Vzpomínáte ještě na vánoční dárky?

Nemyslím pro tentokrát ty letošní nebo loňské. To si tak ještě člověk pamatuje. Ale dokázali byste si vzpomenout alespoň na stěžejní dárky od dob svého dětství až po dnes?

Rodinne vanoce - 50. leta, na foto rodice s bratrem.

Tak mne to tak nějak napadlo. Možná při prohlížení rodinného alba, kdy jsem narazil na vánoční fotografie z doby, kdy jsem já ještě nebyl na světě... ať tak nebo tak: Zavanul ke mně náhle závan nostalgie.

V době, kdy jsem totiž býval na vánoce sám, jsem si občas uspořádal přehlídku toho, co mi kdysi dali rodiče a co mi vlastně zůstalo třeba i dodnes. A co víc, připomínal jsem si tím nejen trojité krásné chvíle (dětství, rodiče, vánoce), ale i to, jaký význam měly pro mne tyto dárky tehdy až do pozdějších dob.

Tak třeba pro mne jedním z prvních zásadních dárků, který mám dodnes, je kufříkový psací stroj Consul. Kufříkový, tedy přenosný, byť pro jedenáctiletého kluka to litinové mini-monstrum moc přenosné nebylo. Pamatuji si, že jsem jej pod stromečkem "objevil" zcela originálně - totiž nevšiml jsem si jej vůbec. Když byly dárky rozdány, matka pronesla: "Máš tady ještě jeden dárek." Marně jsem ohledával podnoží stromečku kolem dokola... jistě i pro pobavení mých rodičů, až nakonec otec pravil: "A podívej se ještě na zem pod stůl." Stromeček stál totiž v obýváku na malém stolku. Svezly se mi oči dolů a tam jsem tedy spatřil černý kufřík, jehož obsah se stal na dlouhou dobu až do poloviny 90. let mým věrným společníkem.

Ještě ten večer jsem začal psát na stroji svůj první román... o indiánech - v době kdy v našich kinech kraloval Vinnetou, to ani jinak nebylo možné. Dokonce jsem si stvořil svůj zvláštní formát - nějak jsem začátek zašmodrchal, tak jsem asi 5-8cm papíru prostě odtrhl a od té doby jsem pak i ostatní stránky přizpůsoboval tomuto téměř kvartovému formátu. Román zůstal nedokončen, jak to tak v dětských dobách bývalo... ale stroj jsem používal dál. Psal jsem na něm všechny scénky a skeče do dramatického kroužku Lidové školy umění, nadatloval jsem na něm nemálo školních referátů... Mimochodem, dodnes jsem se nenaučil psát všemi deseti a naslepo, ale nikdy mi to nevadilo. Poslední velkou věc, kterou jsem na tomto psacím stroji napsal, byl koncem 80. let scénář k budoucímu filmu podle novely - film se však nerealizoval. Státní film zanikl než jsem na stroji stačil napsat scénář k jinému filmu, byť synopsi jsem zde ještě napsal, a další scénář k filmu jsem už realizoval v r. 1992 na svém prvních počítači.

Litinový psací stroj Consul vlastním ale dodnes; je plně funkční a ještě v polovině 90. let jsem stihl jej nechat projít generální opravou, než tento druh servisu u nás zanikl.

Jiným ze zásadních dárků, který, bohužel, dnes již nemám, byl páskový magnetofon Tesla B42. Samotné pásky, ať už to byla Agfa, Scotch nebo Emgeton, a tedy i nahrávky z té doby naopak vlastním a je jich celá řada. Bylo mi nějakých 11-12 let. Očekáváte možná, že mám z té doby pěknou sbírku rock and rollů, Beatles, Rolling Stones, Creadance Clearwater Revival, Shadows, Flamengo, Matadors nebo aspoň Rangers, o Gottovi, Golden Kids či Waldovi Matuškovi nemluvě...

Ne! Mě hudba v té době dokonale míjela. Zato mi tenhle magnetofon beze zbytku nahrazoval videorekordér, o kterém tehdy člověk vůbec netušil, že by něco takového mohlo existovat.

Ano, nahrával jsem si z televize především zvuk filmů. A krom televizních pohádek typu Křesadlo, Tři veteráni, Pozor braši tady straší, večerníčkového seriálu Pes Filipes, Pišta a Fišta a Méďa Béďa, hlavním repertoárem mých nahrávek byl humor. Silvestrovské skeče, Hovory H nebo tehdy hojně vysílané televizní povídky, mikrokomedie (maně si vybavuji Seznámení hledají nebo Alfons Karásek v lázních)... především však zvuk z filmových komedií. V té době byl hojně vysílaný Louis de Funes, takže jeho filmy jsem si pak zvukově pouštěl kolem dokola. Mám v tomto směru i pár rarit, jako dnes pravděpodobně ztracený Františka Filipovského dabing filmu Jo (nyní v televizi uváděný pouze s dabingem Jiřího Cízlera) nebo naopak film Grand Restaurant pana Septima v podání brněnského Jaroslava Dufka. Z jiných filmů třeba Blázen z laboratoře 4 s Jean Lefebvrem, filmy jako Prachy a smůla, z českých i jiné žánry jako Vynález zkázy, Muž z Londýna nebo Slečna Golem. A také nějaké dětské filmy - např. Objev na Střapaté hůrce. Už jsem tehdy si ale přál být filmovým režisérem a toto poslouchání zvukových stop filmů s následnou iniciací obrazové paměti mi v této profesi později velmi pomohlo.

Fotografuji od 10 let. Způsobil to hlavně další vánoční dárek, fotoaparát Flexaret VII - dokonce poslední model své řady. Krátce nato nám RVHP zatrhlo jeho výrobu, ačkoliv dokázal úspěšně konkurovat japonským fotoaparátům zn. Yashica. Soudruzi totiž v rámci kooperace usoudili, že na trhu bude pouze jediná dvouoká zrcadlovka, sovětský Ljubitěl - tedy česky "Amatér". Flexaret VII byl však fotoaparátem výborným a pro mne cennou školou obrazového vidění. Sám jsem si pak tehdy i vyvolával filmy a dělal fotografie... na malé vesničce zapomenuté v horách nebylo zbytí než být samostatným.

Stejný osud mne pak postihl v 15ti u jiného vánočního dárku - filmové kamery Quarz DS-8M - tedy na dvojitý super 8mm film. Vznikla veledíla typu rodinných filmů "Synovec na lyžích", "Dovolená na chatě na Berounce" nebo "Divadelní soubor Minidiv v Maďarsku", také pár nezbytných snímků z gymnázia a výročních schůzí SSM... tento způsob umělecké prostituce mne však nikdy nezaujal. Nakonec jsem na tuto kameru natočil i jediný hraný film, za spolupráce spolužáků přípravného gymnázia na studium v Rusku ve Žďáru nad Sázavou, a sice k povinným přijímačkám na FAMU, ačkoliv bylo již rozhodnuto, že jdu studovat do Ruska. I v případě filmové kamery jsem si filmy vyvolával sám - pro změnu inverzním procesem, černobíle... no jako kameraman-laborant bych se neuživil a tento způsob filmování mne nikdy moc nebavil. Dnešní videokamery mi vyhovují mnohem lépe. Posledním "snímkem" natáčeným na tuto super8mm kameru je pak snímek barevný, vyvolaný v profesionálních laboratořích, kdy jsem natočil otce někdy v polovině 80. let, něco málo let před jeho odchodem na věčnost.

Velkou roli v mých vánočních dárcích hrály a dodnes hrají knížky. Měl jsem kliku, že jsem pubertu prožíval v druhé polovině 60. let a tudíž jsem pod stromečkem krátkou dobu nacházel i Foglarovky - na dvě podstromečkové nikdy nezapomenu: "Dobrodružství v zemi nikoho" a "Chata v jezerní kotlině". Byly tady ale i typicky dětské knihy jako "Jirka postrach rodiny" od Richmal Crompton-ové, z dalších třeba knížky o pravěku ilustrované Zdeňkem Burianem, "Bratři černé planety" od Ludvíka Součka, "Kapitán Nemo" od J. M. Trosky a nezapomenutelné grafické vydání Dumasových "Tři mušketýrů"...
Čtyři až pět knížek jsem dostával pod stromeček pravidelně. Vánoce mám tradičně spojené s ležením na briše, začtený do nejnovějších knížek, zatímco vedle na stromečku dohořívají svíčky a vzduch je provoněn františky nebo purpurou a pachem právě dohořivších vánočních prskavek.

Matně si z tzv. užitečných dárků vybavuji jakýsi kousavý svetr - rolák... v té době byly ale všechny svetry kousavé a krom toho jsem jako děcko poctivě neuznával jako vánoční dárky veškeré to ošacení, rukavice, boty, kulichy, které by mi rodiče jinak stejně museli koupit... Výjimkou snad byly jeden rok jedině brusle.

Jedním z prvních význačných dárků, na které si pamatuji, byla modelová železnice TT. Tu jsem dostal někdy kolem sedmi-osmi let. Byla to pouze základní sada a pamatuji, jaký to pak byl zázrak, když mi k tomu otec přikoupil dvě výhybky, pár kolejnic a slepou zarážku; jakož i nákladní vagónky, domek-nádraží a jeden činžovní dům... Ztratila se mi celá ta sada někde ve víru stěhování mezi Prahou a Krušnými horami, kam jsme se stěhovali, když mi bylo deset.

Úplně nejstarším dárkem v mé paměti je plyšová opice č. 2, z doby kolem mých 5-6 let, která nahradila opici č. 1 - trestanou mojí nezřízenou láskou k hrachové kaši a pravidelně až do naprosté olysalosti a poločasu rozpadu čistěnou v chemické čistírně, kde tatínek v té době pracoval.

Paradoxně, dárky z pozdějších let, z dospělosti si prakticky nepamatuji. Asi nebyly tak zásadní, také díky tomu, že po smrti matky jsme na rodinné svátky přiliš netrpěli (zemřela, když mi bylo 16) a nakonec jsem odešel studovat na vysokou školu do Ruska, kde se tyto svátky nedržely a vánoce pozbyly svoje kouzlo. No a posléze jsem si naděloval dárky už jen sám, později mi opět byly a jsou dárky nadělovány... dárkové koše, oblečení, parfémy, občas nějaký ten alkohol, CD, ze zahraničí DVD s u nás vzácnými filmy... z těch letošních dárků mne opravdu potěšila opět kniha: o Louis de Funesovi, sepsaná jeho syny.

Tak to jsou mé vzpomínky na vánoční dárky. A co ty Vaše?

Pozn.: Fotografie jsou z části moje, zčásti jsou převzaty z internetu, kdy najdete příslušný odkaz v textu nebo přímo v rámci samotného obrázku - kliknutím na něj.