Pařím v Paříži aneb Zápisky z Paříže 5.

Toto je malé ohlédnutí za týdnem v Paříži (3-10/6 2011), kam jsem se vydal v rámci týdenní dovolené a svých narozenin. Takže: Paříž? – Ano, pařím!

Socha-Opera.

Úterý7. 6. 2011 je tady a my se nacházíme s mým malajským kamarádem Andym v pařížském hotelu. Jsme tu na celý týden. Jsme tu na jeho vyslovené přání a dělám mu v podstatě průvodce Paříží, kterou sám neznám. Je to o to neznámější, že Andy je částečně nevidomý. O to naše putování Paříží bude náročnější. Musím se totiž dívat do čeho, a kam šlapu nejen za sebe, ale i za něj… a nesmím ho ztratit. Sám mne, pokud se ztratí v davu, nenajde.

Dneska nás čeká, ačkoliv to ještě netušíme, ztracený den. Od včerejška totiž vydatně prší. Chvílemi pouze poprchává, takže se po snídani rozhodujeme jít ven.

Ztracenost dnešního dne předznamenal již včerejšek.

Již třetí den totiž bojuji s pokojskou. Začalo to tím, že nám jeden den sice odklidila použité pohárky na čaj a kávu, ale už je nedoplnila. Vyřešili jsme to s pomocí recepčního, který nám dal z kuchyně kelímky na vodu. Trochu se sice smrskly horkou vodou, ale šlo to. Druhý den pohárky byly, ale už ne: lžička. Opět následovala návštěva recepce, kde byla poněkud nechápavější recepční.

„Do you speak English?“ začal jsem pro jistotu klasickou větou u vychrtlé třicítky.

„Yes“.

Dál jsme se nedomluvili  – její angličtina se slovo „spoon“ neobsahovala. Skončilo to tím, že jsem si došel do kuchyně a vypůjčil jsem si kovovou lžičku. A včera po návratu jsem zjistil, že uklízečka opět „zaúřadovala“ a dodala jen půlku kávy. To už mne naštvalo. Tak jsem využil našeho kapesního překladače a zanechal jí na poličce vzkaz. Francouzsky.

Na chvíli se počasí umoudřilo a tak se vydáváme do města. Andy projevil přání jet opět na Champs-Elysee. Chce se podívat do luxusního butiku Chanel. Sice netušíme, kde to je, ale někde tam přeci musí být! Kde jinde?

Mám ještě jedno přání. Vzít Andyho do jednoho muzea. Mělo by to být překvapení. Při ranním plánování trasy zjišťuji, že se mi doma podařila „vynikající“ věc. Natiskl jsem si 2 Google mapy na stejnou stránku a týká se to jako na potvoru i mého nynějšího plánu. Adresa je beznadějně překryta jinou a recepční na hotelu je ta slečna k nepoužití. Ptám se jí, zda neví. Neví. Internet jim údajně také nejde. Z jejího chování čiší nezájem a lhostejnost; mám chuť ji někam nakopat. (V Tokiu se recepční mohli přetrhnout, aby mi pomohli.) Kašlu na ni, poradím si jinak!

Cestou k metru nás opět zaskakuje tržnice na naší známé ulici. Ale tentokrát nejde o barvité obrázky pečiva, ovoce, zeleniny, sýrů, masa, kuřat a jiných pochutin i okrasných předmětů všeho druhu. Dnešní tržnice spíš připomíná druhořadý bazar.

Většinou jde o samé výprodejové textilie, tzv. módní doplňky; jediné co za něco stojí, jsou orientální stánky – s koberci, s indickým tyčinkovo santalovým a řezbářským sortimentem; poživatin je tu opravdu pomálu. Také zájem kupujících není tak velký, o to vlezlejší jsou prodavači.

Doslova protahuji poloslepého Andyho tou překrámkovanou ulicí – stánkaři roztáhli své stánky leckdy tak, že dva prosti sobě neprojdou a utíkáme do metra.

Vlak nám ujel před nosem a tak si na tu chvíli sedáme. Opodál sedí pomenší, asi čtyřicetiletý hudebný muž a kazí si beztak zchátralou postavu cigaretou. Kouří přímo na nástupišti, omšelý batoh u nohy.

Nastupujeme do vagonu a onen muž nastupuje do stejného vagonu na opačný konec. Sedám si zády, takže mne docela překvapí, když se za mnou pojednou ozve neuvěřitelný řev reprodukovaného zpěvu. Otáčím se. Kdosi mezi tyče natáhl oponu a hraje tam maňáskovou scénku, na onen playback… někdo nějak telefonuje… možná je to nějaký politik nebo o co jde; souvislosti pochopitelně nechápu, vnímám jen ten příšerný řev přes 2 stanice. Snažím se něco nafotit, ale bez blesku se to moc nedaří. Do posledního možného záběru mi vstoupí navíc cestující žena, která už nemúže snést ten řev z půl metru. Ten vzápětí utichá.

Šup, šup!

Maňásek i opona mizejí a náš kuřák z nástupiště, který se ukázal být loutkohercem, se vydává na svoji žebravou pouť vagónem. Pokud si všímám, neutrží ani cent a na další zastávce se přesunuje oblažovat další vagón. Hlava mi třeští ještě půl hodiny poté a jsem rád, že už přestupujeme.

Naší cílovou stanicí je výstup uprostřed Champs-Elysee a i zatažená obloha a deštivé počasí připomínají smutnou divadelní šmíru, jakoby i Pán Bůh se rozhodl, že dneska počasí nedělá a přenechal je na starosti nějakým druhořadým asistentům.

Dáváme si opět jídlo ve francouzském fastfoodu, opět se slevou, kterou mám vytištěnu již z domova. Tentokrát si zvědavě přiobjednávám i dětské menu, jednak proto, že Andy miluje kuřecí křídla, která jsou hlavním chodem, a jednak proto, že já miluji blbinky a získávám spolu s tím krabičku se hrou Tic-Tac-Toe, u nás známá coby piškvorky… tady je to ovšem varianta s barevnými plastovými puntíky, které se zasouvají do rámu.

Jdeme nahoru směrem k Vítěznému oblouku. Snažím se najít butik Chanel, který chce Andy vidět a skutečně náhle nalézám postranní ulici, kde – stranou od dotěrných turistů a maloměšťáčků – se nachází přehlídka luxusu.

Co dům, to jeden butik světové značky. Dior, Gucci, Duppont, Dolce Gabana,Salvadore Ferragamo, Emanuel Ungaro, Escada… a pochopitelně i Chanel.

Vcházíme dovnitř.

V tu chvíli se mi vybavila věta z Werichova čtení Pana Tau: „Ušlechtilí psi zavyli hrůůůzou…“ když spatřili smečku psích podvraťáků, která vstoupila do luxusního obchodu Vše pro psy. 

Tak nějak vypadal i náš vstup do butiku Chanel. V takových případech je nejlépe se chovat drze elegantně. Dávat najevo sebevědomí zákazníka. Co kdybych si něco koupil! Už párkrát jsem takhle šokoval snobské prodavače luxusních obchodů, kteří v tu chvíli nechápali, cože je to před nimi za nový druh zákazníka.

Tady ale nemám zájem si koupit nic. Chvíli si pohrávám s myšlenkou koupit si aspoň kravatu, ale soudím, že 250€ mohu utratit mnohem výhodněji – tím spíš, že ani doma oblek nenosím. Kouteček parfémů, kde se na nás snaživě usměje prodavačka, slouží jen k tomu, abych Andymu odrecitoval ceny. Andy konstatuje, že v nedalekém velkém obchodu s parfémy je to o něco levnější.

Jen tak pro legraci se zajímám, cože je letos u Chanelu v dámské módě. Konstatuji, že je to luxusní hadr potištěný motivy vykrádajícími incko-aztkécko-mayské umění (odborně se tomu říká inspirace). Dokonce i ten butikový šperk je ve tvaru znakových čtverečků navléknutých na šňůru. Ve výsledku musí dotyčná tak trochu připomínat některé ze Strašidel ze Spessartu, jako třeba to, které ztělesnila Hanne Wieder.

Zajímám se o doplňky v pánském oddělení. A jsme ostřím zrakem sledováni místní ochrankou. S tím si umím poradit, jak dát najevo, kdo je tady pánem. Nekompromisně si to namířím ke zboží, před kterým ochranka stojí. Tím pádem mi musí ustoupit, abych se mohl podívat. Dotyčný se pak přesouvá směrem k oknům, aby si udržel přehled, ale už mi dá pokoj, protože pochopil, jestli mne bude nadále tak intenzivně lustrovat pohledem, že bude hůř. (Několikrát jsem v těchto případech přímo vystartoval na ochranku s dotazem, zda má nějaké přání, že na mne tak neustále civí ze dvou metrů. Když mám dobrou náladu, zahraji si na „rozdělení zločinců“ – což v praxi znamená, že Andyho ponechám na jednom místě bloumat nad kosmetikou a sám se přesunuji jinam, pokud možno tak, aby hlídkující neviděl na oba současně, a bavím se pak tím, jak pobíhá jak splašená slepice. I to někdy stačí, aby dotyčný pochopil, že hlídat sice může, ale nesmí tím zákazníka obtěžovat.)

Odcházíme z obchodu směrem zpět k metru. A cestou potkáváme jedno z těch strašidel reálu. Nuda z té odkvetlé dámy čiší na sto honů. Člověk by si již až spletl s vysloužilou prostitutkou. Její zlatavě bronzový povrch těla dělá dojem, že ji někdo namočil do barvy, ale buhví kde tuhle barvu získala, zda sluněním někde v exotice, či soláriu, případně kombinací obojího a ještě samo opalovacích krémů. Barvu má jak čerstvě vycíděný měděný kotel.

Vracíme se na Champs-Elysee. Andy projevil přání se ještě vrátit do jednoho značkového obchodu. Nakonec si tady kupuje indigo polotašku přes rameno a je to skutečně dobrá koupě. Pak jdeme kolem jednoho butiku a vejdeme dovnitř. Andymu se tam zalíbí jeden klobouk. V určité barvě. Ten, který si Andy zkusí, se pro něj hodí, ale velikost je špatná. Prodavačka nám pomůže najít další kusy, ale buď je to stejná velikost, nebo ještě větší. A ve skladu již další klobouky nemají. Smůla. Pomalu odcházíme z prodejny, kdy procházíme kolem firugíny, která má na hlavě stejný klobouk.

„Nemohli bychom zkusit ještě tenhle?“ ptám se. Nerad věci vzdávám, když je tu ještě byť poslední šance.

Jeden prodavač nám klobouk sundá a je to ta správná velikost! Tím pádem figurina ztratila, ale Andy získal vytoužený klobouk, no a já jsem udělal dobrý skutek a zaplatil jsem mu to jako dárek.

Na Champs-Elysee nás čeká ještě jeden úkol: najít obchod se suvenýry a koupit bratrovi čepici-kšiltovku z Francie.

Když jsem mu vloni v prosinci přivezl na jeho výslovné přání kšiltovku s názvem „Tokyo“ a logem Japonska, tedy sluncem, byl napřed nadšený a pak začal hudrat a ve finále prohlásil:

„Tohle nemůžu nosit, vypadám jak cvok.“

Dostal jsem za úkol ve Francii koupit něco umírněnějšího. S Andym jsme tedy vešli do francouzských suvenýrů na Champs-Elysee, nedaleko Vítězného oblouku. Zdálo se nám to tu o něco levnější než u Eiffelovky. Výběr veliký, ceny rovněž. 25€ za kus. Vzpomínám si, že jsem posledně letmo kousek odtud v postraní uličce zahlédlo rovněž turistický obchod. Skutečně jej nacházíme a vida: sortiment je tu mnohem chudší, ale námi vytipovanou čepici tu mají za 20€ a tak ji kupujeme.

Poťouchle si pomyslím,jak se bude bratrovi líbit černá kšiltovka se žlutými boky s nápisem Tour de France… ale v Praze to nakonec jakžtakž dopadlo, i když bratr opět pochyboval, jestli nebude pro blázny. Na rovinu, ta tokijská kšiltovka mu seděla mnohem líp. Ale kdo chce kam…

Blíží se francouzský státní svátek a tak v tom deštivém počasí je Vítězný oblouk ozdoben mohutnou francouzskou vlajkou. Procházíme tunelem přímo k oblouku. Myšlenkově se pokloním hrobu neznámého vojína. Pouze ale v mysli, na okázalosti jsem si já sám nikdy nepotrpěl. Ani tentokrát se nenecháme zlákat, abychom vyjeli výtahem nahoru. Navíc začíná docela hustě pršet a my raději honem honem prcháme zpátky do tunelu.

Přemýšlíme, kam se vydat. Vím kam, ale jak víte, má to háček. Nevíme jak se tam dostat. Naštěstí u Vítězného oblouku nacházím v metru a RER informace, kde mi s trochou trpělivostí umějí poradit.

Takže, jedeme k Opeře, protože nedaleko ní je náš další dnešní cíl, ono překvapení – Muzeum parfémů.

Výstup u Opery je poněkud luxusně komplikovaný. Několikero chodbami se propracováváme dokonce k mohutnému výtahu, má tak 2 metry na hloubku a 3 metry na délku. Z jeho důstojné pomalosti se dají vytušit večerní toalety a parfémy milovnic operního umění, obleky a smokingy pánů s lehkým odérem doutníků či luxusních cigaret…

Stoupáme po schodech nahoru a já v rychlosti pořizuji aspoň jednu fotografii a utíkáme se někam schovat před nepříjemným deštěm. Zastavujeme se pod stříškou malého butiku, hned vedle kavárny, na roku bulváru Kapucínů, ano toho, kde v r. 1898 začalo první filmové představení. Dokonce je zde také muzeum, ale je mi jasné, že počasí nám nedovolí se táhnout skoro až na opačný konec bulváru. Dokonce i to Muzeum parfémů je odtud sice jen 5-6 domů, ale déšť je stále dost silný. Musíme čekat, až trochu přestane pršet. Tento den je prostě ztracený…

Andy si zapaluje cigaretu, stejně jako muž s novinami vedle nás.

A já se věnuji pozorování cvrkotu v kavárně i kouzlu deštivého bulváru.

Na chvíli déšť polevuje a já se rozhoduji, že zkusíme přeběhnout těch několik bloků domů. Podaří se. Muzeum parfémů skutečně nacházíme. Vstup je, jak známo, zdarma. Zato se zpravidla očekává, že návštěvník utratí nějaké peníze v obchůdku s parfémy, připojeném k Muzeu. I na recepci Muzea to nápadně nenápadně zdůrazní slečna (anglicky) slovy:

„Muzeum je po schodech nahorů a až jím projdete, dostanete se dolů do obchodu.“

Nejsem ale tak snadno ovlivnitelný zákazník.

Samotná expozice je trochu zklamáním. Pár „destilačních“ přístrojů, skleněné válce se základními ingrediencemi a historické flakóny. To vše promísené s nezbytnými obrázky a jedním docela zajímavým videem jak se vyrábějí parfémy. Ve finále konstatuji, že to video bych si byl koupil raději, než něco dole z té nabídky parfémů.

V prodejně je nabídka pár desítek parfémů, krémů a mýdel. Ale teprve tady chápu smysl jemné práce parfémistů. Dokáží vyladit základní ingredience přidáním těch jemných, mnohdy několikanásobně dražších než onen základ. Výsledkem je ale jemná rafinovanost, nikoli pouze hrubé vůně, jak je ve většině případů nabízejí v prodejně Muzea parfémů. Svým způsobem se to nedá čichat. Trochu to připomíná spíše vůně v nějaké malé drogerii. Nic nás neosloví natolik, abychom si něco koupili, byť ze zdvořilosti třeba jen mýdlo.

Protože ten den nemá být překvapením a ztraceným očekáváním konec, jedeme do dalšího obchodního centra Les Halles. Stojí, jak známo, na místě zbourané největší pařížské tržnice a svým způsobem je možná v jejím duchu tak trochu i koncipováno. Komplex budov je totiž naplněn všemi možnými i nemožnými obchody, butiky, občerstvovacími zařízeními, službami… je to obrovské nákupní centrum. Bohužel je poněkud ponuré, osvětlení uvnitř budí spíše dojem že jste vešli do nějakých potemnělých pasáží. Projdeme sotva jednu část přízemí a táhne nás to ven. Ven! Na světlo! Světlo zatažené denní oblohy, která je v tu chvíli jasnější než tisíc sluncí.

Vracíme se na naši stanici Convention a po pár stovkách metrů jdeme nakoupit do Carrefouru – tentokrát se rozhodujeme pro grilované kuře. Na první pohled je řádně okořeněné, dobře masité, ne jako ty ošizené podměrečné kusy u nás, které s bídou osolili a vydávají to za grilované kuře. Dokupujeme další pochutiny a jdeme na hotel.

Večeře nás příjemně vyladí a dnešní den se halí do minulosti. Zítra nás čeká speciální výlet na mé přání: Versailles. A já jen doufám, že počasí bude oproti předpovědi, přeci jen o něco příznivější.

[Další, předposlední část vyjde 11.7.2011 v 11:11:11 hod.]