5 týdnů dovolené v Asii čili blázinec – 2

20. 03. 2023 8:08:08
Když si myslíte, že jedete na dovolenou a ve skutečnosti jste doprovod, buďte si jisti, že realita vás brzy srovná. V Singapuru a celé Malajsii, kam jsme jeli, to platí dvojnásob. Ona už je odvaha se i jenom vydat na cestu.

Z Prahy vylétáme ve čtvrtek 19. ledna 2023. Zpátky budeme až 22. února.

No, nemá smysl, abych vám tu "reprodukoval" deník. I když, do bezprostředních zápisků vás také nechám občas nahlédnout. Spíše to budou jednotlivé souhrnné kapitoly zážitků. Přeci vás nebudu nudit "krok za krokem" fotografiemi, vzpomínkami a taky nic neříkajícími encyklopedickými informacemi. Kolik mají třeba Singapur nebo Kuala Lumpur obyvatel a jakou mají rozlohu, je mi srdečně jedno. Pro mne jsou to města dostatečně lidnatá a rozlehlá, abych se v nich dokázal i ztratit. Což se mi taky podařilo.

Nicméně, je nutné, aby to moje vyprávění přeci jen mělo nějaký řád. Vyznáme se v tom pak všichni. Vy, i já. Tak tedy.

CESTA LETADLEM

Nejprve sem tedy, ehm, musíte přiletět. Kam sem? To je jedno.

Upřímně, procestoval jsem toho v životě letadlem už dost a dost. Některé mé zkušenosti jsou k nezaplacení; jinde to bylo zaplacené velmi draho - skoro raději nevzpomínat. Říkám "skoro" - pochopitelně vám to prásknu; tím spíš, že od té doby mne na palubě QuatarAirlines (QA) už nikdo v životě neuvidí a raději půjdu pěšky.

Protože to je odbočka, tak jen ve stručnosti. Letěli jsme na zájezd do Zanzibaru, v Tanzánii. Trochu speciálně, protože jsme od QA měli voucher za zrušený let do Malajsie. Díky covidu, pochopitelně. Novou cestu jsme si zařídili v kombinaci s cestovní kanceláří. My letenku, oni pobyt. Leč přímo na letišti v Praze, hned při odbavení na přepážce po nás začali vyžadovat PCR test, ačkoliv jsme měli potvrzení o očkování. A bylo to tedy: buď si zajdeme udělat PCR test do 3 dnů zdarma někde v Praze a poletíme o 3-4 dny později NEBO si uděláme 2 hodinový expres test hned na letišti, což stíháme. Ovšem, stojí to nějakých 6000 Kč na osobu! - Nebudu to dramatizovat; dovolenou jsme tedy začali se slušnou dírou v kapse. Nakonec, po návratu jsem zjistil, že den před tím příslušné Ministerstvo Tanzánie PCR opatření zrušilo! I začal jsem si korespondovat s pracovníkem reklamací QA a dožadovat se proplacení PCR testu. Pak s šéfem reklamací QA, nakonec s vrchním manažerem pro klienty QA... A ten problém vyřešil! Raz dva! Jeho email prakticky obsahoval jedinou větu: "V této záležitosti pro vás nemůžeme nic udělat." No comment. Ale mají mne tam vidět!

Podle čeho si vybírám letecké společnosti?

Samozřejmě, pokud mám tu zkušenost - dávám přednost komfortu. Ne, nehodlám platit první třídu. Za ten "plac" a trochu lepší jídlo s neomezeným šampaňským a koňakem, mi to opravdu nestojí.

Komfortem nemíním typ letadla. Letecké společnosti mění "stroje" podle potřeby, nikoli podle toho co vám slíbí na letence. Komfortem mám na mysli servis. Jak jsem odbavován a "otravován" na letišti, jak je ochotný personál na palubě a jaký mají servis. A také stravu.

Bohužel, právě v řadě maličkostí se to projevuje. Přítele bych na příklad už nikdy nedostal na transfer do Paříže, letiště Charlese de Gaula. Zkušenost - otřesná. Není mým úmyslem házet špínu na Quatar Airlines, mají spoustu kladů; ale cestou tam se na nás nedostalo skopové, po kterém přítel toužil. Na zpáteční cestě se na nás bohužel dostalo, protože to byly neskutečné nepoživatelné odřezky, flaksy a jídlo bylo blaf i na jejich poměry. V Emirates na mne pro změnu pár hodin před přistáním v Tokiu letuška chrstla celý pohár mango džusu na zcela nové, naštěstí světlé kalhoty. Nedělal jsem z toho tragédii ani skandál. Stane se. Ale moje nadšení pro tyto aerolinky to poněkud ochladilo.

Zvolené Turkish Airlines v tuto chvíli tedy u mne vedou. Věřím, že jsou i jiné dobré společnosti - ale to by musely zlevnit letenky.

I když, zlevnit.

Přidám ještě jednu leteckou historku. V r. 2014 jsme s přítelem odletěli do Malajsie. Tehdy tuším s Korean Air. Já se z pracovních důvodů vracel o týden dřív, zatímco přítel měl ještě nějaké právní jednání. Letenka tehdy stála nějakých 15,000 Kč na osobu. Příteli se podařilo vše vyřídit dřív a projevil přání se vrátit spolu se mnou. Nebylo nic snazšího: zavolal jsem do aerolinek. I dozvěděl jsem se, že volné letenky sice jsou, ale nikoli v dané cenové kategorii. Cena volné letenky činila, podržte se, 43 000 Kč! Stejné letadlo, stejná Economy třída. Poděkoval jsem a přítel odletěl se svou letenkou o týden později. Protože jsem ani nemohl po poloslepém člověku chtít, aby jel se mnou na "last minute" na letiště bez záruky. K dovršení všeho, jsem si cestu do Prahy opravdu užíval, protože sedala v mé řadě, zprava i zleva, byla volná a letenky zůstaly neprodány. Tomu se prý říká "cenová politika".

Miluji "noční" atmosféru v letadle.
(A vůbec v dopravních prostředcích.) Naštěstí nemám nikdy problém usnout. Pokud ovšem...

Pokud ovšem nedojde k očekávaným či neočekávaným okolnostem.

  1. Omlouvám se všem mladým rodičům, respektive rodičům s malými dětmi. Ale podle mne děti do 3 let do dálkových letadel nepatří. Je to nejen týrání dětí, ale i týrání spolucestujících. Brekot k tomu věku prostě patří a čím je dítě menší, tím více. A samozřejmě, řadě rodičů chybí potřebná buď praxe, nebo "vzdělání", co a jak brekot znamená a "jak se ho zbavit" - neboli, jakou potřebu zrovna malé děcko má. Nebo problém, protože - marná sláva, prdíky nebo rostoucí zoubky prostě nevykurýrujete. A už vůbec mne nebaví to "blbnutí", kterým se snaží rodička /ve výjimečných případech spolupracující rodič/ ten kvičivý pláč zastavit. - Ruší to všechny. A všech bez rozdílu je mi líto.
  2. Těším se na dobu, až cestující v letadle dostanou k dispozici virtuální brýle. Ono už je vrcholem pokroku, že každý cestující má v sedačce před sebou malý monitor /případně přidaný na stojánku pro první řadu/.
    Pro řadu lidí radost. Pro mne občas, ale většinou také svým způsobem utrpení. Nepatřím zrovna do klubu náročných filmových diváků. Na druhou stranu nesnáším "kino osamělého diváka" a bohužel většinu komerční produkce. Zejména pokud v ní jakýmikoli způsobem panuje agresivita, násilí, psychické vydírání diváka ať už dojemným nebo drastickým příběhem. Asi chápete, že mně osobně toho z filmů mnoho nezbývá. Především tedy (neválečné, neakční) dokumenty a pak hlavně komedie (zase jak které - a diskuse co považuji za humor, by se mnou asi nebyla jednoduchá).
    Nuže aspoň pár komentářů k letecké filmové nabídce, kterou jsem viděl:Neboli, nikdy nehodlám shlédnout Avatara nebo Matrix... nechal jsem si kdysi ujít i u nás promítaný film "Velký Gatsby". Nejsem filmový kritik. Naštěstí. Na filmy se divám čistě jako divák, nikoli jako filmový režisér.Toto je japonský film, kde je v hlavní roli Matsumoto Jun, zpěvák japonské pop skupiny Arashi (boyband něco jako kdysi Back Street Boys nebo Lunetic). No, přiznám se, vypnul jsem to po první scéně. Ani mi tolik nevadilo japonské přehrávání ve výrazu. Co jsem ale nevydýchal, byla zženštilá gesta M. Juna. Nemá sice jinou orientaci, ale léta v pop skupině se na jeho fyzickém projevu prostě podepsala. Nicméně, i po skončení Arashi platí stále za hvězdu.

    Ještě dodám, že to povzdechnutí o virtuálních brýlích není náhodné. Aspoň bych ob řadu přes uličku neviděl, nač se dotyčný dívá. A občas se nejde nedívat. To, že to nemá zvuk, mi nevadí. Profesionální deformace prostě pracuje a bez problémů si obsah domýšlím i bez dialogů... A pak už jenom trpím, protože je mi zcela jedno, že hrdina se z reality prostřednictvím čehosi přesouvá někam, kde je Avatarem.

  3. Poslední (i když ne úplně) neočekávanou kategorií, jsou samotní lidé. Pravda, ne vždy, ale někdy mám dojem, že takovou sbírku magorů a individuí, aby jinde člověk pohledal. Kam počítám sám sebe, můžete hádat. Letečtí stewardi a stewardky mi většinou přijdou jediného - ženského pohlaví. Napříč aerolinkami. Asi je to záměr. A někdy špatný vtip. Kurioznější jsou spolucestující. Někdy je to obrovitý chlap černé pleti, který při každém pohybu svých 180 kil chvílemi kroutí očima víc než Louis Armstrong. Kontrastem je moderní pár, který jedl naposledy snad před týdnem. Zatímco své povykující robátko pomalu kojí vzorně div ne on, nikoli ona. Potkáte tady malé "velké" byznysmeny dbající o svou nicotnou důstojnost i image, dále třeba zamilované páry, i dobrodruhy... a občas se vyskytne mezi cestujícími něco takového, jako že si v duchu řeknete, že ten mládenec, co čte japonský manga komiks, už by ve dvaceti snad mohl dospět... a ejhle, podle opasku a mohutných skull prstenů je to snad i satantista! To už se jen modlíte k Pánu Bohu a všem dalším svatým, co jich znáte, abyste doletěli.

Když už vyčerpáte veškerou dostupnou dálkovou zábavu monitorů, a to včetně sledování trasy letu, her a informací, nastane čekání. Čekání na jídlo. S radostí se zadíváte na reklamu občerstvení v první třídě. A připravujete si chuťové buňky.

Ne, nemám nafocená jídla z naší ekonomy třídy. Jídel si ještě na naší cestě užijete dost a dost. V letadle jde o lepší či horší občerstvení. Jen si někdy říkáte, jestli ten, co to kombinoval, se spíš nesnažil vám co nejvíc zkazit žaludek.

A když už pominu, že se hrozíte, když se někteří snaží nacpat svoje obtěžkané bágly na vaši subtilní tašku s video technikou, je to o létání skoro všechno. Ehm tedy, až na turbulence, váš soukromý zápas o toaletu a posléze i na toaletě, váš soukromý zápas s bezpečnostním pásem, s tím když se ze zadních sedadel snažíte přelézt přes ta přední... pak je tu boj s nespavostí, s hučením v uších a bolestí "za očima"... a konečně tedy ta slast, když se vám podaří tu nudu na pár hodin ne zaspat, ale zdřímnout.

Příjemný let.

Nabídnu vám teď ještě exkluzivní maličkost.
Bezprostřední zápisy z přestupu a části letu Istanbul - Singapur. Sice se v nich pár věcí opakuje, ale aspoň si můžete porovnat, nakolik je to odlišné od předchozího.

Nuže, je 20. ledna 2023 a já si při čekání na odbavení a následně během letu zapisuji do mobilu:

* * *

Při přistání v Istanbulu čekáme na asistenci.
Konečně přijde vyzáblý chlapík. Vypadá jak “šedý mor” - jako bývalý účetní.
Dlouhou chodbou nás provede do první transfer přepážky. Zkontroluje, kam že to letíme a namísto, aby nás dovedl, tak nás pouze licoměrně nasměruje se slovy: “To najdete.”
A zmizí!
Od nás tedy plný počet bodů v hodnocení nedostane.

Nějak projdeme po pojízdných pásech, k centrálním informacím.
Napřed si počkáme, až skutečně potvrdí náš gate B14.
A následuje katastrofální cesta přes celé letiště.
Vlastně skrze celou velkou nákupní zónu. Světové značky tady střídají obchody s nápisem Duty Free. Asi dvakrát se mihne nákupní plocha Turkish Delights. Zhruba uprostřed toho všeho najdeme optimistickou směrovku: gate B1-B18, 10-17 minut.

Veselo máme opět při čekání u gate, na samotný nástup do letadla. Vyhlásí nástup pro místa, mezi které spadá i naše řada 36.
Ovšem když nás spatří odbavující pracovník, pošle nás do řady na odbavení bussiness třídy. Byznysmeni, vědomi si své pofiderní důležitosti, mají času dost. A tak jsme v této řadě první ve frontě. Za slabou chvilku se za nás nahrnou další. A probodávají nás pohledy: "První jsem měl být já!"
Úplně bokem se pak snaží protlačit stará Ruska se svým manželem (k němu rusky, ke stewardovi anglicky): “Manžel je invalida. Měl by jít jako první.”
Mého přítele se slepeckou holí jako nevidí. Už už se chystám, že ji zpražím. Když v tu chvíli promluví onen steward.
“Ano máte prioritu; proto se postavte do řady tady v byznys třídě.”
Dotyčná protestuje, že má mít manžel přednost.
“Ano, máte přednost, a proto se postavte do fronty k přednostnímu odbavení byznys třídy.” Je vidět, že jí má korektně plné zuby.

K odbavení tedy jdeme jako první my dva s přítelem. A za zády nám v turniketu dotčeně funí dva správně ošuntělí byznysmeni. Ve finiši nás předběhnou. A tak jim hodím do zad anglicky mou oblíbenou hlášku: “Kdo tam bude první, dostane lízátko.”
První byznysmen zmizí v předním vstupu. Ale ten druhý - prošedivělý Asiat - kus před námi proběhne na své místo a tříská vším a hází po nás pohledy. “To asi nebude kultivovaný Japonec,” řeknu si. Mimochodem, prvně v životě vidím Asiata, že vypadá jako prďola.

Konečně se usadíme v Boeingu.
Taky tady je to dobrá přehlídka magorů. Jako vždy.

Nejlepší z nich je asi 20 letý vysoký vlasatý mladík. Šveholí anglicky a co je zač se ukáže, až když přes uličku prohodí rusky: “Ani nevím, co v tom kontraktu je. Přečtu si to později.”

Původně jsem se domníval, že by kontraktem mohla být asi 5 centimetrová bichle, co má na kolenou. Jenže ouha. Mladíka nezajímá kontrakt, ale v knize obsažený černobílý manga comics. Obrací jej rukou ověnčenou skull prsteny. “Pán je tak trochu satanista,” řeknu si.
Jednu chvíli koukám, že už je prakticky na konci. Pak mi dojde, že je teprve na začátku. Totiž, kniha - i když v angličtině - je tištěná a svázaná po japonsky: začíná se odzadu.

Mezi magory, promiňte, počítám i konzumenty filmů z nabídky zábavy v letadle.

Ne že by ty filmy byly špatně provedené. Ale jaksi mi nemají co dát. Jsou to spíše takové ždímačky na city.

Napřed vás donutí si zamilovat něco, co spadlo do šmolky; pak to všechno zamotají do sci-fi světa a války dvou světů. V kombinaci s pravěkými příšerami. Samozřejmě nechybí zamilovanost. A protože hrdina je v reálném světě paraplegik, je pozitivnímu genderismu učiněno zadost. Avatar.

To film Thor (jeden ze tří nabízených), také kombinuje realitu. Ale protože “modrásky” už jim vyfouknul James Cameron, protože tady jde o hrdiny fantasy, musí se objevit aspoň jeden hodný AfroAmeričan, aby to bylo správně multikulturní. Tedy aspoň byl hodný do toho okamžiku, co jsem to viděl. (A maně mne napadne filmová verze Stopařova průvodce po galaxii z r. 2005, kde originálním a příjemně šokujícím je právě to, že průvodce je černoch AfroAmeričan. V těch multi-kulti filmech už to ten efekt nemá.)

Poměrně nezajímavým shledávám i nejnovější Top Gun s Tomem Cruisem. A to i když mi tam předvádějí lítací honičky a scientologa osobně reálně v cockpitu, bez dodatečných triků. Jak pravil filmový marketing.
Časovým obloukem jsem se přenesl zhruba do poloviny děje, kdy velký Tom v čistírnové uniformě přibouchne mužně na kapotu letecký odznak. Tomu přihlíží diva, která právě vyšla z pod kulmy v hairsalonu. Dojatě zamrká, ale ne moc, aby si nerozmazala make up. A pak už jen dramatické scény. S raketami, s pády a podobnými efekty, až se vám bude tajit dech. No musí. Proto je to tak uděláno. Typický řemeslný kalkul.
Úplný závěr filmu jsem stejně neviděl. Bylo to celé uměle natahováno. Filmu by notně prospěly střihačské nůžky. Ovšem, létání je drahé, Tom je drahý a létající (nikoli lítající) Tom je ještě dražší. Stejně si myslím, že Toma natočili za letu jen v několika desítkách záběrů v kokpitu. A že pravděpodobně celkové záběry na mistrně manévrující letadla už odlétal nějaký profesionál. Tak asi tolik o Tomovi.


Podotýkám, že to všechno jsem viděl pouze zprostředkovaně. Tedy, přes uličku na displeji ob dvě řady vzdáleného pasažéra.
Já sám jsem se to u sebe neodvážil pustit, natožpak k tomu připojit sluchátka. A ani jedno toto veledílo jsem nedokoukal do konce. Při mé odpornosti profesionální deformace mi to takto skouknout stačí. Myslete si klidně, že jsem ignorant.

Z celé bohaté nabídky filmů, blockbusterů, oceněných filmů i nabídky světové provenience mi padl do oka jediný. Skoro doslovně. Ne tak kvůli filmu jako takovému. Přiblížil jsem se totiž k displeji a zrovna se letadlo zhouplo. Zadíval jsem se na fotosku k japonskému filmu “99.9” s herci a hlavou mi blesklo: “To je přeci Matsumoto Jun.”
Pokud to nevíte, je to člen pop-boybandu Arashi.
Vím, že si její členové vedle reklamy přivydělávají hraním ve filmu či seriálech. Jeden takový film jsem si kdysi objednal přímo z Japonska. Herecké kvality Ninomiya Kazunari byly poměrně profesionálně zvládnuté. Ale jinak žádný zázrak. Proto mne zajímalo, co předvede jeho kolega M. J.
No, vypnul jsem to asi v 5. minutě tohoto filmového utkání. Už kdysi jsem byl upozorněn, že děj japonských filmů je často nesourodý. V této snad i detektivce to je poměrně nesourodá charakteristika. Matsujun (jak se mu přezdívá) navíc gesty i chůzí nezapře hudebně taneční průpravu. A jeho mimika připomíná Charlie Chaplina, po plastice. Ve filmu Král z New Yorku. Sestup po lávovém útvaru s gestem primabaleriny... no prostě trestněprávní právník-vyšetřovatel “každým coulem”.
ALE japonskému, zejména dívčímu obecenstvu stačilo, že hlavní roli hraje Matsujun... stejně jako u nás dívky šílely když na plátna kin vtrhla trojka Vaculík-Tofi-Hrušínský nejml.

Mimochodem, tu popularitu těm japonským hvězdám nezáviďte. Je tvrdě vydřená. Vám by se asi nelíbilo spát 4 hodiny denně a po zbytek dne tvrdě trénovat, nahrávat, vystupovat v různých show, VIP akcích, atd. ... s vědomím, že máte profesionálně jepičí život, tak do 30. Jednak se v tom věku díky tomuto stylu života dost opotřebujete fyzicky, ale hlavně generačně. Vaše fanynky definitivně (většinou) vyrostou z pubertálního šílení, povdávají se a mají jiné sny a starosti, než co zrovna dělá jejich oblíbená hvězda show bussinessu. (To potrerfí fanynky zas možná až s důchodovým věkem. Jestli ten jejich idol ještě žije, např. jestli skvělý idol ještě zpívá, jestli mu to ještě zpívá a zda mu při tom nevypadne zubní protéza.)

* * *

No, můžete se radovat, konečně jsme přiletěli do prvního cíle naší cesty, kterým byl

SINGAPUR

Odkaz vede, prosím, na českou Wikipedii.

Příště vám povím, jak jsme si na letišti při příletu vzali objednaný taxík, který nepřijel.

Jak je to možné? Uvidíte!

.

Všechna foto: autor

Autor: Martin Faltýn | pondělí 20.3.2023 8:08 | karma článku: 18.38 | přečteno: 538x

Další články blogera

Martin Faltýn

Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko

Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.

29.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 | Diskuse

Martin Faltýn

Taky jde na vás jaro?

Kocour chce ven na balkón, květiny chtějí ven na záhon, i ta zasazená semínka se už probudila k životu. A v nás se celkově probouzí síla, energie... náhle máme chuť se pustit do nových věcí, třeba i voleb.

22.3.2024 v 9:59 | Karma článku: 13.48 | Přečteno: 207 | Diskuse

Martin Faltýn

Trochu se nám ty (dez)informace rozmáchly

Zažil jsem poměrně drzý článek, navážející se do jistých aktivit. Cožpak, to navážení by bylo v pořádku. Horší bylo, že autor neochvějně odkazoval na důkazní fakta. Což byla ovšem speciálně z jeho strany dezinformace, jako hrom!

18.3.2024 v 9:09 | Karma článku: 28.03 | Přečteno: 3853 | Diskuse

Martin Faltýn

"Chci" nerovná se "Mám právo"

Zatímco vy jste dnes dočetli seriál o mé cestě do USA v r. 1991/92, já jsem se vrátil a připravuji pro vás blogy z dalšího cestování. Jako vždy mne čekalo po návratu několik věcí: jet lag, clima lag a návrat do české politiky.

15.3.2024 v 10:08 | Karma článku: 16.05 | Přečteno: 482 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie

Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.

29.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 17 | Diskuse

Martin Faltýn

Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko

Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.

29.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 | Diskuse

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.93 | Přečteno: 490 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.13 | Přečteno: 584 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.59 | Přečteno: 234 | Diskuse
Počet článků 1303 Celková karma 14.95 Průměrná čtenost 1155

Kráčím životem i médii, pokud je považujete za život. Jsem absolvent umělecké školy. Překročením 60 let jsem se přiblížil absolutoriu školy života. A jak se za mých časů říkalo: "Neraď, nebyl jsi v Rusku a není Ti šedesát" - tak, v Rusku jsem byl a šedesát mi už taky bylo!

Není proto nic snazšího ani těžšího než psát to, co si myslím. Cogito ergo sum. Et: Cogito ergo humor.

P.S.: Kdyby vám někdo tvrdil, že v důchodu budete mít víc času, tak lže.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...