10 dní v Indii (5) - v božském sídle Boha (a něco navíc)

Tedy, ehm, za následující zážitky může naše známá, Alita. Rovnou mi řekla: "Navštiv Akshardarm a další památky. Určitě si tam kup brýle a jdi do tržnic Lajpat Nagar a Chandni Chowk." Nu, některé lidi člověk musí poslouchat.

Akshardham' znamená božské sídlo Boha. Je oslavováno jako věčné místo oddanosti, čistoty a míru. Swaminarayan Akshardham v Novém Dillí je Mandir – příbytek Boží, hinduistický dům uctívání a duchovní a kulturní kampus zasvěcený oddanosti, učení a harmonii. Nadčasová hinduistická duchovní poselství, živé zbožné tradice a starověká architektura, to vše se odráží v jejím umění a architektuře. Mandir je pokornou poctou Bhagwanu Swaminarayanovi (1781-1830), avatarům, dévům a velkým mudrcům hinduismu. Tradičně stylizovaný komplex byl slavnostně otevřen 6. listopadu 2005 s požehnáním JS Pramukh Swami Maharaj a díky oddanému úsilí zkušených řemeslníků a dobrovolníků.

Zdroj: automatický překlad z webu https://akshardham.com

Přijížděl jsem z letiště do Dillí a fotil z okna, aniž bych věděl co. Tak se mi náhodou podařilo zdáli vyfotit z dálnice také impozantní Akshardam a jeho mandir, hinduistický chrám, vrchol celého komplexu.

A teď tedy, po několika dnech pobytu, konečně výlet na nějakou památku.

(Text je opět s použitím redigovaných zápisků deníku).

Objednávám autoslužbu OLA. A zase je to skoro hodina jízdy. To je sice všechno hezké ježdění, ale tady jsou silnice některé tak příšerné, že musím dávat dobrý pozor, abych si nerozhodil páteř. Během jízdy je na co se dívat; včetně posvátných krav.

Konečně přijedeme k chrámu Akshardam. Je to vlastně obrovitý komplex s parkem, vodní fontánou, modlitebnami a hlavním mandirem. Platím vstup a začínám se trochu orientovat. Projdu vchodem a pak do jakéhosi labyrintu zábradlí.

To ještě netuším, že hned u vchodu, na tu dálku co jsem, vidíte jediné moje zde pořízené foto. Musíte totiž do úschovny odevzdat veškerou techniku, kovové věci, tašky, batohy. Jídlo je pochopitelně rovněž zakázáno, včetně lahví s pitím.

Blíž se prostě s fotoaparátem k chrámu nedostanete. Mají to dobře vymyšlené, pochopitelně. Pokud chcete jinou fotografi, za peníze člověka vyfotí zdejší profesionální firma. Ani jsem ale nezjišťoval, co to stojí, na takovéhle aktivity si nepotrpím.

Takže, co je uvnitř, spatříte jedině na webu akshardham.com

U okénka potom odevzdáváte věci. Pracovnice naštěstí vše dá do látkového sáčku a dostanete duplicitní číslíčko k vyzvednutí. Ale pak, ještě když se vymotáte všemi těmi zábradlími, tak procházíte bezpečnostním rámem.

Asi dva lidi přede mnou v té odvzdávací frontě přiběhla holčina, aby jí tam vzali do úschovy sluchátka, neb na ně zapoměla. S omluvami předběhla všechny ve frontě. Ale tomu se člověk nemůže divit a všichni to s pochopením tolerovali.

Jinak tam mají odděleně průchody rámem ženy a průchody rámem muži. V ženském oddělení jsou pochopitelně kontrolorky a ne muži.

Konečně projdete do vchodu do komplexu. Na první pohled jdou oči kolem. Mramorem vykládané podlahy, všude samé sochy z bílého nebo hlavně červeného kamene. Pak projdete na něco jako hlavní náměstí. Zde jsou směry do dalších modliteben, k fontáně, k IMAXU atd. Ale hlavně stojíte před hlavním chrámem, hinduistickou svatyní, hinduisticky řečeno: "Mandir" .

Pohled je to prostě impozantní - jeden z největších mandirů na světě.

Ovšem, do chrámu musíte vstupovat patřičně oproštěni od všeho, co by mohlo svatostánek znečistit. A tak vpravo odevzdáváte boty a ponožky do přiděleného, nehygienicky vyhlížejícího sáčku. (Trochu jsem si připadal jak na základce při tělocviku - ty sáčky byly obdobné s těmi na cvičky.)

Pak teprve lze naboso vystoupat asi troje velké schody. Přitom je to docela o hubu, protože je neustále oplachují a stahují z nich vodu. Jinak by tam měli pěkný sajrajt. Pochybuji ovšem, že do té vody přidávají nějakou dezinfekci.

Uvnitř chrámu hned naproti vchodu je hlavní socha zakladatele Bhagwana Svámínárájany. A k tomu jakási vitrína s Mistrovými osobními věcmi, starými 200 let. K Mistrovi v rámci sousoší vzhlížejí jeho duchovní následovníci.

Pak zadem obcházíte sochu. Na stěnách jsou výjevy hinduistických bohů a bohyň. Je to přesně takové barvotiskové, jak ty sochy a obrázky všechny u Indie známe.

To je v podstatě uvnitř vše; pokud nejsou modlitby, slavnosti atd.
 

No pak zase po schodech dolů. Vyzvedáváte si boty, máte možnost si umýt ruce, dojít na tolaetu a dál ještě chodit je to obrovská plocha. Pokud vím je to celé ohrazeno vysokým plotem. A pochopitelně všude kamery a ochranka.

K východu z komplexu vede brána. Tím přijdete do komerční části. Jsou tady nejrůznější restaurace. To jsem pochopitelně neriskoval. Minul jsem i suvenýry. Hezky barevné a kýčovité, což fakt nemusím.

No a pak mne venku odchytil řidič tiktoku.

Podlehl jsem. Ale řekl jsem, že s ním pojedu pod podmínkou, že mě předtím vyfotí u chrámové zdi. Takže toto je aspoň další foto odtamtud.

Nezapomněl jsem si dopředu smluvit cenu a vyrazili jsme. Upřímně, doteď té jízdy lituji. Hodinová jízda kostitřasem. Tiktok je vlastně trojkolka s motocyklistickými řidítky. Ale hlavně: je to otevřený dopravní prostředek. (Na prvním foto je ovšem zvenčí zachycen tiktok starší - takové pro turisty k chrámu ani nepouštějí.)

Jízda to prostě byla šílená. Vemte si, že jedete pomalou jízdou, za plného provozu po dálnici, kde jsou nejenom auta, občas náklaďák, ale i motorkáři a všechna tahleta vozítka. A všechno to smrdí. Chvílema jsem si připadal jako bych to dýchal přímo z výfuku.

Tohle všechno dýcháte skoro hodinu. Následně jsem se občas držel všeho co bylo v tik-toku po ruce, abych si přes hrboly neoddělal záda. A občas jsem koukal, když kolem mne projížděl někdo louží, jestli mě to náhodou neohodí.

Myslím, že po této jízdě, po návratu z Indie, bych měl jet na nějaký ozdravný pobyt u moře.

Tahle "šílená" jízda byla jedním z důvodů, proč jsem raději návštěvu dalších památek pro tentokrát v Dillí oželel. Dalším důvodem bylo, že ty památky mají dost rozlehlé. Už to samo o sobě je turistická láce. K dovršení všeho, třeba taková pevnost v historickém městě, je v podstatě památka obklopená smetištěm - ve starém městě bydlí hlavně chudina. A pokud je tam člověk sám, raději neriskovat. Takže, když sem pojedu příště, určitě ne sám.

Nakonec jsem cestou pořídil snad svoji nejlepší a nejbliží fotku chrámu - paradoxně z druhé strany, z dálnice.

To ovšem nebyl konec onoho dne.

Na recepci mne čekaly po návratu brýle.

Jak jsem k nim přišel?

Byl to onen důvod mého spěchu před dvěma dny z obchodního centra Citywalk, po nákupu nového mobilu. Měl jsem tehdy domluveno s recepcí, že si mne průvodce vyzvedne v 16 hodin. Protože jsem se zdržel, posunul jsem setkání recepci na 18 hodin. Stihl jsem to jen tak tak.

"Půjdeme pěšky," prohlásil nyní můj průvodce - takto ochranka hotelu, vysoký štíhlý muž středního věku. Byl v civilu. V den, kdy jsem přijížděl byl v pracovním a vypadal ovšem v uniformě spíše jako policista.

Vykročili jsme do sousední ulice a já jsem mu důvěřoval. Ostatně, zadarmo to nedělal.

Přiznám se, že asi za pátým rohem jsem už trochu začínal ztrácet jistotu. To jsme ale zrovna přišli k širokým schodům, kde zářil obchod Optika.

Zřejmě to byli jeho známí, protože se srdečně pozdravili a pak on vyjevil moje přání.

Nechali mne se napřed trochu rozhlédnout a pak jsme se začali bavit o dioptriích. Upozornil jsem, že mám nejen vyšší dioptrie, ale ještě ke všemu cylindrickou osu. A zda to nebude problém, protože navíc za nějakých 7 dní odlétám.

Zkušenost z českých optik mne naučila, že na má speciální skla si musím počkat na objednávky. Navíc si je nechám různě zabarvovat. Třeba antireflex pro práci na počítači, nebo rovnou volím samozabarvovací.

Překvapilo mne, že toto naprosto ignorovali. A pochybuji, že by mi nerozuměli. Angličtina zdejších prodavačů byla bezvadná.

Samozřejmě, že došlo na měření zraku. A trochu jsem se tím vrátil do dětství, kdy mi optička nasazovala brýle pro výměnná testovací skla. Neodolal jsem a požádal o vyfotografování.

Vše změřeno a následoval výběr obrouček.

Bylo zde několik regálů a já se jimi začal probírat.

Mám poměrně přesnou představu o tom, jaký typ obrouček mi sedí. Výběr je tím někdy docela omezen. A také zde jsem těžko hledal a občas něco vyzkoušel... většina odpadla na první pohled do zrcadla. Nemám tohle vybírání rád. Ale tady se jinak nedalo.

Konečně jsem jedny našel.

"Nejsou pro vás moc drahé?" zazněla otázka.

Trochu jsem se podivil a řekl jsem, že nikoli. Načež následoval další šok a malá komplikace.

"Víte," pravil prodavač, "my teď u této značky máme akci. Z těchto dvou regálů si můžete zdarma vybrat ještě jedny obroučky."

Horko těžko jsem si vybral jedny a teď ještě druhé?!

Já vím, že to zní blbě. Ale na pyknický typ obličeje zde zkrátka výběr neměli. Také jsem nebyl genotypově Ind. Nakonec jsem vybral nejlepší z možného. Začali jsme upřesňovat typ skel.

Shodli jsme se, že u těch hlavních to budou UV a antireflexní skla, lehce zabarvená asi 15%. A ta druhá budou mít jen základní ochrannou vrstvu proti UV.

"Ale to bude celkově trochu dražší. 8 000 rupií, nevadí vám to?"

Odhadem jsem to spočítal na nějakých 2000 Kč.

"Ne, nevadí."

"Opravdu ne?" strachoval se prodavač. "Víte, tyto tenké by vám měly vydržet asi rok a ty lepší asi tři roky. Vážně to není drahé?"

Ujistil jsem jej, že nikoli a v duchu jsem se začal stydět.

Stydět za svou kupní sílu v Indii, se kterou jsem u nás doma na stejné nevelké úrovni jako Indové se svými penězi tady doma.

K mému překvapení, brýle teď čekaly na mne na recepci po výletě do Akshardamu.

Začal jsem je zkloušet a seděly jak ulité - dokonce jsem v nich mohl perfektně číst. A to, prosím, se mi s českými už dávno nepodařilo. A co víc: žádná skla na čtení, natožpak bifokály, nepotřebuji. Neodolal jsem, abych se hned nevyfotil.

A co vám budu povídat. U každý brýlí jde o zvyk. Musejí si zvyknout jak oči, tak především vy, sami na sebe, s novou tváří.

Ale ze všeho nejvíce jsem si v tu chvíli musel zvykat na Dillí, na Indii a její rozmanitosti.

A následující den jsem musel dokončit jeden úkol. Vrátit se do obchodního centra Citywalk a konečně zrealizovat jeden nákup.

P.S.: Stále mne bolí v okolí paty a achilovky - teprve následující den zjišťuji, že je to vadným ušitím boty a přijímam protiopatření. Do dvou dnu, jako zázrakem, je pak noha v pořádku.

Všechna foto: autor