Tak už jsem v důchodu - socialistickém

V tom kapitalistickém ještě si musím odkroutit tři roky a osm měsíců. To je další úlitba, kterou kladu na oltář demokracie, vedle předčasně ukončené umělecké kariéry. Opravdu? Co by kdyby..?

Říká se, že každý má v životě nezvratné osudové okamžiky... a je to pravda. Někdy si je připraví on sám, jindy zasáhne náhoda nebo rovnou dějiny.

U mne to bylo všechno dohromady.

Sám jsem se rozhodl, že chci studovat filmovou režii hraného filmu; beze všech předsudků a hlavně protekcí jsem se dostal na studium na filmové univerzitě v Moskvě - protože zasáhla náhoda. V polovině 70. let Ministerstvo školství nabízelo studium v zahraničí a filmová režie byla jedině tam. Prošel jsem si trojím martýriem zkoušek (ministerských, na FAMU a na VGIKu - jak se moskevská univeriza ve zkratce označuje). A pak hurá studovat - bez pomoci rodiny, odkázaný sám na sebe... a pár spolužáků.

No a po pěti letch studia a tří měsících čekání jsem dostal umístěnku - jak bylo tehdy pro zahraniční absolventy zvykem. Dostal jsem šanci začít přesně tam, kde jsem chtěl: ve Filmovém studiu Barrandov. Zatnul jsem zuby a tvrdě pracoval od píky jako asistent. A snažil se budovat si postupně a trpělivě cestu k režisérské profesi.

Aby po 10 letech tamějšího působení byl tzv. Státní film zrušen,  r. 1991. My všichni dostali výpověď a já jsem učinil další rozhodnutí, že za daných budoucích podmínek, které jsem spíše tušil, než věděl, filmovat prostě nechci.

Ne, nešlo mi o socialistické myšleky a pod., jak byste si mysleli a jak si to nejen tehdy mysleli mnozí jiní. Na to jsem byl příliš vzdělaný a tvrdohlavý. Hornický film "Figurky ze šmantů" (má jedna humorně laděná povídka v něm, na zahraničním filmovém festivalu lichotivě přirovnávána k filmům Jiřího Menzla) byl nutným kompromisem a tím toto pro mne skončilo. Měl jsem přesně opačné představy co chci filmovat. Snad za všechno vám musí stačit, že zrušení Státního filmu mne zastihlo v tvůrčí skupině, uprostřed předvýrobních příprav na scenáři uměleckého hraného filmu o poslední křižové výpravě.

No a právě tady se ty křižovatky zásadně rozcházejí. Tehdy jsem se rozhodl zcela jednoznačně: žádné ukřivděnosti, žádné nedůstojné pobrekávání o zničené kariéře (tehdy to krásně předvedlo několik čerstvě rehabilitovaných umělců)... a dal jsem si heslo: Konec starých časů, kariéry a iluzí. Odteď to od života beru, jak to přijde. Ovšem, pouze tak, abych se za sebe a svoji morálku nemusel stydět.

A nemohu si stěžovat.

Nenarejžoval (ani nenarežíroval) jsem si miliony. Ale na druhou stranu jsem se důsledně vyhýbal umělecké prostituci, podbízivosti, žebrání o peníze... pokud něco přišlo, dělal jsem to spíš pro radost nebo že mě ukecali, ale zásadně jsem se živil a živím díky svým schopnostem a ne jinak. A co víc - poctivě a důstojně.

Pro mne bylo a je příjemné především cestování. Komu se poštěstilo podívat se prvně na západ rovnou do USA? Na řeckém ostrově Korfu jsem skoro jako doma (8x), podíval jsem se do Malajsie i do vysněného Japonska... a dalších nejen evropských zemí.

A tak jen tak z legrace si říkám, co by asi bylo kdyby?

Tak si představte, že by se tzv. sametová revoluce roku 1989 nekonala... a že bych u filmu ve Státním filmu vydržel. Co by se asi stalo?

Určitě bych natočil film o oné křížové výpravě. Na rovinu říkám, že to měl být film s velkými ambicemi. Dokonce jsem dostal v r. 93 ještě dobrozdání režiséra Františka Vláčila. A on se i nechal slyšet, že kdyby mu to dovolovaly okolnosti a zdraví, že by ten film natočil sám. K tomu jistě netřeba nic dodávat. A už tenkrát jsem si říkal, že je to film na amerického Oskara. Kdo ví?

Určitě bych se vrátil ke scenáři podle knížky mého kamaráda a rovněž zdejšího blogera, spisovatele Aleše Preslera: Beatles se stejně rozpadli. Věčné téma mladistvé revolty... Byla to trochu taková "Formanovina" a to je styl vyprávění, který mne bezesporu baví.

Pak jsem připravoval film z trampského prostředí. Pracně jsem tehdy dával dohromady materiály, podklady a spřádal v podstatě tu nejsložitější formu scénáře: mozaiku z dějových střípků. Stačí chyba a celý obraz je k ničemu. Nu, zůstalo jen u nápadu a řady studií a pár kontaktů.

No a co bylo dál...?

Nevím, zda by se v mém životě vůbec odehrála televizní režisérská epizoda, protože jsem tíhnul spíše k filmu a spolupráce s ČT byla shoda šťastných okolností, kdy náhoda přeje připraveným. Po úspěchu televizní inscenace Tři Alberti a slečna Matylda v r. 1994, (do dnešního dne více než 25 repríz), podle divadelní komedie Miroslava Horníčka, jsem pak měl nápady hned na několik inscenací.

Patřila by sem mimo jiné jedna Grardnerova detektivka s Helenou Růžičkovou v hlavní roli. A také jiná lehce humorná detektivka, pro změnu ve sci-fi provedení. A vím, že i dnes by byla svým způsobem technologií výroby unikátní. To už ale také patří do oblasti "kdyby".

Televizní režírování pro mne pro změnu skončilo zánikem oné televizní tvůrčí skupiny. A - co je rozhodující - tím pádem ztrátou potřebných kontaktů v ČT. I takové jsou cesty Osudu. Naštěstí jsem se tím nijak netrápil, i přes pár dalších nepovedených pokusů o návrat... Mé kroky směřovaly dávno jinam.

Pokud bych zůstal aktivním a činným režisérem, mohl bych mít na svém kontě nějakých 15-20 celovečerních hraných filmů... a záměrně neříkám v tomto směru všechny plány.

Třeba bych to dotáhl i na zasloužilého umělce. Národního určitě ne, protože tento titul se rozdával stále vice hlavně politicky zasloužilým... a to já jsem tiše sabotoval.

A teď bych tedy odešel slavnostně do důchodu. S gratulacemi, možná i s tituly, se slavnostním přípitkem ředitele filmového studia... možná by mne nechali natáčet dále - tehdy se to bralo vše trochu jinak.

Nevím.

Kažodpádně se nenudím a rozhodně si nemohu naříkat. Svou zásadní cestu jsem si vybral sám. A držel jsem se vždycky zásady: nikdy nelituj toho, co jsi udělal, ale toho co jsi neudělal.

Aneb, co má být, má být.

Jo a ještě jedna maličkost: nikdy jsem se nebál udělat si ze sebe legraci.

Závěrem se omlouvám všem slušně diskutujícím, ale protože tento článek je do jisté miry i osobním duševním obnažením se, je zbytečné aby od ním dostávali prostor i chudáci, kteří sledují jediný cíl: plivnout si na dotyčného co nejvíce.
Osobně mne může těšit, že jsem jim aspoň tímto zkazil radost.