Korfu 30. 7.

Čtvrtý den začal odhalením! Jsem již po deváté na řeckém ostrově Korfu. Ovšem, tady na jihu v lokalitě Agios Georgios jsem nikdy nebyl a to co jsem zažil včera se mi také stalo poprvé!  

Předesílám: Prakticky všechen text, až na pár úvodních vět, diktuji do mobilu. Má to jednu výhodou, že mé dojmy máte z první ruky. Ovšem samotné diktování musím redigovat (Načítání textu se v mobilech nějak zhoršilo), aby to bylo k přečtení a pochopení. Proto se předem omlouvám, pokud mi něco unikne.  Berte, prosím, určitou syrovost celého "psaní" jako určitý styl mého vyprávění o letošní dovolené.

A ještě jedno specifikum dnešního blogu: bude to celé tak trochu "po řecku" - na přeskáčku - kdy budu sledovat spíše obsah než časovou posloupnost.

Probouzím se symbolicky 7:07 hod.

Spalo se mi všelijak. Jednak kvůli horku, jednak protože mě ve tři čtvrti na dvě probudil přítel, že se někdo dobývá do našeho pokoje. Skutečně bylo slyšet nějaké chrastění, asi jako když někdo buď strká klíč zámku, nebo to zkouší planžetou. Těžko říct.
Sotva promluvíme, zvuk přestane.
Přítel pronese optimisticky, že si asi někdo spletl pokoj.
Nezjišťují toho, neotvírám dveře. Ale dávám pod malou gumovou zarážku, tak jak mi to kdysi poradili při jedné služební cestě.
A s výjimkou pauzy na WC spím až do rána.

Po ranní hygieně zjišťuji, že zámek dveří zvenčí naštěstí nese žádné známky násilného vniknutí, takže byl asi skutečně někdo dobře namazaný a nevěděl, kam strká klíč.

A po snídani skutečně vyjasňujeme s paní Klárou, že v noci kolem půlnoci přijeli nové hosté. Zašli si ještě do baru. A evidentně zapomněli, kde spí, spletli si jejich vchod s naším a tak se dobývali k nám. A svůj omyl si uvědomili, až když jsme v pokoji promluvili. – Řeknu vám, docela se mi ulevilo, že to nebylo nic horšího.

Jinak ohledně namazání se. Teď tedy nemyslím to alkoholické. Kvalitní opalovací krémy jsou v řeckém slunci skutečně nutné. A to nejsme úplně na jihu Řecka! Naštěstí jsem se nespálil tolik, aby to bylo bolestivé, ale při utírání se po sprše zjišťuji, že přeci jen citlivost tady je. Takže opatrně. A mazat!

A dodatek k ranní hygieně.
Jako každý postarší člověk, mám už svoje zvýšené hygienické nároky na údržbu těla. Počínaje vtipnými mezerami mezi zuby, ze kterých je nutno nitěmi dolovat zbytky jídla – případně vhodným kartáčkem. A v tom kartáčku je tentokrát zádrhel. Někde jsem koupil kartáčky kdysi a teď jsem si vzal dva sebou. Zjišťuji, že je to pěkně hrubý krám, který mi občas úspěšně naruší dáseň. Takže kartáčky oba vyhodím, doma zbytek a dneska v Korfu si koupím něco rozumného, především značku, kterou dobře znám.
Druhým denním úkolem je v mém případě čistění uší. Před pár lety jsem si na to pořídil takovou tyčinku s očkem a držátkem. Je natolik skvělá, že když se uvolnilo držátko, poctivě jsem to dolepoval speciálním lepidlem. A opět dodrží jako nové. Také teď jsem je nezapomněl přibalit na cestu. Jenže nevím kam. Naštěstí mám tzv. cestovní servisní balíček a v něm nikdy nechybí – kancelářská sponka, příslušně ohnutá, kterou jsem právě původně používal pro tento účel. Takže přišla ke slovu a uši jsou vzorové čisté. Mám to stoprocentně ověřeno, protože jsem pravidelně při kontrolách ORL sklízel za čistotu uší pochvalu a nikdy nebyl problém. Vy to ale s tou kancelářskou sponkou raději nezkoušejte. Jednak je tady zvýšené nebezpečí poškrábání, pokud to neděláte dostatečně opatrně. Jednak se po čase stejně ta sponka v ohybu zlomí a je nutné odhadnout únavu materiálu včas. Jinak skončíte s půlkou sponky v uchu a na cestě k lékaři.
Nicméně chci tuto část uzavřít tím, že člověk si musí umět vždycky poradit a na cestách obzvlášť.

V plánu máme cestu do hlavního města Korfu, které se jmenuje stejně. Tedy přesněji řečeno řecky Kerkyra.

JEDEME AUTOBUSEM

Ptáte-li se mne, jaké má označení, tak žádné. Dnes jede jako pravidelná linka, zítra třeba jako transfer pro turisty.
Máme roušky. Ale dá se to vydržet, protože autobus je příjemně klimatizován.

Máme před sebou 32 km jízdy. Projíždíme malými městečky. Všude se odrážel neutěšený stav turistického ruchu.

Čtvrtina, ne-li třetina obchůdků, tavern i barů je zavřená. Zbývající svou přeplněností zbožím, cetkami i službami jaksi neochotně či spíše nesměle čekají na své zákazníky. Velké pětipatrové hotely jsou uzavřeny vůbec. Svými prázdnými okny říkají jediné: Letos Korfu nečeká optimální sezona.

Do města přijíždíme zhruba kolem 11:30 – což není mnoho, protože odjezd máme v 16,30. Nic víc kromě taxi zpátky nejede. Autobus nás vysazuje na místě, které vůbec neznám. Vůbec to tam ani nevypadá jako nádraží a že by odtamtud byly někde odjezdy zpět. Víceméně náhodou nalézáme ceduli s informací, že hlavní odjezdy mimo město jsou z takzvaného autobusového nádraží Green Bus. (Zatímco městské autobusy dostaly modrý nátěr a jsou tedy Blue Bus.)

Rozhodnu se, že než někam vyrazíme, to nádraží najít je priorita. Tak jdeme sluncem po drobných chodnících, jak je to jen v Řecku možné. Po asi čtvrt hodině chůze skutečně nacházíme moderní prosklené nádraží. Je téměř těsně u letiště a také občas tady přiletí kolem letadlo, které startuje směr na hory. Což je obtížnější start, ale piloti tím šetří palivo. Jinak by za draho startovali směr moře a pak se otáčeli zpětně na hory, protože to je letový koridor do střední Evropy.

Nakonec jsme jeli z jiného stanoviště, než bylo vůbec na jejich cedulích. Řidič nás chtěl původně vypakovat, že s ním nejedeme, protože on nechápal kam já jedu a já nechápal kam jede on. To jsme uvnitř už stáli, protože autobus byl přeplněný. Pak se ukázalo, že půlka lidí měla jet jiným autobusem i když v podstatě naším směrem, ale jen do bližší zastávky. - Konečně jedeme, zapínám pro jistotu Google mapu, abychom věděli kam nás vlastně dovezou, když se nás řidič předtím ještě dvakrát vyptával jestli vlastně jedeme tam kam on. Kdo má vlastně tomu ale rozumět. Nakonec, přijedeme do naší turistické vesničky. Naštěstí je zastávka nějakých 500 m od našeho hotelu. Spíše než jdeme, se plahočíme do pokoje dát se dohromady. V tom vedru je to docela záhul.

No takto veselé to bylo. Jen jsme celý ten den měli, dojem, že si z nás někdo vystřelil.

No ale předbíhám, dělám z toho „řecký“ mišmaš. Protože časově v mém vyprávění jsme teprve přijeli.

Jakmile jsme zjistili, odkud nám jede autobus, vrátili jsme se do města zpět. A první úkol dne zněl: najít restauraci kde si dáme oběd.

Vím přesně, které části se nacházíme, náměstí G. Teotoki. A tady se dá najít restaurace jen těžko. Většinou jsou totiž tady jen kavárny – tak je to tady turisticky zařízeno.

Nakonec nacházíme v podstatě jediné místo pro normální oběd: souvlaki gril. Už když se k němu blížíme, vrhá se na nás číšník. Naprosto otravným stylem.

Začínám příteli číst z panelu nabídku číšník nám do toho neustále mele pusou. Což mne naštve a použijí svou oblíbenou metodu:

"Pokud chcete, můžete mu to všechno přečíst sám."

To ho samozřejmě dokonale odradí a odskočí od nás jako bychom byli malomocní. Začíná dělat, že s námi nemá nic společného a já na něj dál útočím:

"Já mu to klidně přečtu sám, ale dělám v tom případě vaši práci a budu chtít slevu."

Je to samozřejmě řečnická fráze, ale je to dostatečný trest na tyhlety chytráky. Proti této větě nejsou psychicky imunní.
Číšník-naháneč doslova před námi uteče.

My se domluvíme, co si dáme k jídlu a sedáme si. Už dopředu je mi jasné, že jsme to neměli dělat, ale opravdu jiné místo k jídlu tady prostě není. Pokud nechcete skončit v nějakém bufetu s toasty, se zapečenými listovými taštičkami a podobně.

Dáváme si, přítel salát s lososem, já klasické řecké jídlo rajče a papriku obě plněné rýži. On k pití pivo a já chci jen limonádu, protože v tom horku pivo není pro mě to pravé. Přitom se konverzace s číšníkem zašmodrchá tak, že já dostanu citronový fresh a tomu láhev sodovky. Fresh má samozřejmě říz. Snažím se to napřed pomalu pít a zalévat sodovkou, ale pak rázně vyndám brčko ze sklenice a kopnu zbytek do sebe. Zatočí se mi z toho hlava. A to už je tady jídlo. Salát s lososem je v podstatě pokrájený.  A do toho je na vrchu roztrhaný plátek lososa. Moje zapečené tradiční řecké jídlo, plněné rajče a plněná papika, je okořeněno jen tak tak a prakticky bez soli. Ani já ani přítel si moc nepochutnáme a za ty peníze to rozhodně nestojí.

Jdeme náměstím. Vím, že tady je hypermarket vestavěný v domě a k mé radosti jej za těch 7 let, co jsme zde nebyli, tak jej nezrušili. Potřebujeme nakoupit několik drobností, jako sprej proti komárům, já potřebuji ty zubní kartáčky atd. Nákup je to pměrně úspěšný, i cenově přijatelný.

Přemýšlím poté co dál. V podstatě do odjezdu zbývají nějaké 2 hod. a z daného náměstí nemá prakticky cenu jít někam mezi historické památky. Tolik času opravdu není.

Procházíme kolem vyhlášené cukrárny. Navrhuji, že si dáme zmrzlinu. Přítel souhlasí a tak za chvíli sedíme u dvou velkých zmrzlinových pohárů. Zmrzlina je opravdu skvělá a hlavně včetně druhů, jaké u nás neseženete. Mimo jiné z řeckých pomerančíků kumquat a já dokonce dostávám jeden do své porce. Bohužel pak se stane to, že přítel chce uložit krabičku se zákuskem, který jsem nechal zabalit, zavadí o svůj zmrzlinový pohár a zvrhne jej. Víc jak půlku rozteklé zmrzliny vylije na stůl, na zem a na židli. Dělám ubrouskem první pomoc, vracím se pak do obchodu pro pomoc; dávám aspoň 2 € za úklid. Samozřejmě s patřičnými omluvami.

Pak už je v podstatě hodina do odjezdu a čas jít na autobusové nádraží. Co se seběhlo tam, jste už četli.

Jsme zpátky v hotelu a rozhodneme se dát si jídlo ve zdejším grill baru. Večeře je to ovšem také vypečená. Přítel si objednává mušle, přičemž výpomocný číšník odvedle z baru slibuje velký hrnec mušlí. Nakonec jich přinesou 12 z toho jedna je zavřená nedobytně (taková je vždy zkažená a násilné otevření není na místě). Následuje velký hlad a další objednávka: tentokrát ústřic s houbami. Po chvíli ale číšník přijde, že ústřice došly. To už je ovšem druhé zklamání, protože původně si chtěl přítel objednat jehněčí kotletky, které ale také nejsou. Tak si nakonec objednává krevety s tomatovou pálivou omáčkou a špagetami.

Já uspěl objednávkou hned napoprvé a dávám si vepřové medailónky s hořčicovou omáčkou a žampióny. Dostal jsem k tomu rýži a pár hranolků a docela to jde. Ostatně na opečeném mase politém hotovou omáčkou není mnoho co zkazit. Takže jsem, na rozdíl od přítele, najedený hned z prvního jídla.

Jdeme brzy spát, protože ten den byl po všech stránkách docela náročný. Zkrátka někdy se všechno nevyvede.

Ale dnes také přidám ještě bonus.

Když jsme šli na to autobusové nádraží tak náhle na jedné straně silnice byla naprosto úchvatná vila. Byla minimálně z konce 19. století, bohužel né zrovna v nejlepším stavu. Ale jsou impozantnosti i tak dělá neuvěřitelný dojem. A mě vytanula na mysli kniha O mé rodině a jiné zvířeně, od Geralda Durrella. Jsou to zážitky z jeho dětství na ostrově Korfu, z poloviny třicátých let 20. století. Popisuje tady, jak se rodina stěhovala z vily do vily, mimo jiné do jedné velké, protože očekávali radu návštěvníků – hostů, kamarádů a známých Durrellova bratra, spisovatele Lawrence. Teprve když spatříte takovou vilu, uvědomíte si, jak úchvatné to tehdy muselo být. Škoda že se takových architektonických skvostů nedochovalo víc. Ale i tak, kdyby se vám poštěstilo na Korfu zavítat, kolem této vily stojí za to aspoň projít kolem.

Všechna foto: autor