Korfu 2. 8.

Sedmý den mého celkem již devátého pobytu na řeckém ostrově Korfu, lokalita Agios Georgios. Podnikáme nejhezčí výlet našeho pobytu.

Ano, klimatizace funguje! Celou noc spíme dobře, až moc. Přítel usíná kolem 21. h, já o hodinu později.

Včera přijeli noví hosté, turisté a je to znát i na snídani, že číšník nandává na talíř jídlo o trochu méně, aby obsloužil více lidí. Je plno a já se rozhlížím po nových hostech.

Při pohledu na jistou novou osobu a její „májové“ tričko mne napadá jedna věta:
"Je zvláštní, kolik lidí má potřebu ostentativně dávat najevo svoji odlišnost a kvůli tomu následně i svůj aktivismus, za všech okolností a všude i na dovolené, ale nikdo kdo má z psychiatrie papíry na hlavu se tím nechlubí."

Pojďme raději k dnešnímu plánu cestování.

Navrhuji navštívit Achillion, což je úžasná vila. S tím, že byla postavena pro císařovnu Sisi a zde se také natáčelo pár záběrů do filmu o ní. Přesné architektonické složení té vily ale po mě nechtějte, je to něco jako klasicismus v antickém duchu – prostě takové císařské "podnikatelské baroko", jak se říkalo počátkem devadesátých let. Tak tohle o 100 let předtím. (Nuže, dodatečně aspoň připojuji odkaz na Wikipedii. Tam se dočtete vše, co vás v tomto směru může zajímat.)

A potom plánujeme pláž v Benitses a vykoupat se.

Ovšem čtyřkolku musíme vrátit do 19 hod.

- - - - -

Směr Achillion.

Především, začínají již ohlášená tropická vedra. Cestování na čtyřkolce v tričku a kraťasech je nasnadě, i s rizikem, že to do vás napálí nějaký hmyz letící v plné rychlosti.

Cestou několikrát zastavuji, abychom si ověřili, kde jsme. Ta odbočka je z našeho směru jízdy dost nenápadná. Prostě, značení řeckých silnic. A skutečně odbočku málem přehlídnu. Naštěstí nás v ten okamžik předjíždí malé auto a zrovna odbočuje na té potřebné odbočce. Takže si toho všimnu a zabočím zrovna tak.

Je to pořádná jízda do kopce. Čtyřkolka pro takové zatáčky opravdu není ideální vozidlo. Řízení má tuhé a než vyjedeme nahoru, tak mám ruce úplně bolavé. Naštěstí provoz není extrémně velký, zrovna je taková klidná hodina. Dokonce se podaří celkem příznivě zaparkovat takových 50 m od Achillionu. Dojdeme to pěšky. Ujišťuji se, že jsem udělal dobře, když jsem čtyřkolku nechal trochu níž. Vrcholek prostranství je obsazen velkými autobusy s davy turistů. Řeknu vám, potkat se na takové úzké silnici autobusem jenom pěšky není to nic příjemného.

Do vily je vstup 10 € a přítel jako nevidomý to má zcela zdarma. Což mne pochopitelně potěší.
Normálně projdeme kolem trhače lístků. Vstup do vily už je trochu komplikovanější. Je tu regulovaný počet návštěvníků. A dodržují se skupinové odstupy. Chvilku to trvá, než se dostaneme dovnitř.

Konečně si po všech těch 9 návštěvách všimnu sochy císařovny Sisi, která je u schodiště vily. A to ještě díky průvodci jakési skupiny, která si sochu nadšeně fotografuje.

Procházíme vstupní halou se schodištěm – ovšem vyšší patra jsou uzavřená. Byl jsem tam v životě jen jednou, při příležitosti jakéhosi státního řeckého svátku.

Výstavní místnosti ve vile jsou standardní, co znám z dřívějška. Napřed modlitebna císařovny Sisi.

Pak dvě menší místnosti. Jedna věnovaná německému císaři Vilémovi II., druhá císaři Františku Josefu I. Hlavně jejich oblíbenému námořnictví. Nedokážu ovšem posoudit, nakolik zub času, za oněch mých 9 návštěv, zmenšil počet vystavených předmětů.

Velká sousední místnost (původně jídelna) je věnována výstavám. Právě tady je nyní sada divadelních kostýmů řecké sopranistky Maria Callas. Také pár ukázek partitur a běží zde na televizi jakési podivné promo na výstavu než cokoli jiného. Ze zpěvu samotné zpěvačky v něm zazní sotva 10 vteřin. Jinak je to promícháno s pár obrazy současných výtvarníků, kteří se pokusili její portréty namalovat. Bylo to spíše přibližné. Kamarád, který je milovník opery, ji na obrazu nepoznal.

Zbývající přístupnou částí jsou 3 místnosti a k nim vedoucí chodba s foyaerem. Zjišťujeme, že zde je i císařský výtah do vyšších pater. Z původního zařízení (z vyšších pater, neb zde dole byla kuřána a přijímací místnost) je vystavena v podstatě postel, skříně, pracovní stůl, zrcadla, v další místnosti knihovna – tady objevuji, pokud je to autentické, že císařovna Sisi četla Heinricha Heine. Zdali je to historicky možné, nechávám na místních vševědech a všudybylech.

Jdeme se do parku vily. Obří sochu Vítězného Achillea nelze přehlédnout.

Na opačném konci, u terasy vily je pak socha Umírajícího Achillea. Ta by ovšem potřebovala poněkud restaurovat. Nánosy jsou na ní už opravdu nepěkné.

A tady máte ke srovnání foto z r. 2014:

Ovšem, víc než samotnou sochu zejména návštěvnice obdivují její detail: zdařile vyvedené, tedy vysochané, Achilleovo pozadí.

Další část vily je terasa. Ovšem, tady už restaurátorské práce probíhají a tak více méně všichni procházejí kolem bez povšimnutí. Scházíme dolů pěšinou a z areálu vily ven k pokladnám.

Dáváme si vydatné občerstvení v místní malé kavárničce o kus níže pod Achillionem. Jsem tak vyprahlý, že nečekám, až nám obsluha nápoje přinese a plechovky s namíchaným nealko koktejlem si beru rovnou ke stolku od pokladny. Teprve pak nám přinášejí připravené smoothie. Je to skvělé osvěžující pití.

Sjíždíme zpátky tou samou cestou a já si gratuluji, že jsem čtyřkolku před tím zaparkoval ve stínu. Vedro se opravdu stupňuje. Pokud parkujeme na slunci, řeší přítel zkušeně do horka rozpálenou sedačku čtyřkolky tím, že do sedačky opakovaně plácá rukou. Kupodivu to pomáhá z nejhoršího a dá se na tom sedět.

Jedeme do letoviska Benitses.

První co uděláme je, že pomíjíme koupání a jdeme na oběd.

Městečko patří k mým oblíbeným už z minula. Je řešené tak, že napravo jsou domky, nalevo jsou jakési stany se stolky a židlemi a uprostřed mezi tím vede silnice. Ovšem uzavřená pro dopravu. Je to turisticky velmi praktické řešení. Až na to, že turistů tady nyní dvakrát moc není.

Obědváme hned v krajní restauraci U kapitána Chobotnice.

K pití si objednávám nějaký pomerančový mix. Než bude hotové naše jídlo, dostáváme předkrm jako pozornost podniku: tři různé druhy olivové pasty a mini toasty. Přítel si konečně dává vytoužené jehněčí kotletky. Já obligátní kuřecí špíz. Milovníci řecké kuchyně prominou, ale všechny ty, jako zapékaná musaka nebo stifado bublající v omáčce s rajčaty, mne neoslovují. Na stole objevuji jednu zvláštnost: modrou sůl.

A náhle si uvědomuji, proč se mi v Benitses tolik líbí. Občas totiž do toho poklidného posezení zavoní vánek z moře.

Jak jíme, pořád pokukuji po vedlejším obchodě se suvenýry. Vypadá opravdu hezky a mám pocit, že bych tam měl nahlédnout. Tak se tam jdeme po jídle podívat. Ukazuje se, že majitel má švagrovou z Česka a tak si na toto téma popovídáme. Dokonce nám přátelsky nabízí malého panáka kumquat, ale já prosím symbolicky jen vodu s tím, že řídím.

Vypadlo nám při jídle také mobilní internetové spojení. Tady na pobřeží si člověk musí dávat pozor – nedalecí Albánci přes moře na sebe přesměrovávají signál a pak chtějí roaming draze zaplatit.
Už se to tentokrát přesměrovalo dvakrát, tak doufám, že nás to moc nestálo. Pro jistotu dělám to, co mě mělo napadnout hned napoprvé: nastavuji napevno smluvního operátora řeckého.

Pak se jdeme podívat možnosti koupání. Benitses je v podstatě jedna dlouhá ulice, mezi domky a pláží. Bohužel jsem tady ve skutečnosti nikdy na pláži nebyl. S překvapením zjišťuji, že mělký břeh je jenom pár metrů a pak hned je hloubka. Pro nás dva "plavce" naprosto nevhodné. Tak se sebereme a zkrátka jedeme domů.

Abychom si ještě užili naposled možnost, že máme čtyřkolku, zastavujeme na chvíli v muzeu výroby olivového oleje.

Bez problému vracíme čtyřkolku, když jsme si s ní ještě předtím dojeli na nákup do našeho oblíbeného supermarketu.

Tentokrát byl hlavním důvodem nákupu 5 litrový barel vody, který v tom vedru normálně táhnout by byla pěkná fuška.

Čtyřkolku vracíme a jedeme na hotelovou stadardní večeři.

A zítra? Zítra se rozhodujeme, že se nejde nikam! Bude se maximálně odpočívat. V tom horku nás to ven ani nějak zvlášť neláká.

Ale nudit se nebudeme, to se nebojte!

Všechna foto: autor

P.S.: Určitou syrovost celého "psaní" způsobuje to, že prakticky všechen text, až na pár úvodních vět, diktuji do mobilu. Má to jednu výhodou, že mé dojmy máte z první ruky. Ovšem to nadiktované musím redigovat (načítání textu se v mobilech nějak zhoršilo), aby to bylo k přečtení a pochopení. Proto se předem omlouvám, pokud mi něco unikne. Berte to, prosím, jako určitý styl mého vyprávění o letošní dovolené.