Jak jsem si odskočil k herectví I.

Po herectví jsem nikdy netoužil. Přesto mne život nejednou donutil postavit se na prkna, která znamenají svět a před kameru, kam až oko dohlédne. Já se pro změnu ohlížím za mými hereckými "výkony", smím-li to tak eufemisticky nazvat.

Začíná to naprosto nenápadně. Znáte to:

"A Martínku, jakou už umíš básničku?"

ptali se mne coby tříletého caparta. 

A já se vždy otřásl, protože šišlavou, sladce jedovatou zdrobnělinu svého jména jsem zejména z úst jedné tetičky obzvláště nesnášel. Pak ovšem zvítězila touha se pochlubit a nezřídka i nějaké to cukrátko v ruce tetičky a já jsem se jal recitovat, že Skákal pes přes oves, později i že Princeznička na bále, poztrácela korále...  i další perly tehdejší tvorby pro děti.

Velmi rychle se ze mne stal dětský recitační "profesionál". Na přelomu 50. a 60. let. Jednak stále ještě doznívaly snahy pořádat masové akce, při nichž se všichni baví, jednak mé pražské rodiště Hloubětín se pyšnilo Vesnickým divadlem v místním zámečku - kde za trest hrávaly i herecké hvězdy typu Zita Kabátová a Raoul Schránil, působila tu ale řada dalších. Ráda na toto divadlo např. vzpomínala Helena Růžičková. Musel tu dočasně režírovat i Alfréd Radok, jak vzpomíná Miloslav Švandrlík, který mu, coby budoucí "Kefalín", dělal asistenta režie právě v době před odchodem na vojnu k Černým baronům. Dnes zde najdete slavné GynCentrum pro léčbu neplodnosti a také první český baby box.

Na přírodním jevišti, právě pod tímto Vesnickým divadlem, se odehrávala má první vystoupení... na tzv. estrádách. Musela to být přehlídka nejtvrdší šmíry a recitace místních dětiček musela být "vítaným" zpestřením programu, které toužebně očekávali jedině snad rodiče své ratolesti. Honorářem bývala pravidelně čokoláda, a pokud se pamatuji, nikdy jsem neodcházel s prázdnou. Za recitaci.

Zpívat jsem neuměl, zato pusa mi jela. Poznal to i "strýček" Antonín Jedlička. Je veřejným tajemstvím, že ač se specializoval na estrády pro děti, tyto ve skutečnosti nenáviděl. Přesto musím říci, že svá vystoupení neodbýval a měla vždy jistou úroveň. Tak jsem si u něj "vybrečel" knížku pohádek, v narychlo zinscenované scénce, o žákovi, který fňukavě čte tatínkovi neradostné známky na vysvědčení. byla to samá čtyřka a pětka - jako - a neustále jsem si vymýšlel nové a nové předměty, nebralo to konce. Strýček Jedlička už toho měl také dost, koneckonců hvězdou programu byl on a ne já... a použil na mně osvědčený trik. Do mého neustálého: "Čtyřka... pětka..." mi najednou šeptnul: ŠTESTKA. Pohotově jsem nápovědu zopakoval a následovalo: "Có? Taková známka neexistuje!" a strýček Jedlička se na mne jako vrhnul a následoval jako výprask, následkem čehož jsem se "umělecky" rozbrečel. Jedním tehdejším slovem řečeno: sukces. Mělo to jen jeden drobný kaz: strýček Jedlička se mi do darované knihy nepodepsal. Asi to sám od sebe nedělal a já na to zapomněl. I tak jsem měl z knížky, coby vášnivý čtenář, velikou radost. Tím spíš, že strýčka Jedličku pak s podpisem zastoupil tatínek...

Pod dojmem těchto oslnivých úspěchů jsem se odhodlal, s maminčiným požehnáním a v jejím doprovodu, na konkurs na dětskou roli do filmu Káťa a krokodýl. Konkurs se konal na Střeleckém ostrově. Po více než hodině čekání nás 5 děcek vzali do party a měli jsme cosi zarecitovat apod. - ale sotva jsem se představil, hnali nás pryč. Sice jsem se dokázal ještě prosadit, že chci něco předvést... měl jsem nacvičeného Spejbla a Hurvínka v Zoo (musel to být zážitek slyšet mne dělat dětským hláskem Spejbla, Hurvínek mi šel v 8 letech o mnoho lépe). Nicméně na mne padla tréma. A namísto "Tak Hurvínku, když jsme tady v tom Zo-o-o..." jsem z nepochopitelných důvodů spustil "Princezničku na bále." Na čokoládu to tenkrát nebylo. Ani na roli ve filmu. Kdo ví, kdybych byl spustil Spejbla s Hurvínkem, třeba byste mne byli četli v titulcích filmu už tehdy. Takhle jsem si musel ještě nějaký ten čas počkat.

Stejně to ale nebylo nikdy mou ambicí hrát ve filmu, ale filmy dělat - psát a režírovat. A důvodem k tomu byly také dětské filmy, které se v té dobře vyznačovaly chtěným, vyumělkovným herectvím - což mne nesmírně štvalo, cítil jsem z těch filmů onu faleš a chtěl jsem to dělat lépe; éra bezprostředních dětských filmů Plívové-Šimkové, Jiřího Hanibala či Oty Kovala teprve měla přijít. A k tomuto mému cíli mi měla pomoci i má dobrá vyřídilka. Nebál jsem se.

O tom, že mi pusa jela, se totiž přesvědčil nejeden dospělák, kterého jsem občas rázně utřel a jako dítě školou povinné jsem později stíral i třídní učitelku, která mne za to patřičně nenáviděla a odměňovala se mi zhoršenou známkou... až do čtvrté třídy, než jsme se v r. 1966 přestěhovali z Prahy do (v 50. letech nechvalně proslulého) Jáchymova. Rázem jsem "přestoupil" mezi absolutní jedničkáře, aniž bych byl nějaký šprt ba dokonce se nějak výrazně učil. To mne jen utvrdilo v tom, že se po mne pražská soudružka učitelka nespravedlivě vozila.

Jestli si myslíte, že v novém školním působišti jsem měl od recitování pokoj, mýlíte se. A tady mne neminula i tzv. režijní organizace každoročních vánočních besídek, se kterou jsem začal už v Praze. Naopak vrcholem v Jáchymově pak bylo zapojení se do právě vzniklého školního dramatického souboru. Ten založil za trest sem přeložený, příliš názorově mezi soudruhy nezapadající, jinak skvělý učitel a češtinář Jaroslav Rýdl. A budete se divit, jako třída se scházíme jednou za tři-čtyři roky dodnes a dodnes v nás žije duch divadelní party.

Jak by ne... pan Rýdl byl naším třídním a tak se velmi často opíral o naše herecké talenty. I když úspěšně lovil i v jiných třídách a nejeden žák to posléze zkusil se dostat mezi profesionály a pár jich, tuším, i uspělo.

K mému zděšení, hned má první role obsahovala zpěv. Jmenovala se vůdce skalních mužíků, který vybíral nového krále mužíků mezi nevinnými vesnickými dětmi. Zpívání mi odjakživa nic moc neříkalo a krom toho jsem byl v pubertě! A mutoval jsem! Takže mi dělalo problém zanotovat i "Poslyšte, přátelé, ten budiž král!" napsané snad v jediném tónu. Paradoxně, někdy v době kolem nácviku této role jsem dostal příušnice; doktorka byla laskavá, měla pro mne pochopení i pro můj nucený zpěv a zásobovala mne hroznovým cukrem v cucavých tabletách, aby se hlasivky usadily a lépe se mi zpívalo. No, lépe. Dělal jsem, co jsem uměl.

Druhou lahůdkou mé role byly vousy, paruka... lepte někdy něco na přecitlivělý dětský obličej lepidlem, zvaným mastix! Štípalo to, kousalo to, hrudkovalo a svědilo to, nevonělo to dětskému čichu zrovna příjemně... Byla to nějaká směs pryskyřic, sundavalo se to trhnutím, případně trochu napomohlo lihem... pálilo to pak oboje: sedřená tvář i líh. A tu "vůni" nezapomenu snad do smrti. Dokonce nedávno, když jsem v rámci nějakých nákupů bloumal luxusní parfumerií a testoval vůně, mne do nosu praštila jedna z nich a mozkové buňky se okamžitě sepnuly: "Mastix!" Tak podobně laděná, tedy komponovaná, ta parfémová vůně byla. Musím s přiznat, že přestože šlo o renomovanou značku, pod dojmem dětských let jsem si tento parfém nekoupil.

Jak jsem v té roli vůdce skalních mužíků vypadal, máte nahoře na fotografii, která se shodou okolností zachovala.

Bylo mi sice nějakých 13-15 let, ale už od samého okamžiku vstupu "na prkna, která znamenají svět" jsem hrával spíše starší postavy, občas i tzv. podivné bytosti z pohádkového světa... Předběhnu: o pár let později jsem hrál na LŠU ve hře Pavla Dostála "Výtečníci" profesora - a to mi bylo, prosím, 16 let! A řada mých studentů - včetně nynějšího herce Národního divadla Ondřeje Pavelky - byla o dobré 2-3 roky starší...

A protože mne bylo potřeba zestařit, zpotvořit užil jsem si těch paruk a vousů dost a dost. Asi nejvydatnější byla v tomto směru pohádka "Zlatá nit". Pan učitel Rýdl ji napsal přímo pro školní divadlo - vy znáte obdobu tohoto tématu z televizní pohádky s názvem Rumplcimprcampr; u nás se tento zlatý mužík jmenoval Dupynožka. V našem příběhu matka chce dceru Kristýnku provdat králi, přičemž mu namluví, že Kristýnka umí příst zlaté nitě. Mužík Dupynožka slíbí Kristýnce, že nitě upřede - ale pod podmínou. že neuhodne-li jeho jméno, stane se jeho ženou, nikoli královou.
Mně připadla role úlisného, vychytralého královského hofmistra. Brokátový kostým už tehdy propocený mou zakulacující se postavou, na obličeji pak lepené nenáviděné vousy a k dovršení všeho dvojitá paruka! Dvojitá proto, že když nakonec díky Kašpárkovi, který slyšel zlatého mužíka si pozpěvovat, že nikdo neuhodne, že se jmenuje Dupynožka, a Kristýnce to pak Kašpárek vyzradí - ta je zachráněna, pak rozezlený Dupynožka způsobí kouzelnou vichřici, ve které se proradnému hofmistrovi bohatá čupřina změní v pleš. A protože v druhé půli představení intrikán hofmistr skoro nesleze z jeviště, musel jsem dobrých 20-30 minut mít na hlavě paruky obě... no "úžasné".

Kupodivu se mi zachoval z té doby jak plakát na úspěšné představení, se kterým jsme dokonce vyjeli na zájezd do nedalekého Ostrova nad Ohří, ale i kritika z místního tisku.

Už vás ale slyším, jak říkáte: "A co nějaká veselá historka? Nebude?" Bude, nebojte se. Nebylo by to živé divadlo, aby se něco nestalo. Bez toho by to nebylo zábavné.

Už hned v pohádce o skalních mužících došlo k jedné takové historce. Hlavní roli kluka Vítka, který je kandidátem na budoucího krále mužíků, hrál jeden spolužák - sportovně zdatný, žel někdy až příliš. Toto se stalo, když jsme s oním představením vystupovali pohostinsky v kulturním domě v nedalekém Ostrově nad Ohří. Bylo po víkendu, začali jsme stavět scénu oblékat se do kostýmů... když se dostavil onen představitel Vítka a sotva sípal, nato aby mluvil nebo zpíval! Celý víkend projezdil na kole a totálně si nachladil hlasivky! K dovršení všeho se vyhýbal učiteli Rýdlovi jak mohl a když na něj nakonec natrefil, nastalo zděšení, co teď! Divadlo s námi naštěstí z učitelského sboru nedělal jen Rýdl, ale i dalších pár učitelů - a protože to byla tehdy dobrá parta, jali se přemlouvat jednu svoji drobnou kolegyni, aby roli Vítka zaskočila. Na celé dvě představení - odpolední a večerní. Samozřejmě jsme ji coby děcka také přemlouvali s tím, že jí budeme napovídat... z toho značná část připadla i na mne.
Odpolední představení proběhlo jakž takž, do večera nebohá paní učitelka usilovně místo zábavy memorovala text a večerní představení se rozběhlo už celkem v pohodě... přičemž začalo docházet i k legráckám na účet paní učitelky, a to zejména ze strany kolegů učitelského sboru. Vrcholem pak byla situace, kdy jsem, coby vůdce skalních mužíků, nesl Vítkovi-učitelce po schodech nahorů číši s nápojem zapomnění. Jakmile by se napil, zapomněl by, že byl klukem a navždy by se stal králem mužíků. V rozhodující okamžik, kdy Vítek už už přikládá číši k ústům, vběhne do skalní sluje Vítkova kamarádka (podporována lesními zvířátky) a zapěje: "Vítku, slyš, odvrhni číš!" a Vítek ji poslechne a utíká ze sluje, zatímco zvířátka zabrání skalním mužíkům v pronásledování a všechno dobře dopadne.
Stál jsem v portálu, za kulisami, připravenou číši - pochopitelně prázdnou, vše bylo jen "jako". Náhle ke mně přiskočil čtverák učitel Bořuta a řekl: "Dej to sem!" a nalil do číše pivo! A vrazil mi číši do ruky, to jsem už musel na scénu... Klečel jsem na jednom koleni pod schody s vyvýšeným královským trůnem, s Vítkem-paní učitelkou. A reflektory pracovaly svým teplem a já jsem viděl, že paní učitelka, coby Vítek, nahoře na trůně ostří a registruje, že tentokrát něco v čísi je! Vystoupal jsem nahoru po schodech, předal číš a přesně dle dramaturgie předlohy jsem odsouval vyvrcholení krize nějakým monologem, a současně jsem pozoroval paní učitelku - 30 minut žíznící na jevišti - jak trpitelsky noří oči do lákavého zlatavého moku. Tentokrát málem "Vítku slyš, odvrhni číš!" nevyšlo. Paní učitelka tedy nesla číši k ústům, jen jen se napít... ale Vítek se napít nesměl! A tak jsem sledoval, jak s lítostivým pohledem paní učitelka sleduje číši kutálející se po schodech dolů i lákavé pivo, které se rozstřikovalo do všech stran. Zatímco kolegové učitelé se bujaře chechtali v zákulisí...

I Zlatá nit mi dopřála být aktérem historky. Blíží se půlnoc, zlatý mužík si má přijít pro Kristýnku, zda uhodla jeho jméno. Mezitím král řeší, co s tím - Kristýnku vydat neche. A uvažuje, že by se mohly nabídnout mužíkovi místo Kristýnky dvě dvorní dámy (představované našimi třídními děvčaty, dvojčaty). Nato šejdířský hofmistr - tedy já - protestuje: "Ale to jaksi prosím, z hlediska státnického, nejde..." A v tu chvíli se ozve rachot hromů z magnetofonu a na jeviště se řítí zlatý mužíček.
I tady to bylo v Ostrově nad Ohří. Ten kulturák byl snad zakletý pro nás... pronesl jsem svoji repliku a nic! Hrom nezabouřil. Začal jsem situaci zachraňovat blábolením o státnickém hledisku a pohled do portálu mě vyděsil. Místo, kde měla sedět pro změnu paní učitelka Bořutová (manželka výše zmíněného čtveráka), bylo prázdné. Ona stála zády k magnetofonu a vybavovala se! Blekotal jsem, smysl to nedávalo ani z hlediska státnického... až ze mne najednou vypadla i věta: "A jak by k tomu, chudinky dvorní dámy, přišly?!" Tu se rozchechtalo celé jeviště, paní učitelka Bořutová se vzpamatovala, práska do magneťáku a k mé úlevě prásknul i hrom... a já mohl přijít o nenáviděnou paruku...

Představení vesele skončilo a o rok později v mé mysli zapomenutým představením "Strašidýlko" skončila moje nezapomenutelná léta na základní škole. Divadlo mne ovšem nepustilo. Ani na střední škole.

Sice jsem odmítl chodit 1x do týdne na taneční čaje, s tím, že bych musel po skončení jet nočním autobusem z Ostrova do Jáchymova a pak následně na Mariánskou (kde jsme bydleli) 5 km do kopce pěšky. Posléze jsem tuto štreku absolvoval 2-3x týdně: kvůli divadlu. A to mi nevadilo. Paradoxně. To už jsem byl ale studentem gymnázia v Ostrovně nad Ohří a současně žákem Lidové školy umění, kterou skvěle vedli manželé Soňa a Vladimír Pavelkovi.