Letní soutěž

Letní povídka pro Víkend MF DNES. /Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, institucemi, místy a událostmi je čistě náhodná a celá povídka je pouze a výhradně dílem autorovy fantazie./

„Tak se nám ta literární soutěž zatím moc nevyvíjí,“ prohlásila vedoucí hodnotitelka Amélie a pohodila dlouhými blond vlasy a stodvaceti kily živé váhy. „No, co je tohle za téma pro letní povídku,“ frkla. „Poslechni si to Gejzo...,“ obrátila se na menšinového člena poroty – jinak redakce, anžto měl zrovna službu.

„Zamilovaně na něj pohlédla a on její pohled opětoval. Po chvíli splynuli ve vášnivém letním obětí a ona si později ten večer nezapomněla zapsat to datum do svého deníčku – na památku první noci lásky ve svém životě. To ještě netušila, že to datum bude potřebovat...“

„Copak jsme nějakej plátek o čuňárnách a nějakejch úletech, na který lidi vzpomínaj?“ bouchla Amélie buclatou rukou do stolu a druhou rukou pohoupala kočárek, ve kterém se zavrněla malá, sotva tříměsíční dcerka. Taky následek jedné letní noci.

„Jo, redaktor tvrdej chleba má, Gejzíku,“ povzdechla si Amélie a setřela si pot z čela. Nenávistně zavadila pohledem o meteostanici ukazující 32.C ve stínu. Tady v redakci to bylo minimálně o 5 stupňů víc. „Ta klimatitace zase nefunguje, že jo?“

„Jo, já tam zavolám,“ houknul odevzdaně Gejza, který si už navykl, že jako jeden z mála mužských v přefeminizované redakci musí oddřít veškerou „chlapskou“ práci. Jakoby Amélie nemohla ten telefon zvednout a zavolat na údržbu sama! Občas pocítil silné touhy s tím praštit. Ale jako příslušník etnické menšiny byl jednak patřičně hrdý na své místo redaktora-poskoka, jednak musel myslet na hladové krky doma – také následek nejedné letní noci.

Svou  „romňi“ (manželku), jinak rovněž redaktorku tohoto časopisu, svedl právě při letním měsíčku, když se zdrželi do pozdna v redakci po jedné oslavě. „Se divim, že to první dítě není debilní,“ pomyslel si Gejza ve vzpomínce na onu noc. „Tolik chlastu se snad do nás nemohlo ani vejít.“

Romňi Anča, jak jí rád v žertu říkal, byla ale fajn holka a ráda podlehla tehdy ztepilému Gejzovi ještě několikrát, až se v redakci začalo šuškat, kdy že bude svatba. Byla, až když se ukázalo, že jinak nemůže ani být a svatby se zúčastnila celá redakce jako jeden muž; vlastně jako jedna žena. Kromě Gejzy a šéfredaktora Horňáčka se totiž ve dvacetičlenném kolektivu časopisu Ženský dnešek o moc víc potencionálních mužů nevyskytovalo. Horňáček byl ovšem již dávno ženatý a odolával všem svodům redaktorek, sekretářek a administrátorek. Zlé jazyky tvrdily jednak, že je pod pantoflem, jednak, že manželstvím maskuje poněkud jiné choutky. Pravda, byl zde ještě síťový admnistrátor Karel, ale to byl tichý blázen zamilovaný do svých serverů – a žádná ve skutečnosti netušila, že „Kája“ žije nadivoko s pěkně hustou roštěnkou, s dredama, tetováním a bohatými ozdobami v uchu, nose, na jazyku a na dalších, pro změnu intimnějších partiích. Inu, tichá voda...

„Jdu kojit,“ zvedla se rázně Amélie, zatímco židle si ulehčeně oddechla – ještě chvíli nést těch stodvacet kilo živé váhy a už by ji asi neunesla.

Gejza jen kývnul hlavou. Coby mladý otec tří dětí měl tuhle větu zarytou v podvědomí víc než malou násobilku. Položil telefon – údržbář prý přijde do hodiny. Měl těch dobrých 15-20 minut pro sebe, než se Amélie vrátí. Odebral se na onu místnost, v klidu se posadil a zapálil si. Však se to na tu chvíli v redakci nepo... že tam nikdo není.

Ve dveřích se srazil s údržbářem. „Máte to hotový. A řekněte tý vaší křehuli, ať příště na ten spínač tolik netlačí. Stisknout JEMNĚ...“ A odkráčel.

Křehule se ironicky přezdivalo Amélii, která si přes svoji váhu stále zachovávala jistou eleganci. Když po chvíli šťastně vtlačila opět kočárek do prostor redakce – nadechla se spokojeně klimatizovaného lehounce chladného vzduchu. „Tak to má být,“ pronesla a odtlačila kočárek do kouta, mimo proud klimatizace. V koutě původně sedávala elévka Janička, ale mohutné Amélii a jejímu kočárku musela ustoupit. Ne nadarmo se říkalo, že Amélie má v redakci pomalu větší moc než šédredaktor.

„Tak já se jdu zas probírat těma letníma povídkama,“ zabrblala a židle zaskřípala na protest proti další šichtě. Nehledě na příjemnější klima v místnosti se Amélie znovu začala potit. „Tahle soutěž bude průser,“ pomyslela si nad dalším literárním pseudoskvostem. Znechuceně prolítla zbývajících pár soutěžních veleděl a hodila pohledem po hodinách. Ještě hodina do oběda! Už teď má hlad, blbou náladu, že se soutěž o letní povídky nedaří. Horňáček bude řádit. Ale co, ať řádí, ona za to nemůže, i když tu soutěž vlastně vymysela.

„Jdu na chvíli ven,“ prohlásil Gejza. Mohl si to dovolit. Měl naděláno. Diskuse na netu, kterou měl na starosti, byla zkontrolovaná. Žádný voluntarismus zde nehrozil. Jiní než registrovaní přispěvatelé sem stejně přispívat nemohli. Těch pár odbojných po pár dočasných zákazech rychle pochopilo, že revolta se tady pěstovat nebude a nebo odpadli úplně. – A podle zkušenosti teď byla mrtvá diskusní doba. Další škrábové, jak jim Gejza říkal, se začnou projevovat, až se vrátí z oběda a odkrvený mozek začne znvou fungovat.

Amélie jen kývla blonďatými prameny splývajícími na široká ramena.

Když zůstala sama, spokojeně si odfoukla, až židle znovu zaprotestovala. Mateřským okem zkontrolovala spící malou a pohodlně se opřela.

„A zítra nám začíná víkend,“ řekla si s pohledem upřeným do okna. „Letní víkend.“ Jen kdyby po něm nepřišlo zas pondělí a Horňáčkova redakční rada, kde se bude probírat předfinálové kolo soutěže o letní povídky.

„Sakra práce!“ pomyslela si Amélie.

Náhle ji cosi napadlo.

A pak už jen klik klik sem, tuk ťuk tam... Email byl hotov. Dalších pár kliků a desítka klapání na počítačové klávesnici. A znovu kliknutí a psaní... až tu náhle byla nová registrovaná přispěvatelka.

A Amélie si poposedla na skřípající židli, opřela se lokty o stůl a s pohledem upřeným do monitoru se vrhla na klapky na klávesnici:

Letní povídka pro Ženský týden.

Napsala T. Čechová.

Byl to neuvěřitelně horký letní den...