Do ciziny stále hezky česky

Tak jsem zase jednou, po 22 letech nového Česka, vyrazil na zájezd. Autobus byl prakticky plný až na 2 místa a frčeli jsme směr vánoční Vídeň. Změnili se čeští turisté za těch 22 let?

Přiznám se, že jsem také Čech do morku kosti. Takže jsme s mým malajským známým vyráželi vybaveni pěkně po česku: horký čaj v termosce a jídlo sebou. Jen místo klasických řízků jsme měli toasty plněné jakousi pálivou masovo-bramborovou malajskou směsí. A já jsem rád, že jsem si udělal extra i dva klasické toasty šunka-sýr, protože ten malajský jsem dokázal sníst pouze jeden.

Mladší generace to pojala praktičtěji a vedle nějakého toho chleba bohatě využívala čůrací zastávky na koupi kávy, koly, baget nebo burgerů.

Nezklamal naopak párek seniorů sedících těsně za námi: byli nabaleni byli klasickými řízky. A ještě cestou zpět on odmítal její otravné naléhání:

"Nechceš řízek? - Sněz si řízek. - Tak sněz z něj aspoň to maso, chleba nech..."

Kdo občas čtete mé blogy, víte, že k Vídni mám nostalgický vztah. V r. 1912 se tady narodil můj otec a ačkoliv se mu nikdy nepoštěstilo se do Vídně znovu podívat, mně ano a dokonce jsem nalezl místa jeho dětství. Což byl poněkud magický zážitek.

Historická Vídeň je magická sama o sobě. O to víc v čase vánočním. I tady mají vánočních trhů celou řadu, prokazatelně historických, přímo vánočních vesniček nebo ten "hlavní" před vídeňskou radnicí. Na vánoční kiosky však bylo možno narazit velmi často a často i velmi vesele.

Když jsme se tedy konečně po 5 a půl hodinách jízdy a přestávek dokodrcali do Vídně nesmírně rádi jsme se vydali do víru vídeňských tržnic i historických a jiných pamětihodností. Autobusu, sice skvělého západního double deckeru, jsme měli už tak trochu plné zuby po nepřetržitém boji s topením - nahoře přetopeno, dole zima. Jedině díky nekonečné trpělivosti řidičů a skvělé péči průvodkyně, paní Šárky, jsme to přežívali v pohodě.

Těšili jsme se s mým kamarádem, až vyrazíme v doprovodu průvodkyně na krátkou prohlídku města, protože už cestou nás zásobovala spoustou zajímavostí i praktických informací. To nebyla jen obyčejná průvodkyně. To byl člověk, který má rád Vídeň, rád se s lidmi podělí o jeho historii i zvláštnosti a nenechá vás na holičkách v jakékoli situaci. Sám mám v tomto směru podobný přístup ke svým zahraničním návštěvám. O to víc mne mrzí, že nám nakonec skupina s průvodkyní utekla - než jsme si stačili ve fastfoodu dojít na toaletu, ztratila se skupina ve víru davu... v nedohledání a v nedohlednu.  Když se nám při návratu paní průvodkyně svěřila, že Mariahilfer Strasse "vyšlápla" za pět a půl minuty, pak počítám, že v okamžiku, kdy my jsme opouštěli fastfood se její skupina pohybovala snad někde už u Opery (samozřejmě přeháním).

Tím jsme se sice nedobrovolně zbavili průvodkyně, ale na druhou také jistého spěchu. A tak jsme se v pohodě došourali do první adventní mini tržnice před kostelem Mariahilfer - česky to někdo přeložil jako Kostel Marie Pomocné... pomocné-ponocné, spíše bych použil slovo Pomáhající.

Ke své neznabožské hambě se musím přiznat, že nás ani nenapadlo zajít do kostela... zato jsme po česku šmejdili po stáncích. A rozhodli se na doporučení průvodkyně, paní Šárky, ochutnat nikoli svařák, ale punč. Tento nápoj je prý natolik oblíbený, že Vídeň prý plave nikoli na vodě, ale na punči.

Musím přiznat, že jak punč z lesního ovoce tak i z pomeranče byl skvělý a důkladně nás zahřál na další cestu. Za vrácené dva hrníčky zálohované po 2€ dostávám dokonce jako dárek 1€uro navíc - ve formě pětieurovky. A my vyražíme dál.

Když bez průvodkyně, tak bez průvodkyně, řekl jsem si. Znalecky jsem zhodnotil nejbližší přístupné pamatáky, zvažoval, zda nenahlédnout do Leopoldova muzea za rohem a pak jsem na plánoval jako další cíl naší cesty kavárnu Sacher a restaurant Rosenkrantz. Inu, typický Čech.

A vydali jsme se Mariahilfer Strasse směrem dolů. Jistá skupina považovala adventní čas za nejvhodnější pro uspořádání podpisové akce proti korupci a já jsem si v duchu říkal, zda tohle někdy napadne někoho u nás...

...trochu nás překvapila v jedné výloze netradiční přehlídka módního spodního prádla. A nevím, kdo z toho měl větší show, zda kolem jdoucí-fotící nebo model s modelkou.

Cestou jsme zabrousili alespoň do zahrady Národní knihovny a vyfotili si sochu Mozarta. A turisty, jak se fotí se sochou Mozarta.

Kavárnu a hotel Sacher jsme našli poměrně dobře, mírnou oklikou kolem Opery. Ale na prvním kulinářském místě nebyl na pořadu zákusek nýbrž oběd.

Tudíž jsme se rozhodli zkusit štěstí s oběděm u Rosenkrantze (rovněž na radu průvodkyně). Tady jsem se předvedl jako typicky český buran, když jsem se turistické služby zeptal ovšem na Rosenbauma... Naštěstí to bylo pochopeno a my se vydali doporučeným správným směrem.

Důvody záměru jít na jídlo sem byly dva. A jelikož se v blozích nepotřebuji dělat lepší než jsem, řeknu vám je po pravdě a ve správném pořadí. Tím prvním bylo to, že údajně ke kávě Kaiser-melange (což by mělo být latté) dávají zdarma hrníček navíc... - čili opět se projevila má česká vlastnost... - a tím druhým, že tady je nabídka opravdu lidové rakouské kuchyně, včetně guláše a vídeňského řízku.

Odvážně jsme se propletli auty a lidmi a vstoupili dovnitř. K našemu překvapení zde byla restaurace podobného ražení jako v Paříži "Flunch". Tedy dvě-tři patra do suterénu, tácky, stolky, a jídlo se vydává formou bufetu, ale z větší části funguje jako samoobslužná jídelna. Bohužel, davy lidí zde jsou nekonečné. Jen frontu na vstup odhaduji pohledem o dvě patra níže na nějakých sto lidí. Pochopitelně to vzdáváme. Ještě letmo kontroluji, o jaký že jsem to přišel hrníček (nic moc), a s lehkým srdcem míříme jinam.

To jinam nás přes rovněž plno plný fast-food zavede do čínské restaurace. V porovnání s českými poměry je to obyčejná "čína", jídlo standardní, ceny trojnásobné. I tak se rádi najíme a posedíme.

Strategicky zvažuji jak dál, protože čas mezitím pokročil. Nakonec si říkám: "Prioritou jsou dnes přeci jen vánoční trhy" a tak upouštím od cesty ke Svatoštěpánské katedrále. Jdeme opačným směrem, na tramvaj. Cestou ještě zakoupíme ve firemní prodejně Sacher dort - tuhle pochoutku si nenechám nikdy ujít, ať Vídní jen projíždím nebo cestuji přímo do ní. A menší než největší velikost dortu prostě nemá smysl kupovat.

Tramvaj nás popostrčí až k radnici a my se ocitáme na dohled neuvěřitelného mraveniště. Je tady doslova hlava na hlavě a my se odvážně vrháme do tržnice mezi ně.

Ani fotit se zde řádně nedá. I tak bych řekl, že lidé tu spíše korzují než nakupují. Na odbyt jde opět nejvíce punč a po něm pak obrovské klobásy v maxi rohlíku... bramborové speciality pak miluje především omladina. Já sám jsem se ale k ochutnání neodvážil: smažené bramborové čtvrtky i placičky mi přišly dost karcinogenní i na můj vkus.

Oči nám spíše přecházejí v té nabídce vánočních suvenýrů, ozdob, svíček, pochutin, a vůbec dalších stovek drobných vánočních cetek...

Po nějakých dalších 10 minutách zjišťujeme, že přeci jen bychom si rádi vychutnali něco jiného než tlačenici. Také se už nenápadně blíží odjezd... Prodíráme se davem a nakonec z toho nejhoršího davu mizíme průchodem mezi stánky do jejich zázemí. Nejsme sami, kdo "utíká" z té tlačenice. Nakonec se tím bočním východem dostáváme k budově radnice.

Tady mi padne do oka cukrárna. Shoda panuje okamžitě: když ne u Sachera, tak aspoň tady se jde na kávu a na dort!

Jenže ouha, i tady je naprosto narváno. Osud se k nám ale zachoval hezky - náhle se uvolňují dvě místa hned na kraji u dveří a my se vrháme se usadit. Trochu nechápavě pozorujeme cvrkot - energická prodavačka usměrňuje návštěvníky naprosto bez skrupulí. Posléze zjišťujeme, že tady i za 1€ je možné si dojít na toaletu (zákazníci pochopitelně zdarma).

Nejsme jediní, kdo naprosto nechápe "která bije". U vedlejšího stolku sedí starý pán - evidentně z lepší společnosti. Sedí rovně jako prkno, na sobě kdysi padnoucí oblek muže v plné síle, před sebou minerálku. A na tváři strnulý výraz "netečnosti", se kterou kontrastují vyděšené oči říkající: "Um Gottes willen!"

Standardní kávu zkrášlují dva dorty. Jeden s jakýmsi jemným meruňkovým džemem a máslovým krémem, druhý je v podstate sestavou z tužších laskonek s čokokrémem. Poctivě se o dorty podělíme z každého půl a odcházíme. Naše uvolněná místa se ale hned zaplní.

Mezitím se setmělo. Tržnice i radnice se rozsvítí tisíci světly a světýlky, neopakovatelnou atmosféru dotváří i dětský kolotoč.

Zjišťuji, že máme čas začít se vracet na místo odjezdu. Napřed trochu bloumám, protože myšlené "zkratky" nefungují - ale i tak jdeme kupodivu pořád správně. S nucenou pauzou ve fastfoodu to nakonec stíháme tak akorát. 

Dvě minuty před odjezdem, když už policista hrozí pokutou, přibíhají poslední dva opozdlici a my konečně vyjíždíme. I cestou zpět bojujeme s topením; ospalost padá na všechny a tak využívám techniky a průvodkyni, která je dole, posílám sms, že je nám nahoře horko.

Mne z ospalosti drží nad vodou především neustálé telefonování seniorské dvojice za námi.

- Jaké to bylo? - opakuje ona komusi pro jistotu, že bych neslyšel řvoucí sluchátko. - No, holka, to nebyl výlet za odměnu, ale za trest.

- Proč? - zahuhlá sluchátko.

- Proč? - rve mi seniorka bubínky, - to ti řeknu až doma.

Toto sladké tajmeství sděluje minimálně ještě jedné příbuzné či sousedce... a má zvědavost tak trochu vzrůstá. Senioři jsou známými kverulanty, tak mne silně zajímalo, jaký důvod uvede. Trpělivě čekám. Konečně se jí dovolá další známá.

- My se uvidíme až tak za půl roku, že jo? Tak ti to řeknu, - nemůže se udržet seniorka. Z jejího hlasu je znát, že se na to třese jak dítě na lízátko. A já ne že špicuji, ale spíše si zacpávám uši...

- Tak si představ, že nikdo s námi nešel - nám všichni utekli, k nikomu jsme se nemohli přidat. Tak jsme museli sami courat jen tak, - začne.

Pomyslím si něco o výzvě průvodkyně, že zájemci se mohou připojit k ní.

- No a když jsem se chtěla zastavit, abych udělala fotku, tak do mě všichni strkali, - pokračuje.

Bezděčně si představím tu situaci. Ono je obzvláště vhodné zašprajcovat se jak kobyla uprostřed jdoucího davu - seniorka je navíc přes svůj věk dobře proporčně stavěná. Takže to musel být skutečně zážitek. A seniorka uzavírá opět slovy:

- Jak říkám, to nebyl výlet za odměnu, ale za trest.

V duchu si říkám, že my pro změnu za trest musíme cestovat s nimi v jednom autobuse. Že to s touhle dvojkou bude hustý totiž naznačili hned na začátku, kdy konstatovali, že jsou v autobuse hlavní mladí lidé a ne senioři, jak oni byli čekali.

Postupně se zbavujeme všech, kteří nejedou do Prahy. Oni senioři jdou k mé úlevě ven jako první. To už mi totiž třeští hlava i z jejich série telefonátů, kdy mimo jiné komandují mobilem kohosi, kdo je má kamsi přijet vyzvednout. Div, že mu nepopisují každý kámen, kolem kterého právě projíždíme, aby si dotyčný mohl načasovat příjezd...

Pak poněkud nervózně sleduji hodinky, neboť čas kvačí a ujede-li nám poslední metro, těsně po půlnoci, bude to katastrofa jet noční tramvají. Vzhledem k tomu, že vstávám před šestou hodinou na nedělní ranní směnu, má pro mne každá minuta cenu spánku.

Závěr zájezdu vyzní vesele. Loučí se s námi nejen průvodkyně, ale také řidiči, z nichž jeden se jmenuje ještě ke všemu Karel a dostává se nám informace, že

- Vážení, ty podšálky nám vracejte. A používejte ty podšálky, protože z těch bílých kelímků se špatně pije když jsou horké. Ale vyhazujte jen ty kelímky, podšálky vracejte nám. Kolik už jich chybí Karle...? -

Tahle (moje pseudo) citace z filmu Účastníci zájezdu nás všechny rozveselí (a oba řidiči pronášejí věty mnohem vtipněji než chtěný Krobot se Staňkem v originále) a na Florenci se v pohodě rozcházíme.

K mé radosti stiháme i ono poslední metro...

...a doma, hezky česky, do lednice putují nesnědené chleby. Další dva dny budeme mít co jíst.

Nevím jak ostatní, ale ani ti senioři ani já jsem se z hlediska češství za těch 22 let příliš nezměnil. Včetně toho cestování: na cca 11 hodin strávených v autobuse připadlo 6,5 hodin na prohlídku Vídně.

Inu, šťastné a české.