Jak jsem se stal režisérem II.

Jak? Dalo by se říci stručně a jednoduše - vystudoval jsem příslušnou vysokou školu. A tak jsem se filmovým a televizním režisérem stal. Ale netočím. Jsem tedy momentálně netočícím filmovým režisérem. Proč? Inu, z přesvědčení. To bylo tak... (2)

K filmu se dostává člověk různě. Stejně tak se různě stává filmovým režisérem. Já jsem na to vystudoval příslušnou vysokou školu. Tudíž jsem se filmovým a televizním režisérem stal. Mám na to vysokoškolský diplom. To už dnes není povinné. Jestliže máte talent, drzost a hlavně známé (jsme v Čechách, že?) a jste schopni "pobrat" trochu řemesla (a někdy ani to ne). Odborné vzdělání nepotřebujete dnes na řadu druhdy výhradně odborných profesí...
Je to ale velmi často znát. Ten profesionální základ vám "pouze" škola života nedá, jé lépe najít cestu k profesi specializovaným studiem. Jedna věc je pochopitelně stát se režisérem, druhá věc je - tuto profesi vykonávat.  Vladimír Menšík říkal: "My nejsme abstinenti. My jsme momentálně nepijící notoričtí alkoholici." U režisérů je to obdobné. Někdy a u některých i s tím alkoholismem a vždy s tím režírováním. Můžete dělat tisíce různých věcí a profesí - jakmile jednou přičichnete k filmové režii samostatně - nikdy se té touhy nezbavíte. Následuje ovšem potom řada faktorů od A až po Z, které určují zda budete mít další šanci filmy režírovat či nikoli. A pak je na vás, nakolik si to berete či ne. Já jsem se tím filmovým režisérem stal. Ale netočím. Jsem tedy momentálně netočícím filmovým režisérem. Proč? Inu, z přesvědčení.

V první části Jak jsem se stal režisérem jsem psal jak jsem jsem v r. 1986 natáčel svůj režijní debut - povídku Úraz z hornického povídkového triptychu Figurky ze šmantů. Tím jsem splnil dobovou společenskou povinnost a poslušnost, vlk se nažral a teď šlo jen o to, aby i koza zůstala celá. PŘED NATÁČENÍM: "Víte, ona ta vaše povídka je vlastně nejslabší, my od toho nic moc nečekáme. A PO SESTŘIHU: "A víte že ta vaše povídka je nejlepší? Co kdybychom ji dali nakonec jako vyvrcholení?" Takovýchto dvou ohodnocení jsem se dočkal hned na začátku své kariéry. A zastřihal jsem ušima. Položil jsem si otázku: "Jak může takováto dvě různá ohodnocení vypustit z úst profesionální dramaturg, který má za sebou desítky filmů a televizních inscenací?
Vždycky jsem se domníval, že úkolem dramaturga je umět v literárním textu odhadnout jednak jeho celkovou úroveň, jednak jeho dramaturgické slabiny - tedy zrádná místa ve vyprávění příběhu. Alespoň tak nás to na škole učili. Pravdou je, že tu školu nestudovali většinou samotní dramaturgové a spíše to také byli lidi, kteří přišli do tzv. tvůrčích skupin z jiných profesí. Zlé jazyky tvrdily, že to byli většinou lidi, kteří se neuchytili už ani jako scenáristi. O scenáristech pak zlé jazyky tvrdily, že jsou to neúspěšní spisovatelé.
Nemohu sloužit. Nevím. Po natočení debutu jsem byl pevně rozhodnut, že si své scénáře budu přinejmenším v základu psát a vyvíjet sám. Důvod? Začnu ze široka. Prvního film je zpravidla s hluboce osobním zabarvením. Proto také tolik debutů pojednává o prvních láskách - nic složitějšího v tom nehledejte. Mladí tvůrci staví většinou na svých prožitcích a zkušenostech... a moc jich v tom věku 25-30 let zpravidla ještě nemají. Maximálně se někdo stihl oženit a zplodit prvního potomka... a mají potřebu to sdělit lidstvu. Možná jim toto téma vystačí i na druhý film. Pak ale přijde otázka: O čem natáčet dál? Vnitřní přetlak milostných pocitů se vyčerpal... a do popředí začínají vystupovat egocentrické umělecké ambice - natáčet, natáčet zajímavě a na Oskara (diváci jsou až někde v zadu v poslední řadě). Jenže se vyčerpaly nejen pocity, ale i  - a to je to hlavní - témata, nápady a scénáře. A mladý tvůrce se začíná rozhlížet: JAK DÁL? Nápady nejsou... inspirace nulová; zas tolik toho neprožil.

Prvním atakem jsou pak po úspěšném filmovém debutu návrhy ze stran některé z tvůrčích skupin. (Pozor! Podotýkám, že hovořím o Státním filmu z 80. let minulého století. Dnes nic takového prakticky neexistuje - snad s výjimkou kamarádů z některé producentské firmy.) Nuže, debut je zpravidla vždycky úspěšný. Mladistvý elán dokáže mnohé a co nedokáže ... divili byste se, kolik se toho dá spravit ve střižně! Teprve pouze vyslovení amatéři, vrtáci a smolaři natočí jako debut jednoznačný průser (to je prosím odborný filmový výraz!), ale i tady se dá leccos napravit a tak existuje přinejmenším druhá šance. A tak je mladý tvůrce podroben ataku dramaturgů, kteří - a to podtrhuji - chtějí uplacírovat zejména ležáky. Tedy takové scénáře, které už byly napsány a hlavně zaplaceny autorovi, leč původní režisér odstoupil od záměru je natočit, respektive zaplacením scénáře chtěl dramaturg finančné píchnout kamarádovi, leč jeho geniální scénář nikoho nezaujal. To by bylo morálně "v pořádku". Ale tyto "zbylé" scénáře nejsou zrovna vrcholnými díly a to vycítí i mladý tvůrce - v kterém plápolá neúnavná touha: FILMOVAT.
Tady nastává první zlom. Točit nebo netočit - ne nepodobné Shakespearovskému "Být nebo nebýt?" Řada tvůrců najde v sobě odpověď na tuto otázku ve formulaci: Hlavně točit! Lámou tedy v sobě sny a ambice, dostávají se postupně do vleku filmařského kšeftu a říkají si: "Však já svůj velký film ještě natočím." Nuže, na 99% jej nenatočí už nikdy. Hollywood není jediný, kdo válcuje charaktery svou neukojitelnou potřebou "výroby"... ...neboť vězte, že natáčení filmu rovněž podléhá zákonitostem průmyslové výroby a realizace na trhu; jen je ta cesta a ty metody poněkud jiná, ne tak prefabrikovaná - ale řada styčných momentů tady je. A navíc, Hollywood oproti výrobcům aut, elektroniky, oblečení, doplňků, ano i potravinových... Hollywood zkrátka má nezcizitelný recept na úspěch: atraktivní scénář a propracovaný systém reklamy filmových hvězd. Kasovní úspěch je prakticky zaručen. Český státní film zlenivělých kapříků se ovšem pohyboval ve svém štědře státem vykrmovaném rybníku a kasovní úspěch nebyl zas až takovým kritériem. A co víc: dobrá polovina filmů byla ideologicky angažovaná, o 100% ideologické kontrole celé produkce nemluvě. Mezi námi řečeno - to byla trochu výhoda. Tvůrci se museli naučit psát jinotaje a diváci se museli naučit je číst. Přiznejme si to, v romantických komediích, fantasy trhácích a akčních drsňárnách jinotaje nenajdeme. Dnešní divák přežvykuje filmy společně s pop-cornem a marně se v nich snaží najít i o nějakou tu příchuť víc než má v sobě pop-corn. Osobně tyto filmy nazývám "ždímačka na city". Nic jiného to není.

Druhým atakem na mladé tvůrce jsou více či méně neprobádané končiny literatury. Je jasné, že klasiky mladý člověk filmovat nebude, soudobá literatura bývá většinou tak pitomá, že se z ní stejně kloudný pro mladého tvůrce zajímavý příběh vykřesat nedá, takže opět zbude - nějaký ten literární debyt, počin mladého tvůrce. Tím bývá zpravidla ten druhý či třetí film mladého filmaře. Takže poté co jsem odmítl značně uleželý scénář pro změnu opět o hornících, tentokrát geologických, a poté co jsem dostal eticko-výchovný verbální políček (popisuji zde, přibližně před půlí textu) od šéfa tvůrčí skupiny filmů pro děti a mládež, kam jsem směřoval, jsem začal lovit v literatuře svých vrstevníků - mladých spisovatelů. V mém případě to byla docela na tu dobu revoluční novela o mladém člověku, který přes facky života zůstává klackovsky upřímný na svém pracovišti i ve vztazích - tak nějak se stále odmítá naučit pokrytectví, podlézavosti a tomu, kdy má být tzv. zticha. Otevřeně pak vystupuje proti přesně těmto kvalitám, morálky, které se člověk přiučí podle toho, jak jej život otřískává. O tom, že to byla novela v té době nadmíru zajímavá, svědčí i to, že o knížku měl v době jejího vydání původně zájem Vít Olmer. Ten se v té době začínal už orientovat na odlehčená sociální témata (např. film Jako jed) a tak tuto látku opustil. Mé seznámení s autorem novely proběhlo z mého pohledu velmi originálně, jinak řečeno - velmi standardně. Setkali jsme se na jedné křižovatce a pohlídli si do očí - já vzhlédl vzhůru k jeho 196 cm a on shlédl na zem, na mých 156 cm. Načež jsme se potřásli rukou, přešli křižovatku do místní vinárny a neskutečně jsme se, s prominutím, zrubali. Tak začalo naše letité kamarádství, které s přestávkami trvá dodnes.

Následovaly dva dlouhé roky plné intenzivního psaní, ale i tzv. tvůrčích stipendií - což mi umožnilo zvolnit tempo v práci pomocného režiséra. Pokud se pamatuji, vzniklo tehdy celkem sedm verzí scénáře - vše jsem poctivě naklepal vlastnoručně ručně klapkami na svém přenosném psacím stroji zn. Consul - ještě teď, když si na to vzpomenu, mne bolí prsty. Tady je malá ukázka tzv. literární verze scénáře:

Scénář dospěl do konečné schválené podoby a... přišla nová doba roku 1988 - uvolnění společensko-sociální situace. Do popředí se dostala nová témata i nové scénáře a Tvůrčí skupina natáčení našeho scénáře napřed odsunula na pozdější termín (klasická taktika) a posléze jej s tím, že "zestárnul", prostě vyřadila s dramaturgického plánu a bylo to!
V té době jsem dostal ještě jedno ponaučení - nápady se kradou! A nejlépe vás okradou kamarádi, kterým důvěřujete. (V tom jsem byl vždycky trochu naivní, ale pozor, všeho do času - takový člověk mne mohl zklamat jenom jednou. Druhou šanci já takovým lidem nedávám.) Ani v tomto případě nebudu jmenovat, ale zmínil jsem se o jistém nápadu a ejhle! O rok později onen kamarád natočil na toto téma film. Protože to ale natočil blbě a angažovaně, ani děti ani kritika film nepřijala příliš příznivě, tak jsem se tomu jen zasmál. Věděl jsem totiž, že moje doba ještě přijde... (v té době, pochopitelně - neb 17. listopad 1989 byl v tu chvíli ještě morálně daleko).

Teprve třetím atakem mladého tvůrce bývá nějaká morálka, etika či dokonce filozofie. Ovšem do této úrovně poznání dospívá málokdo, tím spíše když je mladý. Ne každý se narodí rovnou jako Fellini, Antonioni či Tarkovskij - ani oni sami ne. Měl jsem to štěstí nebo tu smůlu, že jsem filmovou režii vystudoval nikoli na FAMU, ale na VGIKu. Studenti na FAMU se museli poslušně hrbit před svými budoucími konkurenty - profesory, což byli většinou aktivní režiséři jako např. Jiří Sequens nebo Václav Vorlíček. Ti naopak studenty vychovávali k obrazu svému a hlavně v pokoře k svému Velkému Učiteli. Mne něco takového nezatěžovalo. Sice jsem přišel o navázání potřebných kontaktů na kolegy a známé, ale to jsem během těch let dohnal. Co ale zůstalo nezměněno: že jsem neměl potřebu se hrbit. A tak jsem si po debutu, který jsem chápal jako nutné zlo, začal prosazovat svou. To už jsem během adaptace oné literární předlohy pochopil, že je potřeba pracovat na několikero látkách současně. A tak jsem začal přesvědčovat nového dramaturga Miloše Fedaše (pozdějšího spoluautora Četnických humoresek), že chci realizovat historický film. A to rovněž literární adaptaci. Miloš Fedaš po delším váhání na to kývnul a tak jsem začal realizovat film, který se po zrušení předchozího projektu měl stát mým opravdovým debutem a co víc: sliboval být opravdovým uměleckým filmem. Ale o tom až příště.

Malý dodatek: V perexu můžete spatřit můj exemplář odznaku, který mají právo nosit pouze absolventi VGIKu, tedy sovětské filmové univerzity. Obdobný odznak mívali absolventi vojenských akademií.  

P.S.: Aby to mé dnešní vyprávění nebyla zas taková nuda, tak pokud neznáte animovaný "Film, Film, Film" připojuji pro pobavení na téma jak se dělá film, alias muka režiséra... (Ten zobrazovaný tam režisér ovšem nejsem já, nýbrž je zde parodován ruský filmový režisér Sergej Einzeinstein a jeho film "Ivan Hrozný".)

DOSLOV JAKO VŽDY: Jak už jsem psal jinde, celá moje slavná filmová kariéra skončila rokem 1991, kdy jsem stejně jako ostatních 2000 zaměstnanců Státního filmu obdržel dopis od tehdejšího ředitele Filmového studia Barrandov, Václava Marhoula, ve kterém mi oznamuje výpověď. (Ano, téhož, který natočil film Tobruk.) Bez nějakých 4-5 měsíců jsem byl 10 let na Barrandově a byl jsem doslova krůček od svého průlomového filmového debutu - celovečerního historického fimu. V souladu s tehdejším právě natočeným Menzlovým filmem jsem si ale řekl "konec starých časů" a  vědom si reality (která jako vždy překonala i ta nejpesimističtější očekávání) jsem se rozhodl, že od tohoto okamžiku budu pragmaticky brát v životě šance tak jak půjdou a nebudu litovat zmařených snů a iluzí stříbrného plátna. Věděl jsem přesně na co mám a na co nemám žaludek. Tím jsem až na občasné herecké epizody záměrně skoncoval s filmem. I když docházelo k dalším pokusům o návraty k režii, karta vždy vyšla jinak. Netrápím se tím a hlavně: nic si nemusím a nepotřebuji dokazovat - ani v režijní profesi, ani v životě, který mi to bohatě vynahradil jinak. Vždycky jsem jednal v duchu svého kréda, živit se čestně a poctivě a ostatním se netrápím, protože na mnoho věcí nemám žaludek. Kdyby ovšem někdo z vás měl zbytečných 30 a více milionů (nejlépe dolarů), rád se k filmu jako režisér aspoň na chvíli zase vrátím. :-)