"A máme tu Štědrý den..."

Během pobytu v zahraničí člověk vyvádí někdy všelicos, aby si vytvořil atmosféru Čech. Dopadá to pak všelijak - komicky. Někdy si k tomu pomůže sám, jindy mu musí vhodný podnět nakukat kolega.

M. Faltyn

Ten poslední studijní rok v sovětské Moskvě byly vánoční a novoroční svátky opravdu "vypečené". Už v předcházejícím vyprávění jsem vám popisoval, jak úžasně jsem pekl "vánočku" - necelý týden před vánoci a jak "úžasně" to dopadlo. I nastal Štědrý den.

Ne Štědrý večer. To ráno, kdy jsme se probudili, bylo do něj ještě pořádně daleko; zejména díky tomu, že můj spolubydlící na koleji - fámista - pronesl: "Hele, slyšel jsem, že dneska budou někde v Moskvě prodávat kapry z Čech. Co kdybys vyrazil ven je koupit? Já zatím udělám salát."
"No jo, ale kde?" ošíval jsem se.
"No, začni v prodejně Oceán, tam už se když tak doptáš."

Univermag Okean byl blízko nás, tak jsem ochotně vyrazil. Když v Moskvě řeknete blízko, tak je to přinejmenším vzdálenost tak přes půl Prahy. Naše studentská kolej byla v regionu VDNCH a Okean byl naštěstí opravdu blízko: za dnešní stanici Aleksejevskou - tedy v podstatě jednu a půl stanice metra od nás. Zahalený do kožichu, vyzdoben ušankou jsem se prošlapal zimou do daného obchodu.

"Ryba maróžennaja - treska - pradáža zakánčivajetsja!" (Mražená ryba, treska, prodej končí!) přivítal mne hned nad vnitřními vstupními dveřmi hlas z amplionu. Od dveří se pak šinula fronta sovětských hospodyň, vesměs babušek, které trpělivě stály v řadě.
Přesunul jsem se podél nich, odhadoval jsem tu frontu tak na 2 hodiny. Její vrchol pak končil u prázdné kachličkové vany. Měl jsem štěstí. Zrovna se odklopilo plechoté víko okna a po stejně plechovém násypu sjelo neochotně dolů několik málo velkých sáčků s mraženými rybami. Chtivé ruce se po nich vrhly a fronta se posunula o 3 lidi dál. Dotyční tři šťastlivci mezi sebou mezitím měnili plastové "pytle" s obsahem - to když někdo potřeboval větší či menší množství než navážené.
Z mých čtyřletých zkušeností pobytu v Sovětském svazu mi bylo jasné, že prodavačky za mléčnou skleněnou stěnou ne nepodobnou márnici, se nejenže nepřetrhnou v pracovním tempu balení, ale ani si nedají nohu za krk kvůli rovnoměrnému navažování ryb. Prostě: komu padni - tomu padni!

"Ryba maróžennaja - treska - pradáža zakánčivajetsja!" zaznělo mi znovu nad hlavou.

"Tak na tohle mě s mými zkušenostmi po čtyřech letech pobytu tady nenachytají - treska brzy dojde. Nebudu ani omylem riskovat a stát tady dvě hodiny zbytečně," pomyslel jsem si a vyrazil na zběžnou prohlídku po mražených boxech. V nich obsažené mořské, nikoli sladkovodní ryby mne dvakrát neokouzlily - navíc jako náhrada místo českého kapra byly svými tvary většinou poněkud nevhodné. A vyšel jsem tedy z obchodu ven.

Nejbližší vhodný obchod s rybami byl přímo v centru, nedaleko metra Beloruskyj vokzal. Vyrazil jsem tam a skutečně: nádrž plná jakési vody a neomluvný rybí zápach mne přesvědčil o tom, že živé ryby měli a snad ještě mít budou.

"Ne, kapry jsme neměli snad půl roku," zasmála se na můj dotaz prodavačka. "Ale někdy zítra odpoledně čekáme mořské okouny."

"A dneska už nic?" zkoušel jsem to nadějně.

"Ne, až zítra... ale přijďte, bude jich dostatek."

 "Děkuji," poděkoval jsem vzorně a pomyslel si, že já bohužel kapra potřebuji už dnes.

Nebudu vás v této fázi vyprávění napínat. Během dalších dvou-tří hodin jsem obešel, tedy rozumějte, objezdil, ještě další dva obchody. Kapry v žádném z nich ani neměli, ale ani už dlouho neviděli.
Bylo mi jasné, že kolega spolubydlící zase vyprodukoval jednu ze svých fám. Co teď? Teď už nestála otázka zda s kaprem, ale s jakou rybou se domů vrátím. Nejpříhodnější se mi proto zdálo koupit rybu tam, kde jsem téměř před pěti hodinami začal - ve specializované rybí prodejně Oceán.

"Ryba maróžennaja - treska - pradáža zakánčivajetsja!" (Mražená ryba, treska, prodej končí!) přivítal mne opět nad vnitřními vstupními dveřmi známý hlas z amplionu. Od dveří se pak šinula stále ta samá fronta babušek, které trpělivě stály v řadě.

"Já vůl," vynadal jsem si. "Už jsem mohl mít tresku dávno koupenou a být v teple doma. Jenže teď nemá cenu si do fronty stoupat. Při mé klice určitě ta ryba dojde těsně přede mnou."
S nákupním vozíkem jsem se vydal dál po prodejně, nyní již důkladně studovat co je v přilehlých mražených boxech. Pohled do jednotlivých vykachličkovaných boxů mi znovu vyvolal dojem pitevny.

"Cena," říkal jsem si. "Hledej ryby za vysokou cenu, tím pádem určitě budou dobré."

Nakonec mi padlo do oka cosi nádherně narůžovělého, barvou na způsob mořského lososa. Cena 4,5 ruble za kilo tomu také odpovídala (což při našem měsíčním stipendiu 120 rublů představovalo náklady na živobytí na 1 den).

"Ovšem pozor!" řekl jsem si: "Jak se to asi připravuje? Ne každá ryba se dá smažit."
I začal jsem poslouchat co si kolem daného prodejního boxu špitaly místní zákaznice. Z jejich cvrkotu jsem vyrozuměl, že se skutečně jedná o kvalitní a drahou rybu. Duše se mi naplnila uspokojením. Tohle bude víc než důstojná náhrada za kapra! A pro jistotu jsem se pak ještě zeptal jedné dámy v luxusním kožichu, která rovněž kladla sáček s růžovým obsahem do košíku:
"Prosím vás, dá se ta ryba smažit?"
"Ano, také," dostalo se mi odpovědi a já už neváhal, neztrácel čas a vhodil rovněž sáček do nákupního vozíku a mazal s ním k pokladně.

 "Ryba maróžennaja - treska - pradáža zakánčivajetsja!" znělo mi výsměšně z reproduktoru nad hlavou, když jsem tak po další hodině opouštěl obchod...

"Tak co, koupils?" uvítal mne po příchodu kolega spolubydlící.

"No kapra ne!" zpražil jsem ho. "Kde jsi k té informaci přišel?"

"No, někdo to říkal ve škole."

"No, kdo ví kdy a kdoví kde, co? Mám v nohou přes půl Moskvy! Ty máš fakt skvělý informace!"

"A co jsi tedy koupil?"

Pochlubil jsem se mu se svým důkladným průzkumem a sháněním informací o naší štědrovečerní rybě a přesunul jsem se do koupeny, abych tady v umyvadle rybu hned opláchl. Sáhnul jsem hrdě do nákupní tašky, vyndal a rozřízl sáček a začal z něj sypat "rybu" ven.

Spolubydlící v tu chvíli příšerně zařval!

A já jsem se lekl a vyděsil dvojnásobně. Jednak jeho řevu, jednak toho co se hrnulo ze sáčku ven. Vytřeštil jsem oči. To růžové vypadalo jako zmrzlá gumová rukavice, akorát místo prstů to na konci končilo jakousi špičkou.

"COS to koupil?! A jak že jsi říkal, že se to jmenuje?"

"No, kalmary tomu říkali."

"Ale to není ryba, to je něco jako sepie nebo chobotnice. A to se dá smažit?"

"No dá - ještě speciálně jsem se na to ptal."

"Tak se do toho dej, za chvíli už tady bude naše návštěva - jedna kamarádka, kterou jak víš jsem pozval."

Tak jsem se do toho dal. Omyl jsem dvě-tři "rukavice" (zbytek putoval za okno a vydržel tam do jarního tání, kdy jsme jej již mírně zapáchající vyhodili). Dále jsem použil klasický český postup: omýt, osolit, trojobal. Drobnou inovaci doznaly rozměry porce. Protože gumová rukavice nařezaná do kroužků se špatně obaluje - i nařezal jsem vše na proužky asi tak 2x5cm. Pln zvědavosti, jaké že to vlastně bude, jsem vzorově dal dva ty proužky smažit do rozpáleného oleje.

K mému velkému překvapení se "ryba" téměř okamžitě stočila do ruličky. No, nějak se ji nakonec podařilo osmažit. Napíchl jsem nyní již mini-ruličku na vidličku, vyfoukal a pln očekávání jsem se do ní zakousnul. Utrpěl jsem další šok. Sousto při zkousnutí v mým ústech zapružilo, vzepřelo se ukousnutí a po uvolnění čelistí se opět vymrštilo do své původní formy i velikosti.

"Ježíši, co to je?!" zabědoval jsem zoufale.

Spolubydlící rovněž provedl svůj pokus s ukousnutím sousta. Se stejným výsledkem. 

(Od té doby vím co to je, když se řekne, že je něco tvrdé jako podrážka. Tohle dokonale vystihovalo ono přirovnání.)

"Co teď? Tohle nabídnout nemůžeme."

"A ta ženská v obchodě ti říkala, že se to dá smažit?"

"No, říkala, sice se zmiňovala i o tom, že se to dá podusit, ale to smažení mi potvrdila."

Spolubydlící jen pokýval hlavou i rameny, postavil na elektrický vařič kastrůlek, nakrájel další porci kalamara a pustil se do procesu dušení na nakrájených rajčatech. Kupodivu během několika minut "masíčko" nejen zbělalo, ale i změklo a mělo velmi příjemnou chuť.

"No to je teda kapr, neodpustil jsem si."

"No, hlavně, že jsme přišli na to, jak to připravit."

V tu chvíli vstupovala do dveří pozvaná návštěva, jedna studentka... a my jsme pak servírovali "českou" štědrovečerní večeři - bramborový salát a kalamáry dušené na rajčatech.

Jako dezert se podávalo mnou spáchané vánoční cukroví a také "vánočka" -  zvrásněná tvrdá hrozinkovo-mandlová placka, ne nepodobna měsíční krajině. Ale o ní už víte z předchozího vyprávění.

Co však nevíte je, že celé tyto "vypečené" svátky měly svou poslední tečku do třetice - přímo na Silvestra.

Ale o tom zase příště, protože  

Silvestr je za dveřmi.