10 dní v Indii (1) - Bonus: poznámky z deníku

Aby toho mého psaní o Indii nebylo málo, nabídnu vám občas i poznámky z deníku, tak jsem jsem si je zapisoval. Budete tedy mít i mé bezprostřední dojmy a zážitky, jako na dlani.

Let: Praha - Helsinky / Helsinky - Dillí

V Praze vše celkem klape.

Jen po východu z metra v prvním momentě jdu do autobusu 180; přitom 100 na letiště přijede na stejnou zastávku hned za ním.

Takhle těsně navazující spoje z jednoho nástupiště mohl vymyslet jen pitomec.

Vyskakuji se zvoněním dveří ze 180. A nastupuji správně do "zadního" autobusu. - Nic bych za to ale nedal, že ten první tam měl před tím místo 180 tu číslovku 100.

Check-in na Terminálu 2 neskutečně zdržuje skupina Japonců. A Check-in jsem si přečetl správně. Musím si nechat zkontrolovat vízum do Indie na přepážce. Tím pádem se dostávám naštěstí k pracovníkovi, který stihl odbavit Business class. Přijde mi o něco celkově vstřícnější, než jeho “economy” kolega. - Po kontrole mi stejně vytiskne palubní vstupenky.

Jdu do Starbucks z T2 do T1 neb mám docela velký kredit. Objednávám si pumpkin laté. A samozřejmě se tím potom pocintám, jak k tomu přikusuji domácí toast. - Chvilka u umyvadla na WC to hravě spraví. To už nejsou ty doby, kdy vám podobný flekanec poctivě držel i přes vyprání.

Pak už jen sedím u gate, pozoruji cvrkot a chatuji.

S nástupem do letadla nepospíchám - suším to tričko.

Pak tedy projdu do letadla a mám 25A; sedím u okénka. Spokojeně zjišťuji, že 25B je prázdné.

25C obsadí mladistvá dívčina v žlutém hávu po kolena, šponovkách-kaliopkách (stejně jí dělají tlustá stehna, i když jsou černé) a s copem. Sedí s jednou nohou na zemi, druhou složenou pod sebou. Zuřivě čte nějaký souhrnný materiál o současných konfliktech - Ukrajinou počínaje a Tchaiwanem konče. Dívčice je typově bezvýrazná bledule. V tváři má ovšem zarputilý výraz typu “Přeji si světový mír!” - Proč jsou všechny aktivistky podobné Gretě?

Dostáváme občerstvení zdarma: vodu a borůvkový /lingonberry/ džus. Voda je chutná; džus je obarvená sladká voda s příchutí. Je to mé první čistě cukrové jídlo asi po týdnu a je to tím pádem sladké až moc.

V nabídce je také alkoholický Lingonberry Nordic Blush. Je to s ginem, který dvakrát nemusím. A k předmíchaným plechovkám nemám zrovna důvěru. Za 8 € už vůbec ne.

Nicméně, od této chvíle ale budu říkat “Borůvkové Norsko”.

Přistáváme v Helsinkách. Dvě hodiny letu. Je zamlženo, ve finále se rozprší.

Příletová hala mne překvapí svou rozlehlostí. Tady se konečně od rána, k mé spokojenosti se dostanu na WC. Ale málem hrozilo, že budou muset žádat o povolení do WC ještě při výstupu z letadla z Prahy. Naštěstí to vydržím. I tak musím na WC hned v evropské zóně. Do patra. Jako na potvoru tam nefunguje výtah, takže po schodech musím vystoupat nahoru.

Dokonce mě po příletu do Helsinek oslovil nějaký Rus z našeho letadla. Spustil na mě rusky, jestli by prý mohl na mě mít jednu prosbu. Odpověděl jsem anglicky a on se ptal, jestli rozumím rusky. Zapřel jsem se a odpověděl jsem anglicky: "Nerozumím" a s tím jsme se rozešli. Kdoví co chtěl. Radši se s takovýma nedávat dohromady.

Ještě před tím, hned u východu z letadla, v přistaveném turniketu se ptám jakési letušky jak dál a ta mi říká, že musím projít pasovou kontrolou za gate s číslem 30. Do další odletové části. Trochu mě to překvapí, nevěřím jí a najdu si transfer přepážku a tam nám řeknou to samé. A skutečně je to prostě o tom, že od 36 tuším výše jsou už dálkové lety a prostě tu znovu kontrolují pasy. Ale jsou to jen automatické brány, kam vložíš do štěrbiny pas. Vcházím tedy dál.

Letištní část s terminály dálkových letů vypadá jak chudá Popelka. Má už mnohem menší nabídku jak obchodech tak celkově zboží. Rozhoduji se, že si dám Burger King. Ale jenom kuřecí nugety, na které mám chuť. Ta mě pochopitelně přejde, jakmile je ochutnám. Klasický fast-foodový papundekl. K 9 ks nuget si dávám 4 tyčinky sýra, za 1 € majonézou. Spolu s nekonečným nápojem platím 13,30 €.

Jak tak jím, naštěstí si všimnu, že je tady ve Finsku o hodinu víc než mám na mechanických hodinkách pražský čas. Jinak bych se o tu hodinu víc flákal a možná by mi to uletělo. I když těžko říct. Když pak sedím u gate číslo 46, odkud letíme, odlet je ještě za 1 hodinu a 40 min.

Docela se při hledání projdu než najdu gate 46 - tady se ještě usmívám a čekám, až to všechno začne.

A taky začalo!

Napřed se pohádám, že chtějí kontrolovat víza, když už to kontrolovali v Praze.

“YES!” odpoví na můj dotaz napotřetí. Na celé kolo na celou halu.

Pak mi tvrdí, že mám jen žádost, ale ne potvrzení víza “granted”. Když říkám, že mám e-visa, prý je to jedno. Dotyčná evidentně neví, jak probíhá proces e-visa. Namísto, aby v klidu řekla, že bych to měl mít v emailu mě předá kolegovi, aby šel na internet.

Spíš náhodou než systematicky takový "granted" email s číslem přidelěného visa najdu.

Letušák do něj jenom koukne a pak mne přihlásí do systému a nechá projít.

Nejsem sám, kdo se do této jejich neschopnosti chytí.

Nicméně je znát, že kontrolující personál není poučen o e-procesu.

Konečně na palubě.

Moc nás neletí - sotva třetina. Čili 900 Kč za rezervaci sedadla jsem utratil zbytečně.

Tým stewardek a stewardů je sehraný a funguje spolehlivě.

Rozdají nám přihlašovací lístečky pro Indii.

Dostáváme večeři.

Může to být kuře tikka masala nebo vegetariánská korma.

Letuška po rozdání jídel jukne nakonec i na mne: “Dáte si kuře?”

V ruce drží tácek a já nechci dělat potíže. Kývnu na to. Jen doufám, že to nebude moc pálivé. Trochu z toho zážitku s vízem ještě cítím žlučník.

Předkrm: těstovinové vrtule se zeleninou a mozarellou se nedají jíst. V důsledku zchlazení jsou vrtule tvrdší než kdy jindy. Čtverečky mozarelly jsou žužu bez chuti. Zeleninu v tom raději neanalyzuji. - Doslova po pár soustech zavírám krabičku.

Kuře tika masala asi v rámci daných možností být lepší nemohlo. Až na to maso, které je druhořadý skrojek kuřecích paliček.

Piju džusy. Pomeranč je s dužinou - sušina ve vodě, balená do krabic. A stejně tak borůvkový džus je onen koncentrát jako z Prahy.

Dopisuji tyto poznámky, jdu na WC a snažím se usnout.

K snídani v letadle dostáváme jenom malinký muffin. Prý citronový. Je to přehlídka chemického průmyslu. Nechávám si naštěstí, od včerejší večeře, malinký koláček s jakousi snad rebarborovou náplní. Těsto je ovšem také nějaké podivné, kypřícím práškem vyhnané sušenkové těsto. Chuti poměrně nevalné.

Stevard se mne ptal na nápoj a říkám, že čaj. Otáže se:

• Black tea or regular?

Dívám se na něj poněkud nechápavě a on mi vysvětluje:

• Regular je s mlékem. Bez mléka je black tea.

Dám si tady black tea. Tímto je snídaně vyřízena.

Bez nějakých dalších výrazných zážitků přistáváme za mírného deště asi o 0,5 hod. dříve oproti letovému řádu.

Jsem tomu rád, protože tuším, že následujících deset dní bude na zážitky víc než bohatých.

Všechna foto: autor