Pařím v Paříži aneb Zápisky z Paříže 3.

Toto je malé ohlédnutí za týdnem v Paříži (3-10/6 2011), kam jsem se vydal v rámci týdenní dovolené a svých narozenin. Takže: Paříž? – Ano, pařím!

Neděle 5. 6. 2011 a my se nacházíme s mým malajským kamarádem Andym v pařížském hotelu. Jsme tu na celý týden. Jsme tu na jeho vyslovené přání a dělám mu v podstatě průvodce Paříží, kterou sám neznám. Je to o to neznámější, že Andy je částečně nevidomý. O to naše putování Paříží bude náročnější. Musím se totiž dívat do čeho a kam šlapu nejen za sebe, ale i za něj… a nesmím ho ztratit. Sám mne, pokud se ztratí v davu, nenajde.

Jsme-li v Paříži v neděli, jdeme do muzea. Proč? Inu, proto, že řada muzeí je ten den otevřena veřejnosti zdarma. A který Čech by nechtěl něco zadarmo!

Ráno konstatujeme, že nejen čeští meteorologové, ale jejich francouzští kolegové se v předpovědi počasí často seknou. Sice v noci sprchlo, zastihne nás ještě malá ranní přeháňka, ale to je vše.  

Trochu si po včerejšku polenošíme, vstáváme docela pozdě. K snídani si dáváme broskvový „páj“.  Malinko jsme na něj zapomněli a tak se na něj dostalo až po dvou dnech, ale vydržel.  „Pie“ tedy, „páj“ jsem si vždycky přál ochutnat, nebo jsem o něm kdysi kdesi někde četl a moje kulinářská fantazie mi nedala od té doby v klidu spát. Já totiž dost často toužím pak takové věci ochutnat, abych si rozšířil „duševní“ obzory. Jako tomu bylo například s kalvadosem. Pijí jej spolu s Gabinem ve Funesově filmu Tetovaný. Tak dlouho jsem pak zlobil, až jsem jej sehnal v legendární prodejně Paris-Praha v Jindřišské ulici, neboť ani tam jej běžně neměli a dost možná, že jej tehdy objednali i kvůli mně. Byl jsem pak docela zklamaný, když jsem zjistil, že je to docela „obyčejná“ jablečná pálenka. Za tu cenu to tehdy rozhodně nestálo. Ale, ochutnal jsem a dušička měla konečně pokoj.

Tak tomu také bylo tentokrát s „pájem“. Dokonce jsem vyšťoural někde česky recept, ale nenašel jsem dost odvahy se s tím „patlat“. V podstatě jde o většinou listové těsto, které se roztáhne po formě s nízkým okrajem. Pak se do něj naskládají ingredience jako např. sladký pudinkový tvaroh a navrch broskve, jako tomu bylo v našem případě. A musím říci, že tentokrát nám to docela chutnalo, mně i Andymu.

Vyrážíme do města naší již prozkoumanou trasou a první co nás na jejím okraji překvapí, je nedělní tržnice. Ne ledajaká. Celá ulice v délce snad kilometru, to je po obou stranách stánek vedle stánku. Jak jsem pochopil – vesnice přijela zásobovat Paříž.

Kdepak nějaké nedělní nákupy v obchodních centrech jako je tomu u nás! Tady stačí prostě vyjít na nejbližší tradiční ulici a rázem máte vše jako na dlani. Je toho skutečně tolik, až oči přecházejí a nafotím tady dobře kolem 40 fotografií. Nesnažím se chytat nějaké žánrové obrázky. Tady to „hraje“ samo za sebe.

Tohle je opravdu kousek „staré“ Francie, byť poněkud modifikovaný do plachtové romantiky. Litujeme, že nemůžeme tady nakoupit – jednak bychom se museli s nakoupeným vrátit, na druhé straně, těžko bychom v hotelu něco uvařili.

Andy je tak trochu ve svém živlu – podobné tržnice jsou u nich v Malajsii a oni doma mají malý rodinný koloniál.

Nejvíce nás oslovují otáčející se kuřata v pojízdných grilech a slibujeme si, že pokud při návratu podvečer tu ještě bude prodej, určitě koupíme (pochopitelně, večer už není po tržnici ani památky).

A to už jsme u metra a vydáváme se směrem k našemu cíli Muzeu moderního umění města Paříže. To víte, že bych šel raději do Louvre, ale nezjistil jsem si, jak je to tam v neděli se vstupným – ani jeden z průvodců nic nenaznačuje a internet k dispozici nemáme. Říkám si „tak někdy příště“ a hlavně, Andyho díky očím nemá cenu do takových muzeí vodit, protože vidí pouze, jak říká můj bratr, „zdařilou siluetku“.

Protože jsme sousedi již delší dobu, nabídl jsem Andymu kdysi z neznalosti, že jej vezmu na výstavu obrazů v Praze. Tehdy se konala velká výroční výstava J. V. Myslbeka. No, byl to trapas. Obrovská plátna byla příliš velká a tmavá, takže Andy se občas snažil přiblížit k rohu obrazů asi na 15cm, aby něco viděl a v tu chvili řvaly uvaděčky. Druhou podstatnou částí výstavy byla Myslbekova známková tvorba. A to jsem i já měl chvílemi co dělat, abych na titěrných známkách něco viděl… Předpokládám, že Andy v lepším případě viděl pár šmouh.

Takže návštěva Louvre byla v dané situaci čistým vyhozením peněz. Muzeum Moderního umění města Paříže mi přijde asi tak nejpřijatelnějším kompromisem, protože i já se rád na moderní umění podívám.

Cestou k Muzeu potkáváme pár reklamních sloupů.  Protože jsem původním povoláním filmař, všímám si pochopitelně místní filmové nabídky a s radostí konstatuji, že francouzské filmové tvorbě se docela daří. Tedy co do počtu výroby filmů. Když ale vidím, kdo v nich hraje a už včera a předevčírem se mi to potvrdilo letmým průzkumem televizní nabídky, padá na mne smutek. Pár stárnoucích hvězd typu Depardieu nebo Reno a zbytek „hvězd“ tvoří druhdy herci druhých a menších rolí, které přihrávaly velkým hvězdám filmů 70.-90. let. Z toho co vidím v ukázkách (a já o mnoho víc často vidět nepotřebuji – až takhle jsem profesionálně vycvičen a deformován), na výkonu herců je to znát. Čurdařům a středňákům zkrátka na vytvoření velké role nestačí dech… Když to přeženu, je to asi jako byste sprintera nutili běžet maraton.

Muzeum „Musée ď Art moderne de la ville de Paris“ najdeme docela snadno. Je to kousek od metra Alma-Marceu „za rohem“ mírně do kopce. Muzeum je nádhernou klasicistní budovou spojenou dvoranou se svým „dvojčetem po japonsku“  tzv. Palais de Tokyo, který je rovněž zasvěcen modernímu umění. V tomto „křídle“ je rovněž příslušící restaurace; Čechům však poněkud vybavením připomíná trochu lepší nádražní bufet.

Vstupujeme do Muzea moderního umění. Těším se, že zase uvidím trochu svěžího uměleckého větru… a radost mi nezkazí ani povinný průchod bezpečnostním rámem a kontrola zavazadel, která musejí projet rentgenem. Chápu, že v dnešní době je to nutnost.

Protože jsem od přírody nedůvěřivý, či spíše rád mám vše ověřeno, ptám se na pokladně, zda je vstup zdarma.  Radost mi poněkud zkazí tím, že mi řeknou, že jen do dvou pater tuším z 5 a ne na výstavy. I tak doufám, že to bude stát za to.

První prostory, kam se vydáváme, je expozice obrazu Matise „Matise Gallery“. Visí zde dva obrovské triptychy – jeden vypadá jako kresba tužkou na hrubém plátně, druhý je již vyvedený v barvách. Přiznám se, že je to zážitek – nikdy se pohledu na živý obraz nevyrovná jakákoli reprodukce. Duch, který na vás dýchne z živého obrazu, je prostě nepoměřitelný. Tím spíše, pokud jej dělal mistr.

Pak jdeme do rozsáhlé výstavy „Fauvism and Cubism“. Je zde řada pláten, keramiky – opět jeden pěkný Matise, pro změnu jako kresba na váze. Andy konstatuje, že si pamatuje z dob, kdy ještě dobře viděl (dědičná nemoc jej postihla v 24 letech, podobně jako jeho další dva bratry), že Matise maloval jen ženy. Uměl to ale mistrně. Skutečně mu k tomu stačilo pár tahů štětcem… Z ostatních, spíše řadových děl jiných autorů, čiší z obrazů živočišnost, se kterou člověk až tuší, s jakou smyslností obraz vznikal a může umělci jen závidět. Trochu to dělá dojem, že toto období se vyznačovalo značnou sexuální bohémskou nevázaností. Zdaleka ne všechna díla jsou ale zdařilá. Je tu například jeden impresionistický obraz, velikosti tak A2, který je tak hrubě proveden, že ani po 3 metrech odstupu k protější zdi se skvrny nespojí v obraz.

Také mne v přehršli velkých pláten překvapuje jeden obraz od Picassa. Námět skvělý, idea velkolepá. Ale provedením je to nedotažené a dokazuje to, že i Picasso měl značně slabší díla.

Následující malinký sál představuje jen skromnou kolekci obrazů pár malířů, hledajících svůj výtvarný styl směrem ke kubismu a manýrismu, ale nejhezčí z nich je obyčejná krajinka…

Přecházíme do „Étienne-Martin Collection“. Je zde výstava soch moderního sochaře, ale dojem na mne nedělají ani tak sochy, které na mne působí dojmem spíše formálních experimentů, jako nenápadná vitrinka, dojemně věnovaná Mistrovi samému a včetně jeho vycházkových holí. Myslete si, že jsem cynik, ale působí to na mne většími emocemi než samotné Mistrovo dílo. Odvažuji se od boku při sezení na lavičce, kryt Andym, tu galerii vyfotit a dělám si legraci:

„Hele, tohle by se ti mohlo jako masérovi hodit,“

ukazuji na kovové monstrum,

„vypadá to jako zvětšená čtyř dimenzní krční páteř.“

Následně se chceme podívat do dalších prostor, ale odtud jsme vyhnáni jako Adam s Evou z ráje, neboť zde je placená výstava.

Pokračujeme kamsi do suterénu a najednou se dostáváme do místnosti, která na první pohled působí spíše jako sklad zapomenutých věcí v dětských mateřských školkách. To je tzv. Boltanski Galgery. Jsou zde opravdu dětské oblečky všeho druhu, naházené do kovových regálů. Trochu mne překvapuje, že i tady je dohlížející personál a říkám si, že holt i toto je zkrátka součást galerie a ne skladiště. Nic to v nás ovšem nevyvolává a procházíme do druhé místnosti, kde jsou v poličkách telefonní seznamy z celého širého světa. Zklamaně zjišťujeme, že Českou republiku ani Malajsii tu nemají a jdeme pryč. Toto není umění nýbrž totální nesmysl; působí to spíše jako sklad. Já osobně odmítám hloubat o asociativních metodách bezobsažného formalismu.

Podobně, nicméně alespoň zajímavě na nás působí sál s řadou videoprojekcí – název po mně nechtějte. V prvním sále nám pouštějí samurajské hry boje mezi životem smrtí, kdy jsou japonští aktéři navlečeni do komiksových a manga obleků různého typu, zakoupených v rámci herních prodejen pro teenagery. Spíše je to celé „představení“ pojednáno jako feérie na téma: „kde všude bychom se mohli ještě porvat“ než jako apotheosa věčného boje.

V sousedním tmavém sále jsou na sobě dva malé barevné televizory. Na obou dvou je stejný obraz – silný déšť pršící do zeleného sudu opřeného o dřevěnou stěnu. Teprve v dalším sále je náznak něčeho, co lze nazvat uměním: dokumentární film ze života vietnamských rybářů… celé to je příjemně pastelově kameramansky laděné, snaží se různými záběry vyskládat v naší duši mozaiku života. Poslední sál nabízí kopání do hořícího míče v naprosté tmě partou výrostků odněkud z Indonésie, což opět není nic uchvacujícího a jdeme ven, nahoru do patra, kde je vchod do Muzea.

Andy projevuje přání si dojít na WC a tak se ptáme dvou dohlížitelů. Jsme posláni opět do suterénu, trochu jiným směrem.  WC nacházíme bez problémů. Co nás ale překvapí, že těsně s dveřmi na pánské WC sousedí dveře náměstka ředitele Muzea pro oblast vzdělávání.

V tomto foyeru je hlavní vchod do výstavy onoho Marc Desgranchampse, kam nám zamezili vstup již před tím, bočním chodem. To co stačím shlédnout díky plátnu ve foyeru a pootevřeným dveřím je, že jakkoli je to současný nejoceňovanější francouzský malíř, je to autor, který se spíše neustále hledá. Chvílemi působí jako nepovedený francouzský „narovnaný“ Dalí, jiné plátno čerpá z vlivu Gaugaina, další nese prvky kubismu… každý obraz je tak trochu jiný styl a výsledkem je „velká hra na velké umění“.

Víc už se toho bez placení asi shlédnout nedá a pokud jsme něco vynechali, máme toho chození stejně dost: a tak odcházíme. Pokud se týká návštěvy v Muzeu, je to s nadsázkou tak trochu, jako v té scénce s Vlastou Burianem:

„To je zadarmo…“

„…no, ono to bez toho za víc nestálo.“

Vycházíme ven kolem tokijského křídla komplexu a nahlížíme do oné jakoby "nádražní"restaurace. Moc nás to prostředí nezaujme.

Rozhodujeme se, že pojedeme na oběd do francouzského grill fast foodu Flunch. Je to nedaleko katedrály Notre-Dame, kam uvažuji, že bychom zašli po obědě.

Tady je nabídka opravdu bohatá, je to taková samoobslužná jídelna, kde je většina jídla vyložena v chladících boxech a u pultu si objednáváte pouze horká masa a grily. Komunikace je poněkud nesnadná a tak se mi místo steaku podaří vykomunikovat steak z mletého masa. Protože jsme dva, beru si pojízdný vozík na tácy, jak můžete vidět na foto. Marně hledám přílohu typu brambory, zelenina apod. Překvapivě zjišťuji, že přílohy jsou až ZA kasou – naber si každý, kolik chceš – stejně jako výčepní box či spíše skříň a džbány na obyčejnou chlazenou vodu.

K drobné příhodě dojde, když si jdu načepovat víno do skleněné karafy. Je to čepované stolní růžové víno z jakéhosi výčepního barelu. Na ten nápad mne přivedl jeden host, u něhož jsem karafu na tácku viděl. Chopím se tedy karafy a téměř současně se mnou i mohutná ruka jakého si chlapa. Vypadá jak nějaký král z Afriky a je to pochopitelně černoch. Dávám mu v čepování přednost, ale asi do toho dal příliš energie – vzduchem poháněné víno se do karafy načepuje téměř bublinkovitě a oba němě zazíráme na to nepovedené „šampaňské“. Teď je řada na mně a já otevřu výčepní ventil opatrně a do karafy mi nateče normální růžové víno. On se ptá, odkud jsem, prohodíme pár vět, pak i jemu se povede načepovat další karafu normálně, tu původní nechává u výčepního místa.

Hledáme místo k sezení a když se usadíme, zjišťuji, že sedíme v zákoutí přímo naproti rodince mého mohutného černošského „známého“. Svým způsobem jej tipuji na nějakého magnáta nebo dokonce černošského krále. Je to docela zajímavé tu rodinku pozorovat, jak se kdo projevuje u jídla – od nejmenších dětí, až po hlavu rodiny, který ve finále bere do náručí nejmladšího potomka, aby se jeho žena mohla v klidu najíst. Když po jídle všichni odcházejí, on mne ještě na rozloučenou pozdraví. Ačkoliv seděl ke mně skoro zády, je jasné, že věděl o mně celou dobu a je to milé společenské zjištění, že mne nezapomněl pozdravit. Inu, víno lidi sbližuje…

Jiný zážitek mám, když si usmyslím, že si dám zmrzlinový pohár. U pultu nikdo není, jen opodál parta černochů hraje karty a jeden z nich mi něco říká o kase. Jdu tedy ke kase, ale pokladní je asi nějaká mimo, protože z jejího jednání jen pochopím, že mám jít zpátky ke zmrzlině, že někdo přijde. Tak jdu zpátky a čekám tak, onen černoch od karet opět něco mumlá, já jej ignoruji a prohlížím si prospekt, který je tam na stole s nabídkou a čekám.

Konečně za další chvíli přijde nějaká žena, zřejmě administrativní pracovnice či manažerka prodejny a anglicky mi říká: „Napřed musíte zaplatit u pokladny.“

Chytám se v duchu za hlavu a mířím ke kase. Zaplatím si 3 kopečky obyčejné zmrzliny a já se s pokladním lístkem v ruce přesunuji znovu k pultu se zmrzlinou. Onen karbaník se zvedá, ukazuje se, že on je prodavačem… a snad z pomsty mi nevychovaně sebere před nosem nabídkový lístek. Jenže jej převezu. Z předchozího studování jsem si zapamatoval názvy tří druhů zmrzlin, které chci a tak mojí česko-francouzskou výslovností, které ovšem nemůže nerozumět, mu říkám svá „tři přání“. Vítězoslavně si zmrzlinu odnáším a s chutí se do ní pouštím.

Kolik jsem za to všechno dal, už dohromady nedám. Něco zjistíte na stránkách restaurace.

Jsme tak přejedeni a unaveni, že Notre-Damme přesouváme na jiný den a rozhodujeme se jet rovnou na hotel.

Tady se chvíli dívám na televizi a zjišťuji, že přeci jen do programů pronikají národnostní vlivy, i když spíše jde o výjimky. Jednou z nich je diskusní pořad, snad pod názvem „Ce soir“ (jde o idiom a znamená něco ve smyslu: Na viděnou dnes večer), pokud jsem to dobře pochopil – ochotných opravovatelů se tu najde jistě dost. Nebyl to jediný díl, který jsem viděl, nebyly v něm vždy jen národnostní menšiny… ale ten momentálně sledovaný spíše připomínal povinné folklorní tanečky po vzoru pořadu Romale u nás, než nějaký uvolněný, zábavný, diskusní pořad.

Než jdeme tentokrát brzy spát, plánuji cestu městskou dopravou na pondělní den. Čeká nás totiž plánovaná dvoudílná atrakce – Disneyland. V pondělí pak tedy díl první: klasický Disneyland Park.