Je to zvláštní, jak vám někdy věci připomenou celý kus života, na který jste pozapomněli a před vámi najednou vyvstávají vzpomínky časem zaváté. Jako třeba dnes.
Pozdní dětská léta jsem z velké části trávil na Mariánské u Jáchymova. Tedy v rekreačním středisku, původně kolonii, kde byly domky pro pracovníky v neslavně proslulých dolech 50 let. Léto zde bylo krátké a intenzivní. Zato naopak zima, přesněji sníh, trvala v průměru od listopadu do dubna, někdy i déle.
Tady je jedna z mála fotografií co se dochovaly v mém archivu, někdy z počátku 70. let.
Škola zde bývala rovněž někdy v oněch 50. letech. S odchodem pracovníků zanikla (na foto je to světlá podlouhlá jediná kamená budova, těsně za komplexem dvojdomků) neboť s nimi odešly i děti. O pohnutých dobách 50 let nám ale nikdo nikdy nevykládal... Přeměnou vesničky v rekreační středisko pak počet dětí školou poviných se ustálil na tři, včetně mne, plus tři děti místních starousedlíků. Byli jsme ale věkově "každý pes - jiná ves", jak se říká.
A tak jsme do základní školy (a nejen do školy, ale i za zábavou a kulturou) jezdili do 8 km vzdáleného Jáchymova. A dojíždělo se samozřejmě autobusem. Tehdy to byly hlavně modely 706 - viz foto, později se začaly objevovat RZ. Ale na typ 706 v náročném terénu neměly.
Vzdušnou čarou byla Mariánská od Jáchymova vzdálena ještě méně. Odhahem nějaké 3,5 km. A jako děti jsme se tou cestou nemálo nachodily.
Pokud jsme se jako parta vydali za kulturou, tak především do kina. A to jsme spolehlivě museli domů pěšky. Poslední autobus odjížděl v 19,15 - a to ještě ke všemu ze zastávky od radnice. Pěkně, na vrcholu dlouhé ulice, kterou tradiční Jáchymov především byl a je. Ale kino bylo v "kulturáku" - o nějakých 1 km dál, ale především níže - s pořádným převýšením... Poslední autobus jsme zrátka nestíhali a jelo se tzv. "pěškobusem".
Proto, když už se šlo do kina na film, tak to musel být trhák. Pamatuji si z té doby především dva filmy. Dobrodužný, dnes už klasický "Fantastická cesta" - I po těch letech je docela působivý - ověnčení dvěma Oscary mu právem patří. A pak to byly samozřejmě filmy s Fantomasem. Tehdy už i v televizi u nás dostatečně běžely Funesovy filmy, s Filipovského dabingem.... a pamatuji se, jak jsem byl z Fantomase v kině na jednu stranu zklamaný, protože... film neměl dabing, ale titulky. Pěkně ražené, leptané do distribuční filmové kopie... takže občas nečitelně mrkaly. Ale hlavně: slyšel jsem originál Funesův hlas. A to bylo to zklamání - Funesův hlas je totiž v podstatě nevýrazný, neherecký... a s Filipovským se nedá srovnat! - (Náhodou se mi podařilo najít přibližně stejné úryvky.)
I jinak se nám chození zkratkou hodilo. To když nám ujel autobus. Ať už proto, že vyučování skončilo pozdě, nebo proto, že nám řidič - potvora - schválně ujel. A my jsme pak měli na vybranou: buď čekat skoro 2 hodiny na další autobus nebo jít oněch 3,5 km pěšky. Samozřejmě, taky s pěkným převýšením.
V zimě takové chození bylo riskantní, pokud šel člověk - tedy dítě - sám: hory bývají nevyzpytatelné a Krušné hory se nejmenují krušné nadarmo. Ale naštěstí mne nikdy nepřepadla vánice. Tedy cestou ze školy.
Opravdu vážná sněhová kalamita tehdy přišla vlastně jen jednou. To jsme se pak nemohli dostat ze školy domů a museli nás ubytovat v místním hotelu, zajistit nám večeři a pod. Bylo to pro nás tehdy něco jako drobrodružství. Po této mimořádné kalamitě nám nakázali, že když počasí ráno nevypadá, tak máme zůstat doma a nejezdit do školy. Dovedete si představit, jak jsme toho zneužívali? Ochotně a s radostí. Ne vždy to totiž vypadalo tak idylicky, jako na tomto foto.
Zdánlivě jsem odbočil od tématu. Ale autobusy byly pro nás opravdu spojením s civilizací i se školou. Párkrát už se totiž stalo, že jsme byli odříznuti. Místní krámek zavřel, protože neměl co prodávat - nebyly ani rohlíky a chléb nebo mléko, ani čerstvé maso. Tehdy už si nikdo veké zásoby doma nedělal.
Největším "malérem" pak bylo zablokování silnice na tři dny - to když se proti sobě zapíchly dva pluhy a nemohly ani sem ani tam.
I jinak byla doprava v zimě komplikovaná. Samozřejmě se sypalo štěrkem, někdy i solilo... V živé paměti mám zacpanou cestu stojícími automobily... po kterých jsme pojižděli jen my s autobusem 706... a řidiči z NDR (t.j. tedy z východního tzv. demokratického Německa). Ti ovšem na kapotu trabanta s předním náhonem prozíravě posadili svoji manželku... Frau nebo Fraulein takto dodala potřebný přítlak na silnici a "jelo se".
Spolehlivě v zimě jezdil jen onen autobus 706. No, spolehlivě. Hodně záleželo na řidiči. Respektive řidičce. Ta nejslavnější se jmenovala Libuna. Jezdila prý údajně ještě v hornických dobách. A ta projela vždy a všude. A pokud neprojela - budete se smát - ale neprojel to ani pluh.
Důsledně a doživotně jezdila jenom se 706. Motor vedle její sedačky mohutně hřměl, ona statečně citlivě přidávala plyn, aby se kola pomalu roztočila a chytla se na kluzkém povrchu... S kopce pak dobržďovala motorem. A nikdy nebyla zbrklá, nespěchala a neztrácela nervy.
Na rozdíl od jednoho mladého řidiče. Ten v zimě poctivě brzdil, až mu ruply nervy a uvolnil motorové brždění a my jsme se teměř nekontrolovaně řítili z jáchymovského kopce. Zatímco on se snažil "chytit" nožní brzdou a brzdit koly. Já jsem shodou okolností seděl vedle něj, u motoru - na sedadle, kde normálně pasažéři sedět nesměli... ale jeli jsme sami dva. Neschopen pohybu jsem se jen fascinovaně díval, jak se řítíme na fortelně postavenou kapli svaté Anny.
Asi se nad námi ale smilovala ona sama nebo i jiní všichni svatí. Kola se chytla a řidič to pak ubrzdil. Nechci domýšlet, kdyby to neubrzdil... Ale Škoda 706 byly opravdu kvalitní a výkonné autobusy.
TO VŠECHNO A JEŠTĚ MNOHÉ JINÉ
se mi vybavilo právě dnes. Proč? Stál jsem na autobusové zastávce... autobus měl zpoždění, kolem neskutečná zácpa aut... a najednou se mezi nimi objevilo něco jako koráb! Posuďte sami. To se zkrátka nedá zapomenout, nevzpomenout a ani pominout.
