Jak jsem byl asistentem režie I.

Téměř 10 let jsem byl zaměstnancem Státního filmu ve Filmovém studiu Barrandov. Dneska už se tomu směju, aneb veselé historky z natáčení. Část první - o erotice.

SLOVO NA VYSVĚTLENOU: Obvykle se říká, že na veselé věci člověk vzpomíná nejčastěji, když je mu nějak mizerně. Tak jsem se rozhodl to zkusit. Kolegyně, která má noční, nepřišla do práce. A tak táhnu 16ti hodinovu směnu - odpolední+noční. Vlastně 15ti - kolega, který má ranní, slíbil přijít o hodinu dřív. A já jsem si řekl, že když už mne potkala takováhle nepříjemnost [a já vím kolik lidí by mi řeklo: "buď rád, že máš práci!"], tak jsem se rozhodl vykutat ze svých vzpomínek něco snad veselého. Tady to je.

PŘEDMLUVA: Do Filmového studia Barrandov jsem nastoupil v r. 1981 hned po skončení filmové školy. Samozřejmě s cílem, snem a přáním stát se slavným filmovým režisérem. (Kdo by nechtěl, že jo?)
Začínat se ovšem muselo od piky - od funkce asistenta režie. A tak jsem následujících 5 let do filmového debutu povídkou ve filmu z r. 1986, a vlastně ještě rok po něm, byl "asákem" a poté i pomocným režisérem. Na svém kontě mám v těchto dvou funkcích na 30 celovečerních hraných filmů. Jako asistent jsem zpočátku dělal i na 3 filmech ročně. Jak jsem to tehdy vůbec stíhal, když průměrná výroba jednoho celovečerního hraného filmu byla 5-6 měsíců, se mne neptejte.

O zážitky při filmování nebyla nouze. Aby ne. Všechny ty filmové historky, které tak rádi nefilmoví lidé hltají, vznikají jednak díky tomu, že u filmu vždy byly silné osobnosti a také díky tomu, že film je poměrně velký štáb v základu více jak 40 lidí, které je třeba denně organizovat, směřovat, usměrňovat s jediným cílem - natočit aspoň 3-5 minut čistého času 90-100 minutového filmu. A někdy takové historky vznikají třeba i v zájmu hájit čest své profese.

Psal se rok 1983 a já jsem se dostal jako asistent režie k jednomu z velmi dobrých, byť dnes trochu pozapomenutých režisérů, Štěpánu Skalskému. (I on začínal u filmu jako asistent režie, mimo jiné na filmu Anděl na horách.) Byla to má asi pátá, šestá asistentská práce a sice na jeho filmu Všechno nebo nic. Štěpán Skalský točil vždy spíše psychologické sondy do osudů lidí a ani tento film nebyl výjimou. Spíše naopak. Tentokrát šlo o poněkud překombinované drama dvou sobě odcizených bratrů, s rozdílnými osudy, které spojí nekonformní dívka a pomůže jim poznat nejen cestu při hledání osobních hodnot, ale i cestu jednoho k druhému. Vladimír Kratina coby sochař, který přijde o ruku. Ondřej Pavelka jako kariéristicky prodejný cyklista. A Zora Jandová jako osudová žena.

Oba dva bratři spolu soupeří o onu osudovou ženu. A když v jednu chvíli vítězí cyklista, prožije milostnou vášeň s onou mladou osudovou ženou.

Scéna se natáčela ve srubu u jednoho rybníka, vzdáleného civilizaci, někde na pomezí Středních a Jižních Čech. Že to bude natáčení přinejmenším zajímavé napovídal už začátek, ještě se ani nezačalo. Sotva celý štáb s technikou, světly a agregátem přijel, zjistili jsme, že rybník někdo upouští. A klesá zrovna ten jediný cíp vody, na který je vidět oknem a dveřmi ze srubu. I bylo nutno urychleně zorganizovat akci - zjistit, kdo za to může a hlavně, kdo má klíče od hradla hráze. Podařilo se asi po půl hodině a k dychtivému davu filmařů ještě přibyli další dva diváci z místní vodohospodářské správy. Zejména poté, co zjistili, že se bude filmovat erotická scéna. V roce 1983, prosím!

Vůbec se nedivím Zoře Jandové, že nestála o to odhalovat své jinak velmi krásné vnady, před takovou bandou filmových čumilů. I požádala pomocnou režisérku Ladu Vackovou, takto manželku režiséra Skalského, aby se postarala o to, aby při vlastním natáčení ve srubu tu bylo co nejméně lidí a nikdo další z okolí se na ni také nedíval.

Paní Lada byla žena sice drobná, sporá žena, ale velmi energická. (Jinými slovy, typická žena u filmu.) K hereččině prosbě se proto postavila rázně: "Neboji se Zorinko, to já zařídím!" A skutečně začala "zařizovat". Bohužel, jako vždy, se k tomu postavila maximalisticky, což ne vždy mělo blahé důsledky. 

Celý štáb, který se bezprostředně neúčastnil natáčení scény, se musel jako jeden muž vzdálit 5 metrů za linii výhledu chaty na rybník. Včetně mne, o tom doufám nepochybujete.

Druhé, co paní Lada "zařídila," bylo, že vykázala zvukaře z "placu" s tím, že mikrofon pro zvuk bude držet ona sama a nikoli mikrofonista. Pak vykázala asistentku "klapku" - s tím, že tabulkou klapne před začátkem záběru ona sama. Jistě by byla s chutí vyhodila i svého manžela, ale jaksi z jeho titulu režiséra jej ze scény vykázat dost dobře nemohla. Pokus vyhodit z placu asistenta kamery, tzv. "švenkra" jí nevyšel - jindy nenápadný kameraman Jan Macák se tomu razantně vzepřel - hájic si tím řemeslné gró své profese.

A že se tedy bude točit. Maskéra naposledy upravila Zoru a Ondru (oba ještě v županu) a... "STOP!" ozval se od kamery švenkr: "Ta voda na pozadí, ve dveřích a za oknem je úplně mrtvá." Nastala velká hurá-organizace, jako vždy, když se u filmu musí zařídit něco nečekaného a hlavně nepředvídatelného, tudíž neplánovaného. Tady naštěstí vypomohli naši noví přátelé porybní. Ochotně nám zapůjčili loďku. Do ní v stoupili dva dobrovolníci v holinkách a přešlapováním začali dělat vlny. Než se nastavila správná vzdálenost, aby se voda za okny jen čeřila a nebyla přímo vidět kola jdoucí od loďky, to také chvíli trvalo, nehledě na to, že do toho opět vstoupila Zorka s prosbou k paní Ladě: "Oni by mne mohli vidět." Loďka byla v tu chvíli vzdálena od oken asi 10 metrů, čili šlo o holý nesmysl, nehledě na to že pánové museli koukat aby nespadli do vody a ne do nějakého srubového okna.  Nicméně to nebránilo paní Ladě v rázném organizačním vyklízecím pokynu: "Otočte se zády, houpat a - nedívat se!"

KLAP! První záběr vášnivého příchodu do srubu natočen. A aby se celé to postavení kamery a světel nemuselo bourat, točily se pochopitelně nejprve všechny záběry orientované tím jedním směrem na přeskáčku (což je u filmu spíše běžná praxe). Takže jako následný záběr se točila Zora Jandová, která právě po milostné vášni otevře dveře a zahledí se do dálav na hladinu rybníka.

Zkouška odhalila jednu nemilosrdnou věc, a sice, že se silné srubové dveře zase zavírají zpět. Někdo je musel po otevření tedy podržet. Hádejte kdo.

"Martine!" zavelela paní Lada. "Vem to zadem kolem srubu a budeš přidržovat dveře! A nekoukat se!"

Jistě vás nemusím dvakrát ujišťovat, že držení dveří je ta správná vhodná činnost pro absolventa vysoké školy v oboru filmové režie. A hlavně: abych Zoru viděl (a ne že bych byl nechtěl!), musel bych být přinejmenším Bystrozraký - nikdo jiný by totiž přes ty 15cm tlusté dveře neprohlédl skrz. /viz foto - za těmi dveřmi opravdu z druhé strany stojím já!/

KLAP! "Houpat! Nedívat se!" zavelela paní Lada a jedním dechem znovu zopakovala: "Martine, držet dveře a nekoukej se!"

Nemusel jsem ovšem nikterak litovat, že nemohu Zoru vidět. Jednak jsem věděl bezpečně, že mne čeká filmová projekce pracovních záběrů - takže uvidím opravdu všechno...

...a jednak se mi během následného natáčení, kdy bylo nutno dveře neustále přidržovat, naskytla situace, kterou si budu pamatovat celý život.

Jak jsem tak přidržoval dveře a zakopával jsem o změť kabelů jdoucích od našeho pojízdného elektrického agregrátu (v podobě adaptované vojenské nákladní Tarty V3S), zjistil jsem, že na mé straně, kde jsem držel dveře, hned vedle srubu si rozložil svoje nádobíčko zvukový mistr Adolf Böhm. Byl pro tuto práci vybaven kempinkovým křesílkem a hlavně stolkem, na kterém byl profesionální nahrávací magnetofon Nagra. A vedle něj seděl v dalším křesílku po právu načuřený, z placu vyhozený mikrofonista a občas pronesl: "Pche, takovejch už jsme viděli!"

Došlo ke krátké pauze a přestavbě kamery i světel - obrátil se směr a že se budou točit hlavní milostné dialogy scény. Z nějakého důvodu jsem musel opět manipulovat dveřmi a přidržovat je. Tak jsem si v tu chvíli ani nevšiml, že mikrofonista na chvlku zmizel a pak se zase objevil - s druhým, úzce směrovým mikrofonem.

KLAP! ...začalo milostné šveholení mezi Pavelkou a Jandovou. Mou pozornost ale upoutal sedící zvukový mistr Áda Böhm, který se usmíval od ucha k uchu se slovy: "Chceš si nahrávat zvuk, tak si ho nahrávej." A otáčením knoflíku na magnetofonu přidával do nahrávky dialogu zvuk s onoho druhého směrového mikrofonu. Ten měl elegantně hozený přes rameno vedle sedící mikrofonista a mířil jím na hučící elektrický agregát, vyrábějící z benzinu elektrickou energii pro náš film.

PRACOVNÍ KONTROLNÍ PROJEKCE onoho natáčecího dne se příliš nevyvedla. O pár dní později vyvolení tvůrci shlédli co natočili. Jak to probíhalo vím od scriptky Ivany Malíkové.

Přišel druhý, ještě němý záběr, kdy se Zora ladně vypne ve dveřích. "Jéžíšmarjá, dyť ona vypadá jak kostra!" zabědovala hlasitě pomocná režisérka Lada. "To budeš muset vystřihnout nebo nějak zkrátit," rozhodla za svého manžela, režiséra Skalského, který jen útrpně hleděl na to co mu nabízelo filmové plátno. Bohužel, omezené osvětlení se nešťastně zkombinovalo se světlem od dveří a hra světla a stínu zcela nevhodně vykonala své: zdůraznila Zorince všechna žebra a vypadalo to hrozně.

Následoval další němý záběr, kdy Pavelka "pracuje" na Jandové. "Co to tam proboha dělá! Vždyť to vypadá jako když jí dává umělý dejchání!" bědovala opět Lada. A bylo jasné, že s tím bude ve střižně práce jak na kostele. Ale nejen ve střižně!

To nejlepší při pracovní projekci přišlo potom. "Víš, já bych ti chtěl říct..." začal takovými a nebo podobnými slovy svůj text filmový hrdina Ondřej Pavelka a zbylá jeho slova zanikla ve zvuku mohutného "žuch, žuch, žuch, žuch!" To byl motor elektrického agregátu, který do zvuku snímaného paní Ladou ve srubu přimíchal zvukový mistr. Paní Lada zírajcí na tu hrůzu v projekci se hlasitě nadechla a ... byla zticha! Ve vteřině jí došlo, která bije a včas zavřela ústa. Zbytek dialogů se tedy odehrával spíše za zvuku žuch, žuch, žuch, žuch a vše se to potom pochopitelně muselo pracně napravovat při dodatečném ozvučování dialogů filmu nahráním ve zvukovém studiu.

Na tuhle lekci jak bránit profesionální řemeslo jen tak nezapomenu. Byla to mistrovská lekce. A spravedlivá odplata za porušení nepsaného profesionálního filmařského kodexu. Neplést se druhému do řemesla a držet se jen své profese! (Kéž by se to dodržovalo i dneska!) Mně osobně to tehdy pomohlo ještě v jedné věci. Díky tomu, že jsem se nachomýtl volky nevolky výrobě onoho žuch, žuch, žuch, žuch!" a ještě k tomu jsem sám byl v potupné akci držení dveří, zvukový mistr Adolf Böhm mě vzal spiklenecky "do party" a od té doby jsem to měl u něj vždycky dobré, kdykoli jsme se potkali na některém jiném filmu.

A kdykoli si na film Všechno nebo nic vzpomenu, vybaví se mi hlas Lady Vackové s jejím: "Martine, nekoukej se" a já za mohutným dveřmi a vedle mne Adolf Böhm míchající žuch, žuch, žuch, žuch.

/No a další historku zas třeba někdy, ale opravdu jen někdy příště./

DOSLOV: Celá moje slavná filmová kariéra skončila rokem 1991, kdy jsem stejně jako ostatních 2000 zaměstnanců Státního filmu obdržel dopis od tehdejšího ředitele Filmového studia Barrandov, Václava Marhoula, ve kterém mi oznamuje výpověď. (Ano, téhož, který natočil film Tobruk.) Bez nějakých 4-5 měsíců jsem byl 10 let na Barrandově a byl jsem doslova krůček od svého průlomového filmového debutu - celovečerního historického filmu. V souladu s tehdejším právě natočeným Menzelovým filmem jsem si řekl "konec starých časů" a  vědom si reality (která jako vždy překonala i ta nejpesimističtější očekávání) jsem se rozhodl, že od tohoto okamžiku budu pragmaticky brát v životě šance tak jak půjdou a nebudu litovat zmařených snů a iluzí stříbrného plátna. Věděl jsem přesně na co mám a na co nemám žaludek. O pár let později jsem vědomě pověsil na hřebíček práci v profesi pomocného režiséra a tím jsem až na občasné herecké epizody záměrně skoncoval s filmem. I když docházelo k dalším pokusům o návraty k režii, karta vždy vyšla jinak. Netrápím se tím a hlavně: nic si nemusím a nepotřebuji dokazovat - ani v režijní profesi, ani v životě, který mi to bohatě vynahradil jinak. Vždycky jsem jednal v duchu svého kréda, živit se čestně a poctivě a ostatním se netrápím, protože na mnoho věcí nemám žaludek. Kdyby ovšem někdo z vás měl zbytečných 30 a více milionů (nejlépe dolarů), rád se k filmu jako režisér aspoň na chvíli zase vrátím. :-)

Foto:

1/ Perex: www.csfd.czuzivatel1491-nepi

2/ http://www.dreihaselnuessefueraschenbroedel.de/bilder/cast23a.jpg

3/ http://sip.denik.cz/celebrity_sex/dnes-se-svleka-zora-jandova20080629.html