - co jej pamatuji - horník.
Babička byla především skvělá hospodyně i kuchařka (její posvícenské koláče skladované v almaře na chodbě, buchty se švestkami a mákem, pečený králík a ledvinková polévka, vepřo knedlo zelo, ale i bramboráky nebo třeba šunkofleky patří neodmyslitelně k mému dětství). Do onoho pojmu "hospodyně", pak je třeba zahrnout nejen denní domácí práce, ale i starost o domácí zvířectvo a zahrádku. Já už jsem zažil "jen" králíky a pěstování brambor. Ale můj bratr (1942) vzpomíná, že babička měla i prase nebo slepice.
Její den i za mého dětství začínal brzy ráno, kdy dědu vypravovala na šachtu.... Pak se musela postarat o zvířectvo. Vykydat králíky, nakrmit, dojít na trávu, zalejt zahrádku (zeleninu měla vždycky svojí)... Zatopit v kamnech, udělat snídani... zejména pokud měla na návštěvě drobotinu, tedy nás čtyři vnoučtata. Samozřejmě uvařit oběd a nejednou i večeři.
Kde by kdy i v oněch počátcích 60. let měla čas na nějaké zábavy... Maximálně si pustila rádio - a to jsme my městské děti, pomalu už přivykající k televizi, po obědě zbožně poslouchaly nedělní rozhlasovou pohádku a večer před spaním Hajaju.
Její "zábavou" bylo v lepším případě chodit na houby. Jednou za uherský rok se šla podívat na vesnickou zábavu na rychtu - třeba když starší z vnuček šla na maškarní bál. Do stejné hospody se sálem pak chodívala "pro dědka", kde pil pivo a hrál karty. Později tam pro něj posílala např. mne. Jako dítě jsem byl nesmírně umanutý a dědu jsem domů stoprocentně do půlhodiny přivedl. Inu, koho by to bavilo pít a hrát, když je vedle otravující děcko s tím, že "dědo, máš jít domů říkala babička."
"Za odměnu", že jsem neinformoval, kolik děda prohrál v kartách, jsem si směl někdy cucnout piva... a jen tak bokem jsem se odpozorováním naučil hrát "filky" neboli svršky, které jsme později jako děti mastili v manželské posteli dědy a babičky, zatímco oni dva spali v kuchyni odděleně, děda na jednolůžkové posteli a babička na kanapi.
To mělo mimo jiné i svůj praktický význam... Tři děti babičce bohatě stačily. V paměti mám i její jedinou poznámku, týkající se soužití s dědou: "Jen si na mě vlez, hned mi upích parchanta." Když jsem později nabral rozum, zpětně jsem si odvodil, že tak hovořila o mé mamince. Babička si zkrátka servítky před ústa nedávala. Stejně tak, když se sousedka rozčilovala, ať neříká jejím dětem parchanti - že přeci nejsou nemanželský, babička ji usadila: "Já tak říkám i mým vlastním dětem." A byl klid.
Jednoho "parchanta - vnoučka" si babička vzala obzvláště na mušku - "podvyživené" pražské dítě, tedy mne. Měla s tím svoje zkušenosti - takto vypipala mého válkou skutečně podvyživeného bratra. Na rozdíl ode mne, který jsem byl prostě normální hyperaktvní dítě. Dvoje prázdiny mne vykrmovala jako husu. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře... První prázdniny jsem to vylítal, druhé už ne... Kdoví, co by mi dneska poradila, abych ty kila zhubnul do zdravé "podvyživenosti". Dodnes ale třeba nesnáším chléb s máslem... na tu půlcentimetrovou vrstvu másla na chlebu do nejdelší smrti nezapomenu.
Babička si totiž uměla poradit prakticky se vším. Štípance od komárů nám mazala tekutým pudrem, drobná poranění namazala Infadolanem, bolest v krku léčila hašlerkami, případně alpou na kostce cukru (to jsme někdy dostávali i za odměnu)... to už muselo být, že jsme si vzali aspirin.
Když někoho bolelo břicho, babička "čarovala". Roztopila v kamínkách sporáku dřevo a když už byly jen žhavé uhlíky. Pak vzala pohrabáč, něco mumlala (zaříkání) a pohrabáčem kroužila na hrnkem s chladnou vodou, do kterého tři uhlíky shrábla až to zasyčelo. Pak dotyčný dostal hrnek vypít - a budete se divit: pomohlo to a bylo po bolesti!
Stejně tak si babička uměla poradit i s tím, aby nakrmila věčně hladové krky. Nevyznávala ale pořekadlo sousedky, když za ní přišel synek, že má hlad, tato odpověděla: "Napij se vodičky, Jaroušku."
Našel babička pro nás měla vždycky něco k snědku. I kdyby to byl "jen" onen zmiňovaný chleba s máslem. Na druhou stranu, nedojídání netrpěla. Její pořekladlo u stolu bylo: "Dojídat! Nemáme psa!" A uměla si i poradit se zbytky jídla. Vepřo-knedlo-zelo rozkrájela na kousky, smíchala a ohřála dohromady. Nám děckám to snad chutnalo víc, než normálně podávané jídlo. Šunkofleky babička osmahla s vajíčkem... a žádné margaríny nebo oleje: pěkně na poctivém sádle z vlastních domácích škvarků! Bratr dodnes pláče po jejích bramborových plackách... Tak mu říkám dnešním jazykem: Bylo to jednak v kvalitě surovin, jednak v "technlogii"... Kde dnes seženeš kamna s plotnou, abys je pomazal slaninou a na tom pekl placky.
A ještě jedno jídlo jsme u babičky milovali. Když prostě do týdne ztvrdnul chleba, nezkrmovala všechno králíkům (později už neměla ani ty). Uvařila si hrnek kávy z melty, s mlékem. Pak vzala nůž a chléb si do něj prostě krájela nebo lámala.
Samozřejmě jsme o tuhle dobrotu jako děti taky žebronily a bylo nám třeba i jedno, že chleba není pranic tvrdý. I když je pravda, že ten nám chutnal v tom kafi nejlépe. A jí tak někdy nezbylo do kafe nic!
To tedy byla babička.
Koupil jsem si před vice než týdnem vánočku. Tak nějak jako "trénink" na nadcházející vánoce. Ale sami to znáte. Občas je potřeba něco sníst, dojíst... A k milé vánočce jsem se dostal skoro po dvou týdnech. Už na omak nebyla nejměkčí a tak jsem přemýšlel. kudy do ní.
Až jsem si vzpomněl na babičku a její kafáč s tvrdým chlebem. Zakrojil jsem nůž a...
A to je celé. Některé věci, co se člověk v mládí naučí, se mu zkrátka hodí i mnohem, mnohem později... třeba, když už se sám blíží věku své vlastní babičky.
Martin Faltýn
Než kočička vejce snese...
Cože? Vy neznáte jak je to dál? A vy nevíte, že kočka snáší vajíčka? Vážně jste o tom nikdy neslyšeli? Tak to čtěte dál...
Martin Faltýn
Kniha jako zjevení
Občas daruji i knihu. Jen tak. Buď chci udělat někomu radost nebo přinést užitek. A nemám ani problém darovat někomu knihu ze své stávající knihovny. Včerejší „darovací akt“ mne ale dost překvapil.
Martin Faltýn
Panichida za nového slovenského prezidenta Petera Pellegriniho
Jinak se to nedá nazvat. Médii rozdělený český národ se může radovat, že se médiím daří rozdělovat i národ slovenský. Ne nepodobni válečným štváčům přisolují si k novinářům i politici.
Martin Faltýn
Kolik minut si denně vyšetříte jen pro sebe?
Tím teď nemám na mysli ono "já chci!" - neboli náš bezbřehý egoismus. Mám na mysli právě jen to "udělat si čas pro sebe a na sebe". Denně.
Martin Faltýn
Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko
Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.
Martin Faltýn
Taky jde na vás jaro?
Kocour chce ven na balkón, květiny chtějí ven na záhon, i ta zasazená semínka se už probudila k životu. A v nás se celkově probouzí síla, energie... náhle máme chuť se pustit do nových věcí, třeba i voleb.
Martin Faltýn
Trochu se nám ty (dez)informace rozmáchly
Zažil jsem poměrně drzý článek, navážející se do jistých aktivit. Cožpak, to navážení by bylo v pořádku. Horší bylo, že autor neochvějně odkazoval na důkazní fakta. Což byla ovšem speciálně z jeho strany dezinformace, jako hrom!
Martin Faltýn
"Chci" nerovná se "Mám právo"
Zatímco vy jste dnes dočetli seriál o mé cestě do USA v r. 1991/92, já jsem se vrátil a připravuji pro vás blogy z dalšího cestování. Jako vždy mne čekalo po návratu několik věcí: jet lag, clima lag a návrat do české politiky.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 13
Měsíc jsem prožil na pozvání známé v USA. To už by si člověk pomalu řekl, že je tady skoro doma. Ale kdepak! Zelenáčem je a greenhornem zůstane! A teprve doma začíná zjišťovat, kde že to vlastně byl.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 12
Na konci měsíčního pobytu v USA na přelomu 1991/92 jsem se konečně dostal do New Yorku. Musel jsem si to tak trochu prosadit. A udělal jsem dobře. Za pár dní jsem toho zažil tolik, co před tím za měsíc. Včetně největšího trapasu.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 11
Blížil se závěr mého měsíčního pobytu v USA, psal se leden 1992. Těsně po Novém roce. Konečně došlo i na moji cestu do New Yorku. Za čtyři dny jsem tu ovšem zažil tolik, jako před tím za měsíc.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 10
"Není podstatné kdy, ale kam." To jsem si říkal během měsíčního pobytu v USA na přelomu roků 1991/92. A tak jsem mimo jiné zažil prodloužený víkend na Floridě. A kde že to přesně bylo?
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 9
Za měsíc pobytu v USA už člověk nasbírá dojmy. Tím spíš, že jsem tam byl na pozvání na přelomu roku 1992/92. To už člověk krátce po sametové revoluci nasbíral dojmy! Třeba jen mé objevy při procházkách Washingtonem DC.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 8
Během měsíčního pobytu v USA na přelomu roků 1991/92 mne čekalo nejedno překvapení. Tentokrát to byla mimo jiné přímo exkurze do Pentagonu!
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 7
Vánoční svátky v USA? - Návštěva pár vánočně vyzdobených míst, ale i jedna společenská událost - to jsou nezapomenutelné věci z mé cesty v prosinci 1991.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 6
Byl první týden v prosinci 1991 a byl předvánoční čas. Můj měsíční pobyt v USA na pozvání známé úspěšně pokračoval. Na nás tehdy nezvykle brzy, ve washingtonských obchodech už naplno zářily vánoce. A nejen tam.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 5
Prosince 1991 a moje měsíční cesta do USA. Pochopitelně: od prvního okamžiku plná zážitků, drobných i větších problémů, jako by mi chtěl Osud říct, že jiné už to nebude. I v případě rozhovoru s naší velvyslankyní v USA.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 4
Tak jsem konečně přistál v USA! Bylo 7. prosince 1991. Imigrační kontrolou jsem prošel, známá si mne převzala na letišti a můj exkluzivní měsíční pobyt mohl začít.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 3
Na přelomu roku 1991/92 jsem byl pozván na měsíc do USA. Moje první cesta na Západ! Že to nebyla maličkost, je nasnadě. Ale v prvé řadě bylo nutno doletět a překonat administrativní překážky v podobě imigračních úředníků.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 2
Psal se prosinec 1991 a já jsem se chystal na svou první cestu na Západ a rovnou do USA. A hned v úvodu nastala první krize: to když mi kamarád oznámil, že je bez auta, kterým mě chtěl odvézt do Frankfurtu n. M. na letiště.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 1307
- Celková karma 15,80
- Průměrná čtenost 1152x
Není proto nic snazšího ani těžšího než psát to, co si myslím. Cogito ergo sum. Et: Cogito ergo humor.
P.S.: Kdyby vám někdo tvrdil, že v důchodu budete mít víc času, tak lže.
Seznam rubrik
- Když doma vaří muž
- Tokyo
- Kočičiny
- Osobní
- Zařazené
- Stojí za to
- Zoon Politikon
- Nezařazené
- Cestovatelské nálady
- Drobné postřehy,ne celý článek