Korfu 1. 8.

Šestý den mého celkem již devátého pobytu na řeckém ostrově Korfu, lokalita Agios Georgios. Ovšem, tady na jihu jsem poprvé!  A tak není divu, že se na těch křižovatkách trochu ztrácíme. Trochu dost, tedy.

"White coffee or black?"

Tak by se daly nazvat snídaně, které tady probíhají. Nevím, odkud se tady vzal pojem černá a bílá káva. Možná od Čechů, možná to tu bylo vždycky. Ovšem většina turistů spíš tak nějak v souladu s dnešními trendy říká „kávu bez mléka“ a „s mlékem“.  Řekové na tyto tendence ovšem kašlou a pro ně je to „černá a bílá“.

Cukr se do kávy nebo čaje dává na přání. Takový ten třtinový, z velké sklenice obsluhující hází a loví lžičkou.

Dnes mě na toto téma pobavil jeden vysoký, vyzáblý, starý Brit. Okamžitě se identifikoval svým sonorním přízvukem, kdy si nejprve vyžádal mléko do čaje.  A za druhé: jeden a půl lžičky cukru. Po chvilce tichého, vzájemného nepochopení dostal samozřejmě lžičky dvě. Od oka. Mladík od baru to vyměřovat rozhodně nehodlal. Jeden a půl lžičky!

Snídaně představují standard, který se obměňuje, ale prakticky rotuje, obden. Na plátky krájený sýr a salámová uzenina. Toast se zapečenou slaninou. Ze zeleniny nakrájené papriky-rajčata-okurka. Někdy je v nabídce bramborový salát na olivovém oleji nebo a la šopský salát. Pak malé drobné černé olivy s peckou. Pro milovníky zdravé stravy je tady pěkně tučný řecký jogurt, korn flakes a hustý žlutavý med. Kalorie z toho tečou už od pohledu, ale nikdo to nepočítá. Chceš jíst zdravě? Tak tady to máš!

/"Ano ubrousek tady máš vyndanej," promiňte to extempore, ale právě snídáme./

Do diktování blogu se mi mísí padající nádobí. Jedna starší žena jemně umístila své použité talíře na odkládací pult, až se to rozléhalo po celé jídelně. Na prstech má těžké prsteny ze zlata, takže počítám, že odnášení nádobí od stolu je jejím celoživotním dobrodružstvím.

A uvidíme, co čeká dnes nás. Dnes máme v plánu pláž u městečka Moraitika, kde jsme byli před 7 lety.

Nuže, naše cesta začíná tím, že všechno jde podle plánu. Až podezřele.

A taky ano. Osud si s námi hraje.

Později na rozhodujících křižovatkách úspěšně párkrát zabloudíme. Nezbývá nic jiného než se radit s navigací Google. Ta je evidentně ztracená zejména na křižovatkách, pokud jste například přejeli. Takže vás navádí další 3 kilometry, kde se můžete otočit a vrátit na původní místo, které jste před 100 m minuli.

Řeším to samozřejmě otočením na místě, většinou zřejmě dopravním přestupkem. Řecká police má ovšem na práci důležitější věci než vybírání výpalného za podobné drobné prohřešky. Nevystavuje se na odiv. Dokud nedojde k nějaké vážné nehodě, policistu prakticky nevidíte. Kdo by řešil nějakého blbečka s blembákem na hlavě, hledajícího vhodné otočení čtyřkolky 3 metry za křižovatkou? Nikomu se nic nestalo? A to je hlavní! „Díky za to, svatý Spiridone,“ poděkujete patronovi ostrova Korfu a jede se dál.

Ve finále jsem z toho otáčení se a hledání cesty tak zblblý, že zapomenu i místo a jméno hotelu kam chceme jet.

Zastavím na příhodném místě, zapnu mobil roaming. Snažím se dostat na svůj účet u prodejce zájezdu, kde vím, že to mám dle předešlého zájezdu před 7 lety bezpečně uloženo. Nedaří se a nedaří – až si všimnu, že jsme na hluchém místě kde je připojení jenom Edge. Pojedeme tedy asi o dva kilometry dál a tam už je LTE a spojení rychlé a já si na Googlu najdu městečko Moraitika a příslušný hotel.

Po několika dalších peripetiích s odbočením a úspěšném sem-a-tam ježdění přes kruhový objezd najdu i místo kde je nutno odbočit – to místo je schované u autobusové zastávky. Což se mi za těch 7 let samozřejmě z hlavy vykouřilo! Hurá, je to ono! Nyní dojíždíme už bez problémů. Od našeho bývalého hotelu popojíždím ještě asi 50 m. To je místo kde je velký hotelový rezort. A právě z něj je perfektní přístup k moři, je tam skvělé restaurace – takže se na to těším.

Věci ponecháváme u starého známého místa. U několika stromů. Tenhle kousek půdy a stínu je bez lehátek a tudíž, zdarma. (Aby ne – o dalších pár metrů dál je totiž mohutná strouha – zjišťuji, že konečně zavedená do velké roury – mířící samozřejmě do moře. )

Abychom se trochu zklidnili z toho cestování, dáváme si napřed studenou vodu a zmrzlinu.

Paní barmanka z baru „3 Stars“ umí se mu opravdu hodit. Hravě připravuje celý výběr a ještě přitom konverzuje s hosty. Obzvláště s těmi stálými. Jenom jednou se jí podaří menší lapsus, když na místo vanilkového shake namíchá jahodový. Dotyčná dáma to pak reklamuje. Barmanka se jí omluví se slovy: "Promiňte jahodový je můj oblíbený a já se asi zamyslela" a pak udělá rychle ten správný. Paní, něco málo přes 40, je prostě profík.

Po celou dobu mne a přítele u baru pohledem probodává z nedalekého lehátka jakýsi starý chlápek. Bohužel je to dost nepříjemné dělat, že ho nevnímáte, ale nakonec se sebere a jde pryč.

Po baru se přesuneme na naše oblíbené místo pod stromy, kde ale rozkládáme a vlastní textilie – abychom nemuseli případně platit za lehátko. Vejdeme se pod ty palmy jen taktak, lehátka jsou teď natahaná i tam. Což mi přijde jako nečestné a nesportovní.

A pak přijde konečně moře. To místo se za 7 let prakticky nezměnilo. Ani jeho okolí. Jenom o kus dál přibyla stanoviště vodních sportů.

Voda je k našemu překvapení krásně teplá. Jakože většinou moře nemusím, právě protože je na mne studené, tak tady se mi opravdu líbí a užívám si to.

První pobyt v moři je asi hodinové máchání a pozorování cvrkotu kolem – k moři opravdu jezdí kdekdo.
Například chlap, který si zapomněl sundat kožich, nešel do vody.
Postarší tradiční rodinka, s asi tak 6 letou ratolestí. Maminka mluví na syna německy, ještě se ale připojil tatínek. Tu ona s ním mluví rusky a on jí rusky odpovídá. Se synem se ale i on baví německy a domýšlím se, že klučina rusky ani neumí.

Vrcholem pozdější zábavy je pak pán s jakýmsi foxteriérem. Hází mu plyšáka, oranžovou pruhovanou rybičku ze známého animovaného filmu. Dokonce si to točí na mobil. Posléze se připojuje ke skupině manželkou a svých 3 dcer. Je to až dojemné jak se všichni o psa starají. Jak dbají na to, aby mu ve vodě nedošly síly. V patřičný moment si ho někdo vezme rameno. Je pak zábavné pozorovat, jak psík chvíli ještě hrabe chvíli nohama, jako by plavaly vodě. Než se zklidní.

No, a kdyby byly poblíž nějací voajeři, byla by pro ně určitě zajímavé sledovat podezřele se k sobě tisknoucí pár mladých lidí… S přítelem se dohadujeme, že si z Korfu nejedna rodinka přiveze domů zárodek malého robátka. Tohle bude zrovna zřejmě námořník.

Máme toho koupání dost a jdeme na jídlo.

Vždycky tady dobře vařili a ani po 7 letech nezklamali. A poznávám číšníka, který nás obsluhoval před 7 lety. Posezení je zde opravdu nádherné.

Jídlo tady je skutečně dobré. Jakékoli. Sníme to oba s chutí a protože mne honí mlsná, dávám si výjimečně i dezert. A ne ledajaký!

Plný název je "Jahody flambované drambuiou, v těstíčku s krémem a kumquatem, posypané lístky z mandlí". A je to skutečně lahoda. Pokud byste do tohoto místa zavítali, rozhodně si to nenechte ujít.

A zase malý postřeh z restaurace.

U oběda na nás totiž opět čumí postarší chlápek z pláže. Tentokrát to vylepšil svou lepší polovičkou. Ta se tváří srdečně jako krokodýl, když hodlá sežrat půlku vesnice. Ti dva se sem nepřišli najíst. Ti sem přišli – civět.

Milostivá na mě na dálku vyplazuje jazyk, aby dala najevo, že ví mojí orientaci. Upřímně: kdekterá kráva z chlíva by jí ten jazyk mohla závidět.

Když kolem té krá… pomiňte, dámy prochází matka s dvěma staršími dospívajícími syny, usmívá se na ně, jakoby jim chtěla věnovat aspoň 100 €.

Znovu se koupeme. Když už toho máme dost, tak se vydáváme na cestu domů.

Koupání v moři má jediný problém. Jak se zbavit nánosu soli. Jediné řešení je vysprchovat se v normální vodě. Bohužel tady zrovna žádné veřejné sprchy nejsou. A tak se jdeme aspoň opláchnout obličej na WC.

Ale předtím ještě pod našimi stromy převléká přítel z plavek do suchého. A jak neví a nevidí, tak pochopitelně netuší, že za ním na lehátku leží postarší mohutné dáma z Německa. Pronesu jen "pardon" a udělám mu honem zástěnu. Z následného pohledu dámy si přečtu, že vidět zezadu mého přítele nahého by jí nevadilo a že jsem jí zkazil show. Smůla.

Vracíme se.

Čtyřkolka spolehlivě přede. Pokud se týká odbočování, ani zpáteční cesta neprobíhá optimálně. Při odbočení do městečka rezortu mne poplete vizuální paměť. Zavede mne na odbočení do první cesty, když jsme sem přijížděli a vezl nás autobus do hotelu. Takže si neuvědomuji, že mne tahle cesta zavede k neznámému rezortu a tečka. Pak je tu jakási prašná cesta. Na té je ovšem výstražný trojúhelník. Zastavuji se, hledám přes mobil, kde vlastně jsme. Po minutě ke mně přiběhne jakýsi mladý vrátný z rezortu. Angličtina tomu mladíkovi ale evidentně dělá problémy.
"Můžete cestu uvolnit? Tohle je pro policii," vyrozumím toho, co říká.
„Tak ať, mně je to jedno,“ říkám zády k cestě.
Odpovídá celkem drze, že to není jeho problém, ale že mám to místo uvolnit. Jen neochotně popojíždím čtyřkolkou, které je stále těžší. Ohlédnu se a zjistím, že za mnou stálo auto s policisty. „To je vůl,“ říkám si v duchu. „Neumí normálně říct, o co jde.“

Takto zblízka jsem řeckou policii ještě neviděl. Zkoumám zvědavě pohledem řidiče i spolujezdce v autě jakoby zrovna vyjelo z továrny. I oba policisti jako by právě vyjeli z továrny“. Jsou nažehlení, se slunečními brýlemi na očích. Posezem a stylingem si nezadají s Budem Spencerem a Terrence Hillem v jejich policajtských komediích. Také ti dva řečtí vypadají tak falešně nadutě, že mám chuť se rozesmát.

Na mapě konečně zjišťuji, že jsem zabočil o jednu odbočku dřív. A tak se vracíme a konečně nalézáme tou správnou.

Protože máme čtyřkolku, jedeme ještě do supermarketu, kde kupujeme pár limonád na pití, ovoce a hlavně velké 5 litrové balení vody, abychom je pak nemuseli tahat v ruce. Pro ně se ale musím do supermarketu vracet, protože na ně při prvním nákupu zapomenu.

Co ovšem niky nezapomenu koupit je zmzlina na klacku.

A kupuji první ze dvou malých sladkých melounů. Proč se o tom zmiňuji? Protože z ani jednoho melounu nebude mít radost můj palec na levé ruce!

Jsme rádi, že jsme na pokoji. Cestovatelský zážitků mám pro ten den dost.

Korfu ale rozhodlo jinak. Zážitky pro ten den prý ještě neskončily.

Vedra neustupují. Ba právě naopak. Takže se nakonec rozhodujeme, že si připlatíme za klimatizaci: 6 € za den. Což v praxi spočívá v tom, že od paní Kláry dostaneme dálkový ovladač. Zúčtujeme pak při odjezdu.

Přijdeme natěšeni s ovladačem na pokoj, zmáčkneme spustit "On"– a nic! Zkoušíme to znovu všemi způsoby, včetně toho že Vypínáme a zapínáme pojistky, které jsou pro tento pokoj určené. Nefunguje vůbec nic, klimatizace na nás kašle. Když zapneme proud, jen pípne na znamení že je připravená a dál se nic neděje.

Jdu dokonce na internet na stránky výrobce, ale víc než mi řekla paní vedoucí, se nedozvím.

Dovedete si představit to zklamání!

Ovladač bereme sebou na hotelovou večeři (jako by polopenze), kterou máme dnes předplacenou.

Večeříme. Je to bufet – rizoto se seafood, a la paela. Ale přítel říká, že to není tak dobré jako předevčírem. Asi je jiný kuchař. Já zrovna tohle rizoto nemusím, tak si dávám rýži se zeleninou, vepřové na žampionech a kousek kuřete. Je to kvalitou taková slušná závodní jídelna. Ale vrcholy kulinářského umění i v tomto směru masové gastronomie leží samozřejmě jinde.

Jak večeříme, přijíždí poměrně početná skupina nových turistů. Odhadem tak 20, možná víc. Přál bych vám v tu chvíli vidět nadšený pohled mladého vrchního číšníka a majitele licence od vedlejšího soukromého grilu, v jednom. Z obličeje mu vyzařuje šťastný úsměv, a má takzvané dolarové oči: „Konečně početní hosté!“ Budiž mu to přáno. Proto to přeci dělá, aby si vydělal.

Po večeři čekáme na paní vedoucí. Naštěstí se jí dočkáme během několika minut. Když jí říkáme o našem problému, obrazně se chytí za hlavu. Ukáže se – světe div se – že nám dala jiný ovladač!

"Ale nebudete nám ten starý počítat," pokouším se o vtip. Bohužel, má zrovna tolik starostí s nově příchozími turisty, že sotva vnímá, co jsem jí řekl a ani se nezasměje.

Nový ovladač funguje opravdu perfektně. Ale aby nám to osud osladil, tak po 10 min. se na další 10 min. vypne proud. Co jsme tady, tak už se to stalo asi dvakrát.

Jsem tak unavený, že nemám energii dodělat aspoň první blog. „Čtenáři si budu muset zkrátka ještě chvíli počkat.“ To si říkám v neděli 1. srpna, ale vy už čekat nemusíte – ty blogy vycházejí postupně dál.

Chcete vědět, kam jsme se vydali následující den?

Na jedno z nejhezčích míst na Korfu – Achillion.

Pokud netušíte, nastudujte si mezitím Rakousko-Uhersko, císaře Františka-Josefa a hlavně císařovnu Sisi. Totiž, nebýt jí, nikdy by Achillion nevznikly, nikdy by se zde nenatáčel aspoň kousek do filmu o ní, v hlavní roli s Rommy Schneider – no a ani my s přítelem bychom se sem nikdy nepodívali.

Všechna foto: autor

P.S.: Určitou syrovost celého "psaní" způsobuje to, že prakticky všechen text, až na pár úvodních vět, diktuji do mobilu. Má to jednu výhodou, že mé dojmy máte z první ruky. Ovšem to nadiktované musím redigovat (načítání textu se v mobilech nějak zhoršilo), aby to bylo k přečtení a pochopení. Proto se předem omlouvám, pokud mi něco unikne. Berte to, prosím, jako určitý styl mého vyprávění o letošní dovolené.

Pokračování ve čtvrtek 19.8.