Pařím v Paříži aneb Zápisky z Paříže 1.

Toto je malé ohlédnutí za týdnem v Paříži, kam jsem se vydal v rámci týdenní dovolené a svých narozenin. Takže: Paříž? – Ano, pařím!

Je 3. 6. 2011 – dnes je mi přesně 54 let. Je poledne. Ve skutečnosti se narodím až v 19 hodin 10 minut. A právě usedám do letadla a hlavou mi táhne optimistická myšlenka: jestli to letadlo dnes s námi spadne, bude to akorát na moje narozeniny. Jsem optimista. Letadlo vypadá po solidní generálce, jen to opěradlo v poslední řadě za mnou, je zdrátované alobalem a zakrývá díru po vyrvaném popelníčku. Vypadá to jak pahýl po nějaké amputaci.

Sedím v uličce. Moje hmotnost už dávno vylučuje jakékoli jiné pohodlné umístění v letadle. Má to jen jednu nepříjemnost. Neustále se o mne odírají mladí stewardi a zrovna tak o mého kamaráda spolucestovatele, který sedí v protější uličce. Jemu to vadí ještě víc než mně – a schytává to odírání víc než já, ačkoliv ke svému vzrůstu 156 cm váží necelých 50 kilo.

Tím mi dovolte představit ve dvou slovech mého společníka na této cestě, který se mnou letí do Paříže. Do života mi ho přivedl zánět ramenního svalu, reformní „snahy“ našeho zdravotnictví zavřít nejraději všechno, a prášek analgetika, který, na rozdíl ode mne vlastnil. V tomto blogu jste si o tom již mohli přečíst. Přátelské vztahy se navazují různě.

Takže – nebýt jeho – neletěl bych nikam. Ta Paříž vznikla na jeho přímý popud. On sám totiž nikam cestovat nemůže. Je částečně nevidomý, má jen periferní vidění, operovat se to nedá. Co dělá v Čechách? Maséra. Říká si Andy a provozuje malajské masáže ve dvou masérských salonech. Do Evropy ho přivedlo přání poznat Evropu.

A proto dnes letíme do Paříže.

Přemluvil mne, abych si dopřál „jednou za život“ takovou cestu a pochopitelně i jemu, neboť sám by takovou cestu nezvládl. Bůhví co vlastně vidí… tedy očima. A co uvidí v Paříži.

Přípravy na Paříž začaly okamžikem, kdy mi v zaměstnání schválili 14 denní dovolenou. Což nebývá v malém kolektivu zrovna jednoduché. Pak tedy letenky, najít ubytování a – rovněž na Andyho přání  - zajistit vstupenky do Disneylandu Paříž.

Na týdenní pobyt bereme sebou jedno společné zavazadlo. Víc se nám nechce si komplikovat život. Směrem tam váží 8,5 kg... a nyní už mohu dopředu prozradit, že zpáteční váha činila 12 kg. Já si ještě v Praze na letišti kupuji bezpečnostní „protizlodějskou“ tašku přes rameno. Protože jsem poněkud důvěřivé povahy a skočím na všechno, co kdo kdy napíše – zejména „v odborné“ literatuře, v daném případě tedy v průvodcích: že si má člověk dávat pozor na kapsáře a jim podobné typy jako prořezávače a odřezávače brašen. Trochu mi to kazí celý pobyt. Nejen ta taška přes rameno, ale také ještě malá taška pod košilí, kde se ukrývá pas, hotovost a kreditka. Při každém placení pak provádím operaci košile a občas to vypadá dost komicky. Tu tašku se mi jeden den dokonce podaří tak dokonale propotit, že pas má v ten okamžik zvarhánkovatělé spodní okraje stránek.

Tu tašku z pod košile vyndávám pouze v letadle. To pro případ, že bych si zvrhnul šikovně na sebe kávu, pivo či jinou tekutinu. Oproti tvrzení na webových stránkách, že je občerstvení v ceně, však tady po nás chtějí peníze a ty já pouštím z ruky pouze pokud chci já. Ne když na mne někdo zkouší rejžovačku. Tím pádem letecká společnost utře lusk. Stejně je slyšet stewardy, jak si stěžují, že na zpáteční cestě nebudou mít dost baget.

Vůbec je to zajímavé poslouchat jejich rozhovory. A je mi jich docela líto. Protože to co prodiskutovávají, jen dokazuje, že v dané společnosti organizaci práce a směn stewardů příliš nezvládají a dřou bezohledně lidi z kůže a proti všem pravidlům. Klasická známka toho, že management firmy příliš nefunguje a oddělení lidských zdrojů je jen spolek leštičů židlí.

Možná mi namítnete, že bych to tady neměl psát – neboť jsou tím pádem ti stewardi postižitelní. Já spíš mám ale pocit, že případným vyhazovem jim jenom posloužím dobrým skutkem. Neomylně jsem rozpoznal syndromy, při kterých já osobně balím kufry a jdu jinam, pokud nevidím snahy firmy o vnitřní zlepšení.

Teď mám ale sbalený kufr na dovolenou. S trochu posmutnělým pohledem zjišťuji při převzetí na pařížském letišti Charlese de Gaula, že jsem jen měl v Praze raději nechat zabalit do igelitu. Ačkoliv mám značkový a kvalitní kufr (od nejmenované snad nejlepší firmy v oboru) zcela nový, cestoval se mnou pouze do Tokia, pak pokud bude absolvovat ještě pár podobných cest, mohu kufr v ceně 2,500Kč vyhodit.

Mimochodem, pokud používáte zámek s číslicovým kódem, velmi si rozmyslete, jaké číslo používáte. Zjistil jsem, že v zavazadlových službách letišť jsou lidé šikovní a rádi si pohrají s kódy v naději, že jim něco kápne… Takže se vyhněte rozhodně kombinaci čísel 023 a také 999 není nejlepší kombinace, jak jsem zjistil cestou zpět. Naštěstí mezi podobné lenochy nepatřím a čísla, která používám, jsou opravdu různorodá a netypická.

Přistáli jsme na terminálu č. 3. Upřímně řečeno – trochu připomínal letiště v nějakém zapadlém okresním městě. Trochu mám obavy,jak pasoví úředníci přijmou malajský pas mého kamaráda, ale k mému překvapení, díky Schengenu, zde není vůbec nikdo. Procházíme do prakticky pusté haly. Stěží jsem zde našel bankomat a ze všech dvou kiosků byla přítomna aspoň slečna v informacích. Bez problémů nám ukázala směr k terminálu vlaků RER, kterým jsme měli dojet přes celou Paříž k zastávce tramvaje jedoucí blízko k našemu hotelu.

Naštěstí to byla jen dlouhá cesta jakousi kombinací podloubí a tunelu.

A následovala koupě jízdného. Na celý pobyt. Kombinace jízdenek a tarifních pásem. Slečně na přepážce nedělala angličtina potíže. Dokonce jsme si spolu i zažertovali:

„Do you speak English?“ zeptal jsem se.

„I try,“ odvětila mi s milým úsměvem slečna.

„I´ll try too,“ zažertoval jsem v odpověď.

Komunikace tedy byla v pohodě, takže jsme v pohodě vyřešili nákup jízdenek. Včetně toho, že mi na dvoudenní Visit Pas původně dala jízdenku na všech 5 tarifních pásem, zatímco mně stačilo jen 1. – pro vnitřní Paříž. Rozdíl v jízdném nebyl zanedbatelný: 10 € na osobu.

A pak už zbývalo jen nastoupit do správného vlaku. Trochu nás mátlo, že vlaky mají dvoje začáteční a konečné stanice, takže na schématu to připomíná rozeklaný hadí jazyk. Takže jsme si jeden vlak prostě nechali ujet. Nuže, nakonec jsme vyrazili, směr stanice Universita. Byla to dlouhá víc jak hodinová cesta – v podstatě jsme projížděli periferií Paříže… kolem nás vystupovala a nastupovala pestrá směsice národností, všech možných exotických oděvů i nákupů. Spíš jsme si chvílemi připadali jak někde v Orientu nebo v Africe než ve Francii. Kamarád, který je sám exotické provenience, ocenil řadu pěkných modelů na přítomných a nejvíc se mu líbily pestré fialkovo modré šaty, do kterých se navlékla mohutná černoška (děsím se okamžiku, kdy budeme muset psát Afroameričanka, protože, tohle byla při nejlepší vůli Afro Francouzka.) Bylo radost ji pozorovat. Ač teprve třicátnice, mohutně funěla pod třemi taškami nákupu a měla kliku, že si sedla na sedadlo vedle mého subtilního malajského kamaráda. Vedle mé tělnaté postavy by si nesedla. Vypadala jak mladší černošská sestra Heleny Růžičkové.

Směrem k centru exotiky ubývalo a čím blíže k Universitě, tím více pasažéři omládli.

Přestupujeme na tramvaj a konstatujeme, že je to mnohem příjemnější dopravní prostředek, než u nás. Tichý, čistý… pravda, Paříž má všeho všudy 3 linky, které vedou na okraji vnitřního dopravního regionu (pásma) Paříže, označovaného jako č. 1.  Je to však jízda příjemná. Snažím se orientovat, co je zde za kavárny a obchody (tak jak jsem si to předběžně vizuálně prošel na Google Maps) a k mé radosti zde nacházím supermarket Carrefour – později se do něj rovněž jednou podíváme, protože jinak najdeme o něco menší nedaleko hotelu.

Také cesta od tramvaje je mi relativně známa; jen špatně odhaduji vzdálenost a nezdá se mi, že musíme jít až tak dlouho. Dívám se do mapy, kterou jsem si (na rozdíl od mé loňské cesty do Tokia) prozíravě z Google vytisknul, a skutečně, ještě musíme ujít dva bloky, než budeme moci zahnout do uličky k hotelu.

Konečně jsme u hotelu. Je krátce po sedmé večer. Mrknu na hodinky: právě jsem se před 54 lety narodil. Hurá.

K našemu překvapení, v hotelové hale probíhá malířsko-elektronistalační údržba. Recepční, na první pohled Španěl, vládne angličtinou bez problémů. Ví o nás a nalézá bez problémů naši emailovou objednávku. K původně zakoupené ceně nám ještě připočítá nějakých 80centů za osobu a den jako městskou daň, takže finální cena činí 490€ za 7 nocí, dvojlůžák. Což je v souhrnu pořád ještě o nějakých 270€ levnější, než praví ceník hotelové vývěsky u vchodu.

Recepční mi úslužně nabízí hotelové snídaně, případně poradí s návštěvou restaurací v okolí a věnuje nám malou reklamní mapu Paříže, jejíž součástí je i slevová kartička do luxusního pařížského obchodního domu Lafayete. Kdo by to nebral! (Pochopitelně se ukáže, že sleva platí pouze na to zboží, které rozhodně nekoupíme – tj. značkové a butikové oblečení – a také avizované vrácení DPH se týká útraty nad sumu 179€, což tam nehodláme utratit ani omylem.)

Od recepčního dostáváme elektronickou vstupní kartu do pokoje a jdeme k miniaturnímu liftu. Opravdu miniaturnímu. Vejdeme se tan jen tak tak, ale z ohlasů na webu jsme na to připraveni. Pokoj je dostačující pro dvě osoby; milým detailem je polička s kávovarem, kávou, mlékem, cukrem a sušenkami. Koupelna se sprchou je čistá, jen to WC by opravdu mohlo být předním okrajem o 5 cm dál ode zdi, aby měl člověk trochu více pohodlí, což je docela důležité v krizových momentech jako náhlé pnutí ve střevech či tsunami v žaludku. Malá skříň, v ní deka a polštář navíc, stolek, židle, lampička a pokojový telefon u postele… co byste chtěli na dovolené víc.

Promýšlíme dnešní strategii. Nějak jsme z toho cestování unaveni a rozhodujeme se pro večeři v místní restauraci a pak odpočinek na hotelu.

Vydáváme se do nejbližších ulic na obhlídku. V podstatě, protože nechci hned první den zabloudit víc než je nutné, vydáváme se cestou, kterou jsme sem přišli, protože fotografickou paměť já mám velmi dobrou. Zvědavě nakoukneme do výlohy španělské restaurace nabízející tapas, kde jsou jídla psána na tabuli křídou. Konstatuji, že náš kocour škrábe čitelněji. Další restaurace má menu sice natištěné, ale bez cen a pochopitelně francouzsky. Ve výloze najdu opět křídovou tabuli a podle cen konstatuji, že firemní restauraci naší ulice se stejným názvem des Morillons si necháme na příště. Ještě hůře dopadneme u rohové kavárny-restaurace, kde sedí pár hostů…

Nakonec, čirou náhodou o pár bloků dál najdeme thajsko-čínskou restauraci a konstatujeme s radostí, že ceny jsou zde oproti francouzským restauracím poloviční, o čemž mne můj malajský kamarád utvrzoval již v Praze.

Vzhledem k tomu, že mám narozeniny, rozhoduji se, že to bude trochu neobvyklá večeře a že si dáme jídlo, jehož název nám nic neříká. Andy si objednává polévku krevetové ravioli a firemní jídlo scalop se zeleninovou rýží a já krabí polévku a maso s názvem lok-lok, na radu paní číšnice s krevetovou ostrou rýží. Co jsme dostali, vidíte na fotografii. Jelikož jsme se oba zapomněli zeptat, co jíme, nevíme to pořádně dodnes. Scalop byla nějaká ryba, snad úhoř, no a moje jídlo pokud neštěkalo či nemňoukalo tak to byla nějaká divočina. Večeři jsme nakonec opravdu výjimečně zakončili koktejlem. Andy si dal Island icetea a já mix 3 alkoholů s grenadinou.

Odcházeli jsme z restaurace poslední, nadšeni, že se sem určitě na jídlo ještě vrátíme… což se nám díky toulavým botám nepodařilo, ale nevadí. Čekala totiž na nás Paříž a její radosti i strasti velkoměsta se vším všudy…

…zejména nás překvapilo zjištění, že z okna pokoje vidíme na špičku Eiffelovky, kterou osvětlovala docela hezká iluminace.

Takový byl náš pátek 3. 6. 2011