Jak jsem byl o víkendu na výstavě

Nahromadilo se mi za poslední dny pár drobných zážitků z jedné výstavy... tak jsem se rozhodl, že se s vámi o ně podělím. A snad vás i trochu pobavím. I s motto, na konci celého příběhu.

Výstava

Chtěl jsem jít na výstavu. Tedy spíš jsem potřeboval. Rozbili mi doma hrníček. Dobře mi tak - vím, že poloslepému příteli není radno dávat do cesty některé věci. I když tohle fungovalo dlouhodobě, dokud...

Jistě uznáte, že tak pěkný talířek nechat bez hrníčku, jako je ten na foto v pravo, by byla škoda. Protože talířek a hrníček "k sobě patří", jak víme od malička my, co jsme se dívali na film Dívka na koštěti.

A tak jsem vyrazil na výstavu.

Navzdory mému chvatu jsem dorazil na výstaviště (PVA) až na desátou - což se ukázalo jako štěstí. Otevírali totiž v deset. Tedy aspoň tam, kam jsem si bezelstně stoupnul. Do největšího davu, který se pomalu posunoval do haly.

Pravda, mělo mě trknout, že něco není OK, když v hale před oním vchodem prodávali alba a známky... Ale říkal jsem si, že proč by to nemohli prodávat i na výstavě Home Decor, kam jsem směřoval. Když jsem se po snad 20 minutách prodral dovnitř, nevěřil jsem svým očím. Všude známky, mince a neskutečné hemžení...

No, docvaklo mi to velmi rychle že tady asi hrníček nekoupím. Tak jsem zamířil k pořadateli, který mezitím hodil moju registrační vstupenku do nedobytného "volebního" boxu na odpadkový papír. Byl to takový ten brigádnický strejda  - ten pořadatel, ne ten box - a tak mne div nevyhnal. Naštěstí nás bočním viděním zaregistroval řádný pořadatel a poradil mi ať to prostě projdu halou bočními dveřmi do jiné haly, což se taky stalo.

Tam mne ovšem čekalo překvapení v podobě již poklidného veletrhu kosmetiky... což jsem nepotřeboval...a  až na třetí pokus jsem prošel do další haly, kde konečně byla má vytoužená výstava! A ticho samo!

Hrníček... hrníček... hrníčků měli dost!... ale můj hrníček neměli. Prý to dělá jiný výrobce a jeho zboží tu nemají. Ale přislíbili mi, že obstarají, protože to byly dvě příjemné ženy. Byly severočešky snad až z moravskoslezského pomezí, ne-li ještě dál, protože proběhla i tato konverzace:

- No... takže obkreslete si talířek, ale ten tedy nepotřebuji.

- A jak se píše "talířek? - zeptala se mne jedna moravskoslezská, ne-li ještě vzdálenější, teta.

Tak jsem jí to zahláskoval, vyměnili jsme si kontakty a já jsem pak druhé paní, šéfové, poslal emailem foto, které vidíte nahoře.

Jestli si myslíte, že to je všechno, tak se zdaleka pletete. U mne není nikdy nic zcela jednoduché. A to tu svoji "ukecanost" ještě krátím (jistě k nelibosti i škodolibosti některých stálých diskuterských trollů).

Pokud se týká mé výstavy, na kterou jsem šel, tak jsem zjistil, že to je kontraktační výstava. A že vlastně jako maloobchodní kupující bych tam "neměl co dělat". A vlastně i v onom "hrníčkovém stánku" Srdeční záležitost jsem něco koupil jen stěží.

I když něco jsem tam přeci jen koupil: nahřívací pás. Protože mi zrovna domácí marod trochu skřípal s problémy, od kterých tento pás přinejmenším uleví. Což se taky stalo, nehledě na estetické obohacení kouskem řemeslné výroby.

A co víc... vrátil jsem se, čí spíše, pronikl jsem zpět do haly s kosmetikou. Tady jsem hledal výrobce jisté koupelové karlovarské soli. Bohužel, měl jsem smůlu.

Zato se mi dostalo "povzbuzení" v podobě "stage" s módní přehlídkou. Modelky byly ve věku jinde se neuchytivších středoškolaček po maturitě. A tak snaživě předváděly šílenost v podobě variace na černobílou berušku z Ferdy Mravence. Černobílo puntíčkované tady byly dlouhé pantaleony, něco jako spodní balónkovité kalhotky, jakože podprsenka rovněž tvarů baseballových míčů, pak trička a halenky, snad i ozdoba hlavy... Když na konci "defilé" jedna modelka udělala tzv. přemet bokem, sklidila potlesk, jako když "lidi chtěj zbourat cirkus" jak se říká. Raději jsem zbaběle utekl ke stánkům.

Naštěstí jsem tady narazil na jeden stánek tradiční české tělové kosmetiky... Vy, kdož jste v dětství mlsali od babiček pár kapek té dobroty na kostce cukru, už víte, co mám na mysli. Pro neznalé, až vás budou bolet záda nebo nohy, dejte si taky pár kapek pro změnu na ty nohy nebo záda. Byl jsem příjemně překvapen rozšiřujícím se sortimentem oné značky a zakoupil pár olejů pro mého přítele maséra. Uvítal je s radostí, protože ač z Malajsie s touto českou značkou má dobré zkušenosti v praxi (tedy s pár kapkami na tělo, nikoli na kostku cukru - natolik se Čechem ještě nestal).

Samozřejmě, tomu mému výletu na výstavu nesmí chybět pointa. Stala se hned na začátku, ale já si říkám, že to bude taková hezká tečka... A věřím, že i admini to přežijí.

Když jsem stál ve frontě mezi oněmi zuřivými filatelisty a numismatiky, nemohl jsem neslyšet dialogy okolo stojících. Nejvíc mne pak zaujal výrok jednoho mohutnějšího pána, typem tak doktora nebo aspoň obchodníka... každopádně vášnivého sběratele. Ke svým známým prohodil tuto perlu:

"A když je moc řevu, tak zařvu já a všechny pošlu do prdele."

Pak udělal mistrovskou pauzu a dodal:

"Já je sice všechny pošlu do prdele, ale radostně, s láskou."

- - -

Tak toto "motto" vám věnuji pro dešní den. Pokud budete někoho posílat do oněch končin (kam slunce nesvítí), tak s láskou. A radostně.

Protože obojího není nkdy dost.