Korfu 4. 8.

Devátý den mého celkem již devátého pobytu na řeckém ostrově Korfu, poprvé v lokalitě Agios Georgios. Dnes opět další odpočinkový den a tajemství hotelu.

Slunce už od rána pálí téměř naplno. Teď v 8 hod. je 27°C odpoledne předpověď slibuje až 33°.

Na dnešek žádný zásadní program nemáme. Pokud bude snesitelné počasí, tak asi půjdeme k moři. Ale stoprocentně kolem poledne zase domů.

 
Snídaně.

Vypadá to, že džus a kávu vydávající, mimochodem poněkud obtloustlý, mládenec Pietro má dnes asi tak o 32 bitů menší paměť než by potřeboval. Říkám o dva džusy, potom že chci jednu kávu černou jednu bílou do obou cukr… Odnáším džusy, a když se vrátím, tak on bezradně stojí a ptá se, jestli chci do obou káv cukr. Chápu, že vydává toho moc, ale tu jednu objednávku by si to zapamatovat mohl. Spíš to vypadá, že permanentně spí a že ho to pochopitelně, jak už vím, celé vůbec nebaví. Ale má smůlu, maminka, paní Klára, je přísná.

A pak tedy zjišťujeme zásadní tajemství hotelu. A sice, kdo je tady pánem! Včera (3. 8.) jsem totiž viděl starou mama, jak dělá kázání paní Kláře.

Takže jasné, že stará mama je tu šéf a šedá eminence.

Paní Klára, rty sevřené, stojí s jednou rukou za zády, jak voják nástupišti, snaží se jenom poslouchat, nereagovat. Asi už ví, že sebemenší reakce by to kázání dělala jenom horší. Jdu náhodou kolem přes jídelnu, kde se tato scénka odehrává.

Po skončení se dámy rozejdou, paní Klára rázným krokem směrem kuchyně – podle mě si tam jde dát přinejmenším panáka nebo rozbít pár talířů.

Jdeme k vodě.

Tentokrát na to místo, kde jsme byli u vody poprvé. Voda je tady znatelně studenější, terén je nicméně prorostlý jednak mořskou travou, jednak jsou tu balvany snad sopečného původu. Raději příliš nezkoumám, jak hluboko je o 2-3 m dál. Zůstáváme před pásmem mořské trávy.

Plaveme trochu, spíš se ochlazujeme a já si hraju na instruktora plavání. Přítel totiž neumí sesynchronizovat plavání a dýchání. Takže víceméně dokud jsem mu to nezačal připomínat, tak plaval na jeden nádech. Když mu došel kyslík, tak prostě plavat přestal a postavil se na nohy. Z toho vyplývá, že žádné hloubky. Pokrok vypadá tak, že přítel plave a já do toho mluvím: "Nádech-nádech-nádech." Než mu dojde kyslík.

Víte, kdo je to Karel?

Karel je malička ryba. Plave si kolem nás spolu se svými kamarády a kamarádkami. Je zpravidla největší, tak do 10cm, nicméně barvu má jako všichni v okolí, šedavě zelenou. Co je to za druh nevím. Karel má však jednu nepříjemnou vlastnost. V nestřežený okamžik k vám připlave a najednou vás klovne do nohy. Nevím, jestli tam něco uviděl, nebo jestli je to jen zkoumání, nebo má chuť si ukousnout, nebo brání své teritorium či je to Karlička hájící své mladé… Pro nás - Karel.

Každopádně člověk v tu chvíli je překvapený a občas i vyjekne. Zahánět Karla nemá příliš smysl. Je to zkušený harcovník, bojovník, takže maximálně předvede půl obrat o 5 centimetrů a pokud se mu chce, klovne si znova. Když už toho máme plné zuby, začneme kolem sebe vířit vodu a rovnou voláme: "Karle nech toho!" Čímž se ho asi tak na 5 min. zbavíme, pokud ne poplaveme kousek dál z jeho rajónu. I tady si nás ovšem dokáže najít. Buďto on anebo jiný. Karel je zkrátka číman.

Když nás přestane plavání bavit, pořizujeme pár selfie fotografií. A jaký je nejdůležitější úkol? Správně! Neutopit mobil nebo fotoaparát. I když řada přístrojů tohoto typu má nějaké označení, že je odolná proti vlhkosti – můj mobil dokonce má vydržet po dobu 30 min. do hloubky 5 m – ale čert věř označením.

A tak se fotíme, fotíme i Karla dokonce ho točím na video. Což není jednoduché, protože Karel docela dobře splývá s povrchem.
Dosti o Karlovi.

Docela hezky tady šumí moře. Rád bych si to natočil na video, ale mám smůlu. Většinu atmosféry nemilosrdně přehlušuje vrčení motorů nejrůznějších lodních plavidel. Ať už je to vodní skútr nebo člun táhnoucí banán s poskakující mi turisty. Zkrátka, nevím proč, není tady chvilka ticha.

Jakmile nás přestane bavit hrát si na milovníky vodního živlu, tak nějak se osušíme, vysypeme písek z bot a jdeme ještě koupit nějaké drobnosti.

Ano, dovolená je také o nákupech.

Rádi ochutnáváme místní speciality. A teď nemám na mysli ty v restauraci, ale to co se běžně prodává tady obchodech a není třeba u nás.

• Bez konkurenčně sem patří místní likér kumquat. Vyrábí se s malinkých pomerančíků a je to takové sladké lepidlo. V podstatě je to místní obdoba známého likéru Curracao.
• Kupujeme i kumquat jako takový, v podobě džemu, pomerančíků v marmeládě a jako kandované.
• Z místních sladkostí bezkonkurenčně miluji koblihový maxi-donut.
• Pivaři budou určitě zkoumat nabídku místních piv.
• A tak bych mohl pokračovat, třeba sýry a uzeninami, mléčný výrobky, jinými sladkostmi

Pak člověk zkoumá, zda to co má doma chutná jinde stejně.

• První co určitě zkusí je kola. A její odnože stejné výroby u nás. Nejsem samozřejmě specialista, ale mám pocit, že právě tyto chutnají tady lépe než u nás.
• Různé zmrzliny jsou také dobrým zdrojem jak porovnat "u nich a u nás" a pokud si možno co nejrychleji zkazit žaludek. Ale je horko, místo aby člověk rozuměl zalezl, namlouvá si, že si za ty peníze musí něco užít, plouží se vedrem a chladí se tím, že si tláská žaludek.
• Určité podobnosti jsme už dosáhli v takzvaném čerstvém pečivu. Ve všech těch rychlo bagetách, které jsou už druhý den tvrdé tak, že se nehodí ani na strouhanku.
• Ano třetice, pochopitelně zase pochutiny nejrůznějších známých značek světových výrobců, kteří vám snaží namluvit, že máte jiné chutě a proto zrovna ta vaše tyčinka u vás doma proto musí být větší sajrajt.

Zvláštní kapitolu pak tvoří nákupy plánované i neplánované.

• Neplánované nákupy představují všechno, co jste doma zapomněli zabalit s sebou. Tak si pořídíte třeba plastové kelímky na pivo nebo víno, pak objevíte, že by se vám hodilo tvořítko na led, abyste měli večer led do whisky nebo jiného místního alkoholu. Zjistíte, že nemůžete najít kartáček na zuby nebo zubní pastu, nebo taky, že by to jídlo chtělo trochu přisolit a opepřit. Velké oblibě v nákupech tohoto typu se taky těší různé krémy na opalování, které posléze doma doplní sbírku těch, které jste koupili v zahraničí už minule a opět je zapomněli zabalené na stole. Jen drsnější, nemamonářské povahy, odolají tomu, aby tyhle zbytečnosti nedovezli domů. Stálo to přeci peníze!
• Sem patří podkategorie nucených nákupů například plavek, když si dotyčný nebo dotyčná doma neověřil, zda má stále ještě vhodnou velikost těla pro ten loňský model. Další takový artikl jsou různé žabky nebo boty do vody, které prokáží míru svého opotřebení teprve s prvním vstupem na mořskou pláž plnou řezavých kamínků.
• Plánované nákupy představuji především různé cetky, který mi hodláte obdarovat rodinu a známé za trest, že nejeli s vámi. Sběratelští maniaci tak nekompromisně plánuji koupi třeba místní čepice na hlavu, ručníku s emblémem ostrova, podobiznou víly či mořkého ďasa, nebo s nějakým kýčem z animáku. Ty dvě, tři řady suvenýrů vám dají při nákupu nejvíc zabrat. Napoprvé totiž všechno stejně nepořídíte a tak se váš každý další nákup věnuje tématu, co všechno jsme komu ještě nekoupili a co všechno bychom ještě komu mohli koupit. Poslední otázka na toto téma zní: "Co ještě můžeme koupit?" Protože kufr není nafukovací. A když jste to ještě nekontrolovali, začínáte tušit, že už to co jste nakoupili, je na hranici kufrových možností.
• Tady je ještě zvláštní podkategorie, která se jmenuje přivézt si něco hezkého. Jsou to různé korálky a náramky, které posléze – až je dámy ukáží všem kamarádkám a známým – skončí stejně v šuplíku a on to někdo někdy vyhodí. Pánové v tomto směru horují pro změnu pro klobouky, případně zapalovače.
• A je tu ještě zvláštní podkategorie: tak zvané nákupy z náhlého pominutí smyslů. "Ježíš ta kabelka od Gucciho, Michaela Korse, Yves Saint Loranse, Louise Witton je nádherná, tu tady nemůžu nechat!" No za ty peníze určitě ne. Tyhle šikovné čínské padělky stojí kolem 50 až 60 €, zatímco stejný nebo podobný výrobek na internetu ale originál stojí 1500 až 2500 €. Dál to jistě nemusím rozebírat. A dámy prominou, že si beru na paškál zrovna je. Ale nemyslete si, kdyby si muž mohl koupit za 2000 € třeba Porsche, který ve skutečnosti stojí 250 000 €, taky by to udělal!

Proč v tomto blogu věnuji těmto víceméně všeobecným tématům? Protože si děláme další odpočinkový den, pokud možno bez extrémních zážitků. Takže jsme se naobědvali z toho, co jsme si koupili a následuje tzv. polední klid.

Prozradím vám, že ten jsem v mateřské školce upřímně nenáviděl. Ani jako již téměř starce mě odpolední klid příliš neláká.

Takže zatímco vedle přítel spí, já pro vás – i pro sebe, co si budeme nalhávat – diktuji do mobilu další blog.

A jelikož polední klid následuje zpravidla vždy po jídle, dovolte mi ještě odbočení a malou úvahu o stravování na dovolené – tohoto typu co jsme my.

Tady bych si možná mohl pomoci nějakým grafem a statistici by se na tom jistě vyřádili. I psychologové. Mám na mysli křivku toho, jak při příjezdu stoupá a později klesá zájem o různé typy stravování. Pochopitelně též v závislosti na poměrně jednotvárné nabídce všech těch snídaní, polopenzí nebo nedej bože all inclusive.

Dodám, že all inclusive jsem podlehl jen jedinkrát v životě. Dodnes si prakticky nepamatuji kde jsem byl (nějaké Kanárské ostrovy), co jsem tam dělal, a nebo co jsem tam viděl. Zato mám neustále před očima plné pulty jídla – snídaně, ovoce, dezerty, hory studených i teplých bufetových i samoobslužných nabídek… Byla to svým způsobem hrůza. Sotva vstal člověk od snídaně, za hodinu se otevíral oběd, po hodinové pauze svačina od 16 hod. a od 18 hod. už se jela nová večeře.

Nejšťastnější období z hlediska stravování jsem prožíval při mých minulých návštěvách Korfu, když jsem bydlel v takzvaném studiu. Mělo to malou kuchyňku a já si v případě zájmu a nadšení uklohnil snídani nebo si uvařil kávu, párkrát dokonce i hodil rybu na pánev… Pokud se mi zrovna nechtělo dojít si někam na jídlo do taverny a jen tak jsem se odbýval.

V době našeho současného pobytu v Blue Sea, v Argirades, máme placené snídaně. Nepočítaje variantu jogurt s kukuřičnými lupínky a medem, pak naším snídaním dominuje tzv. řecký salát, jak říkají oni – po našem šopák – dále krajíc chleba, kousek šunky či sýra, malé olivy, posléze vajíčko v nějaké podobě, párečky a fazolky nebo dušené houby, toasty se zapečenou slaninou. Zakončíme to džusem, černou a bílou kávou a jakýmsi piškotem.
Obědy vynecháváme - případně si dáme něco malého na pokoji.
Večeře je pak velkém stylu v restauraci. Mořské plody, smažené ryby, kuřecí špíz a tak podobně – nechají si to ale zaplatit, 40 € je průměrná cena za jídlo pro dva.

Tady už opravdu jíte podle chuti a podle své kapsy.

Jednou jsme si dali pizzu – vynikající – viz včerejší blog.

Dvakrát jsme si zaplatili za hotelovou večeři, 10 € za osobu. Nebylo to špatné, byla to ovšem opět standardizovaná nabídka. Rýže s mořskými plody, pečené brambory, něco jako náš hovězí guláš, kuřecí maso na různý způsob a tak podobně. Meloun a blumy jako dezert.

Jednou z místních stolovacích "východních" specialit, na kterou si Čech těžko zvyká, je to že když dojí, i když položí příbor způsobně vedle sebe, nikdo mu talíř neodnese. Tady se uklízí celý stůl, až okamžiku kdy hosté zaplatili a odešli.

Také "západní" dovolování se, pokud si například u vedlejšího stolu chtějí zakouřit, se také nekoná. Prostě čoudí na celou restauraci a tečka.

No a tak dlouho jsme spekulovali jak na komáry, až...
...Až mě prostě v restauraci poštípali, protože jsem se zapomněl nastříkat sprejem a speciální náramek zůstal na stolečku na pokoji.

Večeře je to vůbec zajímavá. Jednak je tam dost hostů, takže je nebývale rušno, jednak se mimořádně vydaří západ slunce. Ovšem, dojde také k jednomu nedorozumění. Když se najíme přítel má ještě chuť na předkem podobě krevet a číšník, kterému to říkáme, naše přání nepochopí. Takže sedíme asi 20 min. jen tak, nakonec se rozhodujeme, že zaplatíme. Což se také stane. Teprve při odchodu se obracím na číšníka. On se totiž při sklízení nádobí předtím tvářil tak divně, že spíš člověk čekal, jestli se nechce poprat. Raději vše tedy při odchodu vyjasňuji a hraným "přirozeným" smíchem dávám najevo, jako že se nic neděje. Tuto metodu už mám bezpečně ověřenou.

A přes toto nedorozumění jsme do té restaurace opakovaně šli. Přes některé věci s člověk musí umět přenést. Hlavně, že vaří dobře, že?

A příště? Příště, neboli zítra, vám nabídnu hned tři dny najednou - včetně návratu domů.

Bylo to sice všechno hezké, ale bylo toho dost. I blogů.

    Všechna foto: autor

P.S.: Jelikož většina textu vznikala diktováním do mobilu, jednak text má určitou syrovost, jednak mi mohly i uniknout drobné chyby. Oboje, prosím, přijměte jako specifikum tohoto vyprávění o mé letošní dovolené.