10 dní v Indii (9) - cestou necestou: domů

Vždycky se vám zdá, že na dovolené a při všem pěkném čas uplyne rychleji, než byste chtěli. Tak tomu také bylo s mojí cestou do Dillí. A až do poslední chvíle mi Osud přihrával zážitky a nepřeberné dojmy.

Kdybych vám tu chtěl vylíčit do podrobna všechny zajímavé zážitky, bylo by to ještě na dalších deset blogů. Ale jednak bych vás tím nudil, jednak rozmazloval. Zřejmě bych musel také zabrousit do ryze osobních zážitků a ty já si vážně nechávám výhradně pro sebe.

Ale o jiné dojmy se s vámi rád podělím.

Spoustu momentů jsem spatřil při jízdě jak autem, tak i metrem. Přiznám se, že jsem tentokrát nevyužil své zvědavosti a nevyrazil fotit do ulic. A jak už jsem napsal, nebyl jsem na těch zásadních památkách - dokonce i ten výlet do Taj Mahal jsem vzdal v provopočátcích. Možná jsem si to nechával na příště, bude-li nějaké.

Takto jsem tedy fotil a fotil - z okna metra, z okna automobilu i z "okna" tuktuku. Co bylo nejzajímavější?

Z deníku cestovatele.

Není nad to se projet v otevřeném vozítku "tuktuk" po dálnici. Milovníci výfuků si přijdou na své.

Cestou necestou 1

I jen to, co člověk vidí z auta, by se dalo nazvat: "věřte, nevěřte."

Cestou necestou 2

I cestou vidíte nemálo památek.

Cestou necestou 3

A na cestách se dá nakoupit - všude, kde se dá postavit třeba jen vozík s jídlem.

Cestou necestou 4

A pak mám ještě jeden neopakovatelný zážitek

Při jedné jízdě autem jsme se samozřejmě dostali do menší zácpy a mne neustále pronásledovala jakási dunivá hudba. Stále jsem zkoumal, zda to nepouští řidič, ale hudba se podivně přibližovala, jak jsme popojížděli. Až jsem honem zapnul na mobilu kameru a jen litoval, že ta hudba je dost tlumená.

Bylo 19. listopadu 2023 - oslava boha Ganéši - Ganesh Chaturthi.

Nu, a následně vás čeká hlavně cesta na letiště a domů.

Ve 4 hodiny ráno lepší foto prostě nepořídíte.

A nyní opět poznámky z mého deníku.

• Hotel. Pochopitelně špatně spim - nervy pracují. V recepci vstává z pohovky polospící mladík. Domlouváme se a po 5 minutách přichází řidič. Jedeme a během 40 minut jsme na letišti. (Moc se spolu nebavíme, navíc jsem na něj naštvaný, že si řekl přehaných 2.000 rupií. Smlouvat se nedá - moc dobře ví, že mne má v hrsti.)
• Hledám mezinárodní vstup do letištní budovy, vchod je pod čísly 6-7. Při vstupu letenku zkontroluje ochranka. Bez ní a bez dokladu totožnosti se dovnitř nikdo nedostane. A pak stojím u přepážky J, kam mne nasměrovala infotelevize.
• Moji trpělivost při odbavení zkouší 3 členná rodinka. Každý má asi 3 velké a 3 malé kufry. On něco hledá. Předvede mi obsah kufrů: polévky, koření i směsi… Pro mne je to obrázek toho, jak cestují indické rodiny do zahraničí. - Důvod? Chtějí mít jistotu, že to co budou jíst jim vyhovuje - např. vegetariánsky nebo vegansky.

• Nakonec dojde řada na mne. Zkouším najít, jestli by nebyla tax free refundace… nikdo nic neví. A nebo spíš "nechce vědět."

Na rozloučenou procházím Duty Free zónou, Což je duty free čím dál méně a už to prostě hraničí s podvovem. Pardon, on JE to prostě podvod. Ty ceny jsou tam strašné.

Konečně projdu zase skoro celé letiště a dostávám se do našeho gate. Sedím a pro mne to není nikdy čas ztracený. Baví mne pozorovat lidi.

Nastupujeme do letadla. Sedám si na své placené 66H.

K mému překvapení se vedle usadí indický manželský asi 55letý pár. Relativně bohatý. Na indické poměry určitě. Zdravím, ale on nereaguje. Jako bych nebyl a dává mi to znát. Tohle nadřazené, povýšené chování nesnáším. Tak na ně oba kašlu. Dostanou to sežrat.

Vybaluji letadlová sluchátka. Špunty. Zapojuji je do mobilu.

Namyšlený soused mne po očku pozoruje. A protože evidentně netuší, tak mne chce jako na pokyn napodobit. Jenže kam se sluchátky?

A já tuším, že mi začíná nekonečná zábava po celou dobu společného letu.

“On to zapojil do mobilu,” říká on. Sice indicky, ale nic jiného ani z hlediska logiky v tu chvíli říci nemůže. Myslí si, že ho neslyším. A pak marně hledá na monitoru, na sedadle před námi, kam s jackem sluchátek. Objíždí dokonce složený stolek a hledá konektor. Že je to v dolní části monitoru, nenajde a já se neangažuji. Dobře mu tak…

Dívám se na ten pár a svou vnímavostí filmového režiséra odhaduji, koho že před sebou mám. Jsou trochu namyšlení; ona je chytrá, v popředí upozaděná manželka. Je obložena vysoce karátovým zlatem. Musím konstatovat, že se vkusem. Tedy, že ona má na sobě kvalitní a řemeslně dokonalé šperky. On je prototyp patriarchálního manžela - profesi si ale neodvažuji odhadnout (bankéř? státní úředník?). Podle toho, jak má ozlacenou manželku, málo vydělávat nebude. Ale moc také ne, to by určitě letěli první třídou. Nebo je škrt. Odhaduji, že kdyby letěl sám, tak tou první třídou poletí. Manželku jí ale nepoveze - ekonomická musí stačit. - Vůbec by mne nepřekvapilo, kdybych měl pravdu.

Mihne mi hlavou, že kdyby ty dva pozoroval Zdeněk Troška, natočí Slunce, seno, Indové. - I když v dnešní hyperkorektní době by to asi nenatočil. A stejně tak by dnes nenatočil ani Peter Sellers svůj "Večírek" (1968), kde hraje Inda v Hollywoodu (trailer zde). Ovšem se stejnou láskou a pochopením, jako já pozoruji ty dva.

Letíme...

Soused stále ještě nepřišel na to, jak na obrazovce před sebou spustit filmy. Zatím jeho jediným "filmem" je úvodní okno: globus Země a různé pohledy na let. Sleduje to jak detektivku. A zatím stále také nepřišel na to, jak změnit jazyk: veškeré menu a další texty sleduje ve finštině.

• Dostáváme oběd. Jsem otázán, zda si dám maso nebo vegetarián. Odpovím, že je mi to jedno, zda je to vegetariánské, ale že chci omeletu.
• Dostávám rýži biriani, s kuřecím.
• Reklamuji to - indický steward, sestřihem vlasů jak Kim, věčně rozchechtaný a jemných gest, trochu s hlasem eunucha, mi po pár minutách přinese omeletu.

Následuje malá pauza s jídlem. Ukrývám do síťky sedadla muffin, abych následně zjistil, že káva se teprve bude podávat. Dávám ho proto zpět na stolek.

V tu chvíli se odehraje scénka, jak ze Sellersova Večírku.

Soused neudrží na uzdě svoji povahu “poučovat” a ZASAHUJE u mne. Začne se mi hrabat ve schránce s instrukcemi, co je pod monitorem. Snaží se vyndat z ní sáček. Říká něco ve smyslu:

“Můžete si to dát přeci sem do toho sáčku.”

Málem vyprsknu smíchy. Chudák to myslel dobře. Domníval se, že si chci muffin uschovat na později. Vyndavám sáček a gestem mu naznačuji, že… no zkrátka, dávám si sáček k ústům, aby pochopil na co to je. Pochopí to. Jeho tvář v tu chvíli raději nestuduji, protože bych se musel rozchechat.

Aby tomu dal soused koncovku, poučuje o tom sáčku manželku.

Což dělá ostatně po celou dobu letu. On je TEN chytrý a ona je TA hloupá, kterou je potřeba poučit a věci naučit. Čím dál víc je pozoruji spíše s tolerancí. Inu, tohle je také Indie, říkám si v duchu.

Zabavuji se opět všelijak, trochu poslouchám i moje nahraná audio do zásoby. V jeden moment prolétáme kolem zajímavého pohoří, s fascinujícími bílými vrcholky. A protože je na té straně letadla volné místo, tak si to vyfotím oknem zblízka. A honem jdu do letecké mapy na monitoru přede mnou, abych zjistil, kde jsme. Je to pohoří v Turecku.

Nechce se mi věřit, že už jsem 10 hodin na nohou. Únava pracuje. Snažím se usnout a málem se mi to podaří, když... Samozřejmě! Ob 4-5 řad jsou uřvaný děcka ve věku, kdy v letadle ještě nemají co dělat!

Ze spánku nic není... ale nějak to překlenu a konečně přistáváme v Helsinkách.

Opět pasy, opět security. Musím zkrátka projít z ne-schengenské zóny do schengenské, jako bych se odbavoval zvenčí a ne transferem. Nepouští mne pasový automat, musím k živým pasovým úředníkům - nejsem sám.

Jako vždy pak hledám nejdříve WC. Po letu ve výšce 10.000 metrů se na zemi tělo konečně uvolní a žádá si svoje. Na WC mi vrtá v hlavě jen jedna věc: proč tady pouštějí švitoření ptáčků? Jak cestou tam, tak cestou zpět mi to leze na nervy.

No, a protože tady mám opět delší pauzu, tak se najím v restauraci s předraženým sortimentem fastfoodu pro změnu evropské zóny. Což je poslední finanční rozmařilost tohoto mého výletu. - Trochu se porozhlédnu po místních obchodech i kavárnách. Už při letu směrem do Indie jsem konstatoval, že schengenská zóna je lépe vybavená, zato mimo schengenská je prostě odfláknutá: není tam zdaleka taková nabídka ani servis.

A pak opět hurá, odbavit se do letadla. Po nesrovnatelně kratším letu Helsinky-Praha jsem konečně po 10 dnech doma.

A závěr?

Indie je opravdu obrovská a mnohavrstevná země a v řadě odvětví prožívá raketový vzrůst.

Podle slov a zkušeností Ality, které jsem včera ukázal výběr z fotografií, prochází Indie opravdu výraznými změnami k lepšímu. Což se nejvíce odráží v každodenním životě obyčejných lidí, pochopitelně.

Možná se vám bude zdát, že jsem zdaleka nevyužil všechny možosti, které se mi nabízely.

Je to pravda.

Ovšem, kdo není na Indii připraven, naladěn a svým způsobem i obrněn, je lépe když půjde mojí cestou opatrného poznávání. A jistě už jste pochopili, že i když jsem více než turistickému poznávání památek se věnoval nákupním přáním a úkolům, zdaleka to nepovažuji za nevyužité možnosti. Bylo to svým způsobem i poznávání všedního života.

A o to mi jde v prvé řadě. "Být tam!" Když už někam přijedu, chci vlézt lvovi do klece a ne se na něj dívat skrze mříže. Turistické pozlátko a jízda výletním autobusem s komentovaným průvodcem, to není nic pro mne. Chci věci sám poznat, procítit a prožít. - K tomu lvovi bych do klece samozřejmě nevlezl, hazardní rizika nepodstupuji! Ale samotné není poznávání od toho daleko, jak jste si mohli přečíst v mých blozích. Protože už jen to, vydat se na takovou cestu zcela sám, chtělo docela odvahu.

Rozhodně, pokud se do Indie znovu podívám, budu mít stále co poznávat.

Co jsem si přivezl?

Při tom velmi omezeném váhovém množstvi a jednom kufru jsem kromě pár pochutin mnoho nepřivezl. Ano, nesměl chybět indický čaj, sušenky, slané oříšky na kari, dárky typu sárí, nástěnný obraz Buddhy... a také vlastním jednu sošku Ganéši, jako výraz poděkování za celou cestu.

Tak zas někdy příště, věřím.

    No, a znáte ten naivní vtip:

    - Víš co je to milování po indicku?

    - Ne.

    - Necháme to na "indy".

Všechna foto i videozáznam: autor