Nově na Chodově - otevřeli knihy, má to ještě pihy

"Je tam vážně hezky, metrem nebo pěšky. Dá-li se, či nedá se - má to pihy na kráse." - Asi tak bych shrnul dojmy ze své dnešní návštěvy v OC Chodov, protože to jsem si jako knihomol nemohl nechat ujít.

Všechno to začalo docela nenápadně. Kamarádka z Facebooku mi totiž poslala informaci, která se posléze zobrazila jako odkaz. Nuže, po kliknutí na video mne Tereza z knihkupectví Neoluxor pozvala do nově otevřeného knihkupectví. Pravdou je, že ze sl. Terezy žádný speaker nikdy asi nebude. Některým jejím slovům přes sevřené čelisti těžko rozumět. Hlas je značně sonorní... kdysi se tímto stylem mluvy vyznačovala staropražská snobská smetánka. Nicméně, po sl. Tereze to nikdo nechce a zřejmě bude mnohem lepší manažerkou, obchodnicí... To jí nikdo nebere a ani já jí to upřít nehodlám. Její milý projev má zkrátka příznak takovéto autentičnosti a možná takovýto projev je tím, čím vás chtějí upoutat, abyste se v jejich knihkupectví na Chodově cítili "jako doma", jak zní tamější reklamní slogan.

Tak se na to pojďme podívat. Byl jsem tam v den otevření, 18. 9. 2017 v 11 hodin.

Celý interiér novotou doslova září! A působí velmi prostorně. Asi to tak bude, protože i jedna nakupující paní vozíčkářka se po prodejně pohybovala celkem bez obtíží. Světla je tu dost, i když na některé kouty se trochu nedostalo... Členění prodejny je takové, na jaké jsou zdejší čtenáři zvyklí.

Novinky - Bestsellery - Čtení po ženy a dámy - Dětská literatura včetně dětského koutku s televizí. Zájmová literatura - beletrie světová i česká - detektivky a krimi a thrillery - sci-fi a fantasy - zdraví - vaření - sport a životní styly - kultura - duchovno...

Když jsem se ptal po titulech Knižního klubu, mávl mi prodavač ve předu u pokladny směrem vlevo od sebe a prohlásil:

"Až tam vzadu, nalevo."

I tohle umístění Knižního klubu - "KK" - ne nepodobně trpěné Popelky mne nepřekvapilo.

A zde máte "protipohled" - přesně z opačného směru i úhlu.

Snaha cítit se zde "jako doma" se tu projevuje v podobě extra nízkých stolků, nabídkového lístku kavárny (ale nabídku ani ceny jsem nezkoumal) a především  různých sedadel a sedáků... Klasických, divanů a nebo i poněkud bizardních.

Co bych nepochválil je koberec. Je to takový krátkosrstý plyšák. Jo, chodí se po něm báječně, to jo. Ale víte jak se v tom bude držet prach? Já vám to řeknu: báječně! I když budete takovýhle koberec vysávat denně, pokud to nebude tzv. mokré vysávání více než jednou týdně - bude se koberec pomalu propadat do prachu i pachu, jaký znáte jistě sami třeba z lacinějších starších hotelů.

A díky jedné paní jsem jsem se zde začal cítit "jako doma" téměř okamžitě. Vybral jsem si tři knihy s tím, že do nich nahlédnu než rozhodnu o jejich dalším osudu. A šel jsem se posadit na jedno křeslo,. Bohužel na něm byly tak nějak podivně odloženy katalog KK, pár dětských kalendářů a jiné dvě tři drobnosti "s krtečkem". Sotva jsem na ně sáhl s tím, že je dám na stůl a sednu si, paní u vedlejšího stolku s knihami začala protestovat:

"To jsou moje knížky!"

"Jé, pardon, moc se omlouvám, já je nechtěl vzít, jen je dát stranou..."

"Aha vy si chcete sednout ... no tak dobře tak je nechte na stolku," loupla po mně okem. Hned jsem se cítil "jako doma". Tady ovšem po mně loupe okem jenom kocour, když mi zabere mé křeslo u počítače, a já jej - kocoura - z něho následně vykazuji.

A ani později, i když už paní sama seděla na divanu a čímsi listovala a já z oddělení odcházel a znovu jsem jí poděkoval, uražene na mne vrhla pohled, že jsem si dovolil sáhnout na knihy pro jejího vnoučka či vnučku a neřekla už ani slovo. Zachoval jsem dekorum.

Knihkupectví, to jsou pochopitelně knihy. Já jsem si sem přišel vybrat z nabídky KK, abych tak dostál členské povinosti. Nikdy to nebývá problém, protože švagrová má ráda detektivky... až do té doby kdy se dostala do módy tzv. severská detektivka.

"Tohle mi už nekupuj," vzkázala mi. "Kdo si to má pamatovat ty jména, kdo je kdo.. Johannson, Olafson, Erickson... Já pak nevím, kdo je kdo."

Respektuji to. Ale z aktuální nabídky katalogu jsem pro ni detektivku nevybral. O známé autory nestojí, thrillery nečte... a jedinou pro ni přijatelnou novinku jsem nechtěl riskovat: byla to pro změnu detektivka dánská.

Ale i tak jsem měl z domova několik favoritů z katalogu KK a tak jsem se do nich začetl.

Titul "Náhodně hraběnkou" v katalogu sliboval zápletku kdy se dva potkají, jejich cesty se rozejdou a když se znovu potkají - on ji nepozná, ale chodí znovu spolu.Takové typicky dámské romantické čtení-snění.

Otevřel jsem knihu. "Zavolejte mi kočár..." vykouklo na mne a při dalším běžném přelétnutí (za víc tato literatura nestojí) jsem odhadl, že tohle švagrovou těžko zaujme. Máme podobný vkus. Kniha putovala zpět na poličku.

Zajímavým titulem se pro švagrovou zdála být kniha - vítěz 22. ročníku soutěže o Literární cenu Knižního klubu. Řekl jsem si, tak se podívejme, co oceňuje např. taková členka poroty jako Tereza Brdečková...

Hrdina Ivan, žijící v emigraci, se rozhodne svou rodnou zemi navštívit, když jeho matka zde slaví osmdesátiny. Podle anotace potkává zde nejen ji, ale i staré kamarády a dětskou lásku...

Je to pro něj cesta nejen domů, ale i do vlastní minulosti.

Styl vyprávění mi přijde spíše povídkový, útržkovitý, kdy autorka skáče od mysli hlavního hrdiny "tady se to vůbec nezměnilo" k mysli jiných osob. V tom co jsem četl, k mysli taxikáře: "Je to tedy Čech nabo Francouz? ... A proč říká matce do telefonu, že je v Londýně když je v Praze?" - Ivan pak nahlas: "Ano, Birminghamský palác je nádherný, mami"... a do toho se vnutí jakýsi makléř, kterému Ivan podepisuje smlouvu na byt...

Tak co, ještě se v tom vyznáte? Já jsem poté knížku zavřel. Nezajímal mne Ivan a jeho osudy, ani jeho bílá lež... Evidentně chtěl matku překvapit.

Ale čím chtěla autorka překvapit čtenáře?

Děj se možná posunuje pohledem do myšlení aktérů knížky... (Pochopitelně necituji přesně. Ani to není potřeba.) Přišlo mi to celé poněkud bezobsažné, užvaněné... Někomu to možná stačí.

Inu, byl-li "Ladič" nejlepší knížka soutěže...

Doslova tlustopis - jak počtem stránek, tak i cenou - nesl název "Malý život." Boj čtyř přátel o uskutečnění snu v novém městě... o lásce a obětavosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem. Tak mi to nabízela anotace katalogu KK.

Při náhodném otevření knihy někde uprostřed jsem se dozvěděl, že na oslavě narozenin čtyřletý chlapeček dostal záchvat. Že ty záchvaty se opakovaly. Že lékaři proti téhle vzácné nemoci toho mnoho dělat nemohli. Nové a nové léky zabíraly jen chvíli...

A záchvaty že začaly, když bylo hrdinovi snad třicet čtyři a chlapeček zemřel když hrdinovi bylo třicet sedm... Pak se rozvede a vyhýbá se setkání se svou bývalou, aby se s ní nakonec sešel o 16 let později... To všechno na jeden a půl stránce.

A dost! Knihu jsem zaklapl a rovněž odložil. Především jsem ji odhadl jako mnoho obsažně citově vyděračskou, tedy to čemu já říkám "ždímačka na city".

Nakonec mi zbyl jediný předem vybraný titul. Povídkový sborník "Anglické listí". Ale nebyl jsem schopen jej dlouho najít. Nakonec se to podařilo. Byl zastrčený v rohu, nebyl doplňovaný, takže zbylé dva výtisky zakrývaly jiné knihy a co víc... Podívejte se sami.

Možná si řeknete, že jsem puntičkář, ale přeci jen fláknout takto knížku zejména když zrovna otevíráte...

Při letmém začtení se, se mi to, co jsem viděl líbilo. Odlehčené čtení, zajímavý obsah - drobnosti ze života Anglie... Pochopitelně jsem se rozhodl pro tento titul. Těším se, až se pustím do čtení. Svým způsobem to připomínalo blogy, které píši já nebo mnoho jiných.

Na blogy knižně vydané jsem pochopitelně narazil i zde.

A pak jsem se jen bezcílně toulal knihkupectvím a těšil se z různých objevů. Nepřehlédnutelní byli Lovci mamutů i političtí "mamuti" samotní...

Trochu jsem se ztratil v kuchařkách, kde jsem hledal první díl od Martina Škody. Dozvěděl jsem se, od pracovnice prodejny, že pokud je, tak jedině v e-shopu nebo na Václavském náměstí. Hm, dost podivný marketing v den otevření.

"Inu, nic není dokonalé," pomyslel jsem si.

O tom jsem se měl přesvěčit vzápětí u pokladny... kdy nešlo platit kartou! Na první den otevření to není moc dobrá vizitka. Pak, aby toho zmatku nebylo málo, tituly pro členy Knižního klubu šlo zaplatit jen na jedné pokladně ze čtyř - a tam platba kartou šla!

Inu, takovéhle zmatky jsou vždycky nepříjemné. A v den otevření je to trochu ostuda. Tím spíš, že mezi obrázky nedodělků se zařadil i jakýsi dělník, který v jednom koutku vzadu u KK cídil hadrem hasicí přístroj. Maně jsem si vzpomněl na scénu z filmu Playtime, kdy otevírá restaurace, ale dělníci ještě honem honem dodělávají dekorace i podlahu s prvními hosty vcházejícími do dveří.

Inu, snad mohli před vchodem do knihkupectví ponechat onen stojan, který upozorňoval:

I když, já vím, ono se to lehko kritizuje. Ale zákazníka problémy obchodu vážně nezajímají...

P.S.: Protože tento článek vyjadřuje čistě jen moje pocity a dojmy, tak otevírat v daném případě diskusi mi přijde zbytečné. Aspoň moji oblíbení diskutující trollové odejdou s dlouhým nosem.