Moc pěkné povídání. Opět jsem se přenesla tam k nám domů, k roztopeným kamnům a všeho toho příjemného kolem. Vše, co tak krásně popisujete, je mi blízké. A u žolíků, či kanasty, na misce rozkrájená jablíčka ( u nás se říkalo nakrájet "na šlestky"). To se pak pojídalo jedna radost.

Děkuji za Váš příběh

Moje vlastní babičky (stařenky) jsem si bohužel moc neužila, protože jedna z nich brzy zemřela, a ta druhá bydlila daleko od nás. A s dědečky to bylo také takové. ˇMládí jsem ale prožila na vesnici a moji rodiče byli hodní prarodiče svým 8 vnoučatům (a mým dvěma dětem). Snad budou moji milovaní vnuci (5) a pravnoučátka (zatím 4) vzpomínat tak hezky - jako Vy na svoji babičku, i když bosa nechodím, ani po bytě. Ale všeliké dobroty jim také ráda chystám. Díky za milé počtení, pane Martine.

Opr.: ...Snad budou i na mne moji milovaní vnuci...atd. Ď.

Fajn vzpomínání...

K té meltě s mlékem a chlebem, bylo to moc dobré a my doma říkali, že budeme mít "rybičky" v kafi.

V naší generaci máme vzpomínky na dědy, babičky a možná i tety a strejdy, skoro stejný. Nedávno mi zemřel manžel a já si uvědomila, že přesně to, co popisujete vy, už moje budoucí vnoučata nezažijí. A to nejsme módně poslepovaná rodina se spoustou nevlastních strejdů, tet ani babiček. Měli jsme děti po třicítce, a ty v tomtéž věku zatím nemají partnery, natož ta vnoučata.... tolik sestřenic a bratranců kolem nás a našich dětí také není..... přijde mně, že uprázdněná místa nemá kdo zaplnit. Vám karma, blog pohladil po duši.

Přeji Vám, ať se to brzy vše změní k Vaší spokojenosti.

Ano,ano taky si mou jedinou babičku, co jsem poznal vybavuji. Žila v chudobě a do škol taky bosky. Věkem shrbená, ale králíka zabíjela rukou.

Jako Pražák jsem přijel poprvé za ní na vesnici a hned si mě pujčili místní hošani a dostal jsem nakládačku a když jsem se vyjádřil poněkud hrubě na můj věk k celé té zatracené vesnici, tak jsem šel na hrách.