Kde kanáři nezpívají aneb Dovolená II.

Kde? Překvapivě: na Kanárských ostrovech! Vybral jsem si je pro svoji letošní dovolenou a zde je druhý díl o mých příjemných i jiných dojmech z tohoto překrásného kousku světa i celé dovolené.

Že kanáři na Kanárských ostrovech nezpívají jsem si přečetl v informačním prospektu pořádající cestovní kanceláře, takto specialisty na ony ostrovy. Tudíž by o tom měli něco vědět. Prý jsou divocí. Ti kanáři. Nevím, upřímně řečeno, jak takový kanár pořádně vypadá - asi je vídám v pet centru, když jdu kupovat něco dobrého našemu kocourovi na zub - a to pochopitelně kanáři nejsou.

Faktem je, že jsem asi na poslední chvíli pár těch kanárů skutečně zahlédl poletovat; mnohem otravnější havěť byly naopak žebrající hrdličky. Naopak, zcela se klidil z cesty objektivu mého fotoaparátu papouch, který se rozhodl poletoval kolem našeho apartmánu - asi tak ve vzdálenosti 50 m. Ačkoliv měl zelené peří, dokonale mizel maskován v listech stromoví. Takže: hledejte papouška!

Ve svém vyprávění o dovolené mezi 2.-9. květnem však tak daleko ještě nejsem - zatím se teprve blížím k "poletování" letadlem směr "Kanáry".

A upřímně, málem jsme ani nevyletěli. Či spíše, vyletěli bychom hned na letišti ze seznamu cestujcích. Původně jsme měli letět jen dva, ale nakonec se k nám přidal ještě druhý malajský kamarád - národností Číňan. A tak když jsme mu přiobjednávali hotel a tím pádem i letenku, došlo k nějakému "informačnímu šumu". Ještě, že mne napadlo to zkontrolovat! (Znáte se, dostanete papír, strčíte jej do kapsy a hotovo!) Takže jsem si k mému údivu u obou malajských kamarádů přečetl, že jsou oba Mrs. - tedy "paní" - čínskému Malajci dále zaměnili jméno s příjmením, ačkoliv jsem před tím poslal přesně vypsáno co a jak, no a pak také trochu posunuli datum narození... Krátce, dost na to, aby nás vůbec nepustili do letadla. Naštěstí prodejce zafungoval bezvadně a po upozornění velmi brzy přišel voucher i letenky bezchybně opraveny. Inu, vždy se vyplatí si zkontrolovat údaje na důležitých dokumentech.

Čtyř až pětihodinový let není maličkost. Protože už mám zkušenosti s dálkovými lety, ani tento kratší jsem nepodceňoval. Jednou se zásad je, chodit. Nečekal jsem ale, že během toho letu málem vyskočím z kůže a nebo, že kdyby byla možnost vystoupit za letu, udělal bych to.

Po dobrém leteckém obědě, zapíjeném pivem - tedy celou 330ml plechovkou - (jeden z triků jak dostat více tekutin než obsáhne jen 150ml kelímek naplněný zpravidla do půli) - nuže, poté zafungovaly ledviny. Nejen u mne, ale i u malajského Malajce, který je částečně nevidomý. (Při provádění tzv. malajských masáží - což bez problémů vygooglujete - mu tento handicap pochopitelně nevadí.)

Nicméně např. na WC potřebuje v neznámých prostorách dovést, případně pomoci se vstupem apod. Seděli jsme v sedmé řadě, tudíž jsme se logicky vydali do WC v čele letadla. Běžně tam chodilo dost lidí. Tam nás slušně leč důrazně pořádal jeden pán na předním letadle, že on si platí exclusive letenku a že by se rád konečně dostal na toto WC, když už "platí". Inu, proč ne. Dal jsem mu pochopitelně přednost. Pán mi poděkoval, ale než vstoupil do WC důrazně hovořil s letuškou. Ta se vzápětí nato vrhla na mne s tím, že WC je pouze pro luxusní třídu, ať si tedy přejdu na WC do zadní části letadla. Dost mne to rozladilo, pochopitelně. Jednak mi to přišlo jako totální nesmysl neb úvodní hlášení tohoto charterového letu hovořilo jinak. Jednak se mi nechtělo s poloslepým kamarádem vláčet přes celé letadlo tam i zpět.
"A to by nešlo udělat výjimku, když je ten člověk poloslepý?" zeptal jsem se.
"Ne," spustila na mne letuška.
"Tak vám pěkně děkuju," zavrčel jsem a začal manipulovat nechápajícího kamaráda zpět.
A letuška se znovu do mne pustila a začala mi do mých zad vysvětlovat celou litanii o luxusní třídě. Zpravidla mne jen tak něco nevytočí, ale toto mne opravdu nadzdvihlo. Protože tím opakováním ještě přilila olej do ohně. Otočil jsem se a zařval na ni:
"M L Č T E !"
A důrazně jsem sekl rukou do vzduchu.
Letuška rázem zmlkla, zmizela za závěsem, ale se mnou to stále ještě lomcovalo vzteky. Takže jsem udělal zpátky dva kroky za závěs a poslal jsem jí tam vzkaz:
"Lepší mlčet než tisíc keců!"

Kamaráda jsem pak dovedl na opačný konec a po zbytek letu jsem naštvaně pozoroval, jak další lidé bezproblémů chodí dopředu na WC. Po zbytek letu ona letuška "vykázala" pryč asi jen další čtyři lidi.

Že mne to nenaladilo, jistě dokážete pochopit. Tím vztekem dokonce pak můj mozek vymazal její podobu z mysli. Během pár vteřin. Snažil jsem se po zbytek letu raději soustředit na to, že mám před sebou příjemnou dovolenou. Jakž takž se to podařilo. A na Lanzarote jsem už vystupoval naladěn pozitivně a i když má mysl číhala na sebemenší nedostatek, situaci zachránila a mou naštvanou mysl poněkud zklidnila naprosto skvělá delegátka Jana Nováková, která - netuše, co se mi přihodilo - byla milá, ochotná a dokonale starostlivá. A vlastně mi svojí nezdolnou energií spravila náladu a možná i zachránila pocity z celé dovolené, i když jsem začínal mít obavy, že celá dovolená bude tím incidentem zkažená.

(Předběhnu trochu událostem -  zpáteční návrat letadlem byl naopak bezvadný, dvě směny letušek a stewardů bezproblémové. Dokonce jsme si s jednou letuškou příjemně popovídali.)

A pak už nás tedy čekal hotel RIU Olivina Resorts. To je komplex apartmánů - více míně v jednom stylu - balkon nebo veranda v přízemí, ložnice a obývák s kuchyňkou. K tomu dva bazény s barem v zahradě, dále pak velký bezbariérový! bazén u restaurace a celodenního baru - kam je rovněž bezbariérový přístup. Dostali jsme klíč od apartmánu, k tomu klíček od pokojového trezoru, předali nám nálepky na označení zavazadel, aby je pracovník recepce dopravil až na pokoj, a nakonec na ruku nám přidělali červený pásek a bylo to.

A k čemu že byl ten pásek na ruku? O tom zase příště. Nejlépe další úterý.

A první část najdete zde.