Jak jsem byl asistentem režie II.

Téměř 10 let jsem byl zaměstnancem Státního filmu ve Filmovém studiu Barrandov. Dneska už se tomu směju, aneb veselé historky z natáčení. Část druhá - o alkoholu.

PŘEDMLUVA: Do Filmového studia Barrandov jsem nastoupil v r. 1981 hned po skončení filmové školy. Samozřejmě s cílem, snem a přáním stát se slavným filmovým režisérem. (Kdo by nechtěl, že jo?)
Začínat se ovšem muselo od piky - od funkce asistenta režie. A tak jsem následujících 5 let do filmového debutu povídkou ve filmu z r. 1986, a vlastně ještě rok po něm, byl "asákem" a poté i pomocným režisérem. Na svém kontě mám v těchto dvou funkcích na 30 celovečerních hraných filmů. * Za těch 10 let mám řadu nepřeberných zážitků i zkušeností. Původně jsem se k nim nechtěl vracet tak rychle, ale jedné čtenářce se mé předchozí vyprávění líbilo natolik, že vyslovila naději, že budu pokračovat brzy a dala si dokonce na můj blog RSS, aby jí pokračování neuniklo. Takže za to, že předchozí historky z natáčení mají pokračování tak rychle, poděkujte, prosím, jí. A já jí pochopitelně děkuji rovněž.

/Foto Filmových ateliérů Barrandov, původní části, kterou postavil v 30. letech Miloš Havel./

Že alkohol je metla lidstva, víme všichni. A přesto pijí "všichni." I já. Jenže z jistého důvodu mne nikdo nedonutí dát si byť jen loka, pokud jsem v práci. To bylo tak...

Přidělili mne jako asistenta režie na Barrandově k jednomu režisérovi - bezvadnému člověku, který si bohužel ničil život notorickým alkoholismem. Nechtějte, abych jmenoval. Ať už samotný film nebo pana režiséra. Výjimečně nebudu. Přestože jej znáte a natočil i pár filmů, které jsou dodnes mezi diváky oblíbené.

Pan režisér svůj notorismus doháněl politickými funkcemi a později natáčením neuvěřitelných, s prominutím, sraček. I tentokrát se jednalo o politické veledílo, dokonce s mohutnou podporou armády.
Pan režisér často chodil dělat "kákinu", jak to nazýval. Potácel se vždy na nejbliží WC se svou koženou taškou - zpravidla v ní měl schovanou lahev rumu nebo vodky, zde si mohutně přihnul a vypotácel se ven, a byl - bohužel - řadě členů svého štábu pro smích. Jak říkám, byla to škoda a nesmírná tragédie - protože když byl pan režisér střízlivý, byl fajn, byl vtipný i laskavý. Já jsem svým způsobem prožíval šok. Napřed jsem vůbec netušil, "která bije," a když mi to začínalo docházet - tak jsem se za pana režiséra doslova a do písmene styděl. Byla to i první facka mým studentským představám o osobnosti a charakterových kvalitách profese režiséra.

Pan režisér jakž takž režíroval. Pokud ne, zachraňoval to jeho kameraman - skvělý člověk, se kterým jsem se o několik let později sblížil i lidsky a profesně. Uměl prostě situaci podržet a když na to přišlo, tak v podstatě i režírovat. Jinak celkem trpělivě snášel páně režisérův notorismus. Nebudeme si nic nalhávat - byly v tom peníze. Nemohl si dovolit netočit, potřeboval honorář za natáčení filmu.

Vězte, že v 70-90. letech (jinými roky nemohu sloužit, informace nemám) se plat lidí u filmu, tzv. štábu, sestával z pevné měsíční mzdy - základu (můj nástupní plat byl 980,-Kčs hrubého) a honoráře za celý film rozpočítaný na doby výroby filmu, zhruba 6 měsíců (u mne 3,600,-Kčs za 1 film). Kdo netočil, nebyl na filmu - bral pouze základ. A ten i u exponovaných tvůrců se pohyboval v několika málo tisících, čili žádná sláva. A kdo měl nějaké půjčky, děti na studiích, splácel družstevní byt, auto apod. tak natáčet potřeboval. Naštěstí se natáčelo v průměru kolem 40 celovečerních hraných filmů ročně; další výrobu slušně doplňovala tehdy bohatá filmová televizní tvorba i zahraniční filmové zakázky. Práce tedy byla. Ale také to občas znamenalo "brát všechno", zejména pokud byl dotyčný tzv. peněz potřebný.

Proto jsem se ani nedivil panu kameramanovi, že se "zahazuje" - vydělával si na chléb a splnil-li se plán, byly i pro tvůrce nezanedbatelné několika málo tisícové prémie.

To vše a další pobídky nutily samozřejmě filmaře umět sebou hodit. Denní natáčecí program se musel splnit. Nic nešlo dodělat zítra - buď nebyli druhý den k dispozici herci nebo se už natáčelo jinde apod., případně byl natáčecí program každého dalšího dne tak nabitý, že se něco dalo dohnat jen s vypětím sil. Zkrátka, filmařina vždycky bylo řemeslo jen pro pracovité a já jsem nikdy poznal, co to je socialistická flákárna. Naopak.

Platilo zde nepsané pravidlo "Nemožné do tří dnů a zázraky ihned." A pro výkonné složky platilo rovněž: "Neříkej mi jak jsi to udělal, ale že jsi to udělal." Profesionální kvality se utužovaly přesným plánováním výroby, vnitřním hnacím motorem, aby se všichni ve potřebný okamžik  sešli na správném místě. Odjíždělo-li se filmovat někam na exteriéry mimo Prahu (zpravidla od Lékařského domu na I. P. Pavlova), museli všichni bez milosti přijít včas. Opozdilci byli častováni hrubými výtkami či posměšnými kritickými výkřiky, že na milostpána čeká 40 dalších lidí. (Já jsem si za ta leta "dovolil" přijít pozdě jenom jednou - o minutu, kvůli zpožděnému metru a do autobusu jsem už ve dveřích nastupoval s hlubokými omluvami, a to už jsem byl na Barrandově nějaké 4 roky!) Krátce a dobře to bylo trochu jako na vojně, pod heslem: "Úkol musí být splněn!" Jinak bylo zle a nebyly peníze, krátily se i honoráře.

Z tohoto důvodu tedy onen kameraman mnohdy zachraňoval natáčení opileckého pana režiséra. Vrcholem pak bylo natáčení jedné velké davové scény. 

Scénář pravil, že právě dokončili své cvičení na Československé spartakiádě vojáci. Z brány borců se organizovaně valí dav cvičenců; po stranách silnice, která z brány vede, jim mávají nadšené davy diváků. Mezi nimi stojí matka jednoho z herců, který se dostal na vojnu, mává na něj síťovkou s dárky a volá: "Pepčo!... Pepčo..!" Stojí za zmínku, že tuhle závratnou roli matky (spíše potupný štěk) hrála ve své "životní" socialistické roli pro mne nezapomenutelná hvězda filmů 30. a 40. let, Zita Kabátová, tehdy dáma asi pětašedesátiletá.

Připravit a zorganizovat takovou scénu k filmování není zas tak jednoduché - i když se natáčelo v Praze, přímo na Strahově. Musely se zajistit vhodné prostory pro produkci, štáb a herce, ale i komparsisty, kterých mohlo být na 500. TO znamenalo, že už jste museli počítat i s nějakým malým občerstvením a hygienickými zařízeními. Naštěstí tohle vše na strahovském stadionu je. Herci a ostatní tvůrci se museli přivézt, ostatní štáb a kompars tzv. "najel" městskou hromadnou dopravou. Všichni herci se museli někde převléci do kostýmů, nalíčit; kompars se musel zaevidovat u pokladníka. A mezitím už osvětlovači a kamerový štáb připravoval světla a kamerový jeřáb i koleje.

První kapka, v tomto případě tzv. první natáčecí záběr, byl stanoven na devátou hodinu. To znamenalo značně časný nástup - podle mne byl sraz stanoven už na šestou/půl sedmou nejpozději.

I stalo se. Herci byli převlečeni a nalíčeni, kompars rozestaven a poučen podél silnice; bylo přesně určeno místo, kam bude dodána do záběru paní Zita Kabátová... půl deváté pryč a režisér nikde. Čas plynul. Těm zkušenějším už začínalo být jasné, že je zle, že pan režisér se někde setnul. Aby se ušetřil čas a vzbudil dojem, že se něco děje (nejhorší u filmu je čekání, to je stejné jako na vojně), provedla se několikrát zkouška. Kameraman nechal "pro forma" vyměnit pár příliš křiklavě oblečených komparsistů v popředí záběru... deset hodin a pan režisér byl stále nezvěstný. To už jej produkce sháněla po všech čertech a ani nevím, zda se jí podařilo ho sehnat, ale stalo se nemožné...

...asi v půl jedenácté přijel doslova jako blesk vojenský gazík (GAZ-69) . Byla v tu chvíli čekací pauza a já se motal u parkoviště, takže jsem měl následující obrázek z první ruky. Otevřely se dveře gazíku a ze dveří vypadl náš filmový odborný poradce - podplukovník, s (odznaky-neodznaky a řády-neřády) mohutně pozvracenou uniformou. Pak se sedadlo odklopilo a ze dveří vypadl, s prominutím, na hubu, pan režisér. Zvedl se a měl tendenci se sunout směrem k placu "režírovat". V tu chvíli už se začalo sbíhat gró štábu. Bylo jasné, že je to malér. Kameraman, který také náhle přišel, rázně zavelel: "Pocem, ukliďte někam toho opilce!" Pak se otočil...

...a mohli jsme začít filmovat. Kameraman to odrežíroval za něj. Cvičenci vyběhli z brány borců, paní Zita Kabátová zavolala své: "Pepčo, Pepčo!", sjelo se několik dalších záběrů a celé natáčení plánované pro ten den kameraman "sfouknul" za podpory pomocného režiséra asi do jedné hodiny. Hanba mne při tom všem pochopitelně fackovala, polévalo mne horko a moje režisérské ego dostávalo pěkně zabrat. Dalo by se říci po celé to natáčení, které trvalo 3 měsíce, protože alkohol byl silnější než vůle pana režiséra.

Byl to sice první, ale nikoli poslední takový zážitek. Filmování je profese vypjatá na nervy, na city a tak to zkrátka někteří léčili (a léčí) alkoholem. Nepoužitelného herce díky alkoholu jsem zažil za ta leta jen jednou - kdy herec přišel v podroušeném stavu na postsynchrony - tedy namluvit ve studiu svoji postavu. Samozřejmě to nešlo, herce vypakovali a ten se druhý den dostavil zcela střízlivý s velkými omluvami (a výmluvami). Většinou si ale i pijící herci nedovolí, aby je alkohol vyřadil pracovně z provozu - i za kamerou je to nutno uhlídat, ale jak jste z předešlé historky mohli vidět, většinou se najde někdo, kdo dotyčného nějakým způsobem zastoupí.

Že to budu o pár let později - stále ještě jako asistent režie - i já,  by mne v životě nenapadlo.

/Zde je foto z dalšího filmu, o kterém bude řeč. Jeho režiséra zde ovšem nehledejte. Není tu. Zastupuji jej v tu chvíli já... někde mimo foto./

Štáby se dávaly při filmování dohromady různě. Byli režiséři, kteří si svůj tým drželi (a museli si jej dokázat udržet - jako třeba tím, že si vybojovali právo natáčet jeden film každý rok). Byli takoví, kteří na některého vybraného člena štábu raději měsíc-dva počkali; jindy se dotyčný vyreklamoval... a zbylí museli brát to co bylo. Patřil jsem v té době mezi "to co bylo" z tzv. politických důvodů. Tím, že jsem filmovou režii vystudoval v Moskvě, dostal jsem hned do vínku několik "nálepek." Neschopný, líný, všechno ví a přišel nás sem poučovat... v 90.letech mi pak jeden pomocný režisér (také zdatný opilec) prozradil, že dokonce někdo na mne hodil nálepku agenta KGB - když mi to dotyčný říkal, nevěděl jsem jestli se mám v tu chvíli smát nebo mám brečet. Vzteky, protože to byla lež jako věž. Pro vylepšení této nálepky, mí dva kolegové - rovněž absolventi moskevské filmové školy - kteří byli na Barrandově těsně přede mnou, tak krátce po mém příchodu emigrovali a to mi "na slávě" nepřidalo. Intuitivně jsem chápal, jak se chovat a tři roky jsem držel hubu a krok a dřel film od filmu, až jsem si vydobyl pozici člověka, který umí, je k užitku a nehoní si triko.

Nicméně toto bylo ještě v oné prodloužené morální zkušební době a tak jsem byl přidělen na jeden válečný dětský film.  Nezlobte se, ani tady nebudu jmenovat. Pro prestiž snad jen stačí, když uvedu, že autorem volně zpracované předlohy byl jistý významný spisovatel - dokonce národní umělec.

Zdatných alkoholiků se zde sešlo několik. Mimo jiné pomocný režisér a také asistent kamery - člověk, který měl na starosti mimo jiné zakládání filmu do kazet a tyto posléze zakládal do kamery. Filmová surovina - negativ, se dodávala ve velkém balení, které se muselo stříhat, navíjet na správné špule kazet a co já vím co ještě. To vše dělal asistent kamery, řečený též ostřič, protože během filmování se staral o ostrost záběrů. Občas se stalo, že pokud se filmovalo obzvlášť pilně nebo se nedařilo a záběr se musely opakovat častěji než počítala "norma", pak musel ostřič jít honem založit nový materiál do kazety. V našem případě hezky v lese, na pařez - horko nehorko, které chladil notně pivem - ruce hezky do tmavého speciálního foto-filmového černého pytle a hezky založit film do kazety. Tak se stalo, že dotyčný alkoholik se spletl a založil do kazety tentýž negativ dvakrát! Celý film se natáčel v exteriéru v lesích, takže při projekci v místním kině už tak dusná letní atmosféra zhoustla ještě víc, když se na plátně objevily záběry přes sebe exponovaných scén. Milovníci experimentálních filmů by si na scénách jdoucích časově proti sobě a z toho jedna vzhůru nohama, milovníci by si smlsli. My jsme však natáčeli hraný film pro děti a to by jaksi nešlo. Asistent kamery-ostřič byl okamžitě z filmu odvolán a už ani nevím, jak a kdo ho zachránil, že ho z Barrandova nevyhodili úplně - a to byl za socialismu těžký malér.

Vůdčí osobností alkoholické party byl však - opět - sám pan nejmenovaný režisér. V alkoholu utápěl svůj žal, křivdy způsobené mu pykáním za "antisocialistické" postoje v r. 1968 - nicméně to jej neopravňovalo se opíjet na hranici použitelnosti a zcela neomluvitelné bylo to, že se takto občas projevoval i před dětskými představiteli filmu. Zmámen alkoholem pak občas posedával, něco prohodil...

...a jednoho dne, když jsem za ním přišel, jak bude scéna vypadat, se alkoholicky vzepjal a prohlásil: "Éto váše ďélo!"Nechápavě jsem se obrátil na pomocného režiséra a ten (více méně škodolibě) prohlásil: "Slyšel jsi pana režiséra, to je tvoje věc."

Polknul jsem. To byl malér! Ne proto, že bych nedokázal režírovat - ale každý záběr má ve scénáři svůj význam a své vazby s přecházejícími záběry. Především jak dějově, tak velikostí. Jednalo se ovšem o jednoduchou scénu - někde hrál někdo na harmoniku, pár lidí tleskalo a v té atmosféře jeden z epizodních představitelů přitloukal agitační plakát optimistické doby právě skočené druhé světové války. Jeden záběr, nic víc. Vtip byl v tom, že jsem ty potřebné návaznosti neznal. Nebyl jsem na hlavu padlý a tak jsem se poradil s kameramanem, se skriptkou -  postavila se kamera,udělala se zkouška a... v tu chvíli někdo jízlivě polohlasně poznamenal: "No jo, to ale bylo jinak - v té době pořád někdo chodil sem i tam a lidi se zdravili, to chce atmosféru doby a ne zatloukání hřebíků." (Mnohem, mnohem později jsem pochopil, že režisér není vševěd, ale že si musí umět i nechat poradit - ovšem ON musí rozhodnout, co použije, co je vhodné  a co ne.) Hrklo ve mně, ale instinktivně jsem pochopil, že dotyčný má pravdu. Briskně jsem zorganizoval dva-tři komparsisty říkající: "Zdar-Nazdar!", prošli záběrem, scéna se natočila, tím pro ten den celé natáčení skončilo a pan režisér šel vyspávat opici. A já jsem šel ze sebe osprchovat ten smrtelný pot z neočekávaného "tvůrčího" úkolu a také stud za režisérovu alkoholickou nezodpovědnost. Na druhou stranu jsem byl sám se sebou v tu chvíli spokojený, že jsem se z toho strachy nepo... a situaci jsem zvládnul.

Tyto dva nesmazatelné alkoholické zážitky mne navždy vyléčily z chuti, dát si skleničku při práci. Stal jsem se zapřisáhlým nepřítelem alkoholu při práci. A držel jsem se proto naopak hesla "po práci - legraci" v pozměněném smyslu " legraci až po práci." Že ale občas bývá i při práci, svědčí právě ty nejrůznější veselé (i smutné) historky z natáčení.

O tak něčem veselejším zase někdy příště. Část třetí se již připravuje.

Jistě mne omluvíte, že tentokrát vám nedám možnost diskuse. Proč? Dopátrat se zmíněných filmů i tvůrců není zas až tak nepřekonatelné a nemožné a já nechci, aby se zde jejich jména objevila. De mortuis nil nisi bene, jak se říká a pak: buďme tolerantní k lidským slabostem. My sami jich každý máme dost a dost.

Foto:

1/ http://www.archiweb.cz/news.php?action=show&type=1&id=2571

2/ Soukromý archiv - Martin Faltýn © Filmové Studio Barrandov-Miroslav Pešan

DOSLOV: Celá moje slavná filmová kariéra skončila rokem 1991, kdy jsem stejně jako ostatních 2000 zaměstnanců Státního filmu obdržel dopis od tehdejšího ředitele Filmového studia Barrandov, Václava Marhoula, ve kterém mi oznamuje výpověď. (Ano, téhož, který natočil film Tobruk.) Bez nějakých 4-5 měsíců jsem byl 10 let na Barrandově a byl jsem doslova krůček od svého průlomového filmového debutu - celovečerního historického filmu. V souladu s tehdejším právě natočeným Menzelovým filmem jsem si řekl "konec starých časů" a  vědom si reality (která jako vždy překonala i ta nejpesimističtější očekávání) jsem se rozhodl, že od tohoto okamžiku budu pragmaticky brát v životě šance tak jak půjdou a nebudu litovat zmařených snů a iluzí stříbrného plátna. Věděl jsem přesně na co mám a na co nemám žaludek. O pár let později jsem vědomě pověsil na hřebíček práci v profesi pomocného režiséra a tím jsem až na občasné herecké epizody záměrně skoncoval s filmem. I když docházelo k dalším pokusům o návraty k režii, karta vždy vyšla jinak. Netrápím se tím a hlavně: nic si nemusím a nepotřebuji dokazovat - ani v režijní profesi, ani v životě, který mi to bohatě vynahradil jinak. Vždycky jsem jednal v duchu svého kréda, živit se čestně a poctivě a ostatním se netrápím, protože na mnoho věcí nemám žaludek. Kdyby ovšem někdo z vás měl zbytečných 30 a více milionů (nejlépe dolarů), rád se k filmu jako režisér aspoň na chvíli zase vrátím. :-)