10 dní ve Španělsku all inclusive, teda fakt "all" - 1

Když chcete dovolenou all inclusive, tak vám ji Osud zkrátka dopřeje! - A šlape pak po vás, ať se vám to líbí nebo ne. Chtěli jste all inclusive? Tak si to užjte!

Plánoval jsem letošní dovolenou a plnil jsem tím několik "domácích úkolů". Byl jsem vázán Španělskem a Barcelonou konkrétně. Muselo být v dubnu a nakonec: all inclusive. All inclusive to tedy bylo... ale jinak

Přiznám se, že největším problémem bylo vybrat vhodný zájezd.

Lokalitu ani termín ne.

Oboje určili naši dva známí, Britové, senioři. Známe se a stýkáme se snad 15 let. Náhodou jsme na ně narazili když hledali průvodce Českem a protože mne "provázení turistů" vždycky bavilo, ochotně jsem nabídl přátelskou ruku. Služby ne... Nejsem profesionální průvodce a tímto pro mne poněkud odporným "stylem" neprovázím. Prostě, bylo to jako když přijedou známí a chcete jim ukázat to nejlepší z toho kde žijete. Tady jsou s mým přítelem Zainim v Karlových Varech.

Oba pánové nejsou žádná ořezávátka. David byl ekumenickým duchovním na britské ponorce; John byl přípravným vojenským pilotem na letadlové lodi. Dnes už je jim skoro osmdesát, ale pořád jsou na svůj věk neuvěřitelně vitální, svěží a originálové každým coulem, jakkoli jsou nositeli britského gentlemanství.

Byli jsme u nich před 11 lety, na mé 50. narozeniny. A protože mi v práci milí kolegové loňskou letní dovolenou laskavě totálně zablokovali, rozhodli jsme se, že do Španěslka, k Barceloně pojedeme letos dříve a to tak, abychom se s oběma pány mohli setkat. Díky jejich neustálým cestovním i návštěvním plánům na nás "vyšel" duben... měsíc poněkud aprílový. Jak už jsem předestřel, nenechal své pověsti nic dlužen.

Zústávala tedy "maličkost": vybrat vhodný pobytový zájezd a navíc, all incliusive, protože nás nebaví nahánět se po restauracích číšníky a nechat se odírat po kouskách. V all inclusive to máte všechno pěkně najednou a hned víte, na čem jste. "Odskočit" si případně jednou-dvakrát do nějaké místní hospůdky na jídlo není problém; máte dovolenou, tak se z případného vynechání "all inclusive" jídla zas tolik nestřílí.

Řeknu vám rovnou - výběr zájezdu byl problém. Vycházím totiž nikoli z reklamích řečí cestovek, ale z ohlasů. Protože zastávám názor, že "lidi si to řeknou". Bral jsem v potaz ohlasy za letošní, v nejhorším případě, za loňský rok. Starší nemělo pochopitelně cenu. Někdy to bylo dost tristní čtení:

• Pokoje byly neumyté, ve sprše vlasy.
• Jídlo bylo z předešlého dne, zelenina ovadlá, chléb byl plesnivý.
• Namísto slibovaného výhledu na moře jsme se dívali na dvůr s odpadky.

A podobné chuťovky. Pochopitelně se takovým místům vyhnete. A když už jsem našel dobré ubytování, problém bylo jídlo...

Nakonec jsem naprostou náhodou zadal do standardního vyhledávače lokalitu a on mi nabídl zájezdy anglicko/německé cestovní kanceláře, které zde prodává zprostředkující agentura. Nejnovější recenze dobré, místo rovněž...odlet z Prahy.

A ještě jedna "maličkost": délka pobytu celkem 10 nocí. Když vezmete v úvahu cestovatelské dny, zbyde vám příjemných a ničím nerušených 8 nocí u moře.

Na místě jsme posléze zjistili, že za prakticky stejnou cenu i servis podobný zájezd prodává přední česká cestovní kancelář za nestoudných 7 nocí. Ani ne 8, jak bývá zvykem, ale pouhých 7!

Nakonec jsem si tedy vybral 4 hvězdičkový hotel Gran Garbí Mar. Neberte to jako reklamu na hotel... Ten název je totiž důležitý, jak později uvidíte.

Místem bylo příjemné přímořské městečko v Lloret de Mar. V domnění, že jsem nedaleko známých i Barcelony - protože to rozlišení mapy občas zkresluje. Byl jsem pak trochu překvapený, když mi kamarád oznámil, že je to asi dál, než myslím...

Nicméně, vše proběhlo jak mělo; komunikace s prodejcem bezvadná a skutečně pár dní před odletem mi přišly instrukce co a jak "bude".

A začali jsme s přítelem balit kufr a těšit se na výlet. Fotografie z Lloret De Mar slibovaly mnohé. /I moje vlastní, jak vidíte, se vydařily - jak z katalogu cestovky./

Startovali jsme z Ruzně, v 10:50 pražského času. Let probíhal v pohodě... letěli jsme běžnou cestovnílinkou, žádný charter a bylo to v pohodě. Mimo jiné i díky tomu, že jsem udělal na cestru několik plněných toastů. Prodej jídelních "pochutin" za doplňkové přemrštěné ceny na trasách aerolinek totiž nepodporuji. A když jsme se přehoupli přes francouzské Alpy, nádherný pohled sliboval, že nás čeká i nádherná dovolená.

Já jsem člověk ve své podstatě na jedné straně důvěřivý. Proto jsem bral za bernou minci, když mi bylo napsáno, že nás na letišti bude čekat delegát s logem cestovní společnosti, který nás přepraví do hotelu.

I když tedy svým způsobem lehce uvěřím slibům, na druhou stranu mám vždy rád nějakou pojistku "pro případ kdyby..."

To "kdyby", bohužel nastalo.

Odbavili jsme se bez problémů; kufr taky dorazil. Tady se ještě usmíváme...

Bylo nějakých 13,30 hodin když jsme vyšli do příletové haly. Tady jsem zkušeně pohledem "sjižděl" čekající... hledal ceduli cestovky nebo mé jméno.

Nic.

Následovalo druhé kolo... to už jsme hledal i mezi hloučkem evidentně arabských delegátů: mohutných fousatých mužů v oblecích. Na ropného magnáta jsem nevypadal a tak mne totálně ignorovali.

Nic.

Po třetím kolečku jsem přítele nechal u sloupu a vyrazil sám.

Nic. Ani cestovka, ani jméno.

"Co s tím?" obrátil jsem se na přítele a rozhodl se: "Zavolám do Prahy."

V duchu jsem si pogratuloval, že jsem původně nevzal zájezd, kde se odlétalo v noci a přistání bylo ve 23,55.  Takhle pozdní cestování nemám rád a dovedl jsem si představit, za jak dlouho se pak člověk vůbec dostane na hotelu do postele.

S pracovnící prodejní agentury v Praze jsem se domluvil bez problémů. Prý to zjistí.

Zjistila. "Musí vás čekat FromMeTwo Travel Agency. Mají žlutá trička."

Takže žádné logo mojí cestovky! No, pěkné... Následovalo samostatné čtvrté kolo.

"Nikdo tu opravdu není," volal jsem znovu prodejci.

"Tak vydržte, já zjistím, kde sídlí."

Po chvíli mi volalo zcela neznámé české číslo:

"Dobrý den, tady... /následovalo jméno oné cestovní agentury/ ...Volala jsem do Španělska. Ta FromMeTwo Travel Agency sídlí v terminálu 1 v 1. patře, hned vedle informací."

Zkrátím to. Byl jsem v terminálu A. V 1 patře infromace nic nevěděly. V informacích v 3. patře mne poslali dolů, zpět do 1, patra. A dole centráních informacích?

"Pane, já vím o všem co se nalézá ZA MNOU," spustila na mne asertivně informátorka. Pochopitelně anglicky. "Co je kde tady a co je kde dole, to já nevím a nezajímá  mne to..."

"Dámo, kdybych já tímto stylem natáčel filmy, tak nemáte na co chodit do kina," odpověděl jsem naštvaně, protože mi bylo jasné, že ani po hodině bloudění se nic nedozvím.

"Můžu vám nějak pomoct?" začal se rychle vnucovat jakýsi třicátník. "Já to tady znám dokonale..."

Nejsem rasista, ale k jeho či mojí smůle musím podotknout, že to bych černoch a že mi svým jednáním a vystupováním připomněl ony neodbytné černošské naháněče do barů, z Václaváku. A to mne odradilo od jakékoli ochoty k další komunikaci.

"Ne, díky," zasyčel jsem a otočil se s přítelem a kufrem zpět směrem k příletu. Skončili jsme u příletové tabule snad už po šesté.

Shodou okolností tam postávaly dvě dívčiny ve žlutých tričkách. Sice měly na tričkách nějaký úplně jiný nápis, nicméně jsem je oslovil s dotaze, zda jsou z FromMeTwo Travel Agency.

"Ne," odmítly mne s pohledem, co ten chlípný dědek po nich chce a zda to náhoou není nějaký pasák... Jedině moje uctivá omluva je uklidnila, nicméně se klidily opodál. A na jejich místo se nahrnuly další tři žlutotričkové dívčiny a z jejich uměleckého vizuálního loga jsem vyčetl, že jde o FrOmMe2, kde O stylizovaně představuje záchranný kruh.

Byly to ony! Nicméně ani pak to nebylo jednoduché.

"A do kterého hotelu jedete?"

Byl už jsem tak vynervovaný, že jsem začal šátrat kde mám mobil s uloženými informacemi - protože mi z hlavy vypadlo i městečko, kam vůbec jedu. Jedna z dívek zalistovala jakýmsi seznamem:

"Pan.... Martin?" zazírala do papírů.

"Ano," začal mi mozek znovu fungovat.

Jedna z dívek se odloupla od trojice. "Pojďte za mnou... Jede vám to za 40 minut."

Vedla nás kamsi do suterénu. A usadila ve zcela prázdné hale.

"Seďťe tady, já si pro vás přijdu:"

A tak jsme čekali, vytáhli zbylé zásoby toastů, já jsem došel koupit do kiosku vodu.. Místo to bylo dokonale bezútěšné.

Skutečně, po 40 minutách, pro nás přišla, ještě s další dvojicí turistů, ustadila nás do turistického autobusu a řidič s námi vyrazil. Před další přítletový terminál... a pak směrem od Barcelony na sever... přes jiná turistická místa, kde vystupovali jiní cestující.

Pochopitelně jsme byli skoro poslední. Řidič zastavil uprostřed ulice a otevřel dveře. Pak nám vydal kufr a pravil:

"Touhle cestou nahoru, tam je váš hotel. Za hotelem Gran Garbí."

Trochu udiveně jsem se na něj podíval. Nevěnoval nám ani pohled a odjel. Nezbývalo, než se vydat na cestu. Začal jsem tlačit kufr a pomalu i poloslepího přítele do strmého kopce se zatáčkou.

Pak jsme přišli do zadního vchodu hotelu Gran Garbí. Do jeho útrob se svažovala malá cesta mezi zděným plotem. Dveře na kartu se otevřely, protože kdosi šel ven a my se přitrmáceli dovnitř a výtahem vyjeli jedno patro do recepce.

Recepční zalistovala v papírech a počítači.

"To musíte ještě po silnici výš. Vy máte Grab Garbí Mar. My jsme Gran Garbí."

Inu, co dodat? Sebrali jsme poslední zbytky energie, sjeli znovu do podzemí. Stejnými dveřmi i úzkou cestou jsme vyšli na původní místo a pokračovali ještě výše, kde nás nakonec pěkně téměř na vrcholu kopce čekal Gran Garbí Mar.

Ani tady však nebyl všemu ten den konec.

Recepční, takový lehce plešatící, zakulacující se čtyřicátník nás zapsal dle voucheru. A pak najednou před nás hodil účtenku. Zněla na necelých 13,86 €uro.

"Tohle musíte zaplatit," spustil na nás nevybíravě.

Nadechl jsem se.

"Ne, tohle musíte zaplatit, to je nařízení města..."

Nemám rád tento způsob jednání. Okamžitě to ve mně vzbudilo reakci.

"No, mně se nelíbí, jak s námi mluvíte. Pořád si ještě můžu vzít voucher a jít jinam."

"No, prosím," přinesl voucher.

"Já jsem neřekl, že to nezaplatím," pokračoval jsem rázně. "Jen chci vědět, co bude dál."

"To vám povím, až zaplatíte voucher."

Vysázel jsem na stůl peníte, do posledního centu. V drobných. Nenadchlo jej to. Což mne pochopitelně napak potěšilo.

"A chci na ten účet razítko," přitvrdil jsem.

Jen neochotně dýchl na razítko a já jsem ostentativně, demonstrativně lístek uložil pečlivě do peněženky.

Bylo to sice malé vítězství, ale bylo. Teď jsem byl tady pánem já.

Trochu mi to připomnělo scénu z jednoho dílu Růžového pantera s Peterem Sellersem. Kdy se ubytovává v hotýlku ve Švýcarských Alpách. Kupodivu, můj recepční z Gran Garbí Mar si ani co do arogantního chování ani co do vzhledu s filmovým recepčním neměl co vyčítat, kromě té malé výšky toho mého.

Po zaplacení nám recepční začal vysvětlovat kartu, pokoj... Střihl jsem své pocity k němu a uměle nasadil čítankové chování stylem "Jak získávat přátele a působit na lidi". Diky tomu pak onen recepční taky trochu roztál, dokonce, jen o něco méně neochotněji, nám vytiskl jisté pokyny pro "all inclusive".

Loučili jsme se ve vstřícnější atmosféře, byť z mé strany to bylo celou dobu našeho pobytu jen umělé chování. Ovšem, pokud je to potřeba, herec jsem v těchto věcech dobrý...

Převzali jsme klíč i to ostatní a vyjeli výtahem do třetího patra. Tam jsme pochopitelně začali hledat nejprve na opačné straně... ale pak se podařilo a my jsme KONEČNĚ odemkli dveře našeho pokoje.

Postavil jsem kufr a vyšel se spolu s přítelem podívat na balkón. Směřoval na moře, k zálivu městečka. Pořídil jsem panoramatické foto a pak jsem se podíval do mobilu na čas...

• V Praze jsme vstávali v půl sedmé.
• Odlétali jsme v 10:50
• Přistáli v 13:10 minut přesně dle plánu.
• Do pokoje jsme se dostali v 17:41

- což mohu případně doložit i vlastnostmi pořízené fotografie, kde je tento čas zafixován.

Sami si spočítejte, jak dlouho jsme byli více méně nuceně na cestě.

Den však zdaleka ještě nekončil.

Měli jsme přeci "all inclusive."

Od cestovky, od hotelu i od Osudu.

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

/Pokračování v pondělí./

_________________________________________________

Autorem všech fotografií je Martin Faltýn, dle Kodexu blogera.