Když prvně na Západ, tak do USA - 4

Tak jsem konečně přistál v USA! Bylo 7. prosince 1991. Imigrační kontrolou jsem prošel, známá si mne převzala na letišti a můj exkluzivní měsíční pobyt mohl začít.

První, čím mne Washington zaujal již cestou z letiště, byla zeleň. Po pražských, tehdy ještě silně smogových ulicích, to byla neuvěřitelná změna. Dokonce se pamatuji, že jsem později třeba užasle stál na křižovatce, na přechodu a čekal na zelenou. Vedle mne stála typická americká auta, tůrovala na plný plyn. A mně se dýchalo volně, bez smogu, nedusil jsem se... Dnes už to, naštěstí, známe také.

Přijeli jsme k menšímu činžovnímu domu.

Známá měla malé apartmá 1+kk s jakýmsi vyvýšeným pódiem - ložnicí. Kuchyň představovala typicky americký sporák pro krocana, s jakým operuje Mr. Bean. Malé příslušenství, a to bylo vše.

Rovnou jsme se domluvili, že si nebude kvůli mně brát další klíč a vždy to nějak vyřešíme. Udělal jsem v tu chvíli chybu. A ona rovněž pozapomněla, že jedna věc je ve městě bydlet a druhá - pohybovat se neznámými místy jako turista. Bohužel se mi párkrát podařilo přijít pozdě, a protože ona trvala na tom, že si dojde z práce na oběd domů - inu, byl jsem vinen. Řešil jsem to potom všelijak a poměrně úspěšně.

První však, čím jsem si musel projít, bylo bezpečnostní školení.

• Na nikoho se nedívej.
• Žebrákům u obchodu drobné nedávej
• dáš málo - bude zle
• dáš moc - půjde za tebou, aby tě okradl
• S nikým cizím sám nemluv
• Choď sebevědomě, dívej se odhodlaně před sebe: tvař se Americky!

Mezi další drobné rady patřilo třeba, na ulici se nikde moc nezastavovat, nekoukat do výloh (ze zadu někdo přijde, píchne tě jehlicí do ledvin a obere), nepostávej na křižovatkách apod. Nesmí být na tobě poznat, že jsi turista.

Od té doby jsem chodil jen s minimem peněz (zbytek jsem měl uložený u známé na jejím bankovním kontě), s fotoaparátem důsledně pod bundou; pokud jsem něco nebo dokonce někoho fotil - tak jen opatrně. I ty protestující před Bílým domem jsem vyfotil jen zezadu.

A "tvářit se Americky" jsem se naučil hned druhý den.

Sám a bez zbytečných proslovů. Šel jsem po ulici a mimoděk se podíval na muže středního věku. Vypadal trochu jak lesní muž, mohutný, čistě bílý vous – od hodiny mohl dělat dědu Mráze. Okamžitě ke mně vztáhl ruku, jak naproti mě šel. A s touto napřaženou rukou šel ke mně: upřeně mi hleděl do očí. Byl jsem vteřinu šoku, co po mě chce a pak mi to došlo: peníze. Začal jsem se dívat jinam. Muž okamžitě ruku stáhl. Začal se zase dívat jen před sebe a lhostejně prošel kolem mne, zatím co mně srdce bušilo strachy až hrdle.

TOTO jsem si zapsal do jednoho z fejetonů, které jsem tehdy napsal. Nevím, jestli byly pro časopis... možná ano. Zda vůbec vyšly, také netuším. Ale díky tomu vám tady občas uveřejním tehdejší bezprostřední pocity a zážitky.

Probírali jsme nejrůznější plány mého pobytu. A samozřejmě jsem měl i pár přání, co jsem si chtěl pořídit. O překvapení nebyla nouze.

Zapadl jsem jinak do všedního života - naučil jsem se sám chodit do menší samoobsluhy. A, ano, na konci za pokladnou stála pracovnice a námi nakoupené zboží automaticky dávala do nákupní plastové tašky. K mému překvapení, protože jsem chtěl ochutnat americké pivo, tu jedinou plechovku okamžitě dala do hnědého sáčku z recyklovaného papíru /dnes už to známe z fastfoodů při jídle s sebou/. Tím, jsem se dozvěděl, že alkohol se tady na veřejnosti nesmí popíjet, ale z papírového sáčku ano. Považoval jsem to za pokrytectví.

Výběr byl v tom malém supermarketu obrovský.

(V porovnání s r. 1991 v ČSFR to bylo něco neskutečného.)

A na druhou stranu to chtělo mít dobré informace. Pro nás Čechy byl největším oříškem chléb - tady se prodával hlavně světlý typu veka. Tvrdý sýr, plavený sýr, salámy, másla a pomazánky, ovoce, zelenina, polotovary i hotová jídla... to vše jste museli hlídat. Nebyl problém od některého druhu, že bylo v nabídce i 30 druhů. Velmi často to jídlo mělo přesně určený účel (na mazání, na pečení, na sladko, na slano, s příchutí nebo příměsí). Někdy to mělo ovšem nepřirozeně umělou chuť a nedalo se to jíst.

Vzpomínám si na dvě kuriozity: jednak mi zachutnaly asijské polévky, jak je známe dnes. Jednak jsem si jednou ze zvědavosti zakoupil hliníkové plato s "okýnky": s různými minipokrmy. Celé se to jmenovalo "Daddy´s Dinner". Bylo to od předkrmu, přes hlavní jídlo až po moučník. Při vzpomínce na to se dodnes! otřesu. Prakticky se to nedalo jíst. Okénka obsahovala polentovou kaši, masovou haši, hnědou omáčku, salát z červených fazolí, jakýsi krupicový kousek pudinku... víc si z té hrůzy nepamatuji. Ale jíst se z toho nedalo prakticky ani jedno. "To má Daddy krušný život," pomyslel jsem si tehdy.

Jednou ze zajímavostí v tom supermarketu byly nejen akce, jak je známe dnes, ale vedle reklamních letáků také slevové kupóny. Byla to samozřejmě také reklama, ale v tom smyslu, že slevové kupóny vám poskytovala nějaká organizace, či spolek. Tady máte takovou kuponovou knížku, kterou darovala společnost Matky proti pití za volantem.

Zvláštní, co vše se mi při tom psaní a vzpomínání teď vybavuje.

Pozor jste si museli dát při placení. Na co? Ceny u zboží nebyly totiž definitivní. Byly uvedené tzv. bez místního DPH. Říkali tomu "taxes". Takže pokud jste měli peníze přesně na cent, byli jste pak překvapeni při placení na pokladně. I když to byly nevelké sumy navíc. Tuším že mezi 3-5%. Každý americký stát to má nastaveno podle svého. - Známá, coby pracovnice velvyslanectví, měla dokonce kartičku osvobozující od "taxes". Jak mi ale říkala, mnohdy jí bylo trapné u malých částek tuto kartičku uplatňovat, protože chápala, jak důležité je pro některé obchody a soukromé prodavače i těch pár centů navíc.

Učil jsem se tehdy tímto způsobem od známé poznávat skutečnou hodnotu vydělaných peněz. Mimo jiné jsem pochopil jeden z momentů americké společnosti - že musíte žít, bydlet a prezentovat se podle svého postavení a výdělku. To byl zavazující kánon.

Byly i mimořádné nákupy.

Jedním z nich byl festival bižuterie pro zvané. To si žádná žena nenechá ujít a já jsem samozřejmě dělal gentlemanský doprovod.

Když jsme přišli do onoho hotelu, kde akce probíhala, měl jsme pocit, že se zde sjeli obchodníci z celého světa - hlavně ze středního a dálného východu. Byl to svým způsobem bižuterijní bazar. Pokud se pamatuji, známá si tam koupila náušnice v podobě květů - kdy každá kapička skla byla v jiné barvě. Dohromady to ladilo skvěle. A kdo chtěl, mohl si nakoupit třeba zlaté řetízky, přívěšky nebo pouze jednotlivé drahokamy. Seriózní kvality. Tady se šméčko netrpělo a i ceny tomu odpovídaly.

Ani já jsem neodešel s prázdnou. Ne, nekoupil jsem si náušnice nebo přívěšek. Jak moje známá vybírala, obchodník čile obchodoval s dalšími zájemci. A částky briskně počítal na originální kalkulačce. Bylo to něco levného, spíše jako suvenýr. Když se mu totiž jedna kalkulačka rozbila, odhodil ji a vzal si jinou. - No, při pohledu na ni a mém smyslu pro blbinky, jsem tu kalkulačku tam nemohl nechat a za pár stržených dolarů jsem si ji zakoupil. Mám ji dodnes - pochopitelně již nefunkční. Ale pohled je na ni stále kýčovitě "okouzlující".

Ale můj pobyt v USA plynul i jinými očekávanými i nečekanými událostmi.

Na příklad, když mi moje známá sdělila termín, kdy mohu udělat interview s paní velvyslankyní, s paní Ritou Klímovou.

A to už bylo něco!

Všechna foto a reprofoto: autor
Fotografie z USA jsou scany 35mm diapozitivů z r. 1992 a daná kvalita je optimální.