Pařím v Paříži aneb Zápisky z Paříže 2.

Toto je malé ohlédnutí za týdnem v Paříži (3-10/6 2011), kam jsem se vydal v rámci týdenní dovolené a svých narozenin. Takže: Paříž? – Ano, pařím!

Je sobota 4. 6. 2011 a nacházíme se s mým malajským kamarádem Andym v pařížském hotelu. Jsme tu na celý týden. Jsme tu na jeho vyslovené přání a dělám mu v podstatě průvodce Paříží, kterou sám neznám. Je to o to neznámější, že Andy je částečně nevidomý. O to naše putování Paříží bude náročnější. Musím se totiž dívat do čeho a kam šlapu nejen za sebe, ale i za něj… a nesmím ho ztratit. Sám mne, pokud se ztratí v davu, nenajde.

Hned od prvního momentu se ukázalo, že koupit si drahého luxusního podrobného průvodce byl poněkud nesmysl. Nikoli z hlediska informačního, ale vzhledem k jeho rozměrům a váze. To je průvodce dobrý tak do auta, ale ne do baťohu nebo baťůžku, kdy se cíleně touláte městem. Věřte mi, i ten nejlehčí průvodce se pronese a tenhleten obzvláště.

Takže nakonec s námi cestoval ten nejtenčí průvodce a ve finále ani ten ne; spokojili jsme se s orientační mapkou.

Díky kombinaci turistické jízdenky máme teď dva dny „domácí vězení“. To znamená, že naše předplatné jízdenky platí na městský vlak RER, metro, tramvaj i autobus pouze v dopravním pásmu Paříž. Bydlíme na samé jeho hranici, takže je to docela fajn.

A kam se pojede na první výlet? Pochopitelně k Eiffelovce! 

Takhle „letitá dáma“ má v naší rodinné historii jistou tradici. V druhé polovině 60. let můj bratr vyjel jako fotbalista na reciproční sportovní zájezd do Paříže. Byl to pochopitelně jeho životní výlet, dodnes na to rád vzpomíná – zejména poté, co jsme mu vykládali o cenách za jídlo, tak se chlubil, že oni bydleli ve vile, kde měli všechno zdarma. Ale co je hlavní, přivezl si odtamtud model Eiffelovy věže – takový pokovovaný snad modurit, což se projevilo, když se modelu při jednom pádu odlomila špička a zaboha se nenašlo lepidlo, po kterém by držela. Ale po celá ta léta byla Eiffelovka bratrovou pýchou a mně bylo jasné, že si musím přivézt stejný suvenýr, ať to stojí, co to stojí. Že je to jinak vynikající lapač prachu mi zcela jistě potvrdí všichni, kdo si ji přivezli. Takže jsem si tu Eiffelovku přivezl, ovšem už zcela kovový model. Ty „levné“ moduritové spatříte už jen v povídkovém filmu Aféry mé ženy, v povídce Suvenýr z Paříže.

Ráno však šlo nejprve o to, jak se k té Eiffelovce dostat. Tedy, najít cestu pro nás zcela neznámými dopravními prostředky Paříže. Kombinací několika průvodců (viz „hlavní“ foto k článku nahoře) jsme si našli nejbližší stanici metra. Posílili jsme se na to snídaní nikoli v hotelové recepci, ale z francouzských zásob. Včera jsme při hledání restaurace v malém pekařství zakoupili něco jako citronovou podlouhlou bábovku… za 5,5€ nám přišla nechutně malá, také jsme ji snědli na posezení. Kávou a čajem jsme si posloužili nejen z hotelové nabídky: poličky na pokoji, ale prozíravě jsme si s sebou koupili balíček instantních káv v sáčku (shodou okolností úplně těch samých co nám dávali na pokoji) a také čaj.

Při snídani jsme zjistili, že sice máme poháry na horkou vodu, ale lžičky naprosto nevyhovující. Maně se mi vybavila parafráze legendární věty z Pelíšků:

„Kde udělali soudruzi z Francie chybu?“

(V daném případě tedy, ehm, soudruzi kapitalisti... Ve skutečnosti, pro šťouraly, to byla chyba toho, kdo objednal lžičky neurčené pro tento účel. Ale legrace to byla a užaslé reakce jsem měl téměř stejné s Pelíšky.)

Recepcí procházíme se suverénním

„Bonžúr.“

Ale jak se to píše správně, to po mně nechtějte. Z francouzštiny jsem v pozdním dětství absolvoval pouze první stránku učebnice pro samouky, kde jsem se na otázku

„Ou est Marie?“

dozvěděl, že

„Marie est a Paris.“

Na víc mi zájem nestačil; přestože mám dokonce po matčině linii vzdálené francouzské předky.

Načež jsem drze, se slovníkem v ruce překládal z francouzského časopisu, leporela pro děti Pif Poche, celé komiksy, překresloval je tužkou a vybarvoval tušemi a umisťoval na školní nástěnce na pokračování. Inu, každý máme nějakou tu temnou minulost.

Teď se tedy mělo ukázat, co jsem si z těch let zapamatoval, včetně 3 let studia latiny, filmů s Funésem a dalších jazykových extravagancií. Pro jistotu jsem byl vybavený i kapesním cestovním překladačem s hlasovým výstupem – použil jsem jej pouze jednou, abych pro recepční zjistil, jak se řekne lžička… ale o tom později.

Teď jsme bez problémů vyrazili kolem recepce s oním „bonžúr“ a jali se podle map hledat cestu k nejbližšímu vhodnému metru. Měli jsme na vybranou dvě stanice Convention a Plaisance – hotel byl uprostřed nich. Ale nakonec jsme se omezili výhradně na Convention. Na Plaisance jsme nikdy nedošli – jeho linka se nám prostě nehodila.

Musel to být zážitek nás sledovat, jak postupujeme s natištěnou Google mapou ruku v ruce ulicemi. Odtud také pocházejí první fotografie…

Nicméně jsme metro našli, včetně toho jak a kam máme jet. Upřímně – první dojem – nic moc. Čistota přijatelná, ale novotou metro zrovna nevypadá. Nicméně, nevím zda parfemací vzduchu nebo čistě jen parfémům přítomných dam, vzduch byl pro nos přinejmenším přijatelný a nezaznamenali jsme žádné zápachy.

Cestování metrem je občas docela zážitek, přičemž kapitolou sama pro sebe jsou přechody. Ale to vše si nechám na jindy. Jinak musím říci, že Francouzi jsou k invalidům mnohem vstřícnější než u nás, ochotně nám nabízeli místa k sezení – já jsem to však většinou s díky odmítal; naopak jsem se snažil najít vagóny, kde bylo volno. Sedávali jsme ovšem vždy na sklápěcích sedačkách hned u dveří. Bylo to nejjednodušší, jak pro nastupování, tak i vystupování.

On totiž musí člověk zejména při nastupování sebou pěkně hodit – tady se dveře zavírají okamžitě, ne jako u nás 5-10 vteřin po oznámení, že „dveře se zavírají“. Párkrát nám díky mému nácviku z pražského metra pařížský vlak metra ujel, dveře se nám zavřely před nosem, což sloužilo neutuchajícím zdrojem zábavy pro Andyho, který se ukázal být docela „pěkná podšívka.“  Naštěstí, a jestli se nám něco na metru líbilo, že jezdí perfektně a opravdu každé 3 minuty.

Konečně! Stanice, odkud se máme dostat vysněné k Eiffelově věži. Radostně vystupujeme a to ještě netušíme, že nás čeká docela štreka, snad dvoukilometrová – možná si podle mapy malinko zajdeme kolem jednoho parku – abychom zde a posléze i v parku před Eiffelovkou zjistili, že odpočívat tady není problém kdekoli a pro kohokoli.

První dojem z pohledu na Eiffelovu věž, kdo jste tam bylo, znáte… Samozřejmě pořizujeme hned foto typu „já tam byl“, z čehož si dělám obvykle srandu, protože raději fotím objekty samotné, než typu „Já a Eiffelovka“. Ostatně jedno takové foto najdete v prvním blogu z Paříže.

Můj poněkud radostný pocit, kalí Andyho slova:

„Hm, to jsem si myslel, že je mohutnější, než u vás.“

(Asi jsem mu neměl napřed ukázat Petřín, ale během 10 letého pobytu v Praze na Petřín dojde, ať chcete nebo ne.)

Přicházíme blíž a blíž a při pohledu na ty neuvěřitelné davy lidí dychtících se podívat nahoru na věž, to vzdáváme. Já si svým způsobem oddychnu, protože dát jen za výtah do nejvyššího bodu 13,40€ [oprava ceny dle diskuse] za osobu mi přijde dost síla. Fronta je o to větší, že ze 4 pilířů jsou v provozu pouze tři. [Další diskutující mne upozornil, že čtvrtý pilíř je uzavřen již dlouho, což na věci nic nemění.]

Pokud bychom ale chtěli přednostní vstup, mohli bychom jej získat na příklad zakoupením večeře v jedné ze dvou luxusních restaurací. Jedna je tuším ověnčena dokonce 3-4 hvězdičkami. Pokud se pamatuji, večerní menu pro 1 osobu začíná na 220€, jak jsem viděl na místní ceduli. Pěkně děkuju. [Obědové ceny jsou vstřícnější, ale zbytek informací se jistě dohledáte na internetu sami, nepíši průvodce ale blog.]

Procházíme pod Eiffelovkou a určitě neexistuje úhel pohledu, který by fotoaparáty turistů nezachytily. Ale i lákadel na peníze je tu dost a dost. Krom vstupného či restaurace, stánků s předraženým občerstvením, jsou to nezbytné suvenýry, které jsou naší jedinou zdejší útratou, včetně již zmiňované Eiffelovky, raději v oficiální prodejně.

Můj drobnohledný pohled na život totiž upoutá několik pouličních prodavačů. V ruce drží na drátu hrsti kopií Eifelovek – všech velikostí i barev. Moc kvalitní ale nejsou. Přesvědčím se o tom mnohem později, když na mostě spatřím jednoho prodavače, jak si stěžuje a ukazuje kolegovi, že se mu jeden exponát rozlomil v půli.

Cestou hned za mostem zažijeme úprk pouličních černých prodavačů suvenýrů – neberte to ovšem z rasistického hlediska, jakkoli byli téměř všichni černoši. Oni opravdu obchodují se suvenýry na černo. Co se stalo? Inu, zajel sem na kole policista (mimochodem rovněž černé pleti) a ačkoliv byl sám, prodavači před ním brali kramle. Mají to dokonale vymyšlené. Zboží mají buď na lanku v ruce, nebo rozložené na jakési látkové tašce se dvěma postranními uchy, které v případě potřeby bleskurychle seberou, a zboží zůstane pohodlně uvnitř. Zírám, jak to mají vymyšlené.

Rozhodujeme se, že dojdeme odsud na Champs Elysee – pěšky. Namíříme si to k mostu a tady mne u Seiny překvapí nejen kolotoč, ale i čtyři ozbrojenci, kteří na první pohled vypadají, že s nimi legrace asi moc nebude. Jejich funkce je mi poněkud záhadná, vzhledem k tomu, že se vyskytují pouze na tomto místě. Dál je raději nezkoumám a vyrážíme na cestu, kdy se opět ukazuje, jak je Paříž ve skutečnosti velká a že jde tedy opravdu o velkoměsto.

K Triumfálnímu oblouku dorážíme asi o hodinu později, už docela hladoví. Nicméně vychutnáváme přítomnost tohoto místa, ale ani ono ani sleva v rámci Paris Visit jízdenky nás nepřesvědčí, že bychom měli vyjet výtahem nahoru. Raději se pouštíme po Champs Elysee dolů. Rozhlížíme se nejen po luxusních obchodech, ale i po něčem k snědku.

Asi je to zavrženíhodné, ale vynecháváme opravdu předražené francouzské restaurace a kavárny. Nemilosrdně si to namíříme do fastfoodu, tentokrát francouzského. Nevím proč, ještě doma jsem nějak našel jejich stránky a vytiskl si slevové kupóny. Díky tomu máme 20% slevu na XL menu a na konečné ceně (17€ pro dva) je to znát. Je to ale v podstatě hamburgerová záležitost, jako u konkurence.

Ačkoliv jsme tedy nabrali energii, únava nás neopouští. Navštěvujeme pasáž Lido – tady alespoň na obrazovkách vidíme ukázky ze show. Hodně turistů se uvnitř fotografuje a hlavně dámy, aby mohly doma úspěšně předstírat, že v Lido byly na programu a šampaňském, které je v rámci vstupného.

Neopakovatelný zážitek máme z prodejny značkové parfumerie, černobíle pruhované firmy, známé i u nás. Prodejna na Champs Elysee svojí rozlohou ovšem připomíná spíše malý hangár. Andy porovnává ceny, dle něj jsou o něco nižší než u nás, zhruba o 10-15%. Plocha je ovšem značně zaplněná a s obtížemi tady procházíme kupujícími. Na některých místech jsou i cizojazyčné nápisy a nechybí tam ruština a arabština. Ve velkém rozsahu tu probíhá líčení dekorativní kosmetikou. Mne obzvláště upoutá jedna scéna a lituji, že nemám dost drzosti pořídit fotografii, protože vizážistka

„Dělá z příšerně vypadající dámy líčením ještě příšernější.“

Tato moje věta Andyho dost pobaví a pak se prodíráme z hlubin prodejny ven zpátky na ulici.

Síly nám pak stačí ještě na koupi jedné látkové tašky přes rameno, která nám znamenitě poslouží i po ostatní dny, a pak už jen hledáme kudy do metra a do hotelu. Cestu nám zpestří parta fanoušků sportovního utkání (podle záběrů z hotelové televize se domnívám, že šlo o ragby).

Nakonec, protože to máme při přestupu na cestě, se ještě rozjíždíme do slavného obchodního domu Lafayette.

Je tak pojmenována i stanice metra. Při vstupu zjišťujeme, že jde opravdu o obrovskou stavbu, i když spíš připomíná obytný dům, ve kterém někdo vyboural příčky. Ale není tomu tak. Je to originální desetipatrová stavba s kupolí. Máme energii projít tak dvě patra, první suterén, kam je přímo výstup z metra a pak první patro, kde jsou stánky s parfumerií. Elegance na každém rohu, někdy až přeestetizovaná. Např. u stánku Giorgio Armani obsluhují dva prodavači, u kterých se v legraci dohadujeme, který z nich je Giorgio a který Armani. O jejich orientaci netřeba pochybovat.

V suterénu pak nacházíme kouteček s prodejem tzv. francouzských suvenýrů – vesměs čokolád, trochu alkoholu a pár triček, publikací a CD. Již zmiňovaná kartička se slevou právě na toto zboží neplatí. Zakoupíme tady jen na ochutnání čokoládu a tím pro dnešek naše toulky Paříží končí.

Jedeme na hotel. Už při výstupu z našeho metra plánujeme, že si něco koupíme na rychlo v supermarketu Carrefouru. Pak však objevujeme v jedné z postranních ulic Kjóto suši restauraci. Protože oba suši milujeme, povečeříme tam. Je opravdu chutné a tak necháváme i spropitné ve výši 10% útraty, což jak jsme zjistili, v asijských restauracích není povinné, ani se nepřičítá k účtu a dávat je zde nebývá ani zvykem. Jinak konstatujeme, že pokud slyšíme asiaty, prodavače, mluvit francouzsky, mluví opravdu čistě, plynně a jen s lehkým akcentem – ne jako u nás, kdy jim občas sotva rozumíte a jejich slovní zásoba se často omezuje pouze na prodejní záležitosti. Ve Francii prodavači musí umět opravdu konverzovat, zjišťujeme.

Na pokoji pak už jen vysprchovat po úmorném dni a shlédnout trochu místní televize. Tedy sobotní televizní zábavy. Některé z programů spíše nabízejí talk show, jednou ze zábav pak byl velký pořad hudby 80. let s účastí stárnoucích hvězd (Ricci e Poveri a jiné a jiné), které si tak mohly opět trochu přivydělat. Filmy ze sledování vynechávám, buď je to komerce nebo „Arte“ program, kde je to zamotané stejně jako nudné. S napětím sledujeme jedině předpověď počasí na neděli, protože se má zkazit. Dokonce se objevuje bouřka. Neděle asi bude deštivá…

…a to už je opravdu půlnoc.