Egypt 3 - vše co jsme a co jíme
Den pátý kupujeme sluneční brýle.
Slunce tu opravdu pálí jak ďas, jak se zpívá v jedné trampské písničce. Navíc má ostrý svit. Brýle proti slunci jsou tu opravdu nutností.
V orientu jsem nikdy nebyl. Kairo znám pouze z vyprávění Oldřicha Nového, kterým obluzuje Adinu Mandlovou ve filmu Kristián. Ale, že je tu ostré sluneční světlo mi bylo jasné vždy.
Proto jsem si 14 před odletem objednal speciální protisluneční skla do nových obrouček. V pátek před nočním odletem mi ale prodavačka referovala, že brýle nedorazily. A emailem do provozu zjistila, že prý skla nepřišly. Informace o zhotovení brýlí v Praze mi přijdou smskou v pondělí, v 19:25 večer. Tak tomu budu věřit, že skla přišly v pondělí. Ovšem, to mi je i tak k ničemu a vyzvednu si je až 28.11. A tak si tady kupuji sluneční klapky na brýle. I tak tady v resortu na ně čekám 2 dny.
O svá VIP práva musíme tak trochu bojovat.
Nejprve se musíme připomenout s minibarem. Je nám přislíbeno, že druhý den bude dodáno co třeba. A skutečně: ale jen pro dvě osoby. Dohaduji se s úklidářem. Tak posléze dodá jednu sadu plechovkových nealko napojů. I tak, stále dluží jedno “pitíčko” guave džusu.
Na moji první urgenci na recepci nám další den dodají i ovoce. O den později šéf úklidu neochotně přinese DVA župany a dvoje pantofle. Říkám: “My jsme tři!” Ale to už je ke mně zády, odchází a dělá, že mne neslyší. Chystám se na něj příští den, ale osud mi vyjde vstříc.
V resortu dochází k obměně personálů. Mění se recepční, barmani a pro nás naštěstí i úklid. Zatímco první úklidář je lempl, ten nový na moji žádost přináší chybějicí pantofle doslova hned. Župan slibuje na pátou. Odměňuji ho jednodolarovkou.
Peníze tady pochopitelně vládnou. Za jména tak zvaný bakšiš. A občas dojde i na kuriozity.
Recepční se na mne dnes obrátil s tím, jestli bych mu nevyměnil bankovku 100$. Že prý ji egyptské banky neberou. Vůbec se tady rozmohlo kšeftování s drobnými. Nejsme jediní, kdo je takto oslovován.
Leč, pojďme se dál věnovat zážitkům.
Toto foto představuje veliké vítězství: po 4 dnech bojů konečně Leoš dostal vlastní pokojový župan. A dodal jej nový uklizeč… Mimochodem, 2 x jsme urgovali na recepci. Ale těm bych to nevyčítal. Kdo neviděl přijet na dovolenou dva autobusy Rusů, Ukrajinců a Poláků, neví co je to konec světa. A musím dodat, že my jsme předposlední zájezd, který naší cestovkou přijel z České republiky. Jak je to u jiných českých cestovek, které také tady působí, jsem nezjišťoval.
Jinak to uklízení pokoje probíhá velmi originálně. Uklízeč nejprve na třese a načechrá prostěradla a deku a šoupne to pod matraci. Pak následuje tzv. suchý úklid. Tzn. že koštětem zvíří prach po celém pokoji. Následuje úklid mokrý. Podlahu setře jakousi desinfekční tekutinou. Zvířený prach z písku už ale neřeší.
Jednou se nám dokonce dostane pocty v podobě umně složeného zdobeného ručníku.
VIP salónek je vítanou oázou klidu.
Recepce i venkovní posezení je občas dost hlučné.
V salónku máme kávovar, zákusky; vlastní nápojové menu
A hlavně zvonek, kterým můžeme přivolat obsluhu z propojeného baru pri veřejnost.
Problémy jsou ale v salónku dva.
Z prvé klimatizace. Tedy nezapnutá. V tu chvíli je tady tíživý vzduch. A pomohou tomu jen otevřené dveře do haly recepce.
Řeším to jiným způsobem. Od přítele si půjčím jeho slepeckou hůl, kterou spolehlivě dosáhnu na tlačítko zapínající klimatizaci.
Za druhé - jiní VIP hosté. Nevím, co ostatní hledají v salónku. Pokud je to klid, měli by jej dopřát i ostatním. Uječená děcka, hlasité rozhovory, vášnivé sledování fotbalu v televizi nebo dokonce hodinové video telefonování mezi ně rozhodně nepatří. Zažil jsem tam všechno.
Proto doufám, že Poláci jeden kvalifikační fotbal prohráli, když to bylo 5 minut před konce 2:1 pro soupeře. Ten hluk polských hostů se nedal vydržet. (Poláci jsou zde vůbec privilegovaní; údajně z důvodu jistých protislužeb.) Vyklidili jsme raději tomu hluku pole.
Při dalších návštěvách VIP salónku, děti a hlasité řeči jsme přetrpěli nebo zdrhli, už si nepamatuji.
Telefonát jsem korpulentní paní a jejímu neméně otylému manželovi zatrhnul slušně. Prostřednictvím mimické gestikulace jsem na dálku zaprosil, aby to telefonování ztišili. Na DAMU bych za ten mimický projev určitě dostal jedničku. Paní to pochopila a po pár minutách odkráčela i s manželem telefonovat jinam.
VIP salónek je tak, mimochodem, jediným místem kromě recepce, kde na 100% funguje místní (egyptský) internet.
Zásadní událostí jednoho dne je návštěva salónku krásy.
Rezervace proběhla pro nás nezvyklým způsobem. Na pláži, kde nás dotyčný oslovil. Pochopitelně to stálo peníze: 60 USD. Já při té sumě omdlévám a razantně na dotazy lazebníka prohlašuji, že mi právě začala dovolená a důchod. A že si to hodlám užít i způsobem, že se nebudu stříhat, holit, kosmetikovat… ale naopak budu přimeně za neupraveného.
Lazebník používá velmi zvláštní techniku depilace. Zvláštním způsobem uchopí nitě zuby a prsty a hýbe s nimi. Prý to dokonce lechtá.
Pak následuje další procedura. Tou je čištění pleti a Andy si nechá zvýraznit oči henou. Je to doslova umění, jak pozoruji.
Jiným zábavným programem, který spolehlivě vynechávám, je jízda na koni.
Ačkoliv jsem na Barrandově působil na dvou filmech, kde byly koně dominantní činitelem, s radostí jsem si to vždycky odpustil. Koně se mi líbí, docela mě i voní – což je prý podle tehdejšího filmového odborného poradce pana Michálka dobré znamení předpokladu pro ježdění na koni. Ale odvahu jsem k tomu nikdy nenašel a nějak mě to neláká. Nehledě na to, že v dnešní době bych se na koně i z koně řádnou cestou dostával opravdu jen velmi těžko.
Za kolik se dá cena jízdy v resortu smluvit ve skutečnosti, netuším. My jsme měli 15 min. v rámci VIP.
Při oné první jízdě dochází k malému trapasu, který jsem si nenechal líbit. Koňák udělal oběma cestujícími malou otočku a chystal se na druhou část jízdy. To už ale projížděl opět kolem stanoviště koní byl zastaven majitelem koní. Oba moji přátelé šli z koní dolů. Koně byly okamžitě poskytnuty jakémusi manželskému páru, který měl na to objednáno i fotografa.
To se mi pochopitelně nelíbí. Vrhám se na majitele, že jsme nevyčerpali celý čas. Probouzí se ve mě opět nekompromisní filmař, který si jde za svým cílem. A tak si pro přátele vybojuji další půlku jízdy. Sice ne dnes ale zítra. Získávám si tím u jednoho koňáka sympatie. Ten mi pohlepáním si na ohryzek naznačuje, že majitel je prostě hamoun. Krkoun. Koňáci si ovšem druhý den mé přátele, na rozdíl ode mne, nepamatují a tak přicházím 3. den já a dávám vše opět do pořádku – tentokrát v přátelském tónu, protože ti kluci kteří obhospodařuji koně, za celou situaci vůbec nemohou. Ve finále se s nimi prostě zkamarádíme.
Tak jak zahajujeme druhý týden pobytu, stále je pro nás těžší se probojovat k snídani, na pláž, recepcí… Důvod je jediný. Čím déle tu jste, tím více vás veškerý personál zná. A tím více se chce zastavit na kus řeči.
Jídla jsou tady hlavní pochopitelně tři. Snídaně oběd večeře. Proč říkám hlavní? Protože jako VIP máme možnost si kdykoli objednat s nonstop snack lístku. Jen nevím zda to máme zadarmo, nebo zda za peníze. Ve VIP salonku je vždycky káva a džus, na zvonek se dá přivolat. Pokud se obsluze chce, jsou tu i drobné zákusky buď od snídaně pečivo nebo dortíky od oběda a večeře.
Tady máte na ukázku aspoň jedno foto. (Bohužel cokoli dělat v editoru blogu prostřednictvím mobilu je utrpení. Nevíte co vám provede jak s textem tak fotografiemi. Proto ostatní raději až z domu.) Vybere si opravdu každý.
Obědy a večeře jsou tady navíc tématické. Rotuje to vždy po 2 týdnech.Komu by to nestačilo, je tu i barbecue gril. Upřímě, ochutnali jsme jej pouze dvakrát a napodruhé se rozhodli že už nikoli. Propečenost masa byla někdy trochu sporadická. A riskovat v tomto směru se nám nechtělo. U připravený jídel, takzvaně hotovek, je ovšem kvalita naprosto perfektní.
I proto musím potvrdit, že zdravotní potíže se nám naštěstí vyhnuly.
O to více se nám nevyhnuly radosti i strasti dovolenkového charakteru. Zkrátka, není kouře bez ohýnku. Ale o tom všem a hlavně o těch radostech, příště.
Držte nám palce, za několik hodin, prakticky už 27/11 ráno odlétáme domů. Zbytek blogů dopíši, jak doufám, z Prahy.
Martin Faltýn
Než kočička vejce snese...
Cože? Vy neznáte jak je to dál? A vy nevíte, že kočka snáší vajíčka? Vážně jste o tom nikdy neslyšeli? Tak to čtěte dál...
Martin Faltýn
Kniha jako zjevení
Občas daruji i knihu. Jen tak. Buď chci udělat někomu radost nebo přinést užitek. A nemám ani problém darovat někomu knihu ze své stávající knihovny. Včerejší „darovací akt“ mne ale dost překvapil.
Martin Faltýn
Panichida za nového slovenského prezidenta Petera Pellegriniho
Jinak se to nedá nazvat. Médii rozdělený český národ se může radovat, že se médiím daří rozdělovat i národ slovenský. Ne nepodobni válečným štváčům přisolují si k novinářům i politici.
Martin Faltýn
Kolik minut si denně vyšetříte jen pro sebe?
Tím teď nemám na mysli ono "já chci!" - neboli náš bezbřehý egoismus. Mám na mysli právě jen to "udělat si čas pro sebe a na sebe". Denně.
Martin Faltýn
Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko
Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.
Martin Faltýn
Taky jde na vás jaro?
Kocour chce ven na balkón, květiny chtějí ven na záhon, i ta zasazená semínka se už probudila k životu. A v nás se celkově probouzí síla, energie... náhle máme chuť se pustit do nových věcí, třeba i voleb.
Martin Faltýn
Trochu se nám ty (dez)informace rozmáchly
Zažil jsem poměrně drzý článek, navážející se do jistých aktivit. Cožpak, to navážení by bylo v pořádku. Horší bylo, že autor neochvějně odkazoval na důkazní fakta. Což byla ovšem speciálně z jeho strany dezinformace, jako hrom!
Martin Faltýn
"Chci" nerovná se "Mám právo"
Zatímco vy jste dnes dočetli seriál o mé cestě do USA v r. 1991/92, já jsem se vrátil a připravuji pro vás blogy z dalšího cestování. Jako vždy mne čekalo po návratu několik věcí: jet lag, clima lag a návrat do české politiky.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 13
Měsíc jsem prožil na pozvání známé v USA. To už by si člověk pomalu řekl, že je tady skoro doma. Ale kdepak! Zelenáčem je a greenhornem zůstane! A teprve doma začíná zjišťovat, kde že to vlastně byl.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 12
Na konci měsíčního pobytu v USA na přelomu 1991/92 jsem se konečně dostal do New Yorku. Musel jsem si to tak trochu prosadit. A udělal jsem dobře. Za pár dní jsem toho zažil tolik, co před tím za měsíc. Včetně největšího trapasu.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 11
Blížil se závěr mého měsíčního pobytu v USA, psal se leden 1992. Těsně po Novém roce. Konečně došlo i na moji cestu do New Yorku. Za čtyři dny jsem tu ovšem zažil tolik, jako před tím za měsíc.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 10
"Není podstatné kdy, ale kam." To jsem si říkal během měsíčního pobytu v USA na přelomu roků 1991/92. A tak jsem mimo jiné zažil prodloužený víkend na Floridě. A kde že to přesně bylo?
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 9
Za měsíc pobytu v USA už člověk nasbírá dojmy. Tím spíš, že jsem tam byl na pozvání na přelomu roku 1992/92. To už člověk krátce po sametové revoluci nasbíral dojmy! Třeba jen mé objevy při procházkách Washingtonem DC.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 8
Během měsíčního pobytu v USA na přelomu roků 1991/92 mne čekalo nejedno překvapení. Tentokrát to byla mimo jiné přímo exkurze do Pentagonu!
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 7
Vánoční svátky v USA? - Návštěva pár vánočně vyzdobených míst, ale i jedna společenská událost - to jsou nezapomenutelné věci z mé cesty v prosinci 1991.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 6
Byl první týden v prosinci 1991 a byl předvánoční čas. Můj měsíční pobyt v USA na pozvání známé úspěšně pokračoval. Na nás tehdy nezvykle brzy, ve washingtonských obchodech už naplno zářily vánoce. A nejen tam.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 5
Prosince 1991 a moje měsíční cesta do USA. Pochopitelně: od prvního okamžiku plná zážitků, drobných i větších problémů, jako by mi chtěl Osud říct, že jiné už to nebude. I v případě rozhovoru s naší velvyslankyní v USA.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 4
Tak jsem konečně přistál v USA! Bylo 7. prosince 1991. Imigrační kontrolou jsem prošel, známá si mne převzala na letišti a můj exkluzivní měsíční pobyt mohl začít.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 3
Na přelomu roku 1991/92 jsem byl pozván na měsíc do USA. Moje první cesta na Západ! Že to nebyla maličkost, je nasnadě. Ale v prvé řadě bylo nutno doletět a překonat administrativní překážky v podobě imigračních úředníků.
Martin Faltýn
Když prvně na Západ, tak do USA - 2
Psal se prosinec 1991 a já jsem se chystal na svou první cestu na Západ a rovnou do USA. A hned v úvodu nastala první krize: to když mi kamarád oznámil, že je bez auta, kterým mě chtěl odvézt do Frankfurtu n. M. na letiště.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 1307
- Celková karma 15,79
- Průměrná čtenost 1152x
Není proto nic snazšího ani těžšího než psát to, co si myslím. Cogito ergo sum. Et: Cogito ergo humor.
P.S.: Kdyby vám někdo tvrdil, že v důchodu budete mít víc času, tak lže.
Seznam rubrik
- Když doma vaří muž
- Tokyo
- Kočičiny
- Osobní
- Zařazené
- Stojí za to
- Zoon Politikon
- Nezařazené
- Cestovatelské nálady
- Drobné postřehy,ne celý článek